NAHOĎ MNE

4

NAHOĎ MNE

Bylo léto roku 1983 a já jsem měl spoustu volného času. Spoustu. Bylo to pro mne něco nového.

Někteří si po ukončení střední školy dají v létě oddych, přivoní si k růžím, než začne veškerý shon vysokoškolského života a dospívání. Spousta dětí, co jsem z Memorial High znal, strávila to léto dole v San Marcos sjížděním řeky.

Jak už jste se asi dovtípili, to nebyl můj případ. Není to tak, že bych se štítil zábavy; jde jen o to, že mé představy o zábavě byly jiné než představy mých vrstevníků.

To léto jsem neměl vlastně žádnou brigádu. Podle všeho (a podle toho, co věděli mí rodiče) jsem byl nečinný nastupující prvák na UT trmácející se tam a zpět mezi Houstonem a mým novým bytem v Austinu ve svém nádherném novém BMW – skvělém autě pro rychlou jízdu a já jsem rychlost miloval.

Ale existoval ještě jeden vůz, který se pro mé začínající podniky ukázal praktičtější. Ano, podniky, v množném čísle.

Byla to ojetina mých rodičů, Cadillac Coupe de Ville ročník 1978 – kaštanový, s barevně sladěnou vinylovou střechou, velmi stylový. Velký kus detroitského železa z dob, kdy byl Detroit hrdým výrobcem velkých aut. Řídil se trochu jako motorový člun – ne vyloženě mrštný, ale směr držel. Zapomeňte na šetrnou spotřebu: tahle loď hltala několik galonů na míli.

72 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

Proč bych se obtěžoval s tak velkým starým autem, vozidlem, ve kterém by se většina osmnáctiletých lidí cítila trapně, kdyby je v něm někdo spatřil, obzvlášť, když jsem vlastnil zcela nového bavoráka? (Nehledě na to, že kaštanová byla školní barvou dlouhodobého rivala UT, Texas A&M.)

Miloval jsem to auto právě proto, že bylo velké.

Stále jsem upravoval počítače od IBM: stále jsem kupoval mechaniky a pevné disky a paměťové čipy a instaloval je do základních IBMek, která jsem kupoval v maloobchodech, pak jsem ty upravené počítače prodával se ziskem doktorům, právníkům a architektům. Hned, jak jsem přijel do Austinu, začal jsem si v místních novinách platit malé reklamy a ihned jsem se dočkal odpovědí, což mi poskytlo pracovní kapitál, který jsem potřeboval k nákupu dalších počítačů, abych pokryl neustále rostoucí poptávku. A ten Coupe de Ville jsem využíval k přepravě základního materiálu, který jsem v rámci té poptávky potřeboval – nových IBM počítačů, které byly baleny v dost enormních krabicích. Ale ani velikost těch krabic nebyla ničím pro neskutečně veliký kufr, který pojmul tři tyhle bedny, a pro zadní sedadlo, které po vysunutí předního sedadla co nejvíc dopředu (v Coupe de Ville nebyly zadní dveře) zvládlo postupným naskládáním usadit další čtyři krabice. A další dvě se vlezly ještě na sedadlo spolujezdce.

Jsem si jist, že na mě byl při jízdě po Interstate 35 zajímavý pohled: za volantem ohromného Cadillacu vyplněného obrovskými krabicemi se zadní nápravou proklatě nízko vykukoval baculatý klučina s kudrnatými vlasy a velkými brýlemi.

A pak zde byl můj druhý podnik.

Počítače od IBM se prodávaly jako šílené od okamžiku jejich uvedení, ale tato obrovská poptávka vedla ke všem možným zásobovacím problémům a nerovnostem mezi prodejnami, které produkt prodávaly. Houston si mohl objednat deset tisíc kusů; Dallas dalších deset tisíc; Phoenix dalších deset tisíc. Ale IBM nezvládalo včas všechny stroje odesílat, takže někteří prodejci se museli spokojit s dodávkou pouze čtyř nebo pěti tisíc kusů. Následně začali prodejci objednávky

NAHOĎ MNE • 73

předimenzovávat – žádali dvacet tisíc nebo dokonce padesát tisíc kusů najednou – jen aby získali, co potřebovali. Výsledkem byl prodejní chaos: v jednom městě bylo přespříliš zásob, v dalším téměř žádné.

A já jsem si toho všiml.

Nejsem si jistý, zda jsem tehdy už znal slovo arbitráž, ale jeho podstatu – především to, že na těch dodavatelských nesrovnalostech mohu nějaký ten peníz vydělat – jsem podchytil okamžitě. Uvědomil jsem si, že vše, co musím udělat, je zajet do města s přebytkem počítačů, pár jich skoupit, poté je odvézt do dalšího města s nedostatkem a prodat je. A že to zní jednoduše? Vážně bylo.

A tak započalo mé kupčení.

Našel jsem si velkou maloobchodní prodejnu, která dost přestřelila poptávku po IBM počítačích, řekněme ComputerLand ve Phoenixu, pak jsem jim zavolal a zeptal se, zda bych jim mohl od pár kusů ulevit. To jim znělo skvěle – dokonce tak skvěle, že v mnoha případech souhlasili, že mi část svých přebytků prodají pod cenou. Nasedl jsem na let Southwest Airlines do Phoenixu, pronajal si velký stěhovací vůz – což v té době, věřte tomu, nebo ne, nebyl pro osmnáctiletého kluka žádný problém – pak jsem zajel do ComputerLandu, předal jim pokladní šek, naložil třicet nebo čtyřicet kusů a odvezl je do nějakého obchodu s nedostatkem zboží, řekněme Businessland v Tucsonu, kde jsem jim vše prodal s výdělkem 50, 70 nebo 80 dolarů za kus.

Výsledek: okamžitý výdělek několika tisíc dolarů.

Můžete se na okamžik zastavit a zeptat se sami sebe: Vážně mohl osmnáctiletý jedinec, který neprodával drogy, mít padesát nebo šedesát tisíc dolarů na odkoupení všech těch nových počítačů?

A odpověď je: jo. Můj byznys s úpravami počítačů si vedl natolik dobře, že jsem měl stálý příjem. A můj byznys přeprodeje počítačů byl výnosný hned od začátku.

Po chvilce jsem zjistil, že si přes autobusy Greyhound mohu velmi levně nechat převážet velké krabice. Takže pokud jsem prováděl arbitráž mezi prodejnami počítačů v Texasu, mohl jsem chlapíkovi v San Antoniu s přebytkem počítačů poslat šek, nechat jej ty počítače dovézt

74 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

na zastávku autobusu a naskládat je do Greyhoundu, pak si je sám vyzvednout v Dallasu, Houstonu nebo Austinu a odvézt je do obchodu, který je potřeboval. Pokud jich bylo víc než pět nebo deset, řekl jsem jednomu ze svých kamarádů: „Hele, nechceš se mnou jet a něco pro mne udělat, já ti pak dám nějaké peníze?“ On pak vzal své auto a pomohl mi.

A tak léto uplynulo. Nedostal jsem se ke sjíždění v San Marcos, zato jsem si vydělal slušné peníze.

Začal školní rok. Teoreticky jsem byl studentem medicíny se zaměřením na biologii na Texaské univerzitě, na hladké cestě s cílem stát se doktorem, kterého ze mne chtěli mít mí rodiče.

Realita ale byla trochu jiná.

Tou dobou, kdy jsem v srpnu 1983 začínal svůj první semestr, už jsem ze svého bytu v Austinu vedl vzkvétající obchod. Mé chirurgicky upravené IBM počítače se prodávaly téměř tak rychle, jak jsem je stíhal upravovat. Byt byl až ke stropu napěchován počítači, krabicemi a příslušenstvím: pevnými disky a mechanikami a paměťovými čipy, základními deskami a pájkami.

Měl jsem spolubydlícího, Davida Myerse, kamaráda z dětství z Meyer landu. Mí rodiče ty jeho znali snad od nepaměti a my jsme se měli dostatečně rádi, takže se nám společné bydlení zdálo jako dobrý nápad. Byt měl asi 600 čtverečních stop: David i já jsme měli každý vlastní ložnici s malou koupelnou a sdíleli jsme kuchyňku a malý obývací pokoj. Můj vzrůstající inventář počítačů a součástek brzy začal přesahovat do obývací místnosti. David s tím zpočátku neměl problém.

Ze začátku jsem chodil na hodiny. Seděl jsem v hodinách biologie nebo organické chemie a poslouchal mechanická přednášení profesorů, svědomitě si zapisoval poznámky, většinou jsem však zíral z okna a přemýšlel nad tím, jak se vrátím k tomu, co mne opravdu zajímalo. Také jsem se moc neúčastnil univerzitních aktivit. UT je samozřejmě velkou fotbalovou školou – Texas – a s každým domácím zápasem se

NAHOĎ MNE • 75

po kampusu šířila obří vlna nadšení. Zašel jsem přesně na jeden zápas a po první polovině jsem odešel. Měl jsem na starosti důležitější věci.

Mé reklamy v novinách se začaly šířit i mezi počítačové znalce v okolí Austinu. Doktoři, právníci i architekti si mě najímali k úpravám počítačů; také jsem dělal pár zakázek pro místní menší vysoké školy. Pamatuji si, že Southwestern University v Georgetownu, asi dvacet mil severně od města, si ode mne koupila tucet strojů. Zajel jsem je tam osobně doručit a nachystat.

Zajímavá poznámka na okraj je, že jsem své počítače neprodal žádným studentům. Nikdy. Studenti na UT, tedy alespoň ti, s nimiž jsem se setkal, o počítačích nevěděli zhola nic a nemohly jim být ukradenější. Byla to dost jiná doba.

Díky tomu, že Austin je hlavní město, jsem přišel na to, že tři bloky od kampusu leží kancelář, kde stát Texas zveřejňuje oznámení o zakázkách. Řekněme, že Dálniční oddělení potřebovalo čtyři počítače s takovými a makovými specifikacemi. Někdo z oddělení pak zašel do této oznamovací kanceláře a vystavil žádost o nabídky, které byly veřejné. A tak každý (tedy i já) mohl do té kanceláře přijít a říct: „Rád bych viděl všechny žádosti o nabídky zařízení v následujících kategoriích,“ a oni vám doslova ty papíry dali do ruky. Nic nebylo elektronické – vše to bylo na listech papíru. Pak jsem se vrátil zpět do bytu, všechny žádosti si prošel a vyhodil ty, které nebyly v mé odbornosti. Když jsem se pak díval na zbývající žádosti – a nebyly to jen úpravy počítačů, ale byly to i žádosti o paměti a pevné disky a I/O (vstup-výstup) karty, zkrátka věci, které maximalizovaly funkčnost počítače – spočítal jsem si, za kolik bych to mohl prodat, abych vyhrál zakázku a stále měl nějaký zisk. Pak jsem ručně své nabídky sepsal, odjel na kole zpět do kanceláře a ty nabídky jim předal.

Žádná z těch zakázek nebyla nijak velká, ale začal jsem je vyhrávat, což bylo příjemným doplňkem ke zbylým stabilním podnikům. Brzy jsem sbíral hrubé příjmy mezi 50 000 až 80 000 dolarů měsíčně. Což může znít impozantně, ale já jsem téměř každý cent obratem investoval do nového inventáře.

76 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

Zprávy se donesly zpět do Houstonu. Kdo ví jak? Většinou se o tom ostatní nějakým způsobem doslechnou. Najednou lidé mým rodičům začali říkat: „Páni, Michael má docela vzkvétající byznys – gratuluji!“ A mí rodiče reagovali: „Cože? Vždyť by měl chodit na univerzitu!“

Objevili se v Austinu. Překvapivě. Ne úplně překvapivě – ale téměř. Jednoho odpoledne zvonil v bytě telefon, zvedl jsem jej a slyšel mámin hlas. „Jsme na letišti, právě jsme přistáli,“ řekla mi. „Jedeme tě navštívit.“ „Skvěle!“ řekl jsem. Zavěsil jsem a zuřivě začal uklízet svůj pokoj. Nějakým způsobem se mi podařilo přestěhovat vše do Davidovy vany, všechny ty krabice a součástky a pájky. Ne do své vany – co kdyby máma nebo táta chtěli mou koupelnu použít?

Přijeli. Usmíval jsem se, políbil je a pozval je dál. Najednou se zdálo, že je v tom obýváku až příliš mnoho lidí. Rozhlédli se a pokývli. Zavedl jsem je do své ložnice – opět se rozhlédli a pokývli. „Kde máš knihy?“ zeptal se táta.

Sakra!

Rychle, mysli. „Mám je v knihovně,“ odpověděl jsem. „Učím se v knihovně.“ „Hmm,“ zabručel táta. „Hmm,“ přidala se máma.

Pak jsme šli ven a prošli se po kampusu – pozemky univerzity byly (a stále jsou) velké a nádherné – a zašli si na večeři, po které odletěli zpět do Houstonu více či méně spokojeni s tím, co viděli. Krize zažehnána.

Mé školní výsledky trpěly, můj obchod prosperoval. Stále jsem dělal i arbitráže, ale většinou pouze o víkendech, jelikož jsem přece jen musel chodit na přednášky. Dallas, Houston, San Antonio, Phoenix, Tucson: nalétal jsem se Southwest Airlines spousty mil. A pokračoval jsem v prodeji a instalaci upravených počítačů všude po Austinu. Měl jsem malý tým spolužáků z UT, kteří mi pomáhali stroje rozvážet

NAHOĎ MNE • 77

a připravit – mého spolubydlícího, Davida, jeho kamaráda Jeremyho Lee a jeho mladšího bratra, také Davida, a dále kluka jménem Mark DeWalsh, který na střední znal mého bratra Stevena. Začínali s žádnými či pramalými počítačovými zkušenostmi, ale učili se rychle. Já jsem jim platil a vše krásně fungovalo.

A pak to fungovat přestalo – alespoň s mým spolubydlícím. David neměl problém s tím, že jsem tehdy jednou využil jeho vanu, ale s tím, jak obývací pokoj našeho malého bytečku začal stále více vypadat jako laboratoř / obchod se stroji / skladiště, přeplněný zabalenými i vybalenými počítači a obrazovkami a paměťovými kartami a pájkami, byl spokojený stále méně a méně. Naše interakce začaly být strohé; málokdy jsem jej viděl se usmát. A pak jednoho rána, když jsem šel otevřít dveře ložnice, abych se dostal do společných prostor, dveře nešly otevřít. Když se mi konečně podařilo je o pár palců pootevřít, viděl jsem, kde je problém: byly zablokované těžkými počítačovými krabicemi. Zatímco jsem spal, David mne v pokoji zazdil.

Zpráva přijata.

Toho listopadu jsem se přestěhoval na kolej Dobie na okraji kampusu. Dobie byl mrakodrap vysoký sedmadvacet pater. Při losování mi byl přidělen pokoj v nejvyšším patře – Dobie 2713, s nádherným výhledem směrem na západní kopce Austinu – a spolubydlící, který, k mému velkému štěstí, byl členem amerického olympijského cyklistického týmu. Strávil každý celý den tréninkem na těch samých kopcích a doslova ten pokoj používal jen ke spánku. Vždy večer se vrátil z tréninku a padl do postele vyčerpaný; ráno pokaždé zmizel ještě předtím, než jsem se vzbudil. Abych byl upřímný, už si jeho jméno nepamatuji, ale jsem mu navěky vděčný za to, že pro mne byl ideálním spolubydlícím.

A je dobře, že byl tak často pryč. Velmi brzy se v mém malém pokoji na koleji nakupilo tolik věcí jako v bytě, až na to, že na pokoji bylo ještě méně místa. Chudák poslíček z UPS – vím, že jsem jej přiváděl k šílenství. Musel všechny ty těžké krabice s počítači a displeji na svém malém vozíčku vyvézt až nahoru do sedmadvacátého patra a používat přitom ten samý osobní výtah, který využíval každý student

78 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

v budově, což znamenalo, že zastavoval v téměř každém patře. A často to tak musel vyjet i několikrát. A jelikož jsem své finance spravoval velmi přísně, objednával jsem vše na dobírku, takže ten poslíček ode mne také musel vybírat platby. Nosíval jsem po kapsách velké svazky dvacetidolarovek, padesátidolarovek a stodolarovek. Ještě štěstí, že mě nikdy neokradli!

Život až na vrcholu Dobie byl však skvělý, a to nejen kvůli výhledu. Jak se ukázalo, nejvyšší patro obsahovalo také vysílací stanici pro austinské přidružené televizní stanice: ABC, CBS a NBC. Nahoře na střeše – to bylo ještě před kabelovou televizí – byla celá řada obrovských satelitních antén. A stalo se, že kontrolní středisko pro všechny televize bylo hned vedle mého kolejního pokoje. Často jsem tam viděl vcházet a zase vycházet techniky, a když někdy nechali otevřené dveře, zahlédl jsem veškeré jejich zajímavé vybavení. Jelikož je zajímavé elektronické vybavení prakticky mou nejoblíbenější věcí na světě, přemohla mě má přirozená zvědavost a začal jsem se těch chlápků od televize ptát na mnoho otázek. Jako většina lidí i oni si užívali dotazy ohledně své práce a velmi brzo jsme byli na poměrně přátelské rovině. Dostatečně přátelské na to, abych je dokázal přesvědčit, aby mi dali kabelové vysílání stanic pro Dallas a Houston.

Proč Dallas a Houston? Téměř každý, kdo na Texaskou univerzitu chodil, byl z Texasu a většina z nich pocházela z jednoho či dvou největších měst ve státě. A (samozřejmě to bylo dlouho před internetem) stejně jako já i oni prahli po zprávách z domova.

Měli potřebu a já jsem měl řešení.

Tím, že jsem vedl ten kabel skrze vrchní dvě patra Dobie budovy (musel jsem jen vyvrtat několik malých děr), jsem byl schopen vytvořit síť, která umožňovala každému s televizním přijímačem sledovat stanice z Dallasu a Houstonu. To však nebylo vše. Někdy jsem v pátek nebo v sobotu zašel do Blockbusteru a půjčil si film – třeba Animal House – a pak jsem lidem z šestadvacátého a sedmadvacátého patra oznámil, že v 8 večer se bude promítat Animal House. V osm jsem vsunul kazetu do přehrávače a bingo, Filmová noc na KDEL.

NAHOĎ MNE • 79

To je samozřejmě vtip. Neměl jsem žádná volací písmena. Můj pokus v kabelovém vysílání byl čistě pro zábavu – nikdo pro to nemusel platit ani pětník. I tak, když se to dověděli lidé ze správy budovy, příliš pobaveni tím nebyli. „Tohle nemůžete,“ řekli mi. „Musíte to všechno vypnout.“

Byl jsem s tím v pohodě. Měl jsem na práci důležitější věci.

Mí rodiče se stále víc a častěji doslýchali o tom, jak úžasně úspěšný byznys se mi podařilo rozjet, ale nelíbilo se jim, co slyšeli. Když se tentokrát do Austinu vrátili, nebyla to radostná událost. Hned po Díkuvzdání mi řekli, že přijedou na několik dní, a ubytovali se v Hyatt Regency. Jednoho večera jsem se tam s nimi setkal právě před večeří a hned u dveří jsem viděl, že jsou oba velmi rozčílení. „Michaele,“ oslovil mne otec, „chodíš sem do školy, nebo tu vedeš obchod? Obchod s počítači?“ Z jeho úst to vyznělo nějak odporně. „No, tak trochu obojí, řekl bych,“ odpověděl jsem. Ne příliš pravdivě.

Viděl jsem, že se máma brzy rozbrečí. To je něco, co žádný syn nikdy vidět nechce. Můj táta kroutil hlavou. „Michaele,“ řekl mi. „Michaele. Musíš si utřídit priority. Musíš se začít chovat rozumně. Tyhlety počítače…“ Zaváhal. „Může to být krásný koníček. Ale tvůj život, Michaele. Tvůj život.“

Zíral jsem do země, zahanben a hrdý zároveň; poslušný i vzpurný. Neměl jsem ani potuchy, co jim říct. „Co chceš se svým životem dělat, Michaele?“ zeptal se táta. „Chci soupeřit s IBM!“ odpověděl jsem. Napůl jsem si dělal legraci. Ale můj táta pobaveně nevypadal. „Jsi tu pro jednu a jedinou věc,“ řekl. „A to, abys získal vzdělání potřebné k tomu, aby ses v životě vydal správnou cestou.“

Zamumlal jsem něco o tom, že si nejsem jist, zda ta cesta, o které hovoří, je tou správnou cestou zrovna pro mě.

Pak jsem se podíval na matku.

80 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

Slzy jí tekly po tváři a obě ruce tiskla ke krku a lemu svých šatů. „Michaele,“ začala a pak mé jméno zopakovala. „Michaele.“

Její gesto bylo víc než jen gesto. Vážně vypadala, že se chystá roztrhnout si šaty, což je dávné židovské vyjádření zármutku. Přímo tam v pokoji Hyatt Regency v Austinu mi na hlavu pokládala víc než pět tisíc let židovské viny, čímž mi říkala, že pokud budu pokračovat v tom, co dělám, budu pro ni mrtvý. Páni.

Přirozeně jsem povolil.

Brečel jsem, mí rodiče také brečeli. Když jsem byl nakonec schopen alespoň vzbudit zdání klidu, vysmrkal jsem se a podíval se na ně. „Dobře,“ řekl jsem.

Zírali na mne. Je to velmi silný pocit, když na vás oba rodiče takhle zírají. „Dobře,“ zopakoval jsem. „Už žádné počítače. Jen škola. Jen škola. Slibuji.“

Myslel jsem to vážně. Ale vše, co jsem cítil, byla bolest.

Následujících deset dní jsem abstinoval. Vážně jsem se počítače ani nedotkl. Žádná vylepšení paměti, žádné instalace pevných disků, žádné nákupy a prodeje. Žádný Byte ani PC Magazine. Chodil jsem na hodiny a snažil se ze všech sil dávat pozor. Zapisoval jsem si poznámky.

Říkal jsem si, že k ukojení technických choutek by mi pomohlo obrátit svou pozornost k mému dalšímu zápalu, špičkovému zvuku. S láskou jsem poslouchal rock‘n‘roll – The Rolling Stones, The Doors, Jimiho Hendrixe, Queen, Roxy Music – rád jsem jej poslouchal nahlas. V těch dnech, kdy se na špici už drala CD, audiofilové stále prahli po gramofonech Thorens, přijímačích Harman Kardon, velkých reproduktorech Klipsch. Ve volném čase jsem v Austinu navštěvoval špičkové prodejny pro správné audiofily a doufal, že vzhled a vůně těch nádherných komponentů potlačí mou touhu po paměťových čipech, základních deskách a BIOS čipech – nehledě na vzrušení, které jsem měl už jen z toho, že podnikám s počítači.

NAHOĎ MNE • 81

Ve skutečnosti mi těch deset dní intenzivní tužby pomohlo soustředit mou mysl, intenzivně. Uvědomil jsem si, že vize praktikování medicíny, ať už v jakékoli specializaci, mne vůbec nelákala. A že vize budování mého pracovního života kolem počítačů byla víc než lákavá – byla absolutně vzrušující.

A tak jsem přišel se lstí hodnou klasického osmnáctiletého mladíka: že se vrátím zpět ke svým obchodům s počítači a rodičům to zatajím. Brilantní, že? Mimoto byl předvečer vánočních prázdnin: mohl jsem to znovu rozjet bez povinnosti chodit na hodiny.

Ale začalo být patrné, že malý kolejní pokoj na sedmadvacátém patře mrakodrapu je velmi nevhodný ke skladování. Pokud jsem se k tomu měl vrátit se vším všudy, potřeboval jsem mnohem víc místa, než které jsem měl na špičce Dobie. A tak, stále s dostatkem pracovního kapitálu v bance, jsem se rozhodl najít si další místo.

Začátkem ledna jsem se nastěhoval do bytového komplexu pár bloků severně od kampusu na Duval Street 3200. Byla to nejkrásnější budova v okolí – její součástí byla uzavřená podzemní garáž pro můj bavorák – a já jsem v ní sehnal jednu z nejkrásnějších jednotek, byt se dvěma ložnicemi ve třetím patře. Záměrně jsem si vybral nejvyšší patro, protože tamní byty měly stropy dvakrát tak vysoké, perfektní ke skladování inventáře. A brzy tam byla spousta nového inventáře.

V době, kdy začínal druhý semestr, jsem už byl zpět ve hře: vylepšoval jsem, prováděl arbitráže, přeprodával. Rozhodl jsem se, že pokud si opravdu chci vytvořit byznys, musí jako byznys vše fungovat a vypadat, proto jsem si vyhledal, jak správně připravit strukturu firmy, pak vyplnil papíry a stal se jediným vlastníkem obchodujícím pod PC‘s Limited. Ne zrovna nápaditý název, ale jelikož se mé úpravy prodávaly prakticky samy, sexy marketing byla ta nejmenší starost.

S mými rodiči to bylo zase něco jiného.

Koncem února 1984 jsem školou trávil ještě méně času, než tomu bylo v prvním semestru. Evidentně se blížil čas, kdy se musím mámě a tátovi přiznat. Ale zhruba v té době jsem učinil velmi užitečný objev o zvláštním ustanovení v řádu Texaské univerzity: jmenovitě to, že bylo

82 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

možné studium na semestr přerušit a poté se zapsat zpět bez jakéhokoli akademického postihu. To bylo rozhodně něco, co jsem svým rodičům mohl říct hned, jak se k tématu dostaneme.

Mezitím jsem se se svou malou partou pomocníků potloukal Austinem a prováděl instalace. O víkendech jsem stále létal po Texasu a do Arizony, kupoval tam počítače a zase je prodával. Peníze neustále přicházely a mé režijní náklady byly nízké. Můj byt byl hned vedle bytu paní domácí – Liba Taubová se jmenovala. Pokud někdy zahlédla všechny ty krabice s počítači tyčící se až 18 stop ke stropu mého bytu s vysokými stropy, nevypadala znepokojeně. Byl jsem příjemný mladý muž, nájem jsem platil včas a nepořádal jsem žádné divoké večírky.

Toho roku jsem během jarních prázdnin letěl s mámou, tátou i Adamem do Anglie navštívit Stevena. Můj starší bratr, nejchytřejší z nás tří, odpromoval už za tři a půl roku a dostal se na Baylor Medical School, takže měl volný půlrok, který se rozhodl strávit jako barman v Londýně.

Byla to má první cesta za hranice a podnikli jsme všechny nezbytné turistické zastávky: londýnský Tower, hrad Windsor, sídlo Parlamentu. Ale také jsem podnikl několik vlastních výletů, abych se podíval na to, co mne na Anglii doopravdy fascinovalo. Zaprvé to byla zhruba ta doba, kdy byla veřejnosti představena audio CD, a ať už byl důvod jakýkoli, tato nová technologie se rozběhla rychleji tady než ve Státech. Mohli jste zajít do HMV hudebnin a koupit si spousty a spousty alb vylisovaných na kompaktní disky. Nemohl jsem se přenést přes to, jak čistá a nádherná byla kvalita zvuku – a nemohl jsem se dočkat, až ji uslyším přes své velké reproduktory Klipsch, které jsem si do nového bytu koupil.

Ale další věc, která mne fascinovala, byla hojnost obchodů s počítači a, stejně jako ve Státech, hluboká neznalost lidí, kteří v nich pracovali. V Anglii i ve Státech tyto obchody prodávaly počítače s komponentami za 600 nebo 700 dolarů v přepočtu za zhruba 3 000 dolarů

NAHOĎ MNE • 83

či víc, přičemž jejich prodejci nevěděli téměř nic o tom, jak ty počítače vlastně fungují. Stejně tak ty obchody neposkytovaly dostatek služeb a podpory. Zdálo se, že to zákazníky ani maloobchodníky příliš nezajímalo. Všichni chtěli počítače a libry i šilinky se jen hrnuly.

Bylo to právě na této cestě, kdy se má máma náhle začala neustále cítit vyčerpaně. Když jsme se vrátili domů, šla za svým lékařem a brzy obdržela diagnózu, které jsme se všichni obávali: měla non-Hodgkinův lymfom. Ale odborníci na rakovinu v MD Anderson v Houstonu byli plní naděje, takže jsme ji také neztráceli. Všichni jsme věděli, jaká je máma bojovnice.

Poté, co jsme se vrátili do Texasu, jsem tu novinu rodičům oznámil. S veškerou sebedůvěrou, kterou se mi podařilo nashromáždit, jsem jim řekl pravdu: nejen, že jsem řídil byznys, který trvale vydělával přes 50 000 dolarů měsíčně, ale také jsem věřil tomu, že jej můžu podstatně rozšířit. A mám další dobré zprávy, řekl jsem jim: mohu z UT odejít bez akademického postihu a znovu se v budoucnu zapsat, pokud budu chtít. Dal jsem jim vážný slib, že když mi můj komerční podnik nevyjde, vrátím se zpět do školy.

Nebudu předstírat, že byli nadšeni. Dočkal jsem se mnoha zamračených pohledů a kroucení hlavou. Ale nakonec zdráhavě souhlasili. Trvalo pak několik let, než se vztahy s mámou i tátou uzdravily. Přesto byli oba logicky uvažující lidé, kteří porozuměli jádru věci: viděli, v čem leží mé rozhodnutí, i když si pro mě přáli něco jiného. A smutnou pravdou je, že máma byla nejspíš příliš vyčerpaná na jakékoli dohadování.

O několik týdnů později mi telefonoval Kelley Guest. Kelley, partner v místní právnické firmě, si ode mne koupil několik sad pro úpravu pevných disků jak pro sebe, tak pro několik dalších lidí v kanceláři. „Přemýšlel jsem, že bys měl založit společnost,“ řekl mi. „Jak to?“ zeptal jsem se.

Kelley mi řekl, že pokud se můj podnik bude nadále takhle rozrůstat, brzy bych mohl začít najímat lidi, kteří by mi pomáhali na plný úvazek.

84 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

Nabídka okrajových výhod jako třeba lékařské krytí, pokračoval, by byla nejjistější cestou, jak přilákat kvalitní lidi, a vlastnění společnosti by mi umožnilo nastavit lékařské i jiné zaměstnanecké benefity. Také mi řekl, že existují jisté daňové výhody aplikovatelné na rozrůstající se společnost, které by nebylo možné aplikovat na jediného vlastníka. Sdělil mi, že ty papíry může velmi snadno připravit. „To zní dobře,“ řekl jsem. „Co mě to bude stát?“ „No, potřebuji další z těch sad,“ odpověděl mi Kelley, „tak proč neuzavřít obchod. Já ti pomůžu se založením společnosti, ty mi nainstaluješ další pevný disk a bude to vyřešeno.“

To znělo dobře. Nainstaloval jsem mu ten disk a Kelley vytvořil dokumenty. Ale pak mi znovu zavolal a řekl mi: „Michaele, je tu menší zádrhel. Nemohli jsme tě zapsat pod názvem ‚PC‘s Limited‘, jelikož je příliš obecný. Tak jsem společnost nazval Dell Computer Corporation a ty můžeš i tak nadále pokračovat jako PC‘s Limited.“ „Fajn,“ řekl jsem. „Žádný problém.“ „Ještě jedna věc,“ pokračoval Kelley. „Ukázalo se, že k tomu, aby sis v Texasu založil společnost, musíš zaplatit tisíc dolarů.“

Můžete si myslet, že při 60 000 nebo 70 000 dolarech každoměsíčního hrubého příjmu budu brát pouhou tisícovku jako almužnu. Tohle nebyl ten případ. Nejen, že jsem musel platit nájem bytu, ale jako vždy šly téměř veškeré peníze, co jsem vydělal, zpátky do oběhu, především do nákupu nového inventáře. Žil jsem docela na hraně. „Potřebuji prodat nějaké další věci,“ řekl jsem mu. „Ozvu se ti za pár dnů.“

Něco jsem prodal. A 3. května roku 1984 se má malá osobní operace formálně stala Dell Computer Corporation obchodující pod názvem PC‘s Limited. Do závěrečných zkoušek zbývaly pouhé dva týdny. Šel jsem na ně a prošel jen tak tak, pak jsem školu navždy opustil.

Opravdový byznys, říkal jsem si, by měl mít opravdovou kancelář. Brzy po vytvoření společnosti jsem podepsal nájemní smlouvu na 1000

NAHOĎ MNE • 85

čtverečních stop v kancelářském komplexu několik mil severně od centra Austinu, Jednotky 771 na North Lamar 7801. A brzy poté jsem najal svého první pracovníka.

Terry Hostetler byl vedoucím místního obchodu jménem The Software Place. Potkali jsme se, když jsem obchodu prodával předváděcí počítač, a hned jsme si padli do noty. Byli jsme oba neskutečně nadšeni z počítačové revoluce a naše zájmy do sebe tak nějak zapadaly: Terry toho věděl neskutečně mnoho o softwaru, já jsem byl víc přes hardware. Byl chytrý, vyzrálý – oproti mým devatenácti měl třiadvacet a byl ženatý, což mi přišlo velmi dospělé – a rádi jsme mluvili o technice. Hodně. Dokonce jsme měli podobný smysl pro humor. Cítil jsem, že jsem našel přítele.

Jednoho dne jsme šli spolu na oběd a poté jezdili po Austinu v mém BMW a bavili se o našich touhách a snech. Jedním z mých nápadů, které jsem Terrymu pověděl, bylo koupit franšízu ComputerLandu nebo BusinessLandu a předělat ji v něco většího. Během mých toulek po městě jsem nějaký čas strávil v obchodě pyšnícím se názvem CompuAdd, který spíš než počítače prodával počítačové komponenty, a poznal majitele, chlapíka jménem Bill Hayden. Hayden mi řekl, že díky technologickému boomu v Austinu vydělával opravdu velké peníze. Asi si myslel, že zapůsobí na mladé ucho, ale když jsem si jej změřil, pomyslel jsem si, že bych zvládl to, co on, a ještě mnohem víc.

Že už jsem byl v devatenácti trošičku namyšlený? Jasně, že jo. Myslím si, že takoví musíte být, když chcete něčeho důležitého dosáhnout. Už jste si asi uvědomili, že jsem dost soutěživý člověk, a já jsem si myslel, že mám spoustu nápadů, o kterých by se Billu Haydenovi ani nesnilo.

Jedním z nich bylo pouze rozšíření toho, co jsem už dělal: inzerování reklam a přijímání telefonních zakázek pro paměťové moduly, pevné disky a upravené počítače. Neustále jsem vyhlížel nejnižší ceny počítačových součástek a cítil jsem, že bych mohl zákazníkům ušetřit problémy srovnávacího nakupování, poslat jim ušetřené peníze a ještě na tom něco získat. A mé upravené stroje, které ty součástky

86 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

obsahovaly, byly lepší i levnější než počítače IBM nebo Compaq, které zákazníci našli v maloobchodech. Nehledě na fakt, že na rozdíl od maloobchodů jsem byl připraven nabídnout spolehlivý (a bezplatný) technický servis.

Až doteď jsem inzeroval pouze v Austinu, ale usoudil jsem, že s několika lidmi na telefonu bych mohl inzerovat celostátně – řekněme třeba v PC Week a Computer Shopper, které měly dostatečně krátké dodací lhůty na to, abych nad cenou udržel kontrolu. Zákazníci by nám mohli odkudkoli zavolat a říct nám, jakou paměť nebo pevný disk chtějí, nebo, pokud by objednávali upravený počítač, popsat, kolik paměti má stroj obsahovat, jak velký má být pevný disk, jak rychlý má být procesor. Jakmile by nám dali číslo kreditky, mohli bychom odeslat součástky nebo během hodiny sestavit počítač na zakázku a odeslat jej ještě ten den. Zní to jednoduše, ale nikdo to zatím nedělal.

Terry pozorně naslouchal všemu, co jsem říkal. Sdělil mi, že i on snil o založení vlastní technické firmy v Austinu a že to, o čem jsem mluvil, zní skvěle. „Proč nejdeš pracovat se mnou?“ řekl jsem. „Dobře,“ nezaváhal.

Dlouho jsme v tom s Terrym sami nebyli. Ihned jsme začali najímat techniky a prodavače, nejprve pár, pak ještě několik. Naše malá tisícistopá kancelář byla rozdělena na čtyři části: vepředu byla mrňavá předváděcí místnost, kde si místní kupci mohli zakoupit součástky nebo upravené počítače; hned za ní jsme s Terrym měli každý svou kancelář. Vedle byl prostor se čtyřmi dlouhými stoly: u dvou z nich seděli naši technici s čipy a kartami a základními deskami a pájkami; naši prodavači seděli u zbylých dvou, vyřizovali příchozí telefonáty a zapisovali objednávky do třídílných formulářů. Úplně vzadu byl sklad pro počítače a součástky.

Měli jsme spoustu zakázek. Ty mimostátní chodily na číslo, na které jsem byl hrdý, že mne napadlo: 1-800-426-5150 / 1-800-IBM-5150

NAHOĎ MNE • 87

(5150 byl běžný, neupravený počítač od IBM, ale upravovali jsme i Compaq stroje). Když jsme měli několik komponent a počítačů připravených, zabalili jsme je a spěšně odváželi do UPS ještě před pátou, kdy zavírali.

Jak se obchod rozrůstal, najímali jsme další lidi, asi jednoho prodejce, nebo technika týdně. Brzy to na tom malém prostoru začalo být chaotické, takže když se F1, o dost větší kancelář hned vedle, uvolnila, šli jsme do ní. Nové prostory měly pro naše techniky a prodavače spoustu kójí a pro mne s Terrym větší kanceláře a vše se hned zdálo být organizovanější.

No, tak nějak. Náš systém zadávání objednávek se skládal ze tří šňůr na prádlo zavěšených mezi kójemi, kam jsme naše třídílné formuláře připínali. Horní šňůra byla na objednávky, které bylo třeba zpracovat, prostřední na objednávky, které čekaly na doručení součástek, a třetí šňůra byla na objednávky, u kterých jsme z jakéhokoli důvodu – někdy byly součástky zpětně objednávané – nevěděli, jak je zpracovat. Náš systém vedení účetnictví se skládal z hromad třídílných formulářů a potvrzení o platbách kreditkami.

Nosili jsme s Terrym hned několikery boty. On byl naším rezidentním expertem přes software, dále vedoucím kanceláře a účetním. Já jsem vyčenichával nejkvalitnější a nejlevnější dodavatele, pomáhal odpovídat na telefonáty technické podpory a sem tam se přidal k technikům do úprav. Během tehdejšího jara a léta, kdy se obchod rozrůstal, jsme stále najímali a v kanceláři bylo rušno a hlučno od rána do noci. Byli jsme nesourodá parta počítačových bukanýrů a ta neskutečná úroveň aktivity mohla být někdy skličující. Měli jsme v krabici u dveří od Terryho kanceláře několik pěnových pálek, a když jsme ze všeho začínali šílet, mlátili jsme s nimi jeden druhého, abychom upustili páru.

Byla to zábava, bylo to stresující, bylo to všepohlcující a já jsem byl na svou malou hrstku vojáků hrdý. Ale byl jsem jejich šéf, bylo mi devatenáct a má zkušenost s obchodem se od té jejich lišila. A to je něco, na co jsem v tom věku, jak na to teď nahlížím, nebyl dostatečně vybaven, abych to pochopil, emocionálně řečeno. Jeden podzimní čtvrtek

88 • HRAJ FÉR A VYHRAJ

mi Terry řekl, že jde ven na oběd. „Dobře,“ řekl jsem. „Uvidíme se později.“

Bylo dávno po obědě a Terry se dosud nevrátil. To bylo divné. Nakonec jsem mu zavolal domů. „Necítím se moc dobře,“ řekl mi. „Vezmu si na zbytek dne volno.“ „Dobře,“ odpověděl jsem. „Uvidíme se ráno.“

Ale následující den nepřišel ani ráno, ani odpoledne, a tak jsem jej v sobotu jel navštívit. Vypadal vážně nešťastně. Dlouho nic neříkal. Pak se na mne podíval. „Já to prostě nezvládám, Michaele,“ pověděl mi. „Je to příliš náročné, já už prostě dál nemůžu.“ „Co tím chceš říct?“ řekl jsem. „Nemůžeš mne opustit. Já o účetnictví a softwaru nic nevím.“

Dnes si uvědomuji, že to nebyla ta nejcitlivější reakce na světě.

Terry potřásl hlavou. „Já už prostě nemůžu,“ opakoval. „Je toho na mě prostě příliš.“

Snažil jsem se jeho názor změnit, ale nepovolil. Šel jsem zpět do kanceláře a začal procházet papíry na jeho stole, zda mi budou vůbec dávat smysl. Účetnictví pro mne bylo španělskou vesnicí. Poprvé v životě jsem neměl ani potuchy, co mám dělat. Byl jsem sám a měl jsem strach.