Někdejší kvetoucí metropoli, která dnes patří k nejvýznamnějším mayským archeologickým lokalitám, obklopuje houževnatý prales, vyhlášený pestrým zastoupením fauny a flóry
Asi 300 kilometrů severně od hlavního města Guatemaly, hluboko v pralesích departementu Petén, se rozkládají ruiny velkolepé předkolumbovské metropole. Mayové ji nazývali Yax Mutal, ale známější je pod novodobým jménem Tikal. Počátky tamního osídlení a s ním související zemědělské činnosti sahají přibližně do roku 600 př. n. l. Jak dosvědčují první pyramidy a rozsáhlejší stavby, datované k roku 350 př. n. l., někdejší zemědělská osada rychle získávala na významu a záhy se stala důležitým obchodním, administrativním, kulturním i náboženským centrem. Ve vrcholném období Tikal představoval oslnivou ukázku mistrovství mayských stavitelů a počet jeho obyvatel se podle všeho vyšplhal až k číslu 90 000. Pak, přibližně kolem roku 900, se toto velkoměsto záhadně vylidnilo.
Tikal nevznikl v podmínkách, které bychom mohli označit za ideální. V lokalitě scházel přirozený vodní zdroj, místní Mayové se proto naučili shromažďovat dešťovou vodu a uchovávat ji ve zvláštních nádržích. S pozvolným rozšiřováním městské zástavby přibývalo pyramidových chrámů, paláců, obřadních teras, správních budov, pomníků, rezidencí i hřišť na rituální míčovou hru. V okolním bažinatém terénu mayští architekti důmyslně propojili nejdůležitější body vyvýšenými dláž-
děnými cestami a rampami. Stavělo se z místního vápence, často pokrytého vrstvou štukové omítky, zdi obvykle oživily bohaté basreliéfy.
Dveřní překlady, opět zušlechtěné rytou výzdobou, Mayové vyráběli ze dřeva zapoty obecné, známé také jako sapodilla. Nejkrásnější ukázky nacházíme nad vstupy do chrámových prostor – na jednom podobném reliéfu například vidíme urozenou ženu ve tkaném šatu, kterou zdobí péřová čelenka a jadeitové šperky.
Město vděčilo za své bohatství dílem obchodu, dílem prozíravému zvelebování okolní krajiny, kde se dařilo kukuřici i jiným hospodářským plodinám. V dlouhých a spletitých dějinách Tikalu se střídala období hojnosti a úpadku, největšího uměleckého, kulturního i mocenského rozkvětu však dosáhl v rozmezí let 600–900. Zároveň se ale jednalo o dobu častých válečných konfliktů s okolními městskými státy.
V roce 378 se Tikal zřejmě ocitl v područí Teotihuacanu, nesmírně vlivného mayského centra, které se nacházelo v 1 000 kilometrů vzdáleném Údolí Mexika. Podle mínění některých badatelů obě města pouze navázala úzkou diplomatickou a obchodní spolupráci, výjevy na jisté památeční stéle ale vyprávějí jiný příběh. Tikal padl, jeho král přišel o hlavu a na trůn dosedl vládce podřízený Teotihuacanu. Tento mocenský posun ovlivnil podobu tikalského umění, architektury, dokonce i oděvů.
Nešťastná epizoda však Tikal nezlomila. V průběhu let metropole obnovila svou vlivo-
Useknutí hlavy patřilo k výsadám nejvzácnějších obětí, zpravidla nepřátelských králů nebo zajatců, jejichž družstvo prohrálo v míčové hře pok-a-tok. Jednalo se o ozvuky mayského mýtu, v němž bohové smrti usekli hlavu bohovi kukuřice. Oběto-
Obřad zahájily rituální tance kolem kůlu, ke kterému kněží přivázali lidskou oběť. Na hrudi, v místě srdce, přitom nešťastníkovi (nebo ušlechtilému dárci, podle úhlu pohledu) namalovali bílou značku. Do té se pak, jeden po druhém, pokoušeli
U lidských obětí se jednalo o vůbec nejběžnější postup. Rituál se obvykle odehrával na vrcholu pyramidy. Kněží oběť svlékli, pomalovali ji rituální modrou barvou a na hlavu jí nasadili vysokou čelenku. Pak jí na kamenném oltáři
Ve městě Chichén Itzá se nacházejí dva zaplavené krasové závrty zvané cenotes. Ten větší, Cenote Sagrado (posvátné cenote), sloužil k usmíření boha deště prostřednictvím lidských obětí. Vybrané jedince Mayové
Při tomto druhu oběti si dárce proklál poddajnější část těla ostrým předmětem, například trnem z agáve. Prýštící krví pak zkropil kultovní sochu nebo list papíru, který následně spálil. Stoupající kouř údajně dokázal otevřít bránu mezi naším
Zvířata Mayové obětovali pravidelně před každým důležitějším úkonem. Nechovali ovce, kozy, dobytek ani prasata, museli proto upřít úsilí k lovu divoké zvěře. Pod rituálním
Počátky Mayové založili osady v jihomexické oblasti Soconusco na tichomořském pobřeží.
Vznikla první trvalá sídliště, také se objevuje první keramika nebo figurky z pálené hlíny.
Předklasické období V severnějších oblastech mayského osídlení vykrystalizovala menší centra kulturně odlišná od velkých jižních metropolí. Přibližně do stejného období spadají první mayské hieroglyfy tesané do kamene.
vané nešťastníky někdy před smrtí čekalo skalpování, bití, v extrémních případech vyřezávání vnitřností. O rozšíření této praxe svědčí archeologické nálezy hromadných hrobů s ostatky bezhlavých a jinak znetvořených zástupců šlechty.
trefit mayští lučištníci. Střelba neskončila, dokud se hruď oběti neježila šípy. Oběť musela umírat co nejpomaleji, každý střelec si proto před napnutím tětivy ještě několikrát zatančil.
s pomocí zvláštního pazourkového nože vyrvali srdce a ještě tlukoucí je nabídli soše příslušného boha. Tělo svrhli ze schodů a pak jej ještě mohli stáhnout z kůže, v níž si nakonec velekněz zatančil posvátný tanec.
svázali a omotali dlouhými provazy. Poté je svrhli do hlubin, vyčkali, až se utopí, následně bezvládná těla opět vytáhli a pohřbili. Obřadům často přihlížely zástupy lidí, kteří se během mrazivé podívané úpěnlivě modlili.
a božským světem. Dárci si obvykle propichovali jazyk, uši nebo rty, největší cenu však měla krev z genitálií. Podle mayské víry dokázala její plodivá moc přejít do rostlin a přispět k hojnější úrodě.
nožem nejčastěji skončil jelenec běloocasý, k obvyklým obětem patřili i psi a ptáci. Vzácněji došlo na obávanější zástupce fauny, například jaguáry a kajmany.
Hliněná dóza s víkem představuje krásnou ukázku mayského užitého umění
Doba rozkvětu Moc městských států rostla, přibývalo velkolepých kamenných staveb a také obchodních a politických kontaktů s okolním mezoamerickým světem. Mayská populace dosáhla několika milionů.
Kolaps Velká jižní města postihl úpadek spojený s vylidněním.
Příčiny takzvaného kolapsu klasického období jsou dodnes předmětem diskusí. K podezřelým patří katastrofální sucho, válečný konflikt či ekologická katastrofa.
Nedotčený sever Severní města nadále vzkvétala. Po úpadku Chichénu a Uxmalu ovládl většinu severního území Mayapán, a to až do revolty v roce 1450. Menší území na torzech jižnějších měst se dočkala obnovy.
a stronomie
Mayové sestavili přesný kalendář složený z několika částečně propojených cyklů. S jeho pomocí dokázali změřit čas do určité míry precizněji než naše moderní kalendáře. Také uměli dokonale předpovědět polohu vesmírných těles.
a rchitektura
překVapiVě sOfistikOVané metOdy mayských lékařů
pOtíže se zuby
l éčba: Mayští zubaři patřili ve své době k nejlepším. Zámožnějším pacientům dokázali vsadit umělý chrup z jadeitu nebo tyrkysu, pokud stačilo zub vyvrtat, jako plomba posloužil pyrit (neboli „bláznovo zlato“).
Urození Mayové navíc podléhali módnímu diktátu a nechávali si zuby pilovat do špičky, brousit do pravidelných obdélníků nebo provrtávat. Otvory se plnily jadeitem nebo pyritem, aby vznikl dostatečně estetický dojem.
bOlest
léčba: Zmírnění bolesti zajistilo spektrum omamných látek, které dokázaly navodit stav podobný transu, což si Mayové vyzkoušeli při náboženských obřadech. K jejich získání sloužily byliny, houby, tabák nebo plodiny jinak užívané pro výrobu alkoholu. Tlumicí substance se většinou kouřily. Ve vážnějších případech se přistupovalo k rituálnímu klystýru – účinné látky se rychleji vstřebaly a poskytly okamžitou úlevu.
JedOVatá bOdnutí
l éčba: Aby pacient vypudil z těla všechen jed, musel absolvovat potní kúru v parní lázni zvané temezcal. Stejný postup se využíval k léčbě revmatismu, horeček, únavy po boji, nebo – v případě krásnějšího pohlaví – po porodu. Věřilo se, že očistná horká pára zajistí pevné zdraví a dlouhověkost.
nedeJ bOže neštOV ice První španělští dobyvatelé zavlekli na americké pobřeží nemoci, se kterými schopní mayští lékaři neměli předchozí zkušenosti. Patřila k nim například chřipka, spalničky nebo tuberkulóza. Osudnou se však mayské civilizaci málem stala především epidemie neštovic, jíž v průběhu sta let padlo za oběť až 90 procent domorodé populace. Proti nemoci, která se lavinovitě šířila v dosud nepředstavitelném měřítku, zůstávala i mayská, na přírodě založená medicína bez šance.
z ákladní principy Mayské léčitelství vycházelo mimo jiné z víry v nadpřirozené původce nemocí. Šaman jim musel ukázat, že je mocnější, a vyhnat je. Věřili také, že člověk může onemocnět, když se jedna z jeho duší zatoulá do pralesa. Zároveň znali velké množství léčivých bylin. O tělesném zdraví vypovídalo proudění krve, k základním diagnostickým postupům proto patřilo měření pulzu. Nemoci se dělily na „horké“ a „chladné“, tomu pak odpovídala doporučená dieta. Při chladné nemoci například lékaři doporučovali ostřejší jídla ochucená cibulí nebo zázvorem.
První střety se Španěly Když Kolumbus objevil mayské osídlení na ostrově Guanaja, jeho muži uloupili vše, co unesli, a některé domorodce odvlekli do otroctví.
Majestátní město Chichén Itzá se zařadilo na nový seznam sedmi divů světa
Zpráva o Kolumbově objevu přilákala španělské dobrodruhy, kteří na mayská území přinesli evropské nemoci jako neštovice, chřipku a spalničky.
Mayský odpor Španělé pod vedením Francisca de Montejo zaútočili na mayská území od severu. Mayové však srdnatě vzdorovali a jejich účinná obrana dokázala za cenu krvavých ztrát porážku oddálit o několik let.
Dosud se podařilo zmapovat přes 4 400 mayských lokalit, jejichž architektura se často vyvíjela dlouhá tisíciletí. Například guatemalská pyramida La Danta, která se na ploše 18 hektarů zvedá do výše 70 metrů, patří celkovým objemem kamenné hmoty (2,8 milionu metrů krychlových) k největším stavbám svého druhu na světě.
umění
Archeologové odkryli nespočet mayských uměleckých děl, včetně monumentálních kamenných skulptur, dřevořezeb, fresek a jemné keramiky. Největší úžas vzbuzují artefakty z tvrdých materiálů – například z jadeitu nebo obsidiánu. Na rozdíl od Inků totiž Mayové nepoužívali kovové nástroje. Převládající barvou byla mayská modř jasného azurového odstínu, který dodnes nevybledl. Postup její výroby byl objeven teprve nedávno.
Písmo
Mayové měli nejdokonalejší písmo ze všech mezoamerických předkolumbovských kultur. Znali jak znaky pro celá slova, tak pro slabiky, obojí se dalo volně kombinovat. Bylo zvykem psát opakující se slovo pokaždé jinak, což dnes dost znesnadňuje luštění.
matematika
Mayové dále vynalezli jeden z nejpokročilejších početních a číselných systémů tehdejšího světa. Umožnil jim zapisovat i velmi vysoká čísla jen s pomocí tří symbolů – tečky, čárky a lastury. Již kolem roku 36 př. n. l. znali a chápali koncept nuly, které přiřadili zvláštní znak, zatímco Evropané setrvávali u římských číslic.
Další tažení Neodbytní Španělé založili v roce 1541 na Yucatánu první města. Mnozí mayští vladaři se tou dobou podrobili španělské koruně, východnější oblasti však stále kladly odpor. Ten se podařilo zlomit teprve krutou bitvou, v níž Mayové ztratili stovky mužů.
Definitivní pád Španělské dobyvatelské tažení se završilo na severu dnešní Guatemaly. V roce 1618 dorazili do Chichén Itzá misionáři, následovaní roku 1622 armádou. Mayové útočníky pobili, nezávislost však nakonec neuhájili. V roce 1697 se všechna jejich města stala součástí Španělské říše.
K architektuře mayských měst patřily rozlehlé dvorany obehnané masivními zdmi, v nichž se konaly velkolepé hostiny, náboženské obřady nebo zápasnická klání. Především však poskytovaly prostor nejdůležitější a nejoblíbenější sportovní podívané – konala se zde míčová hra pok-a-tok. Přitom zdaleka
nešlo jen o zábavu. Hrazené hřiště se stávalo bitevním polem a zároveň posvátným prostorem, bránou na onen svět. V průběhu utkání si dvojice družstev odrážela míč, který se nesměl dotknout země. Někdy jej možná hráči dokonce prohazovali kamenným kruhem umístěným uprostřed hřiště vysoko na
zdi. Úspěšný zásah přitom znamenal okamžité vítězství. Hráči nesměli používat ruce ani chodidla, míč proto odráželi pomocí boků, ramen a kolen. V průběhu utkání se střelhbitě pohybovali po hřišti a usilovně se snažili dovést své družstvo k vítězství. Jediný chybný pohyb totiž mohl znamenat jistou smrt.
Podoba hřišť se za 2 700 let téměř nezměnila. Jednotlivé stavby se sice lišily velikostí, ale tvar zůstával vždy stejný. Jednalo se o obdélnou plochu, po jejíchž delších stranách se zvedaly stupňovité zdi. Největší známé hřiště o rozměrech 96,5 × 30 m najdeme ve městě Chichén Itzá.
o děv
Hráče obvykle halila jen bederní rouška doplněná o kožené chrániče hýždí, případně i kolen. Někdy se užíval proutěný pás upevněný kolem boků – ten umožňoval odrážet míč s nasazením větší síly. Při slavnostnějších příležitostech si hráči zřejmě nasazovali okázalé obřadní čelenky.
sT rmé sc H ody Nezaměnitelným prvkem hřišť na míčovou hru se stala schodiště, často zachycená i v mayském výtvarném umění. Jejich funkce dosud zůstává předmětem odborných diskusí. Vesměs se předpokládá, že sloužila jiné hře, nebo tvořila součást obětních obřadů, které někdy následovaly po míčovém utkání.
Zdi hřišť na míčovou hru pokrývaly pestré fresky a reliéfy, které povětšinou zvěčňovaly místní památná utkání. Na dalších výjevech vidíme zástupy zajatců nebo lidské oběti. Řada těchto uměleckých děl se zachovala do současnosti, zůstávají proto zdrojem zajímavých informací ze světa Mayů.
k aučukový M íč Hrálo se s tvrdými míči z přírodní pryže z latexového mléka kaučukovníků. Velikost nebyla nijak jednotná, většinou zřejmě odpovídala dnešnímu volejbalovému míči. Ty mayské ovšem vážily asi patnáctkrát víc – odhady se pohybují kolem tří až čtyř kilogramů. Při prudším zásahu proto hráčům hrozilo zranění, ba i smrt. Podle dochovaných výjevů někdy míč nahradila lidská lebka.
k a M enné kruhy
V některých případech, zvlášť na severu mayské oblasti, měla hřiště i dva kruhy proti sobě uprostřed na zdi. Pokud se některému družstvu podařilo míč prohodit středovým otvorem, okamžitě dosáhlo vítězství. K tomuto mimořádnému výkonu však docházelo vzácně – otvor byl totiž jen nepatrně širší než míč, navíc se nacházel dost vysoko nad hřištěm (v Chichén Itzá až v šesti metrech).
Hra pok-a-tok skrývala hluboký náboženský význam spjatý s jedním z nejzásadnějších mayských mýtů. Jednalo se o příběh Hrdinských dvojčat, která v této hře porazila vládce podsvětí a potom je lstí přiměla, aby si sami usekli hlavy. Míčové zápasy se jako symbolické ztvárnění cesty mezi životem a smrtí těšily velké vážnosti, dokonce Mayům sloužily k rozsouzení sporů. Někdy hra pomohla předejít válečnému konfliktu – to pak proti sobě stanuli králové znesvářených měst. Jak se dozvídáme z výzdoby na stěnách dvorců, utkání se často neobešla bez lidských obětí. Mayové leckdy proti místnímu mužstvu postavili válečné zajatce, jimž nesportovně svázali nohy. Následovala nevyhnutelná prohra –a stětí na počest bohů. Smrt však hrozila i úspěšným hráčům. Existují doklady, podle nichž Mayové zvolili jako vhodnou oběť vítězné mužstvo nebo jeho kapitána. Koneckonců, šlo o velkou poctu a po rychlém konci se nebožtíkovi otevřely brány do ráje. K obětování však zřejmě nedocházelo vždy, některé úspěšné týmy se totiž staly tehdejšími celebritami. Pravděpodobně se hrály dvě verze míčové hry. Jedna probíhala jako sportovní utkání, včetně sázek na vítěze, druhá tvořila součást posvátné tradice s následným obětováním.
Reliéf na stěně míčového dvorce zachytil lidskou oběť
Smrt. Tak zněl verdikt nad každým zajatým mayským pohlavárem. Ať ho čekalo stětí, vyříznutí srdce nebo nemilosrdná sprška šípů, lidská oběť vždy skončila stejně. Nešťastník už se nikdy nevrátil domů. Mayové původně získali pověst dobromyslného a zvídavého národa, koneckonců dokázali v nehostinných pralesích dnešní Střední Ameriky vytvořit pozoruhodně vyspělou civilizaci, postupem doby však vycházela najevo také jejich
bojechtivost. Jednotlivé městské státy mezi sebou po celou dobu přetrvání mayské civilizace vedly prakticky nepřetržité války. Načas se podařilo dosáhnout nejistého příměří, to ale nikdy nevydrželo dlouho. Série vleklých konfliktů nakonec uspíšila i mayský pád.
Ce S ta do minulo S ti Badatelé si dodnes marně lámou hlavu, proč se Mayové už nikdy nedokázali vrátit k moci a rozkvětu klasického období. Možná
