
27 minute read
MLADÍK VE SPĚCHU
from Hraj fér a vyhraj
by Zoner Press
6
MLADÍK VE SPĚCHU
Advertisement
Seděl jsem na zadním sedadle vozu austinského policejního oddělení a měl na rukou pouta. Můj zločin: pro začátek jízda rychlostí 92 mil za hodinu v zóně s maximální povolenou rychlostí 55 mil a k tomu, jakmile strážník ověřil mou poznávací značku, ještě dost velkou kupu nesplacených pokut na to, aby byl vydán příkaz k mému zatčení. Tím vozem, díky kterému jsem ty pokuty dokázal nasbírat, bylo červené Porsche 911, nádherný stroj, který jsem si koupil poté, co kvůli nedostatečné údržbě odešlo mé BMW. Zdá se, že je fakt dobrý nápad čas od času v autě vyměnit olej – a já jsem byl nejspíš příliš zaneprázdněný na to, abych se zabýval takovými detaily. A také příliš zaneprázdněn na to, abych splatil ty pokuty. Bylo mi právě dvacet a byl jsem mladík ve spěchu. 911 byl nádherný vůz s neuvěřitelným zrychlením, ale při jeho nákupu jsem zapomněl vzít v úvahu, že červená auta jsou magnet na policisty, obzvlášť ve vysoké rychlosti, jakou jsem často řídil, a obzvlášť v případě, kdy je vám dvacet a jste nezodpovědný, což jsem já určitě byl. Miloval jsem rychlou jízdu a austinská policie zase moje zastavování. Vždy říkali tu samou věc: „To auto ti koupil tatínek, synku?“ A já jsem vždycky odpovídal stejným způsobem: „Ne, pane. Omlouvám se, strážníku. Neuvědomil jsem si, že jedu tak rychle, pane.“
Nebyla to příliš dobrá výmluva a ani jednou mne z problému nevysekala, nyní jsem za to konečně platil. Strážník mne odvezl na policejní
110 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
stanici, kde mi sebrali otisky, ale, což bylo mé velké štěstí, mě nezavřeli do cely. Cítil jsem se tak trapně – věděl jsem, že jsem se zachoval špatně. Když šlo o mé rodiče, mohl jsem být tak trochu rebel, ale když dojde na členy vojenské služby, policisty a hasiče, vždy jsem je respektoval a obdivoval za těžkou práci, kterou vykonávají. Bylo na čase zaplatit a zpomalit – a také si koupit méně nápadné auto. Vyměnil jsem 911 za jiné Porsche, černou 928, kterou jsem si taky zamiloval. A snažil jsem se řídit trochu odpovědněji. (Po letech, když jsem ten příběh vyprávěl Susan, řekla: „Skvělé! Takže jsem si vzala gangstera?“)
Bylo září roku 1985 a firma Dell Computer Corporation, obchodující pod názvem PC‘s Limited, prosperovala. Za prvních devět měsíců naší operace jsme na prodejích vygenerovali 6 milionů dolarů (to číslo se koncem našeho prvního roku ke 31. lednu 1986 vyhoupne na 33 milionů) a rychle jsme se rozrůstali. Stále jsme doktorům, právníkům a architektům okolo Austinu prodávali upravené počítače, ale díky národní propagaci v počítačových časopisech jsme prodávali také doktorům, právníkům a architektům po celém státě. A co víc: začali jsme získávat zakázky od několika dost velkých společností, jako třeba Texaco, Ford, Monsanto a mnoho dalších. Už jsme byli daleko za ručním zapisováním objednávek a věšením je na prádelní šňůry – nyní jsem si mohl dovolit najmout chlapa, který vytvořil systém zadávání objednávek, do kterého mohli naši prodejci na svých počítačích zapisovat. Zmínil jsem se, že naši prodejci teď měli počítače? Jediný zádrhel byl, že naše firemní počítače nebyly propojené, a tak mi na konci každého dne každý prodejce předal disketu s objednávkami, které za ten den obdržel. Já jsem pak každou z těch disket nahrál do naší databáze objednávek.
Všechno to bylo tak trochu ve stylu upravuj to za pochodu. Možná i víc než jen trochu.
Věděli jsme, co děláme? Ano i ne. Bez ohledu na mé podnikavé dětství. Nikdy předtím jsem žádný podnik nevedl, takže jsem se po křivce učení musel teprve vyšplhat. Ale nebylo to jen o tom naučit se vést podnik: bylo to o tom naučit se vést podnik, který nebyl jako ostatní
MLADÍK VE SPĚCHU • 111
podniky, i když na povrchu vypadal PC‘s Limited jako mnoho jiných obchodů s počítači. Druhá polovina osmdesátek byla v našem odvětví ideální doba pro startupy. Tou dobou existoval měsíčník s názvem Computer Shopper – během desetiletí se rozrostl do stovek stránek, kde zhruba polovinu vyplnil redakční obsah a články o technologii a zbytek reklamy z doslova stovek nových společností, které, když jste zamžourali, všechny vypadaly dost stejně. My jsme byli jednou z nich. A přesto ze všech těch společností, které se nás snažily napodobit výrobou zakázkových počítačů a jejich odesláním ve stejný den, k tomu ještě nabízením bezplatné technické telefonické podpory, jsme byli jediní, kteří vzkvétali a uspěli.
Nezačali jsme stavět zákazníkům na zakázku proto, že jsme v tom do budoucna viděli nějaké masivní paradigma. Začali jsme tak proto, jelikož jsme neměli kapitál na masovou výrobu. Vyklubal se z toho poměrně šťastný hendikep. A mnoho z těch největších lekcí, které jsme se ve formativních letech společnosti naučili, jsme si museli sami zažít. Naší cestou za úspěchem jsme se prozkoušeli a proimprovizovali.
PC‘s limited byl trochu jako raketa řítící se k nebi, ale s roztřesenou trajektorií. Náš vývoj byl nevyrovnaný. Na jednu stranu jsme měli tenhle nepřekonatelný, vesmírem otřásající obchodní model: prodávat přímo zákazníkům, dávat jim přesně ty počítače a doplňky, které chtějí, za ceny na míle vzdálené od namarkovaného zboží v maloobchodech. Byli jsme unikátní – a tak mimo radar, že si nás naši největší konkurenti, IBM a Compaq, ani nevšimli. Pro ně jsme byli jen zásilková společnost. Nenapadlo je, že zde provádíme skutečné inženýrství. Nevěděli, že máme dodavatelský řetězec. Nepomysleli si, že máme obchodní model, který ten jejich překračuje. A tak se nás nemuseli obávat. Ale my jsme samozřejmě stále rostli a rostli a rostli. Být podceňován společnostmi jako IBM a Compaq byl silný hnací motor.
Naše prodeje co týden rostly a stejně tak naše nesourodá banda žoldáků a bukanýrů. Na první pohled to nedávalo smysl. Tady jsem stál, bylo mi dvacet let, odešel jsem ze školy se základním kapitálem 1000 dolarů a ptal se: „Hej, kdo chce v téhle firmě pracovat?“ Byli jsme
112 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
v průmyslovém parku na pomezí druhé a třetí kategorie a v ne zrovna nejhezčí části Austinu, kde byl nízký nájem. Nebyli jsme zrovna ten zaměstnavatel, kterého by si každý ihned vybral. Tak jsme sesbírali, koho jsme jen mohli, a byli jsme nesourodí, jak jen to šlo.
Přijal jsem viceprezidenty výroby, obchodu, technické podpory, marketingu, služeb zákazníkům a nákupu. Vytvořil jsem trochu finanční disciplíny náborem finančního ředitele a hlavního účetního, manželského páru, říkejme jim Bill a Betty Boltonovi. Možná ze všeho nejdůležitější bylo, že jsem najal asistentku, Kaye Bandovou, ženu kolem čtyřicítky, která se stala tak trochu mou austinskou náhradní mámou. Kaye byla menší osoba s obrovským srdcem a velkým úsměvem; vyzařovala pozitivní energii, ať už jste byli v její přítomnosti, nebo s ní mluvili po telefonu. Měla až magickou sílu kohokoli, kdo s ní interagoval, dostat do pohodové nálady a cítit se důležitě. Byla také obratná a delikátní ve snaze dávat pozor, abych o sebe dbal a nedělal příliš kravin. O tom ještě za chvíli.
Bylo nás teď asi šedesát a přerostli jsme budovu na North Lamar, takže jsme se přestěhovali do nového zařízení, 30 000 čtverečních stop velké budovy na Headway Circle 1611 s barevnými vodorovnými pruhy na fasádě. Myslel jsem si, že je to největší budova, co jsem kdy viděl – nebylo možné, abychom ji zaplnili. Zaplnili jsme ji poměrně rychle.
Pracoval jsem šestnáct hodin denně, abych to celé udržel v chodu: v zadní části kanceláře jsem měl postel, abych se mohl po nocích, kdy jsem pracoval nonstop, alespoň trochu vyspat. Ale doma v Houstonu se o mě rodiče strachovali, šíleli hrůzou, že to nezvládám. A netrápili se jen kvůli mně – kvůli všem těm lidem, co pro mne pracovali, někteří byli sezdaní a měli děti, kvůli lidem, jejichž živobytí záviselo na mně. Co když se ten domeček z karet, co tady buduji, najednou zbortí?
Zhruba v té době se stala veselá věc: mámini rodiče, Rubin a Linda Langfanovi, přijeli do Houstonu navštívit mámu a taky tátu a pak s rodiči přijeli do Austinu navštívit i mne. Můj dědeček byl úspěšný podnikatel: pracoval se svým bratrem v New York City v investicích do
MLADÍK VE SPĚCHU • 113
nemovitostí. A když jsem mu hrdě ukázal ten řízený chaos, kterému jsme říkali ústředí, s inženýry upravujícími počítače a prodejci přijímajícími objednávky tak rychle, jak přicházely, a našimi zaměstnanci v kancelářích, kteří se co nejvíc snažili to všechno sledovat, začal se smát a smát, a to tak moc, že jsem jej jen stěží zastavil. „Co se děje, dědo?“ zeptal jsem se. „Co je ti tak k smíchu?“ „Michaele!“ řekl. „Ty jsi podnikatel!“
Byla to ta největší pochvala, kterou mi mohl dát.
Vedli jsme si velmi dobře, upravovali jsme produkty IBM a prodávali je za nižší cenu – za mnohem nižší cenu. V červnu toho roku (1985) jsme představili náš první značkový počítač, Turbo PC, s procesorem Intel 8088, 640 kB RAM a 5,25palcovou disketovou mechanikou s 360 kB. Prodával se (pouze poštovní nebo telefonní objednávkou) za 795 dolarů. Podobně konfigurovaný IBM počítač se prodával (pouze v obchodech) za částku v rozmezí 1500 a 2500 dolarů. Verze od Compaqu by stála minimálně o 1500 dolarů víc. Když jsem Kelleymu Guestovi poprvé řekl o Turbo PC, jeho specifikacích a jeho cenovém bodu, řekl mi: „Michaele, pokud to dokážeš, jednoho dne ovládneš svět.“ No, svět jsme tehdy zatím neovládli, ale rozhodně jsme naše Turbo PC prodávali po tunách. I tak jsem ale pokukoval po něčem větším.
V předchozím roce IBM představilo PC AT s operačním systémem založeným na mikroprocesoru Intel 286. Jednoho dne, když jsem si listoval v jednom ze svých oblíbených časopisů o technologiích, EE Times (Electrical Engineering Times), všiml jsem si příběhu o společnosti Chips and Technologies, která navrhla sérii pěti ASIC čipů – s aplikačně specifickými integrovanými obvody – které bylo možné použít ke stavbě na Intel 286 založeného mikropočítače kompatibilního s PC AT od IBM. A já jsem si pomyslel Páni, hned si jich pár musím sehnat.
Chips and Technologies vedl chlapík jménem Gordon Campbell. Tak jsem mu zavolal. „Hej, slyšel jsem, co děláte,“ řekl jsem. „Vážně mne to zajímá. Jak se dostanu k několika sadám?“
114 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
Campbell mi řekl, že mi rád tři prodá. „Máte referenční design?“ zeptal jsem se. Běžně, když má společnost čip, který vám chce prodat – nebo v tomto případě sadu čipů – dají vám i referenční schéma, které vám řekne, jak čip připojit k mikroprocesoru, paměťovým čipům, jakýmkoli jiným čipům, ke kterým je musíte připojit, abyste vytvořili počítač kompatibilní s 286.
Poslal jsem Campbellovi šek a poštou získal sady i referenční design. Jednu sadu jsem vybalil a položil ji na stůl i se schématem. Podíval jsem se na sadu; podíval jsem se na schéma. Pak jsem si pomyslel A co mám sakra dělat teď? Narazil jsem na strop své technologické odbornosti.
Zavolal jsem svému prodejci z Intelu. „Chci navrhnout počítač kompatibilní s 286 a potřebuji inženýra. Nevíš o nějakém dobrém?“
Začal na mne chrlit jména: „Okej, tenhle chlap z Texas Instruments, tihle z Compaqu, IBM, Data General, Motoroly,“ a já jsem popadl tužku a papír a zuřivě si je začal zapisovat. Bylo jich celkem tucet a každého z nich jsem kontaktoval. Někteří se se mnou nechtěli vůbec setkat, jiní se se mnou setkali, ale nechtěli do toho jít. Ale jeden z nich, jmenoval se Jay Bell, se od ostatních lišil.
Jay byl pozoruhodný muž. Vysoký a vyzáblý, s kartáčovitým knírkem a pronikavým pohledem skrývajícím se za brýlemi s tlustými čočkami, mluvil rychle a rychle i myslel – překypoval energií a nápady. A sebedůvěrou. Navrhl nějaké na mikroprocesorech založené počítačové systémy pro Xerox, které velmi dobře fungovaly, a nestyděl se mi o tom říct. Když jsem mu ukázal čipovou sadu a schéma, ihned řekl: „Jo, jasně, to je snadné – do týdne, nebo dvou ti můžu postavit prototyp.“
Pobaveně jsem se na něj podíval. Vážně? Do týdne, nebo dvou? A jak to hodláš zvládnout? „Co mne to bude stát?“ zeptal jsem se.
Na vteřinu se zamyslel. „Můžu ti spájet základní desku a dát ti ten prototyp za tisíc dolarů.“
To mne dost překvapilo – myslel jsem si, že si řekne o mnohem víc. „Řeknu ti to takhle,“ odpověděl jsem. „Několik týdnů budu mimo
MLADÍK VE SPĚCHU • 115
město. Teď ti dám tisícovku. Když budeš mít funkční prototyp, jak se vrátím, dám ti další tisícovku.“
Mezitím jsem si říkal, že sice nevím, jestli to ten chlap zvládne, nebo ne, ale je to jen tisíc babek, a s tím designem malých počítačových systémů měl dostatečný úspěch, takže možná nekecá. A vyhlídka dalšího tisíce dolarů je pravděpodobně dostatečná motivace, aby práci dokončil. Nemyslel jsem si o něm, že jen sebere peníze a zmizí. Tak jsme si plácli.
Ve skutečnosti jsem byl mimo město celé tři týdny. Byla to dlouhá doba, po kterou jsem musel kormidlo své lodi opustit, ale měl jsem na práci důležité věci. Náš malý koutek počítačového trhu si vedl dobře, ale abychom mohli nadále rychle růst, potřebovali jsme si vybudovat přímé vztahy s dodavateli všech našich hlavních komponent. Jakékoli úspory by nás mohly uchránit od problémů a já jsem věděl, že dodavatelské řetězce součástek, které jsme objednávali, byly plné přirážek, které jsem mohl razantně zredukovat, kdybych se dostal přímo ke zdroji.
Můj moment osvícení přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem zkoumal několik tištěných spojů, které jsme kupovali: zjistil jsem, že každý z nich má na spodní straně malou kopii loga výrobce. Jen byl problém, že jsme je nekupovali od výrobce. Už mne unavovalo jednat s distributory a dealery a prostředníky a agenty; chtěl jsem jít přímo do továren, kde se tyhle věci vyrábějí. A téměř všechny – společně s továrnami, které vyráběly prakticky všechny ostatní součástky, které jsme kupovali – byly na Dálném východě.
Zjistil jsem, že se každý podzim v Tchaj-wanu, Japonsku, Koreji a Hong Kongu pořádal takový okruh elektronických výstav.
Bylo mi dvacet, byl jsem plný energie a zvědavosti, nic krom obchodu mě k Austinu nevázalo a s hybností, kterou jsme měli, jsem si byl jistý, že hlavy jednotlivých oddělení po dobu mé nepřítomnosti tvrz udrží. Každých pár dní jsem mohl zavolat, abych se přesvědčil.
Byl jsem natěšený – můj bože, jak já byl natěšený! Tam přede mnou byl celý nový svět, který jen čekal, až jej objevím. Za oceánem jsem
116 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
byl pouze jednou, když jsme navštívili Stevena v Londýně. Tohle bylo hodně za oceánem.
Miloval jsem na tom výletě vše. Miloval jsem to zákulisní obchodování na akcích v Tchaj-peji a Hong Kongu a Tokiu a Soulu, rozhovory s lidmi ze Samsungu a Kyocery a Sharpu a Sanya a Sony a Panasonicu, rozdávání a sbírání vizitek, vytváření přátelství, když jsem se zeptal na ceny za sto tisíc a milion jednotek a říkání „Pošlete mi vzorek“; sledování záblesku v očích lidí, kterým jsem řekl o svém podniku.
Miloval jsem, že v mém hotelu v Soulu byly na jídelním lístku jen tři věci: Kimchi číslo 1, Kimchi číslo 2 a Kimchi číslo 3. Skutečně to byla jiná část světa.
Vážně, být na Dálném Východě a objevovat vnitřní fungování světa dodavatelských řetězců, ze kterých jsem dříve viděl jen jednotlivé části, bylo jako loupat cibuli až k samému středu. Už od třinácti let jsem rozebíral počítače a zkoumal jejich útroby, nyní jsem navštěvoval ty samé továrny, ve kterých byly ty součástky vyráběny. Nosil jsem ochranné obleky a chodil všude po továrně s lidmi, co je vedli, a dokonce mi ukazovali celý výrobní proces. Blíže akci už jsem ani nemohl být.
Některé továrny byly mnohem víc zaměřeny na bezpečnost pracovníků než ostatní, a to mě znepokojovalo. Jedna tchaj-wanská továrna, kterou jsem navštívil, měla vprostřed haly v betonové podlaze otevřenou strouhu, kterou proudily chemikálie. To není dobrý nápad, pomyslel jsem si. V Dellu jsme měli jednoduchou filozofii, kterou jsme si udrželi dodnes: Při práci pro Dell by se nikdo nikdy neměl zranit.
Každou minutu jsem se něco naučil. Viděl jsem, jak dodavatelé z Tchaj-wanu a Hong Kongu dokáží obchodovat v zákulisí s těmi nejlepšími, ale Japonci byli formálnější a vázaní protokolem. Bavil jsem se o tom, kolik zdrojů napájení nebo monitorů nebo klávesnic se vleze do 20stopého nebo 40stopého kontejneru, potom jsem počítal, jak často budu potřebovat přepravit kontejner plný všech těch věcí a jaká bude cena za jednotku pro každý z nich, a nemohl by mi dodavatel dát podmínky, nebo budu muset poslat dopis, nebo kredit...?
MLADÍK VE SPĚCHU • 117
A každou chvíli jsem propočítával možnosti, protože rozdíl mezi cenami součástek u zdroje a cenami ve Státech na konci řetězce, byl enormní.
Když jsem doletěl zpět domů, cítil jsem se, jako bych najednou poskočil o několik herních úrovní dopředu. Měl jsem od mnoha nových dodavatelů závazky, že nám budou dodávat přímo, což nám ušetří miliony na cenách produktů. Měli jsme před konkurencí navrch – a byla to výhoda, kterou jsme bolestně potřebovali, protože konkurentů bylo hodně.
Po návratu jsem zjistil, že Jay Bell na našem prototypu 286 stále tvrdě pracuje, ale – jak mi řekl – byl blízko řešení. Zjistilo se, že schéma, které nám z Chips and Technologies poslali, v sobě obsahovalo spoustu různých chyb, kdy jedinou možností, jak ty chyby nalézt, bylo spájet to všechno k sobě a teprve poté jeden po druhém obvody opravovat. Jay postupně ručně sepisoval, jak přesně tu věc rozchodit, a to byl extrémně namáhavý proces.
Jay pracoval z domova, ale já jsem jej chtěl mít v momentě úspěchu nablízku – a věděl jsem, že uspěje. Tak jsem jej usadil do takové jakoby tajné kanceláře v naší budově (nikdo nevěděl o tom, že tam je; na dveřích nebylo žádné jméno) a donutil jsem ho slíbit, že nebude mluvit s žádným z členů týmu PC‘s Limited. Bylo stěžejní udržet celý projekt pod pokličkou, dokud jsme nebyli připraveni jej odhalit veřejnosti.
Čím víc jsem Jaye poznával, tím zvláštnější mi připadal. Myslím, že mohl být maniodepresivní: míval tyhle obrovské návaly energie, pracoval šestatřicet nebo osmačtyřicet nebo dvaasedmdesát hodin v kuse a pak zkolaboval. Denní či noční doby pro něj nic neznamenaly. Jednou, brzy po mém návratu z Asie, mě z poklidného spaní vyrušil telefon: byly tři hodiny ráno a na druhém konci byli mí staří přátelé z austinského policejního oddělení. „Pane, vypadá to, že se někdo vloupal do vaší budovy,“ sdělil mi strážník. „No, to není moc dobré,“ řekl jsem. „Hned tam budu.“
118 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
Zajel jsem na parkoviště a byl svědkem úplně surreální scény, osvětlené červenými a modrými blikajícími světly několika policejních vozů: Jay byl uvnitř budovy a k oknu zaměstnanecké jídelny tiskl své řidičské oprávnění, zatímco venku stálo půl tuctu policajtů mířících na něj zbraněmi. „To je v pořádku, strážníci, já ho znám,“ vyhrkl jsem. „Je to zcela v pořádku – žádný strach, všechno to bude v pořádku.“ Nakonec se ukázalo, že Jay akorát pracoval dlouho do noci a otevřel některé z dveří, které spouštěly alarm.
Mezitím jsem však do projektu s 286 chtěl vložit všechny možné prostředky. Najal jsem skupinku indických inženýrů s hardwarovými i softwarovými znalostmi, aby se s Jayem radili. Pracovali na 10MHz (rychlost procesoru) 286 počítačovém systému; také se tvrdilo, že mají AT kompatibilní BIOS: chtěl jsem se podívat na to, zda jej od nich neodkoupit.
Osobně jsem na austinském letišti tyhle chlapy vyzvedl. Bylo jich pět, ale pouze jeden – jmenoval se Subramonian Shankar – uměl dostatečně anglicky. Nebyli ve Státech dlouho a vše, co viděli, je stále ohromovalo. Situoval jsem je do bytového komplexu se zahradou, který byl přímo naproti našemu ústředí: tři z nich byli v jednom bytě a zbylí dva v bytě hned vedle. Nakonec jsem správce bytů přesvědčil, aby předělovou zeď strhl a byl z toho jeden velký byt: ti inženýři tam bydleli i pracovali.
Nikdo z nich neřídil, tak jsem je jednou týdně odvezl do HEB supermarketu, aby se zásobili jídlem. Když do HEB poprvé vstoupili, padla jim čelist: nikdy předtím neviděli nic takového, jako jsou šílené zásoby amerického obchodu s potravinami.
Indičtí inženýři se hned pustili do práce na posouzení schopností čipových sad od Chips and Technologies v procesorových rychlostech 8 MHz a 10 MHz. Čas od času jsem se v jejich bytě zastavil, abych se podíval, jak jejich práce pokračuje, a překvapily mne na nich dvě věci: za prvé nesnesitelný zápach kari a za druhé fakt, že tito lidé, jakkoli byli
MLADÍK VE SPĚCHU • 119
chytří a pracovití, všeho nechali a šli se dívat na wrestling, kdykoli se objevil v televizi. Byli wrestlingem zkrátka posedlí.
Začátkem prosince měl Jay částečně funkční prototyp a v půlce ledna, po stovkách hodin práce jak sám, tak ve spolupráci s indickými inženýry svůj design potvrdil. Našli jsme v Austinu firmu, která navrhovala obvodové desky, a najali její nejlepší tvůrkyni, dámu ve střeních letech, která při práci kouřila jak komín. Čelil jsem mrakům tabákového kouře a s údivem jí hleděl přes rameno, jak vytváří rozložení obvodové desky. Navrhuje optimální cestu obvodů, takovou, která na desce zabírá nejméně místa a zároveň nestaví vedle sebe obvody, které by mohly ve své blízkosti vytvořit zkrat, celé to byl proces, který v sobě kombinoval umění a vědu.
Ale ona to zvládla a ta obvodová deska se stala základem našeho 286 počítače, který jsme představili v březnu 1986 a který se stal okamžitým hitem. Hned poté jsme se vytasili se třemi novými počítači: levným počítačem pracujícím rychlostí 8 MHz, 10MHz strojem, který byl rychlejší než jakýkoli jiný IBM AT kompatibilní stroj na trhu, a 12MHz verzí, která zastínila všechny konkurenty, včetně Compaqu a IBM.
Brzy poté jsme představili 16MHz stroj, který otřásl světem osobních počítačů. „Pokud jste někdy snili o tom osedlat počítačový ekvivalent stíhačky F-18, dupnout na plyn a řítit se vzhůru k nebesům, usedněte před jeden z těchto strojů,“ napsal jedním dechem PC Magazine. „Po několika hodinách na 16 MHz se táhnoucí se IBM AT zdá jako zaprášená relikvie z muzea počítačů.“
Naše chatrná malá společnost byla toho jara připravena vládnout světu osobních počítačů. Bylo to neskutečně vzrušující: rostli jsme mnohem rychleji než celé odvětví, přestože jsme tehdy byli opravdu malí. Počítače se právě začaly stávat velkou záležitostí – místo široké veřejnosti si je kupovali technici, inženýři a fandové. Pamatuji si, že má máma přišla na Comdex show v Atlantě, kde jsme předváděli náš nový 16MHz 286 počítač – hrdě sledovala, co její syn dělá. Ač to však může znít šíleně, naše malá žhavá společnost byla také ve velkých potížích.
120 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
Hrály proti nám dva velké faktory. První byl finanční a byl vážný. I přes nové obchodní vztahy, které jsem na Dálném východě vytvořil, a značně zlepšené dodavatelské trasy, které jsem zřídil, v den přijetí zásilky jsem operoval s čerpanými akreditivy. Zásilky se většinou převážely letecky a letecké zásilky byly drahé. A přestože naše prodeje rychle rostly – za fiskální rok jsme na prodejích vydělali přes 52 milionů dolarů – u našich financí tomu tak nebylo. To jaro jsme měli v hotovosti jen něco málo přes 300 000 dolarů. Téměř veškerý příjem šel ihned do výplat a součástek a náš bankovní kredit v Austinu byl velmi tenký – ve skutečnosti byl mnohem tenčí, než jsem tušil.
Stát Texas byl to jaro uprostřed těžké recese a hlavní město mělo i své vlastní problémy. Hrozilo propouštění ve státní správě a technologický boom Austinu pozdních sedmdesátých let se rozpadl. Ceny nemovitostí prudce klesaly, místní podniky strádaly. Byl jsem schopen otevřít si ve městě v bance MBank úvěrový účet na 600 000 dolarů. Šest set tisíc pro obchod, který jsme dělali, bylo velice tenkou linkou a neexistovaly vyhlídky, že bychom ten úvěr mohli navýšit. Ve skutečnosti, aniž bych o tom věděl, MBank skutečně uvažovala nad tím, že můj účet uzavře – protože (aniž by o tom v Austinu věděl téměř kdokoli) i sama MBank byla ve vážných finančních nesnázích.
A to byla jen první ze špatných zpráv.
Velkým kladivem, které na nás toho jara udeřilo, byla zdvořilost Federální komise pro komunikaci (FCC). Zdálo se, že osobní počítače vysílají radiofrekvenční rušení, pokud nejsou řádně odstíněné – a mnoho počítačových klonů odstíněno nebylo. A tak FCC zahájila zátah proti výrobcům osobních počítačů, o kterém jsme se dozvěděli díky dopisu o zastavení činnosti, který jsme obdrželi v dubnu. „Dostalo se k nám,“ stálo v něm, „že tyto přístroje vyrábíte, aniž jste obdrželi požadovaný FCC souhlas Třídy B.“ Dopis tvrdil, že máme okamžitě ukončit veškeré výrobní operace. Také nám bylo nařízeno zaplatit téměř 10 000 dolarů na pokutách.
MLADÍK VE SPĚCHU • 121
Přišlo to na mě odnikud. Co je sakra FCC? V jednadvaceti jsem nerozeznal FCC od Oddělení motorových vozidel.
Zavolal jsem Kelleymu Guestovi.
Kelley se pro nás stal učiněným štěstím a nebylo to ani poprvé, ani naposledy. Vypadalo to, že se přátelí s chlapem jménem Dick Wiley, který byl v sedmdesátých letech předsedou FCC. Když komisi opustil, pustil se Wiley do advokacie spotřebitelů a bojoval proti nadměrné regulaci. Tak jsme Dicka Wileyho najali a on do FCC zašel a v podstatě řekl: „Hele, tohle je banda dětí, které se snaží dělat dobrou věc.“
Snažili jsme se, jelikož jsme neměli na výběr. Po následující dva týdny toho dubna a května, bez jakéhokoli výchozího produktu a se stále se snižujícími příjmy, jsme – Jay Bell, pár dalších inženýrů a já – odjížděli na testovací místo vlastněné laboratoří v San Antoniu, abychom testovali a upravili naše 286 stroje do vyhovujícího stavu. Každý den jsme si hráli s různými konfiguracemi součástek a snažili se dostat emisní profil do bodu, kde by opakovaně prošel testem FCC. A každou noc, jak jsem pokládal hlavu na polštář a náš podnik stál na místě, jsem přemýšlel o všech lidech, kteří ve společnosti pracovali, měli rodiny, za jejichž živobytí jsem byl odpovědný.
Během dvou týdnů jsme emisní profil vyřešili a bylo štěstí, že jsme to dokázali. Kdyby nám to trvalo déle, z PC‘s Limited (s ručením omezeným) by se stal PC‘s Terminated (trvale uzavřený).
Velikost společnosti se každým rokem zdvojnásobovala. To samo o sobě bylo úžasné a velmi neobvyklé. Co se týče mladých startupů, počínala si velmi dobře, ale já jsem věděl, že potřebujeme pomoc. Přerůstali jsme snad vše: naše budovy, telefonní systémy, systémy řízení objednávek, dodavatele, bankovní vztahy. Nic se s naším meteorickým růstem nedokázalo měřit. A jistým způsobem ani já sám.
Během těch pár hodin, co jsem nepracoval, jsem hltal knihy o vedení a managementu a učil se o všech věcech, které jsem neznal. Bylo mi jednadvacet, zvídavých a ambiciózních jednadvacet, aby bylo jasno,
122 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
ale byla toho spousta, co jsem neznal. Doteď jsem se snažil nabírat ty nejlepší možné lidi: lidi, kteří by růstu společnosti pomohli, lidi, kteří ve svém oboru věděli víc než já. Proč je jinak najímat? Při najímání jsem pár chyb sice udělal, ale dost rychle jsem je opravil a pokračoval dál.
Ale začalo mi svítat, že největší chyba, kterou jsem udělal, nebylo, že jsem někoho najal, ale že jsem dosud někoho nenajal.
Do značné míry jsem PC‘s Limited pilotoval sám. Byl jsem předsedou a výkonným ředitelem a vlastnil jsem 100 procent akcií společnosti, což bylo neobvyklé. Nebyli zde žádní jiní zakladatelé a žádní rizikoví kapitalisté nebo představenstvo, na rozdíl od Compaqu 150 mil odtud v Houstonu. Měl jsem zde vrstvu viceprezidentů klíčových oddělení, ale nyní mi došlo, že struktuře managementu PC‘s Limited chybí podstatný díl na jejím vrcholu.
Potřeboval jsem někoho, kdo měl ten druh zkušeností s řízením firmy, které jsem já postrádal.
Několik lidí v okolí Austinu se přede mnou zmínilo o jméně Lee Walker. Všichni se shodli, že to je zvláštní a neobvyklý člověk, někdo, kdo toho hodně zažil a hodně věděl. To bylo tak vše, co jsem o něm věděl. Nezapomeňte, bylo to několik let před internetem – tehdy jste si nemohli někoho jen tak vygooglovat. Takže když mi jeden můj známý, Jim Seymour, řekl, že s Walkerem a ještě jedním mužem, vedoucím Timexu, o kterém jsem uvažoval jako o novém prezidentovi, dokáže uspořádat večeři, vzbudil ve mně zvědavost.
Seymour sám byl zajímavý člověk. Superchytrý a přemýšlivý komentátor průmyslu osobních počítačů, který shodou okolností žil v Austinu, se etabloval do pozice gurua, psal články a recenzoval nové produkty do PC Magazine a PC Week. Dokázal být jízlivý, ale dosud byl ke mně a společnosti přátelský. A také byl nejobrovitější člověk, kterého jsem kdy viděl – musel vážit tak sto osmdesát kilo.
Jim mi řekl, že Lee hrával basketbal a vystudoval fyziku na Texas A&M (už to je neobvyklá kombinace), a aby těch nesrovnalostí nebylo málo, mluvil plynně rusky a měl titul MBA z Harvard Business School.
MLADÍK VE SPĚCHU • 123
Odešel pracovat pro Union Carbide, ale brzy zjistil, že firemní život není pro něj, a místo toho se z něj stal velmi úspěšný podnikatel. Byl krátkým prodejcem v Chicagu; vlastnil jadernou metalurgickou laboratoř, která vytvářela pelety dioxidu americia pro kouřové detektory; dále měl společnost se speciálními ventily a společnost vyrábějící zdravotnické produkty. A nyní, v pětačtyřiceti letech, trošičku přibrzdil, aby si užil léto na jihu Francie. Možná, řekl mi Seymour, že jej stihnu ještě před odletem a zajistím si v něm dočasného poradce. Lee toho rozhodně věděl hodně, tvrdil mi Seymour – a Jim rozhodně nepatřil k těm, kteří by komplimenty plýtvali.
Všichni čtyři jsme se jednoho květnového večera sešli v čínské restauraci Beijing Imperium a první věc, které jsem si všiml, byla, že sám Lee Walker byl dost obrovský – vertikálně: měřil šest stop devět palců, to je zhruba 206 centimetrů. Ukázalo se, že hrával centra pro Aggies. A dále se ukázalo, že to na něm nebylo zdaleka to nejzajímavější.
Byl to zvláštní večer, tři chlapi přes čtyřicet a já. Pamatuji si, že jsem víc poslouchal než mluvil; také si pamatuji, že Walker pořád mlel a mlel o nějakém baseballistovi z Brooklyn Dodgers, na kterého si matně vzpomínám z dob sbírání kartiček, Carlu Furillovi. O obchodě jsme spolu moc nemluvili. Ale neobyčejným a instinktivním způsobem mne Lee Walker zaujal mnohem víc, než ten chlap z Timexu. Ten vypadal jako firemní funkcionář a nic víc. Ve Walkerovi, na druhou stranu, toho bylo mnohem víc. Jeho laskavá povaha a inteligence mne hned dostaly. Byl autoritativní, ale vřelý, výmluvný, ale svérázný. Rozhodně nevypadal, že se poohlíží po práci. Líbil se mi – což také znamenalo, že jsem cítil v kostech, že mu mohu věřit. A přes všechno mé čtení o obchodu bylo jasné, že toho o něm ví mnohonásobně víc než já.
O pár dní později jsem se chopil šance a zajel k Leemu Walkerovi domů na Cat Mountain v kopcích severozápadně od Austinu. Předem jsem mu nevolal; zkrátka a dobře jsem se tam objevil – což není něco, co
124 • HRAJ FÉR A VYHRAJ
byste udělali každému. Ale říkal jsem si, že pokud mám Walkera správně přečteného, je přesně ten typ, kterému to vadit nebude.
Nevadilo. Když otevřel vstupní dveře, vypadal trochu překvapeně, ale pak se usmál a pozval mě dál. Řekl mi, že zrovna obědvá, jestli nemám hlad.
Seděli jsme u jeho kuchyňského stolu nad rajčatovou polévkou a sendviči s tuňákem a já jsem přešel rovnou k věci. „Nechtěl byste se stát prezidentem mé společnosti?“ zeptal jsem se.
Znovu se usmál a zavrtěl hlavou. „Za týden mířím do Francie,“ řekl. „Budu tam celé léto, možná déle.“ Chvíli jsme jedli v tichosti. Poté řekl: „Proč mi o své společnosti něco neřeknete? Jak jste začínal?“
Řekl jsem mu vše, co vám, o tom, jak jsem se do toho dostal, včetně fascinace naší rodiny financemi a trhy, o mých prvních vpádech do podnikání, o obchodování se známkami na výstavách, pak o katalogu, doručování novin a velkém průlomu díky prodávání předplatných, to celé toto vyprávění bylo samozřejmě naplněno mou vášní pro počítače. Snadno se mi k němu hovořilo, protože jsem cítil, že opravdu naslouchá všemu, co říkám, a někde v podvědomí to zpracovává. „Pojďme se projít,“ řekl mi.
Šli jsme ven a Lee nás vedl stezkou v lesích, a protože jsem cítil, že jej skutečně zajímá, co říkám, mluvil jsem dál. Řekl jsem mu o tom, jak jsem rozebral Apple II a přešel k úpravám počítačů od IBM, o založení malého byznysu s jejich prodejem, z čehož se vyklubal ne zas tak malý byznys. Smál se, když jsem mu říkal o svém arbitrážním období a s tím spojených nákupech. A pak jsem přešel k Austinu a UT, bytu s mým kamarádem a schovávání všech počítačových součástek v Davidově vaně, když mě přijeli navštívit rodiče. Bylo to legrační: když jsem vzpomínal, jak zklamaní a nešťastní máma s tátou byli, když jsem jim řekl, že končím se školou a budoucností v medicíně, abych založil tenhle šílený startup, všechny ty emoce se mi připomněly – směsice smutku a pýchy a odporu a lásky k mým rodičům, když tehdy na mě byli naštvaní. Věděl jsem, že to v sobě mám a že na mě budou hrdí.
MLADÍK VE SPĚCHU • 125
A pak k North Lamar a pak k Headway Circle a budování mé nesourodé malé společnosti přijímáním zaměstnanců jednoho po druhém, jednoho týdně až k dnešnímu dni. Při poslechu přikyvoval a jeho stručné, leč pozorné odpovědi mě přinutily si uvědomit, že je to první člověk, se kterým jsem se setkal, který obchodu rozumí, opravdu rozumí, na intelektuální úrovni. Měl to v sobě. Ihned pochopil výhody i nevýhody našeho dodavatelského řetězce, celý náš obchodní plán. Silně jsem cítil, že můžeme uspět tam, kde ostatní selhávali. Řekl jsem Leeovi; prostě jen potřebuji pomoc od někoho, kdo zná ty věci, co já ne. Musím být schopen je někomu delegovat, zatímco se budu zaměřovat na tvorbu nových produktů a růst zákaznických vztahů a udržování toho růstu. Mohli bychom „rozdělovat a panovat“, řekl jsem.
Stezka nás zavedla zpět k jeho příjezdové cestě. Když jsme z lesů vyšli, Lee se posmutněle pousmál a potřásl mi rukou. „Jste mimořádně pozoruhodný mladý muž,“ řekl mi. „Ale já vám nemohu pomoci. Je mi líto.“