Mauro Forghieri (1935 – 2022)����������������

Foto Goodyear

1

2 Foto Ferrari 3 KRÁL KONSTRUKTÉRŮ

Mauro Forghieri patří k posledním, kteří navrhli vůz formule 1 celý, od podvozku po poháněcí ústrojí a aerodynamiku...

Smutná zpráva přišla z Itálie, dne 2.listopadu 2022 zemřel v Modeně konstruktér Mauro Forghieri, který zasvětil přes 28 let života závodnímu týmu a společnosti Ferrari. Pod jeho vedením vznikly vozy, které vyhrály čtyřikrát mistrovství světa v hodnocení jezdců a sedmkrát v hodnocení konstruktérů, přičemž v roce 1982 to byl vůbec první triumf motorů přeplňovaných turbodmychadlem. Mauro nastoupil k Ferrarimu po ukončení studií (strojní inženýr) na Università di Bologna, pracoval na motorech (a Gian Paolo Dallara krátce na podvozcích) pod vedením Carlo Chitiho, jenže po palácové revoluci a odchodu vedoucích pracovníků po sezoně 1961 převzal na žádost Enza Ferrariho technické vedení, přestože mu bylo pouhých šestadvacet let! Mauro Forghieri se narodil 13. ledna 1935 v Modeně jako jediné dítě svých rodičů, za války otec Reclus pra

TOM HYAN coval u Ansalda v Neapoli, po válce se vrátil ke spolupráci s Ferrarim, pro něhož pracoval už v letech 1937 1 Niki Lauda až 1938 v Miláně (Alfa Romeo), aby pak u Ferrari zůstal (Ferrari 312 T2) do roku 1973. Mauro chvíli působil jako asistent na si jede pro druhý titul univerzitě, ale zvažoval emigraci do USA, protože ho mistra světa (1977) zajímala letadla s turbínovými motory, dokonce se 2 Forghieri působil ucházel o práci u Northrop Corporation v Kalifornii. v závodním týmu Ferrari Jeho otec záhy zařídil, aby dostal nabídku od Ferrariho, v letech 1959 – 1984 nastoupil 1959 a zbytek už je historie! Mauro obdivoval 3 Chris Amon, Mauro Forghieri a Enzo Ferrari konstrukci Auto Unionu GP, přestože jeho diplomová práce byla o dvouválci boxer, studoval dílo Roberta Eberana von Eberhorsta, konstruktéra Auto Unionu koncem šedesátých let a spolupracovníka Ferdinanda Porscheho. Nyní patří na Monze k posledním konstruktérům, kteří vytvořili kompletní automobil F1 od motoru přes podvozek až po karoserii. U Ferrari zažil především přerod na koncepci s motorem

5

4

vzadu, začínal se šestiválci Dino 156, vyvíjel vstřikování místo karburátorů, uplatnil samonosnou konstrukci na Ferrari 158, s nímž John Surtees dobyl titul mistra světa (na osmiválci 158 spolupracoval Angelo Bellei ještě pod dohledem Vittoria Jana), zatímco Mauro připravil dvanáctiválcovou alternativu 1,5 litru (typ 512, později zvaný 1512). Kromě toho se podílel na vývoji sportovních prototypů a závodních úprav GT, věnoval se vývoji 250 GTO, 275 GTB Competizione, 330 LMB, ale především úžasné sérii P (Prototipo), která vyvrcholila vítězstvím Ferrari 330 P4 ve 24h Daytona 1967 (Amon/Bandini). Od sezony 1966 nastoupily ve formuli 1 třílitrové motory, rozjela se série Ferrari 312 a skvělá spolupráce s výtečnými závodníky Johnem Surteesem a Chrisem Amonem, jejichž schopnosti testovacích jezdců si Mauro nesmírně cenil. Bohužel v sezoně 1968 přišel Amon o titul mistra světa pro časté poruchy vozu, když suverénně vedl, na novém typu 312 B (boxer) o dva roky později Jacky Ickx podlehl Jochenu Rindtovi. Vynikajících úspěchů dosáhly odvozené Ferrari 312 PB, ale 24h Le Mans už se vyhrát nepodařilo. Forghieri si kromě klasických typů 312 s vidlicovými dvanáctiválci a jejich nástupců s plochými motory boxer nejvíce cení verzí T (trasversale), tedy s příčným uspořádáním převodovky, které přinesly nejen mistrovské tituly 1975 a 1977 (Niki Lauda), ale také poslední titul pro jezdce Forghieriho éry v roce 1979 (Jody Scheckter na 312 T5). Přechod na přeplňované motory vynesl další dva tituly v Poháru konstruktérů 1982 a 1983, přestože jezdce Gillese Villeneuva a Didiera Pironiho vyřadily tragické nehody (Pironi přežil, ovšem do formule 1 se už nevrátil). Pak se přestalo Ferrarimu dařit, vedoucí úlohu převzal šéfkonstruktér Harvey Postlethwaite, Forghieri byl v lednu 1985 jmenován ředitelem oddělení Richerche e Studi Avanzati, takže v rámci vývoje řešil silniční typ 408 4RM, první Ferrari s pohonem všech kol. V roce 1987 odešel k Lamborghini, kde zkonstruoval dvanáctiválec 3,5 litru, který se v devadesátých letech uplatnil u dalších týmů F1 (včetně Lambo 291 Teamu Modena 1991). V roce 1992 navrhl elektrický minivan ENEL, pro Romana Artioliho dále vyvíjel Bugatti EB110 a 112, než v lednu 1995 založil vlastní firmu Oral Engineering v Modeně, která pracovala pro externí klienty (také na nepřeplňovaném motoru BMW formule 1). Otec tří dětí zemřel doma ve spánku, posledního rozloučení v pátek 4.listopadu v kostele San Pietro v Modeně se zúčastnili představitelé Modeny, Maranella a Formigine, vedení firem a závodníci. Nechyběli Piero Ferrari se synovcem Enzem, Mattia Binotto, Mario Vecchi (za Lamborghini), Franco Antoniazzi (spoluzakladatel Oralu), Gian Paolo Dallara, Brenda Vernor, Renata Nosetto, JeanClaude Migeot, Gabriele Tredozi, Pierluigi Martini, Bruno Giacomelli, René Arnoux a další. Jodyho Schecktera bohužel zadrželi na letišti v Londýně pro prošlý cestovní pas. ■

Foto Roman Klemm

▲ Mauro Forghieri na Minardi Day Imola (2019) 4 Chris Amon (Ferrari 312), nový tovární jezdec pro sezonu 1967 5 Ferrari 312P před startem 24 h Le Mans 1969 (Chris Amon/Peter Schetty nedojeli) 6 Dvanáctiválec Chrysler Lamborghini 3,5 litru pro formuli 1 (1991) 7 Lorenzo Bandini (Ferrari 1512) v Monte Carlu 1965

6

7