M revue Moravského zemského muzea 1/2020

obálka M revue 1 2020_Sestava 1 22.6.2020 9:11 Stránka 1

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea

1/ 2020

Moravské zemské muzeum, 2020

obálka M revue 1 2020_Sestava 1 22.6.2020 9:11 Stránka 2

Řády a vyznamenání Španělska JAKO RŮŽE. Móda zrcadlem doby

„Nestálá a rozmarná moda objevuje se při každé saisoně v nové podobě. Dnes přirovnávám ji k motýlu, který mlsá ze všech květin a vybéře si to nejlepší.“ Výrokem redaktora módního časopisu Nové mody z roku 1918 se inspirovaly pracovnice Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Stejně jako onen motýl snažily se i kurátorky výstavy z rozsáhlých sbírek textilu EÚ MZM vybrat to nejlepší, aby seznámily návštěvníky s vývojem převážně dámského městského oděvu z období mezi lety 1880 a 1925 a s vlivy, které hrály nejdůležitější roli při jeho proměnách.

Výstava potrvá do 20. září 2020

Španělský Řád zlatého rouna z 1. poloviny 20. století a dalších 162 španělských řádů, vyznamenání a odznaků z období 18.–20. století představila výstava soukromé sbírky numismatika a faleristy Josefa L. Hrdého.

Ojedinělou kolekci věnoval brněnský sběratel Moravskému zemskému muzeu.

Vážení přátelé a příznivci Moravského zemského muzea, jsem moc rád, že Vás mohu i v této komplikované době pozdravit nad novým číslem M revue, Vaším pravidelným okénkem do života (a u pozorných čtenářů se nebojím říci i do duše) Moravského zemského muzea. Dovolil bych si vypůjčit slogan našeho Oddělení komunikace a marketingu, které v čase uzavření muzea kvůli vládním opatřením spojených s pandemií nemoci covid-19 spustilo kampaň Zavřené muzeum není spící muzeum. Protože i když k nám návštěvníci nemohli, pracovníci muzea nezaháleli. Pokračovali ve svých dlouhodobých úkolech, ale také se více zabývali změnami, jejichž příchod koronavirus jen uspíšil.

Nelze si totiž nalhávat, že se svět vrátí tam, kde jsme jej s vyhlášením nouzového stavu opustili. Zda půjde o posun k lepšímu nebo horšímu, to teprve uvidíme. I my se však musíme zamyslet nad další podobou muzea, ale i rolí muzejnictví v současné společnosti. Digitalizace a virtuální prezentace budou určitě tvořit stále podstatnější část našich aktivit. Mění se rovněž vnímání lidí, jejich citlivost na mnohá témata, a to se musí odrazit také na naší práci. Jako by se naplňovala proroctví z ledna letošního roku, kdy mnozí (tehdy ještě s nadsázkou) poukazovali na čínský kalendář. Ten hovoří o roku 2020 jako o roce příchodu kovové krysy.

Roce nových začátků a příležitostí, v němž učiněná rozhodnutí ovlivní naše životy na příštích dvanáct let.

Není to však znamení nešťastné, tedy věřme, že společně všechno nejenom naše země zdárně překoná.

Toto číslo M revue je rozkročeno na pomezí dvou světů: před vpádem koronaviru a poté, co již bylo a snad bude i nadále možné přísná opatření uvolňovat. Dovolujeme si Vám představit střípky z našich budoucích plánů, jako je například ambiciózní projekt proměny Pavilonu Anthropos, který nám dovolí nejenom rozšířit prostory pro krátkodobé prezentační projekty, ale také pro trvalé aktivity, jako jsou expozice rekonstrukční malby (v čele s průřezem dílem Zdeňka Buriana) či práce Laboratoře rekonstrukční antropologie.

Přiblížíme Vám také řadu výstavních projektů, které již skončily či jejichž termíny jsme prodloužili, ale i těch, jež jsme už mohli nově představit veřejnosti (nebo se tak stane nejpozději ve zbytku letošního roku). Do první skupiny se řadí výstava španělských řádů a vyznamenání ze sbírky Josefa L. Hrdého či výstava Jako růže, přibližující vývoj odívání. Do té druhé pak výstava o sběrateli, cestovateli a mecenáši Jindřichu Vávrovi, jehož neuvěřitelný životní příběh vám M revue odkryje.

Věříme, že Vás pohled do činnosti našeho muzea opět zaujme a zachováte nám nadále přízeň a podporu.

Děkuji Vám, že jste stále s námi.

Přeji Vám krásné bezvirové dny a doufám, že se brzy setkáme na některé z nově připravovaných akcí Moravského zemského muzea.

Snad už i bez roušky…

S úctou Jiří Mitáček generální ředitel

Představíme Vám rovněž další barvy palety naší vědecké a popularizační práce: prezentace našich odborníků doma nebo v zahraničí, aktivity Historického oddělení přiblíží v rozhovoru jeho vedoucí Jan Břečka. Nechybí ani upozornění na tituly z „kuchyně“ Moravského zemského muzea…

Do letošního roku jsme vstupovali s mnoha předsevzetími. Většinu z nich se navzdory nečekaným obtížím stále snažíme naplňovat.

1

L

M úvodník

L

M obsah??????????

4

13 19

M úvodník: 01 Vážení přátelé a příznivci

M příběh: 28 Jindřich Vávra.

Moravského zemského muzea

04 Pavilon Anthropos včera, M téma:

Muž, který se odvážil vědět

M názor: 36 Věznice stále čeká na svoji proměnu

dnes a zítra

13 S vyloučením veřejnosti.

M událost:

M profil: 40 PhDr. Jan Břečka: Vracet neznámým vojínům jména

Muzeum z domu a na doma

19 Řády a vyznamenání M výstavy:

Španělska – sbírka Josefa L. Hrdého. Sběratelská činnost je pestrá. A zdlouhavá / V máji opět rozkvetla výstava Jako růže

2

M report: 53 Vyjděte si na procházku Brnem s Jiřím Mahenem / Za lovci mamutů do Hošťálkovic / Poklad z třetihorního jezera aneb Za paleontologickým výzkumem do Katalánska

Před oponou, za oponou: 64 Sekora i Afrika. Jeden křest, dvě publikace / Žádné miny v Moravském zemském muzeu / Se svými programy muzeum „dojde“ i k nemocným dětem / Hroby skrývaly těla mladých žen a dětí / Zámek v Jevišovicích zdobí vzácný gobelín / Badatelé se vracejí do časů mezi psem a vlkem / V Lanžhotě se našly relikty německého tanku

My a svět: 68 Dánské střípky neboli Okamžiky na severu

75 VePodvíručarou: koronaviru

www.mzm.cz

??????????

28 40 68 Na moravském písečku: 76 Ženy na Brněnsku

Časopis Moravského zemského muzea v Brně

nosily čepce, šátky i roušky

78 Leoš Janáček s Káťou KabaM panorama:

novou opět v New Yorku / Z. Burian – malíř pravěku v holandském Haarlemu / Děti v Jevišovicích láká vlastivědný kroužek / Archeologové zachraňují památky před stavbaři / Nobelista Paul Nurse navštívil Mendelianum

M knihovna: 81 Nakladatelské počiny M Chef d´ oeuvre: 82 Kameny spadlé z vesmíru: stonařovské meteority

www.mzm.cz

OBÁLKA 1. a 4. strana Věstonická venuše s rouškou se stala symbolem MZM v době koronavirové. Snad ji však nadále bude možné vídat už jen v tradiční podobě...

Foto: Archív MZM 2. strana Výstava Jako růže. Móda zrcadlem doby je v Dietrichsteinském paláci prodloužena až do 20. září.

Foto: Archív MZM 3. strana Numismatik a falerista Josef L. Hrdý věnoval svoji kolekci španělských řádů a vyznamenání MZM. Foto: Archív MZM

Šéfredaktor: PhDr. Jiřina Veselá Layout a technická redakce: Milan Mačinec Obálka: Milan Mačinec Fotografie: Filip Fojtík (pokud není uvedeno jinak) Redakční rada: RNDr. Barbora Javorová – předsedkyně Mgr. Jiří Mitáček, Ph.D., PhDr. Hana Dvořáková, RNDr. Vladimír Antonín, CSc., doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc., PhDr. Jaroslav Blecha, Milan Mačinec.

Redakce: M revue, Zelný trh 6, 659 37 Brno, e-mail: jvesela@mzm.cz Vydává a tiskne: Moravské zemské muzeum, Zelný trh 6, 659 37 Brno Distribuce: neprodejné, direct mailing Vychází dvakrát ročně V evidenci periodického tisku pod číslem MK ČR E 21957

M revue

3

L

M téma??????????

Pavilon ANTHROPOS včera, dnes a zítra Patří určitě k nejznámějším muzejním objektům v tuzemsku. Proslavil ho především unikátní model mamuta v odpovídající velikosti, ale i bez něj je Pavilon Anthropos MZM neoddělitelně spjatý s Brnem. A přestože cennost mnohých jeho exponátů určuje jejich stáří, samotný objekt i řešení jeho expozic potřebuje modernizaci a obnovu.

Absolonův odkaz budoucím

Moravské zemské muzeum je druhou největší a zároveň nejstarší paměťovou institucí České republiky.

Od dob první republiky k němu neodmyslitelně patří muzejní expozice, kterou veřejnost zná pod názvem Pavilon Anthropos. Jeho historie začala v roce 1928, kdy se v Brně k jubilejnímu desátému výročí založení Československé republiky, na místě zábavního parku a vykoupených rozsáhlých pozemcích v Pisárkách, začal vytvářet prostor budoucích Brněnských výstav a veletrhů. Tento největší výstavní

4

počin v ČSR, nazvaný Výstava soudobé kultury, prezentoval dosažené úspěchy mladého státu. Při této příležitosti byl vybudován i samostatný pavilon, tehdy ještě pod názvem Člověk a jeho rod, vytvořený uznávaným badatelem Karlem Absolonem. Ten zde využil především světově proslulých úspěchů, kterých dosáhl výzkumy v Dolních Věstonicích, jež zde spolu s jinými unikátními archeologickými nálezy prezentoval. Příznačné již tehdy bylo, že autor expozice se snažil maximálně zdůraznit evropský, resp. světový kontext moravských nálezů z nejstarších dějin lidstva, což je odkaz, který kontinuálně sle-

dovaly následné i současné expozice Anthroposu. Karel Absolon si však v maximální míře uvědomoval také nutnost propagace jak vlastního muzea, tak i vědecké práce a používal k tomu všech dostupných mediálních prostředků dané doby. Nejoblíbenější exponát dětských návštěvníků – model mamuta v životní velikosti – díky sponzorskému daru Tomáše Bati realizoval K. Absolon již v roce 1928.

Anthropos byl na brněnském výstavišti několikrát přebudován a rozšířen. Během války, ale především v dubnu 1945 při osvobození Brna utrpěl velké škody a ve své původní podobě zanikl.

Poválečný restart v Akci Z

Brněnská muzejní legenda však nebyla zapomenuta. Znovu a opět v rozšířené formě nový Anthropos vybu-

www.mzm.cz

doval na přelomu 50. a 60. let 20. století významný antropolog a také ředitel Moravského muzea Jan Jelínek v rámci jedné z největších Akcí Z v pisáreckém parku. První zásah do výstavního prostoru nastal přibližně patnáct let po zprovoznění původního Pavilonu Anthropos. Profesor Jelínek měl již v této době nashromážděny rozsáhlé sbírky z poválečných výzkumů vedených na Moravě a také kopie antropologického materiálu reprezentující nejnovější nálezy ze světových lokalit. Kolekce těchto paleoantropologických sbírek čítala kolem 900 kusů, což představovalo jedinečnou evropskou studijní sbírku. Velkou devizou byly i vznikající kolekce etnologických a archeologických materiálů z Jelínkových zahraničních expedic. Z nich je třeba vyzdvihnout především soubor domorodého australského umění, získaný v roce 1969, a také množství přesných kopií pravěkého skalního umění ze Sahary.

Nové nálezy vedly postupně k myšlence tematického rozšíření expozice a její nutné aktualizace.

Tímto způsobem byly výstavní prostory Anthroposu aktualizovány ještě dvakrát – v roce 1980 a v letech 2003–2006. Poslední rekonstrukce se stala zároveň obnovou stavební. Reagovala na katastrofální technický stav původní budovy, která umožňovala pouze sezónní provoz a poskytovala jen minimální zázemí. Expozice byly prostorově rozšířeny, vybudoval se nový výstavní a přednáškový sál, rozšířilo zázemí pro zaměstnance, umožňující i badatelskou činnost, a samozřejmě byl významně navýšen servis pro návštěvníky. Při přestavbě byly rovněž oživeny původní

Pohled do vstupní haly s šatnou, kavárnou a pokladnou.

První část expozice věnované vývoji člověka s „antropologickým divadlem“.

Třetí patro expozice s navrhovanou „pokladnicí doby ledové“.

www.mzm.cz

M revue

5

M téma

Jelínkovy záměry, které cílily na rozšíření expozic do okolního parku formou malých pavilonů, vytvoření rozsáhlého venkovního amfiteátru pro různé vzdělávací a edukativní programy a zajištění depozitárního zázemí pro mimoevropské etnologické sbírky. K naplnění těchto vizí však nedošlo a dnes jsou nadále součástí živých úvah při plánovaném dalším stavebním rozšíření Anthroposu v budoucích letech.

6

Vernisáž znovu znovuzrozeného Anthroposu se konala v roce 2006. Úspěch rekonstrukce muzea byl u veřejnosti mimořádný. Roční návštěvnost po otevření prudce vzrostla na 50 až 60 tisíc osob. Málokdo tehdy myslel na to, že má-li si Anthropos udržet prestižní postavení v naší i mezinárodní muzejní síti, další rozvoj bude nezbytný. S potěšením lze však konstatovat, že od svého vzniku do dnešních dnů Anthropos celkem

přivítal přes tři miliony návštěvníků.

V současné době, po uplynulých dalších 14 letech, opět jasně vystupuje potřeba rozsáhlých zásahů do stávajícího stavu expozic i budovy.

Expozice zaměřené na evoluci lidského rodu a počátky kultury samozřejmě musí nutně reflektovat nové vědecké poznatky. Prudký rozvoj vědeckých metod přináší zásadní informace, které zcela mění pohled na naši nejdávnější minulost a v koneč-

www.mzm.cz

Vizualizace nového vchodu a přístavby Anthroposu.

ném důsledku mohou poskytnout důležité odpovědi na otázky a problémy dnešního světa. Vedle řady spokojených návštěvníků musíme také reflektovat narůstající kritiku veřejnosti, upozorňující na dnes již malou atraktivitu některých částí expozic ve srovnání s obdobnými světovými muzejními institucemi. Rovněž technický stav návštěvnického zázemí, které je po celou dobu intenzivně využíváno, si vyžaduje patřičnou obnovu a zdokonalení.

www.mzm.cz

Anthropos jako unikátní

klenotnice Z uvedených důvodů jsme v roce 2018–2019 přistoupili k vytvoření libreta nové expozice, zasazené do současných výstavních prostor. Navázali jsme spolupráci s architekty Janem Kratochvílem a Terezou Ježkovou z Atelieru Nolimits, kteří na základě našich požadavků vytvořili první vizualizace navrhovaných interiérů.

Při vytváření nové podoby Anthroposu jsme vycházeli z několika základních myšlenek. Viditelným problémem se stává využití audiovizuální a výpočetní techniky v současných výstavách. Ačkoli v roce 2006 se Anthropos chlubil moderní audiovizuální expozicí, z dnešního pohledu je aplikovaná technika zastaralá a na hranici další udržitelnosti.

Vzhledem k tomu, že nová expozice je zamýšlena opět jako dlouhodobá, je nezbytné následné – samozřejmě

M revue

7

M téma nutné – využití audiovizuální techniky zvažovat velmi důkladně. V navrhovaném projektu dominuje především efektní projekce ve vstupní části, věnovaná etologii primátů, našim geneticky nejbližším příbuzným. Samozřejmostí je zdokonalení grafické podoby expozic i její tematické rozčlenění, které je z dnešního pohledu nedokonalé.

Problémem je rovněž absence bilingvních textů. I při snaze o minimalizaci nákladů na interiérové změny se ukázalo jako nezbytné nové navržení výstavního fundusu.

Komfort, který je dnes vzhledem k náročnosti návštěvníků nutností, nabízí vize vstupního prostoru s kavárnou, šatnou, pokladnou, prodejnou a sociálním zařízením.

S aspektem kritického využití audiovizuální techniky souvisí i významná změna v přístupu k vystavovaným exponátům. V dnešní době, stíhané prudkým technologickým rozvojem, můžeme reagovat na únavu z předigitalizovaného světa jako jediná instituce v zemi prezentací světově jedinečných originálů, které vlastní pouze naše muzeum.

Hovoříme především o trvalém vystavování originálů paleolitického

umění v čele s Věstonickou venuší, zařazené mezi národní kulturní památky, místo jejich kopií, které jsou dosud uchovávány převážně v depozitárním trezoru Ústavu Anthropos MZM. Tímto přístupem následujeme nemnohá nejvýznamnější světová muzea, která se mohou chlubit podobnými sbírkami. Navrhovaný speciální architektonický modul v poslední části expozice by skrýval trezorové vitríny či vitrínu, v níž by nepochybně s velkým zájmem tyto nálezy obdivovaly zástupy našich a zahraničních, laických i odborných návštěvníků.

Moravské zemské muzeum by tím získalo v pravém slova smyslu světově unikátní klenotnici.

Výraznou změnou by se mělo stát rozšíření a zatraktivnění vstupní části, věnované raketově se rozvíjející genetice, která by se měla více zaměřit na fascinující odhalení, která nám přináší studium naší hluboké genetické historie. Zásadním je v této souvislosti i doplnění poznatků ze současného výzkumu antropogeneze a doplnění nových antropologických teorií. Sbírka kopií klíčových antropologických nálezů Ústavu Anthropos je ucelená pouze

do roku 2000 a je třeba doplnit ji o ty současné. Ty bývají často sice výrazně medializovány, ale z pohledu návštěvníka nejsou zatím v Anthroposu reflektovány.

Antropologické divadlo „v plné srsti“

V neposlední řadě musíme zmínit i potenciál Laboratoře antropologické rekonstrukce, zřízené v roce 2016 při Centru kulturní antropologie, sídlící v Pavilonu Anthropos.

Zde, v České republice na jediném místě, vznikají 3D hyperrealistické sochařské rekonstrukce podoby našich vzdálených předků a rekonstrukce tváří osob z významných antropologických nálezů. Obdobné

Výkres situace s vyznačenou přístavbou Anthroposu.

Vizualizace „edukační zahrady“ s vodním prvkem za novou přístavbou Anthroposu.

8

www.mzm.cz

rekonstrukce se stávají velkou devizou antropologických muzeí, která tím mimo jiné deklarují i nemalé částky, které do těchto exponátů v mezinárodním kontextu investovala. Tím, že Laboratoř antropologické rekonstrukce přímo souvisí s Pavilonem Anthropos, získáváme další nepochybnou výhodu, která je samozřejmě zúročena v navrhovaném libretu. Zásadní proměnou v této souvislosti projde první přízemí expozice, které se promění v jakési antropologické divadlo – přehlídku našich předchůdců „v plné srsti“, jak by před více než devadesáti lety napsal Karel Absolon. Plánované rekonstrukce podob našich antropologických předků, v konfron-

www.mzm.cz

taci s jedinečnou sbírkou kopií světových antropologických nálezů, budou také vytvářet zcela nové vyznění následné části expozice, věnované vývoji člověka v celosvětovém kontextu.

Zamýšlené změny by měly směřovat k udržení tradice a dalšímu aktivování možností Pavilonu Anthropos v brněnském pisáreckém parku.

V ideálním případě by měly probíhat v souladu s plány města Brna o revitalizaci souvisejícího údolí řeky Svratky a rovněž s plánem výstavby nového otevřeného sportovního areálu nedaleko budovy muzea.

V rámci návštěvnického provozu by bylo žádoucí také hlubší provázání s provozem nedalekého brněnského

výstaviště, s nímž je Pavilon Anthropos od jeho vzniku historicky spjat.

Petr Kostrhun, Eva Vaníčková Centrum kulturní antropologie MZM Foto: Archív MZM, Filip Fojtík, vizualizace interiérů Atelier Nolimits (Jan Kratochvíl, Tereza Ježková), vizualizace exteriérů Dagmar Květová.

M revue

9

L

Pod čarou

Podoba neandertálce z dílny Laboratoře antropologické rekonstrukce CKA MZM.

10

www.mzm.cz

M revue

11

L

Pod Ä?arou

L

M téma

Pavilon ANTHROPOS je nám už malý Má za sebou již několik rekonstrukcí, ale nyní čeká Pavilon Anthropos MZM v brněnských Pisárkách proměna mnohem zásadnější. Plánovaná přístavba, která se současnou podobou budovy vytvoří provázaný celek, by měla umožnit nejen radikální přerod stálé expozice, ale dát prostor mnoha výstavním novinkám, zkvalitnit podmínky pro práci muzejníků a přinést větší komfort návštěvníkům. V historii MZM se o tom uvažuje už dlouho, ale my jsme zatím v přípravě postoupili nejdál, míní generální ředitel MZM Jiří Mitáček.

Pavilon Anthropos patří k ikonickým budovám Brna. Je nutné ho stavebně měnit?

Podobné plány se objevují už několik let. Výstavní akce, které se tu konají, i trvalá expozice O původu člověka a vzniku kultury návštěvníky stále přitahují a zájem bývá tak značný, že nám prostě Anthropos začíná být malý. Velmi rádi bychom například připravili ucelenou sbírku rekonstrukční kresby, složenou nejen z obrazů Zdeňka Buriana, ale i jeho předchůdců a následovníků.

Větší prostor bychom určitě chtěli poskytnout naší unikátní Laboratoři antropologické rekonstrukce a prezentaci jejích výsledků, které jsou mimořádné v tuzemském i mezinárodním měřítku. Stavební rozšíření by nám rovněž otevřelo dveře pro získání zajímavých akvizic, protože bychom disponovali možnostmi pro jejich adekvátní prezentaci. Přibyly by nové přednáškové a audiovizuální sály, část prostor by zde využívalo naše Dětské muzeum.

12

Jaká je architektonická představa?

Studii zpracovala ve spolupráci s manželem Ing. arch. Radkem Květem architektka Dagmar Květová, která je i autorkou poslední rekonstrukce Anthroposu z roku 2006. Je to tedy člověk, který je s jeho stavbou a dispozicemi detailně obeznámen, důvěrně zná celý prostor. Pod pojmem přístavba si tedy nepředstavujte nějaký cizorodý přílepek. Nová budova bude funkčně i vizuálně navazovat na stávající objekt.

A kdy by se mohlo začít stavět?

Náš zřizovatel, Ministerstvo kultury, je již o našich plánech informován, záměr je zařazený mezi naše chystané akce, na stole už leží projektová studie. Pokud by šlo všechno bez zádrhelů, odhadoval bych realizaci někdy v období 2022 – 24. A to i z toho důvodu, že za dva roky bude již pevně schválený územní plán města Brna, do něhož i my vkládáme své připomínky. S Kanceláří

architekta města diskutujeme o parametrech přístavby, aby bylo možné ji uskutečnit a nedostali jsme se do kolize s plány města a zamýšleným využitím okolního prostoru. Prvním předpokladem celého plánu je směna některých pozemků v bezprostředním okolí Anthroposu. Ty zčásti původně patřily muzeu, které je před lety převedlo Brnu, a nyní bychom je zase potřebovali dostat zpět. Případnou směnu bychom dále řešili ve spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), nyní čekáme na konečné posvěcení uvažované směny ze strany Ministerstva kultury.

Jsme krátce po koronavirové epidemii, která silně zasáhla i ekonomiku. Je vůbec reálné uvažovat o tak náročné investici, jakou by stavební proměna Anthroposu byla?

Jak se bude vyvíjet ekonomická kondice státu, je opravdu nyní obtížné předpokládat. A proveditelnost tohoto záměru je samozřejmě primárně otázkou peněz. Odhad se pohybuje kolem 123 milionů korun, což není málo, navíc nejde o jedinou investici, kterou muzeum už realizuje nebo připravuje. Desítky let se v muzeu moc neopravovalo a teď se sešlo mnoho nezbytných rekonstrukcí najednou. Ale věřím, že se peníze podaří najít, víme, že nemůžeme být nedočkaví. (jih)

www.mzm.cz

S vyloučením veřejnosti.

Muzeum z domu a na doma Z návštěvnosti desetiletí se radovali v únoru 2020 v Moravském zemském muzeu. Druhý měsíc letošního roku dorazilo celkem do všech jeho budov v porovnání se stejným obdobím v uplynulé dekádě nejvíce návštěvníků.

Zdálo se, že je našlápnuto: atraktivní výstavy jako Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce či přehlídka dámské módy Jako růže se staly taháky, za nimiž do sálů MZM mířily stovky návštěvníků. Nouzový stav s mimořádnými opatřeními proti pandemii koronavirové nákazy ale v polovině března udělal rázný škrt přes všechny naděje i plány. Divadla nehrála, muzea i galerie musely zavřít. Česko strnulo v prvotním šoku. A nejhorší bylo, že nikdo netušil, jak dlouho budou nutné restrikce platit…

Zavřené muzeum není spící muzeum

Výstavní objekty Moravského zemského muzea jsou od 11. března 2020 uzavřeny z technických důvodů za účelem přípravy nouzového provozního režimu v souvislosti s opatřeními MK ČR na zamezení šíření

www.mzm.cz

nemoci covid-19. Uzavřena je rovněž Knihovna a Archiv MZM. Objednávky z e-shopu se nevydávají. Další příkazy generálního ředitele MZM následovaly v rychlém sledu. Drtivá většina muzejníků odešla do „domácích kanceláří“ a snažila se pokračovat ve své práci, nepřerušit badatelskou činnost a nezastavit

rozdělané projekty. Muzejní budovy osiřely, vyjma zaměstnanců profesí, které byly nutné pro zabezpečení sbírek i budov samotných. Karanténa přerušila možnost osobního kontaktu, ale naštěstí myšlení neochromila. Velmi rychle si všichni začali uvědomovat, že příznivcům Moravského zemského muzea zavřeným mezi čtyřmi stěnami a vytrženým z dosavadních zvyklostí se (stejně jako muzejníkům) možná trochu stýská… Vyhlásit kampaň Zavřené muzeum není spící muzeum nejprve směrem do vlastních řad už pak bylo v MZM logickým vyústěním situace, s níž se Česko potýkalo poprvé. „Bráno zpětně, naše reakce byla spontánní, ale především velmi rychlá a pohotová.

Myslím, že jsme patřili k prvním organizacím, které pochopily, že je třeba hledat jiné cesty, jak svoje publikum oslovit,“ říká vedoucí Oddě-

M revue

13

L

M událost

M událost

Virtuální mobilizace.

Nikoliv chytrá horákyně, ale pořád Věstonická venuše. Toho by se asi nenadála, ale i tak jí to sluší. Symbol doby koronavirové v MZM.

lení komunikace a marketingu MZM Barbora Javorová.

S nápady přicházela postupně všechna oddělení. Jako první se na webu objevil příspěvek Etnografického ústavu – Jana Poláková představila i s filmovou ukázkou projekt Dva životy, dvě kultury, dvě země. Řekové na českém území od 2. poloviny 20. století do současnosti. Literární talent v sobě probudil Ivan Novotný, kurátor Botanického oddělení MZM, který se v půvabném a vtipném fejetonu ohlédl za výstavou Chvála sběratelství. Opět virtuálně se zájemci mohli vydat s etnografkou Helenou Beránkovou Podkartpatskou Rusí za industriální učitelkou Amálií Kožmínovou… Filmový dokument Expedice Rembaranka, který vzniknul s použitím znovuobjevených unikátních záběrů australských domorodců považovaných za ztracené, v hektickém tempu konce loňského roku mnozí v premiéře nestihli zhlédnout. Najednou měli čas si hodinový snímek vychutnat v klidu na svých monitorech. A klidně i podruhé, navíc s možností si vrátit některé okamžiky. Muzejní web se po-

14

stupně plnil kamínky, z nichž se dohromady skládala pestrobarevná mozaika. Moravské zemské muzeum naplno rozžilo svůj virtuální prostor.

Nastala doba roušková

Když se ukázalo, že ústenky a respirátory jsou úzkým profilem, tuzemské ženy (s podporou mužů) zasedly k šicím strojům a daly se do práce. Je-li pověstný český humor, skvěle se tu skloubil s neméně pověstnou českou šikovností. Mezi rouškami nenajdete stejnou a ti, co dokázali sehnat originální zdravotnický materiál, se nakonec museli cítit trochu nedostatečně v záplavě kytiček, vzorů, nápisů, aplikací a bůhví čeho všeho, co domácí roušky zdobilo.

Věrny své profesi vyzvaly prozíravě etnografky MZM veřejnost, aby pomohla psát historii. „Rouška se stala jednoznačným symbolem, fenoménem koronavirového času. Nejen jako primární ochrana, jako pruh látky, ale svým

zpracováním a pojetím odrážela postoj společnosti a morálku doby, občanské nasazení odlišovalo Čechy od dění v okolních zemích,“ míní ředitelka Historického muzea a vedoucí Etnografického ústavu Hana Dvořáková. „Naší muzejnickou povinností je zachytit každodennost v době. Etnografický ústav se rozhodl vytvořit alespoň malou kolekci dokladů dění ve společnosti na jaře 2020 v podobě roušek a doprovodného grafického materiálu,“ dodává. Cílem etnografek bylo shromáždit alespoň padesát kusů, kvůli fatálnímu nedostatku ochranných pomůcek v prvních dnech však raději vyzvaly případné dárce, aby roušky zasílali až nebudou potřeba, klidně po skončení pandemie. Sbírka se tak stále rozrůstá. Základ je velmi pestrý. „Výsledné produkty sahající od domácké výroby po design jsou odrazem širokého zázemí tvůrců, což se projevuje v provedení, materiálu včetně střihu, u kterého již po prvních týdnech došlo k unifikaci. Vedle sebe se tak objevují stylové kusy stejně jako dojemné ústenky z modrobíle či růžovobíle kostičkovaného ka-

www.mzm.cz

nafasu ušité sousedkou. Kromě střihových se objevily odlišnosti velikostní zohledňující věk dítěte.

Samotná škála použitých látek by vydala na kulturně antropologickou studii. Vytahovaly se kousky zapomenuté výbavy, nikdy nepoužité damaškové prádlo bylo díky pevné vazbě v kurzu. Objevil se modrotisk, strojová i ruční výšivka. Stylově vyšitou roušku tak představila cimbálová muzika souboru Jánošík hrající při posledním rozloučení s Danou Zátopkovou.

Jsou zastoupeny roušky s logem instituce např. Technického a Slováckého muzea či s vyšitým nápisem Starostka Vacenovice. Nechybí doklad od brněnské MHD stejně jako vzorek od renomované designérky Liběny Rochové. Soubor je utvářen pro budoucí generaci badatelů a kurátorů. Odhadla bych, že např. v roce 2030 při tvorbě výstavy s názvem ROK 2020 – deset let poté se pro ně stane velmi cenným zdrojem materiálu,“ usmívá se Hana Dvořáková.

Za brněnskou florou online nebo s mobilem

Muzejní virtuální mobilizace pokračovala. „Taky se vám stýská po chlupatém mamutovi, dravcích nad hlavou, ptakoještěrech či snad po žlutém Čmelákovi? Neváhejte a podívejte se do muzea online!“ lákal slogan a lidé se mohli doma z obyváku „vypravit“ do muzea klidně v pyžamu. Nebo naopak, udělat si muzeum doma v obyváku. Ani ne měsíc po uzavření muzejních prostor pro veřejnost se na webu MZM objevila možnost virtuálních prohlídek. „Naštěstí jsme je měli připraveny už z loňského roku. To jsme ani netušili, jak brzy se nám budou hodit a jak rychle vejdou ve známost,“ pochvaluje si Barbora Javorová. Jedinečné D3 záběry umožnily na-

www.mzm.cz

hlédnout do vybraných expozic Moravského zemského muzea Fauna Moravy, Středoevropská křižovatka, Pavilon Anthropos a mnoho dalších jako na dlani. Milovníci zvířat zase určitě ocenili prohlídku zoologického depozitáře přístupného v budišovském zámku…

Formou videoprohlídky pozval hudbymilovné návštěvníky kurátor Jiří Zahrádka do Památníku Leoše Janáčka, kde se stal i zasvěceným průvodcem. Zhlédnout online bylo možné i výstavu Jako růže. Móda zrcadlem doby, z níž dosud byly k dispozici pouze dokumentační fotografie z vernisáže i výstavy a reportáž INFO TV Brno. „Nabízela se tak možnost využít digitalizované obrazové soubory z projekce ve výstavě. Na jedné obrazovce byla promítána smyčka s ukázkami spodního prádla a korzetů z let 1900 až 1920. Toto video mohlo být na webové stránky umístěno hned po drobné úpravě. Z dalších souborů, které si návštěvníci výstavy mohli prohlížet pomocí dotyku přímo na obrazovce, jako slovníček textilních a módních pojmů, dobové fotografie či anekdoty, jsem vytvořila prezentaci s výběrem několika ukázek oděvů z výstavy, fotografií a hesel z obrazovky, ta byla nahrána do aplikace Yumpu, ve které se dá listovat jako v knize. Animované ukázky šatů, jejich oblékání, zapínání a vrstvení jsem po složitější úpravě zpracovala do dvou videí. Bylo nutné soubory jednotlivých fotografií oděvu na figuríně při vrstvení, tzn. asi sto fotografií na jedno otočení každé vrstvy od spodního prádla až po vrchní oděv, zpracovat do videoanimace ve formátu MP4, na které jsou otáčející se jednotlivé vrstvy oděvu s vloženými popiskami. Tyto soubory se dají přehrát po otevření odkazu z webových stránek MZM a na portálu YouTube,“ popisuje Libuše Dufková z Etnografického ústavu. Lidé podle ní oceňovali hlavně možnost podívat se na detail historického oděvu včetně spodních oděvních vrstev, protože

tuto možnost jim samotný exponát staticky umístěný v expozici neposkytne. Stejně tak se virtuálně představil i Ondřej Sekora, a to včetně interaktivní možnosti pro děti seskládat si komiks s lákavým názvem Jak Ferda nechal nakopnout toho druhého…

Výlety do přírody zakázány nebyly a s jarem a sluníčkem se z izolace uzavřených místností vydávali i ti, které by to normálně ani nenapadlo. Svoje místo tak našla flora i fauna „online“. Zcela jiný pohled na koronavirová omezení nabídnul vedoucí Zoologického oddělení MZM Miroslav Šebela. Vždyť klid a ticho, které se vrátily do přírody, nechaly po dlouhých desetiletích zase hovořit ostatní tvory, nejen hlučet člověka. Nastal tak čas opět ideální pro záznam chování divokých zvířat, možnost vše zdokumentovat a uložit do archívu: „Před dvěma týdny přišel do krajiny pod Pálavou zázrak – silnice přes nádrže byla uzavřena a téměř rok se bude most opravovat. To ticho, které se rozprostřelo nad vodní hladinou a postoupilo dál až k dalekému horizontu, mě vrátilo o čtyři desetiletí zpátky. Okamžitě jsem vybalil nahrávací soupravu a začal plánovat, kde a jak začnu znovu nahrávat. A hned nato přišel koronavir a parkoviště u Aquaparku je po letech úplně prázdné, lidi se vytrousili jako mávnutím čarovného proutku i z lesa a na jindy frekventované hrázi není slyšet cyklisty, ani pocestné. Obloha nad Betlémem je zase blankytně modrá bez bílých čmáranic a pokud z ní zabzučí občas osamělé letadlo, jen připomíná, že je to pouze dočasný stav.“ Všechno zlé je pro něco dobré…

Mahónie cesmínolistá, nebo zákula japonská? S pomocí originálních botanických bedekrů, které zpracovali Svatava Kubešová a Karel Sutorý z Botanického oddělení, mohli milovníci přírody zjistit, co kvete v jejich okolí. Kvůli koronaviru se však nemohl uskutečnit tradiční bryologický víkend pro příznivce mechů, který měl nabízet oblíbenou

M revue

15

M událost

Profesor Robert Smetana, muzikolog s fotoaparátem. Fotografickou tvorbu představil EÚ MZM na stránkách virtuálního muzea.

Botanické oddělení MZM připravilo virtuální procházku po brněnské květeně.

Erwin Raupp, Velehrad, potulný slepý hudec.

1904. Fotografie ze souboru Moravská Hellas. Fotografický soubor Erwina Rauppa představil EÚ MZM na stránkách virtuálního muzea.

exkurzi a determinační praktikum v laboratoři. „Letos jsme se nově chtěli zapojit do soutěže City Nature Challenge 2020 / Poznej brněnskou džungli, ale ochranná opatření nám zabránila v možnosti se setkávat. Přesto nám něco zbylo, a to něco je procházka + fotoaparát nebo chytrý telefon + aplikace iNaturalist. City Nature Challenge 2020 se uskuteční i letos, ale nebude soutěžní, bude inspirací k ak-

16

tivitě na procházkách,“ vyzvala na webu Svatava Kubešová milovníky přírody, aby si od 24. do 27. dubna udělali procházku po městě a nafotili mechy pro další bližší odborné určení. „Focení mechů je těžší než větších cévnatých rostlin, možná i to byl důvod, proč moje výzva až tak mezi účastníky minulých bryologických procházek nezabrala. Ale uvidíme příští rok,“ věří Svatava Kubešová. Houbaři zas mohli vyrazit

na mykologickou procházku s Hanou Ševčíkovou.

Dělání je nejlepším lékem proti nudě a nápady, jak zabavit děti, se v době uzavřených škol a karantény vyvažovaly zlatem. Dětské muzeum namísto tradičních velikonočních dílen zveřejnilo návod, jak si doma vyrobit slepičku z papírového pytlíku a dalšího materiálu běžně dostupného v každé domácnosti. „Nakonec bylo možností tolik, že jsme vytvořili pořadník a na web nedávali více než dvě novinky denně. Snažili jsme se o maximální pestrost a různorodost. Lidé se k nám naučili chodit online a věděli, že každý den najdou něco nového. Je pěkné, že na nás myslíte, pomáhá nám to, když jsme

www.mzm.cz

Komu patří tento rukopis, ptalo se na Facebooku Oddělení dějin literatury. Jeho jméno nese ulice v brněnském centru, neboť tento Pražan (ovšem rodák z Litomyšle) se roku 1920 stal profesorem české literatury na nově založené Masarykově univerzitě, později byl i jejím rektorem. A pro zajímavost: křestní jméno si poněkud pozměnil, ovlivněn (jak to bylo na přelomu století časté) severskou literaturou.

(Arne – původně Arnošt – Novák)

sami doma a trochu se bojíme, objevovalo se často v emailech, které nám posílali, “ upřesňuje Javorová.

Objevovaly se i tipy na akce, které se konat měly, a nemohly, i upozornění, na co se výhledově těšit.

Sázka na hravost a soutěživost je jistotou, chcete-li přilákat zájem publika bez ohledu na věk. Procvičit si mozkové závity, pobavit se a ještě se poučit, to byly základní pilíře facebookové soutěže Z truhly pokladů MZM, která ve virtuálních aktivitách nemohla chybět.

Vycházela z obdobných pravidel jako dnes už legendární Kufr s Pavlem Zedníčkem: v týdenních intervalech na muzejním profilu objevil snímek některého ze sbírkových předmětů napříč kolekcemi všech oddělení MZM. Úkolem soutěžících bylo uhodnout, co je na obrázku a z jakého oddělení objekt pochází. „Vzhledem k tomu, že sbírkový fond MZM činí na šest milionů předmětů, v soutěži určitě chceme pokračovat. Hlavně ovšem pro to, že se potvrdil náš původní záměr: Poznávání mnohdy už zcela neznámých a neobvyklých předmětů láká,“ dodává Javorová.

Některé akce ale koronavirové epidemii podlehly bez náhrady.

Pod mamutovým chobotem v Pavilonu Anthropos se na prvního máje nelíbalo. Ale tradice pokračuje. Příští rok bude zadáním pusa aspoň dvojitá. „Začínali jsme možná trochu s nejistotou, nikdo z nás netušil, na co se zaměřit. Postupně se ukazovalo, že naši virtuální nabídku lidé

www.mzm.cz

vyhledávali a asi si ji také užívali.

Mnozí z muzejníků ani neskrývali, že jim to pomohlo vytrhnout se z deprese a lépe si poradit s celou složitou situací,“ hodnotí Javorová.

Mnozí také pracovali nad plán a pracovní povinnosti. „Konzervátorka Libuše Dufková, ačkoliv není ani ajťák, ani výtvarník, sama doma kromě zadané práce na konzervaci textilu vyrobila dvě animace a jednu prezentaci pro výstavu Jako růže,“ přidává poděkování Hana Dvořáková. Ze sdílení odkazů například na sociálních sítích byl ohlas na virtuální ukázky velmi kladný.

Znovu naživo.

Ale i nadále virtuálně

S nastupujícím jarem a hlavně zlepšujícími se statistikami nových případů covid-19 rostla naděje, že muzeum obživne zcela. Rozvolňovaní zákazů umožnilo zorganizovat a zajistit velký jarní úklid. Do každého z výstavních sálů přibyla cedulka s jeho přesnými rozměry, aby kustodi měli snadnější kontrolu, zda počet návštěvníků v místnosti nepřekračuje limit stanovený hygieniky a epidemiology. Dvanáctého května se brány muzea opět otevřely. Podařilo se prodloužit ty

M revue

17

M událost

Velký jarní úklid ještě v rouškách ve velkém očekávání za zavřenými dveřmi, které se však už co nevidět otevřou...

nejzajímavější výstavy, jako je výstava Ondřeje Sekory, která potrvá do 3. ledna 2021, výstava o odívání Jako růže poběží celé léto a skončí až 20. září a alespoň o pár týdnů déle bylo možné zhlédnout i unikátní přehlídku španělských řádů

v Biskupském dvoře. Jako dřív, ale přece jen jinak než dřív. „Čekali jsme nápor příchozích, v tom se naše očekávání nenaplnila. Ale věříme, že to ještě nastane. Až se situace zcela uklidní, lidé si k nám cestu najdou, aby si připomněli, že

Výstavy v MZM

výstava Jako růže. Móda zrcadlem doby: do 20. září 2020

výstava Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce: do 3. ledna 2021 stálá expozice Pravěk Moravy stálá expozice Velká Morava stálá expozice Morava ve středověku

stálá expozice Středoevropská křižovatka

stálá expozice Fauna Moravy celý objekt Mendelianum všechny expozice v Pavilonu Anthropos celý objekt Památník Leoše Janáčka

mamut je opravdu veliký a hroudy chalkopyritu se blyští víc u nás než na monitoru,“ věří muzejníci MZM. P. S. A mimochodem, na prohlídku do Virtuálního muzea můžete v papučích pořád vyrazit, protože zůstává nadále otevřeno. Nonstop. Ale naživo je to opravdu lepší. (jih) Foto: Archív MZM a Filip Fojtík Bezpečnostní opatření platná v květnu 2020: Návštěvníci mohou vstupovat pouze s rouškou a musí dodržovat bezpečnostní rozestupy (alespoň dva metry, s výjimkou členů domácnosti). Počet návštěvníků bude regulován a při vstupu je třeba provést dezinfekci rukou. U platby vstupného je preferována bezkontaktní platba (v případě suvenýrů je bezkontaktní platba podmínkou).

celý objekt Starý zámek v Jevišovicích celý objekt Památník Bible kralické

zoologický depozitář na zámku v Budišově Centrum slovanské archeologie v Uherském Hradišti

18

www.mzm.cz

Řády a vyznamenání Španělska – sbírka Josefa L. Hrdého Výstava pod názvem Řády a vyznamenání Španělska – sbírka Josefa L. Hrdého byla v Moravském zemském muzeu slavnostně zahájena 18. února 2020. Návštěvníci si mohli prohlédnout jedinečnou kolekci španělských dekorací, kterou během svého života sestavil významný český falerista a sběratel Ing. Josef L. Hrdý.

Jeho sbírka představuje celkem 163 španělských řádů, vyznamenání a odznaků. Obsahuje královské řády, vojenské záslužné řády, civilní záslužné řády, vojenská vyznamenání, koloniální řády, řády karlistů, medaile Červeného kříže, pamětní medaile a kříže, dekorace společností a odznaky. K nejcennějším exponátům patří španělský Řád zlatého rouna, jehož exemplář je datován do 1. poloviny 20. století. Celou svou kolekci španělských dekorací se Josef L. Hrdý rozhodl věnovat do sbírek Moravského zemského muzea. „V dnešní době není mnoho donátorů, kteří

www.mzm.cz

se rozhodnou podpořit muzejní sbírky, a tím více je třeba si těchto lidí vážit. Souborem španělských řádů a vyznamenání Josefa L. Hrdého je nepochybně velmi obohacena numismatická sbírka MZM. Za tento velký dar Moravskému zemskému muzeu mu patří nejen velké uznání, ale současně i velké poděkování,“ zdůraznila vedoucí Numismatického oddělení MZM Dagmar Grossmannová.

Nad výstavou převzal záštitu velvyslanec Španělského království v České republice J. E. Ángel Lossada Torres-Quevedo, který výstavu navštívil 24. února 2020.

Výstava představila celou sbírku J. L. Hrdého a jeden exponát navíc.

Jedná se o rakouskou insignii Řádu zlatého rouna, datovanou do 1. poloviny 19. století. Ta se stala součástí sbírky Numismatického oddělení Historického muzea Moravského zemského muzea již v 90. letech 20. století. Na výstavu byl exponát zařazen z důvodu ukázky rozdílů mezi insigniemi španělského a rakouského Řádu zlatého rouna.

M revue

19

L

M výstavy

M výstavy

Řád ZLATÉHO ROUNA byl založen roku 1430 burgundským vévodou Filipem Dobrým (1419– 1467) jako rodinné dynastické vyznamenání. Po vymření vévodské dynastie roku 1477 přinesla burgundská princezna Marie Maxmiliánovi Habsburskému věnem nejen vévodství, ale i velmistrovství Řádu zlatého rouna, který se tak stal rodinným řádem habsburského domu. Název je zřejmě odvozen z řeckých bájí o hrdinovi Iásonovi a jeho památné plavbě lodí Argo do Kolchidy na východní pobřeží Černého moře. Tam Argonauti poznali rýžování zlata ve zlatonosných tocích. K zachycení zlatinek se používalo právě ovčí rouno.

Symbolem řádu se stala zlatá beránčí kůže původně zavěšená na zlatém řetězu, který byl později užíván při slavnostních příležitostech. Od 17. století býval zavěšen také na červené stuze.

Když v roce 1700 zemřel španělský král Karel II. Habsburský, rozpoutal se boj o španělský trůn. Španělským králem se nakonec stal Filip V. Bourbonský, který si také činil nárok na Řád zlatého rouna. Spor skončil roz-

20

dělením řádu na dvě linie: na původní habsburský řád a na odvozený řád bourbonský - španělský.

Insignie španělského Řádu zlatého rouna se liší tím, že symbol kamene ve střední části není smaltovaný, ale je nahrazen broušeným akvamarinem, ocílka nad ním nenese výjev s Iasonem ani řádové heslo (PRETIUM LABORUM NON VILE = ODMĚNA ZA NÁMAHU NE MALÁ), jak je tomu u rakouského řádu. Líc ocílky u rakouského řádu nese výjev – boj Iásona s drakem; na rubu je heslo NON ALIUD = NE JINAK a je zde výjev z boje biblického Gedeona s Midjánskými. Ve Španělsku řád není výlučně katolický, ale je možno jej udělovat i osobám jiného vyznání.

Velmistry této větve řádu jsou španělští králové.

Španělská insignie Řádu zlatého rouna.

www.mzm.cz

L

Sběratelská činnost je pestrá. A zdlouhavá Faleristika, jako jedna z pomocných věd historických, je velmi specifická věda o řádech a vyznamenáních. Profesionálních faleristů u nás mnoho není a velmi často se jimi stávají nadšení sběratelé, kterým nestačí krásné věci pouze vlastnit, ale mají snahu se o nich dovědět co nejvíce. Tím získávají také jejich sbírky na kvalitě.

Jedním z nich je i pan Josef L. Hrdý.

Svůj sběratelský zájem po celý život zasvětil především Španělsku a jeho vyznamenáním v období 18.–20. století, které soustředil do velkého souboru. Dát dohromady tak velkou kolekci tohoto krásného a zajímavého materiálu nebylo jednoduché, a to nejen z důvodu, že se u nás tento materiál prakticky nevyskytuje.

Jak jste se stal sběratelem? A proč vám učarovaly právě numismatika a příbuzné obory, jako je medailistika a faleristika?

Počátky mého sbírání mincí začínají po 2. světové válce, kdy jsem jako student klasického gymnázia jednou objevil v rodině režný sáček s prvorepublikovými stříbrnými mincemi.

Shromáždil je můj otec, když na začátku Protektorátu ještě platila československá měna a on jako obchodník stahoval od zákazníků stříbrné mince

www.mzm.cz

a deponoval je v bytě na tajném místě.

Tento rodinný „poklad“ se stal základem mé numismatické sbírky.

Nejkrásnější mince mám uloženy dodnes, ostatní jsem použil na výměnu za jiné mince, a tak jsem rozšiřoval svou sbírku. Postupem doby jsem se začal zajímat i o umělecké medaile a vyznamenání.

Narodil jste se v Praze, kde jste také vystudoval jak střední tak vysokou školu. Co Vás přivedlo do Brna?

Moje rodina původně pochází z Malé Hané, od Boskovic. Za mé pražství může dědeček. Byl šikovný obchodník a forman a jeho zájmy byly nejprve na severní Moravě, ale na počátku minulého století soustředil na Prahu. Koupil v Praze na Žižkově dům a dovážel z Moravy zemědělské produkty. V roce 1936 rozdal své jmění svým dětem a odešel na penzi zpět na Moravu. Na Boskovicku si koupil malý dům a trávil

zde penzi. Já jsem za ním jezdil na prázdniny, takže jsem s Moravou měl stálý styk. Tatínek se svým starším bratrem převzali dědův obchod a pokračovali v obchodní tradici rodiny do doby, dokud to ještě šlo.

A kdy jste se tedy rozhodl přesídlit do Brna?

Vystudoval jsem vodohospodářský směr na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT. Nastoupil jsem do Ústavu stavební geologie, což byla organizace zabývající se průzkumem geologického podloží velkých inženýrských děl, jako jsou přehrady, mosty, tunely a podobně, a zde jsem měl na starosti stavby na území Moravy. Takže, když začala reorganizace české geologie v 60. letech, náš ústav měl založit pobočku v Brně. Nerozmýšlel jsem se a přihlásil se. Udělal jsem dobře, protože jsem se dostal k zajímavým odborným úkolům, které bych v Praze nikdy jako mladý inženýr nedostal. S Brnem jsem srostl a považuji je za svůj domov.

Ve své sběratelské činnosti jste se zaměřil na faleristiku, tedy na studium a sbírání vyznamenání. Co Vás k tomu vedlo?

M revue

21

M výstavy

Ing. Josef L. Hrdý.

Řád Za civilní zásluhy z období 1926–1931.

Řády a vyznamenání jsou vždy svědectvím doby a je na faleristice, aby dovedla odhalit ideje, za kterých příslušné vyznamenání vzniklo a jakou myšlenku reprezentovalo. Vezměte si bouřlivé politické dějiny na naší planetě za posledních tři sta let. Osvobozenecká hnutí, napoleonské války, obě světové války, rozpad koloniálního systému – vždy tyto zvraty přinesly změnu politické mapy světa.

Některé státy zanikly, u jiných došlo k politicko-právní změně, vznikla celá řada nových států. To vše se promítlo a dodnes se promítá v oceňování zásluh občanů toho kterého státního útvaru. Pro příklad nemusíme jít daleko. Při vzniku ČSR nebylo z habsburské monarchie převzato žádné vyznamenání, ale vznikla nová republikánská. Válečná a poválečná léta charakterizují státní vyznamenání a řada neoficiálních vyznamenání čs. odboje. Socialistické období dalo vzniknout mnoha řádům a medailím poplatných komunistické ideologii. A vše se změnilo po roce 1989. Každá tato etapa našeho státu má svá charakteristická vyznamenání.

Vyznamenání jsou pro laika spojena s konkrétní osobou. Zohledňuje sběratel tuto skutečnost i ve své sbírce?

Zcela určitě. Ideální situace je, když faleristický artefakt je spojen s další dokumentací, určující konkrétního

22

nositele tohoto vyznamenání. Nejčastějším dokumentem bývá dekret o udělení vyznamenání nebo jiný písemný doklad. Ne vždy se to však podaří. Ve sbírkách proto máme množství anonymního materiálu, protože se dokumentace k nim nezachovala. Mimoto si i nositelé opatřovali duplikáty svých vyznamenání, protože nechtěli originály opotřebovávat nošením nebo riskovat jejich případnou ztrátu. Některé státy zase nechávají vyrýt jméno vyznamenaného a datum udělení přímo na vyznamenání. Je to obvyklé např. u vojenských medailí USA. Mám zkušenost, že z desítek medailí tohoto státu mám jedinou se jménem nositele. Američané si totiž svých vyznamenání velmi váží, takže originály mají uloženy doma nebo na pracovišti v zasklených rámech a na veřejnosti používají neudělené medaile zakoupené v příslušných „army-shopech“. Jako raritu mám ve sbírce jedno vyznamenání československého vysokého důstojníka, který sloužil jako člen mezinárodní komise na dodržování příměří na hranici mezi Severní a Jižní Koreou. Po ukončení mise obdržel od KLDR komandérský stupeň Řádu st. praporu, který obsahuje: stříbrný klenot na náhrdelní stuze v originální etuji, dekret psaný v korejštině, překlad textu z našeho

velvyslanectví a fotografii nositele.

Takovou kompletní dokumentaci se podaří získat jen výjimečně.

Co je hlavním kritériem při posuzování řádů a vyznamenání z hlediska jejich hodnoty?

Hlavním kritériem je společenská prestiž. Už rozdíl je v označení „řád“ a „ostatní vyznamenání“. Obecně řečeno řády jsou tradičně hodnoceny jako ocenění větších zásluh občana v oboru, který má důležitější význam ve státní struktuře. Zatímco ostatní vyznamenání mají oceňovat zásluhy občanů v různých společenských činnostech. To se projevuje i ve výtvarném zpracování – řády mají vždy specificky zpracovaný klenot, obvykle v drahém kovu. U ostatních vyznamenání se volí forma jednodušší, jako jsou medaile případně kříže, mnohdy ražené z obecného kovu. Mimoto řády jsou udě-

www.mzm.cz

Josef L. Hrdý (*30. května 1932, Praha) – geolog, falerista, numismatik, sběratel drobné plastiky a výtvarník v jedné osobě. Narodil se sice v Praze, ale práce jej zavedla do Brna, kde už zůstal. Vystudoval klasické gymnázium v Praze na Žižkově a následně Fakultu inženýrského stavitelství ČVUT, obor vodohospodářství.

Celý svůj život pracoval jako geolog u jedné společnosti (Ústav stavební geologie, Geologický průzkum, Geotest) a geologii se věnoval i v důchodovém věku. Jeho zájmy však jsou velmi široké. Kromě geologie se věnuje také výtvarnictví, soukromě studoval u prof. Kohouta. Je členem výtvarné skupiny Klub konkrétistů, realizoval 4 samostatné výstavy a 16 skupinových výstav.

Jeho další vášní je sběratelství, sbírá zejména medaile a vyznamenání. Faleristice se věnuje i hlouběji. V roce 1988 založil faleristický časopis SIGNUM, který dosud vychází, a je rovněž autorem celé řady odborných článků na toto téma. Je čestným členem České numismatické společnosti, Moravské genealogické a heraldické společnosti a také nositelem Zlatého odznaku Slovenské faleristické společnosti.

lovány spíše výjimečně oproti běžnějšímu udělování ostatních vyznamenání. Všimněte si např. počtu udělování Řádu bílého lva a Řádu TGM oproti počtu dalších záslužných medailí při českém řádovém dni. Takže vedle kritéria společenské prestiže přistupují k hodnocení řádů a vyznamenání i jejich četnost udělování a způsob jejich materiálního zhotovení.

Jak se řády a vyznamenání stávají sběratelským artefaktem? Neměly by spíše zůstávat v rodinách jako důkaz úspěšnosti jejich předků?

www.mzm.cz

Josef L. Hrdý s generálním ředitelem MZM. Jiřím Mitáčkem při slavnostním zahájení výstavy.

Josef L. Hrdý s velvyslancem Španělského království v ČR J. E. Ángelem Losaadou TorresQuevedo při návštěvě MZM.

To je složitá otázka. Některé rodiny dovedou uchránit památky po svém předkovi, ale většina nikoliv, zvláště když se jim jeho osobnost již ztrácí v mlhavé minulosti. Velmi často jim vyznamenání již nic nepřipomíná a jako artefakt může rodině finančně pomoci. Ve vídeňských aukcích jsem několikrát narazil na soubory vyznamenání z pozůstalosti osob, které získaly faleristické předměty např. v diplomatické službě. Aukce je nejsnadnější cesta na sběratelský trh.

Další materiál se rekrutuje z neudělených vyznamenání. Lidé si často opatřují od výrobců duplikáty a v někte-

rých zemích si můžete zakoupit neudělená vyznamenání u výrobce nebo ve výstrojním skladu. Mám osobní zkušenost z Pařížské mincovny, která je výrobcem státních medailí. Potřeboval jsem doplnit sbírku o tzv. Leteckou medaili. Obchod v budově mincovny mi ji nabízel ve dvou provedeních – vyraženou ze stříbra, nebo z obecného kovu. Samozřejmě, že cena byla diametrálně odlišná. Mé rozhodnutí bylo nasnadě – zvítězil levnější nákup. A ještě jeden příklad ze sběratelského trhu. Po válce se v 60. až 70. letech objevila na německém trhu spousta vyznamenání III. říše.

M revue

23

M výstavy Zjistilo se, že ražebny vyrábějící za války nacistická vyznamenání znovu výrobu ze zachovalých razidel obnovily. Příčinou byla poptávka spojeneckých vojáků z okupačních armád po válečných suvenýrech a tuto potřebu jim výskyt novodělů plně saturoval.

Co vás vedlo k zájmu o Španělsko a ke sbírání jeho vyznamenání?

Za to může můj celoživotní kamarád Stáša Masák, se kterým jsem se znal od obecné školy (později význačný vědecký farmakolog). On byl filatelista a sbíral jihoamerické známky.

Chodili jsme spolu i do gymnázia a v kvartě mě přemluvil, abych s ním chodil do kurzu španělštiny, kterou

potřeboval ke studiu známek z Latinské Ameriky. To nastartovalo můj hlubší zájem o španělskou historii a numismatiku. Věnoval jsem se například sbírání španělských bankovek. Posléze, když jsem se jako geolog dostal v padesátých letech do Španělska na Světový geologický kongres, setkal jsem se v Madridu s faleristickými artefakty, s vojenskými odznaky a také s insigniemi duchovních řádů.

To mě natolik nadchlo, že jsem si ještě v Madridu zakoupil několik miniatur vojenských záslužných křížů (na víc jsem finanční prostředky neměl). Tak jsem propadl studiu španělské faleristiky a začal sbírat výhradně španělská vyznamenání.

Sbírání vyznamenání země nám geograficky vzdálené je určitě obtížné.

Jaké byly cesty získávání tohoto materiálu, který prezentujete na výstavě v Biskupském dvoře MZM? Sběratelská činnost je rozličná, pestrá a zdlouhavá. Vždyť vytvoření této sbírky trvalo prakticky přes padesát let. Začínal jsem dotazy u kolegů faleristů. Navštěvoval numismatické prodejny a starožitnosti, sledoval aukce Československé (později České) numismatické společnosti, chodil na sběratelské burzy všeho druhu. Něco jsem získal, ale bylo toho poskrovnu. Po uvolnění cestování v roce 1989 se mi otevřela cesta na aukce zahraniční. Využíval jsem zvláště specializovaných aukcí

vídeňských. To byla jiná pastva pro sběratele, avšak tam jsem byl omezen zase finančně a mnoho krásných kousků mi tak uniklo. Musím vzpomenout i na sběratele přímo ze Španělska – pana Jaime Boguñu z Barcelony. To byl sběratel velkého formátu, sbíral světové řády. Výměna materiálu s ním nebyla možná, protože se sháněl po Řádu bílého lva, což jsem mu vskutku nemohl vyhovět. Přesto na něj vzpomínám rád, protože mi pomohl získat tehdy nejlepší španělský katalog vyznamenání, vydaný v Zaragoze v roce 2000.

Který řád nebo vyznamenání ze své sbírky máte nejraději a kterého si nejvíce ceníte? Je současně tím nejvzácnějším ve Vaší sbírce?

Jaké kritérium použít pro oblibu vybraného předmětu? Z hlediska historického mám nejraději klenot Řádu Karla III. Představuje totiž nejstarší vrstvu bourbonských řádů z 18. století a stojí na začátku moderní španělské faleristiky. Z estetického hlediska je mi nejmilejší miniatura Řádu dobročinnosti. Tento řád charitního charakteru byl založen královnou Isabelou II. v roce 1856.

Na líci jeho klenotu je v barevném smaltu provedena stojící žena – matka s dětmi. Miniatura ze zlaceného stříbra o průměru 23 mm je ukázkou španělského klenotnictví.

Předměty, které jsem jmenoval, ne-

Královský vojenský řád sv. Hermenegilda, založený v r. 1814, rytířský kříž.

Pohled do výstavy Řády a vyznamenání Španělska – sbírka Josefa L. Hrdého.

24

www.mzm.cz

Pohled do výstavy Řády a vyznamenání Španělska – sbírka Josefa L. Hrdého.

patří svou finanční hodnotou k předním. Nejdražším kusem stále zůstává španělský Řád zlatého rouna.

Proč jste se rozhodl věnovat svou španělskou sbírku Moravskému zemskému muzeu?

Každý sběratel miluje své dílo. Byl by nejraději, kdyby jeho životní úsilí zůstalo zachováno jako celek. To se málokdy podaří a víme, že se po jeho odchodu z tohoto světa rozptýlí. To považuji za zmar celoživotní snahy. Proto jsem se rozhodl věnovat sbírku MZM, ke kterému mám niterný vztah. S jeho Numismatickým oddělením spolupracuji více než půl století a mám jistotu, že bude o mou sbírku dobře postaráno.

Mimoto doufám, že až bude vydán tištěný katalog sbírky, bude to v českém jazyce první úvod do této španělské problematiky.

Co se týká výstavy, tak bych chtěl zmínit, že prezentace španělských vyznamenání se příkladně ujala kurátorka výstavy Mgr. Dagmar Grossmannová, Ph.D., vedoucí Numismatického oddělení MZM. Koncepce výstavy byla jejím dílem právě tak, jako citlivá instalace faleristického materiálu. Byl jsem mile překvapen a nadšen. Musím, než zvolat „Díky, paní Dagmaro!“ (red) Foto: Filip Fojtík

Civilní řád Alfonse X. Moudrého z let 1936–1975.

www.mzm.cz

M revue

25

L

M výstavy

V máji opět rozkvetla výstava Jako růže Halenku s husí hrudí, kabátek s šunkovými rukávy či sukni s honzíkem můžete po dvouměsíční „zdravotní“ přestávce vidět v Dietrichsteinském paláci na Zelném trhu, kde je opět od 12. května otevřena výstava Jako růže. Móda zrcadlem doby.

Redaktor módního časopisu Nové pařížské mody v roce 1919 napsal: „Moda nepředvídanými okolnostmi okamžitým obratům a změnám podrobena jest.“ Představit vývoj, kterým procházel oděv pod vlivem nejrůznějších společensko-ekonomických změn a módního diktátu, bylo hlavním cílem kurátorek výstavy Libuše Dufkové a Gabriely Rožkové.

Vystavené předměty pocházejí převážně z depozitářů Etnografického ústavu Moravského zemského muzea, některé jsou zapůjčeny z Moravské galerie, z Muzea města Brna a od několika soukromých sběratelů. Období, do kterého spadají prezentované exponáty, je ohraničeno lety 1880 a 1925. V těchto necelých pěti dekádách lze dobře pozorovat zásadní proměnu dámského oděvu. Velký kontrast mezi šaty ze začátku a konce sledovaného období vyznívá v úvod-

26

ním prostoru výstavy. Jsou zde k vidění dlouhé zdobné šaty z modrého hedvábí z osmdesátých let 19. století s vyztuženou zadní partií sukně, tedy s tzv. honzíkem, a společenské šaty skořicové barvy z hedvábného taftu se štíhlou siluetou a sníženým pasem typickým pro dvacátá léta 20. století.

V následující místnosti jsou na figurínách a velkoplošných fotografiích chronologicky představeny oděvy z let 1880 až 1918.

Na konci 19. a na začátku 20. století společnost zažívala velký rozmach. Její bohatství se promítalo i do oblečení, které bylo rafinovaně ušité z drahých materiálů. Kdo neměl velké finanční možnosti, nechal si šaty ušít u běžné švadleny či si je dokonce mohl zhotovit nebo upravit sám podle hojných návodů, které vycházely v tehdejším módním tisku. V osmdesátých letech 19. století byla velmi oblíbená tzv. tur-

nýra nebo také honzík, tedy sukně, která byla v zadní partii pod pasem vypodložená složitou konstrukcí a spodničkami. Oděv s turnýrou mohl být jednodílný nebo dvoudílný, sestavený z bohatě aranžované sukně a vrchního kabátku, halenky či živůtku. Určujícím módním prvkem byl tvar rukávů. Například v polovině devadesátých let 19. století se nosily tzv. šunkové rukávy, u kterých vydutá část sahala od ramene až k lokti.

Na počátku 20. století se prosadil esovitě prohnutý tvar siluety oděvu dosažený za pomoci silně staženého korzetu. Ladné kontury ženského těla však byly vykoupeny velkým nepohodlím a častými zdravotními obtížemi.

Velký rozmach z přelomu století však nevedl k blahobytu a bezstarostnému životu, nýbrž k ekonomické a společenské krizi, která vyústila do válečného konfliktu, první světové války. Oděvy se opět musely přizpůsobit době. Nedostatkové látky byly nahrazovány levnějšími materiály, zjednodušovaly se střihy a starší oděvy se přešívaly. Ženy po odchodu mužů na frontu musely zastat jejich

www.mzm.cz

Vycházkové letní šaty, 20. léta 20. století a oblékání šatů s korzetem. Ukázky Spolku elegantních dam.

práci. Začaly se uplatňovat v nových profesích, ke kterým musely být vhodně oblečeny. Praktickým a pohodlným oděvem vhodným ke všem denním příležitostem, který poskytoval dostatek volnosti k pohybu, se stala kombinace halenky a sukně, eventuálně ještě doplněná o vestu nebo kabátek. Pouhou výměnou halenky mohla žena změnit svůj vzhled podle potřeby a okolností.

Oděv dámy nebyl kompletní bez klobouku, rukaviček, kabelky a dalších nutných doplňků, které na výstavě nemohou chybět.

Třetí výstavní místnost nabízí ukázku oděvů z let 1919 až 1925. Po válce přišla nová doba, společnost se nevracela ke starým pořádkům, ani móda ke starým formám. Silueta oděvu se změnila, zeštíhlela, linie se zjednodušily. Oděvní tvůrci byli inspirováni stylem art-deco a exotickými kulturami.

Opomenuto nezůstává ani oblečení mužů a dětí, byť je na výstavě zastoupeno v menší míře. Typologie pánského oblečení platná na přelomu 19. a 20. století slouží dodnes.

Módní změny se projevovaly pouze

www.mzm.cz

v detailech, např. v délce saka, ve velikosti manžety u kalhot, v délce a šířce nohavic, v barevnosti a struktuře látek apod. Velmi pečlivě se ale dbalo na dress code při konkrétní společenské příležitosti.

Dětský oděv se nejdříve podobal oděvu dospělých, postupně se však začalo prosazovat oblečení navržené výhradně pro děti. Módní žurnály přinášely řadu návodů na jeho zhotovení, nabádaly k šetrnosti a doporučovaly využít staršího oblečení dospělých. Časopis Nové mody ve své příloze Dětská šatna z let 1918– 1919 uveřejnil návod na ušití dívčích šatiček ze starého deštníku.

Zajímavým fenoménem, kterému se výstava také věnuje, je prolínání městského a tradičního oděvu. Na počátku 20. století nebylo v Brně ničím neobvyklým, že dáma, která byla oblečená například do šatů zdobených svérázovou výšivkou, nakupovala na Zelném rynku u trhovkyně z Líšně či jiné obce z brněnského předměstí oblečené do tradičního venkovského oděvu.

Poslední výstavní místnost nechává nahlédnout do prádelníku

měšťanské domácnosti, ve kterém nesměly chybět např. dámské korzety, spodní košilky, kalhoty a živůtky, spodničky nebo česací plášť, pánské prádlo, šle, podvazky apod.

U některých předmětů je znám i jejich příběh. Dojemnou historii mají například vyšívané spodní košile, které si do své výbavy vlastnoručně pořizovala nevěsta Marie Mansfeldová. Její snoubenec se však nevrátil z první světové války a výbava zůstala bez využití. Marie svůj um zúročila jako učitelka ručních prací.

K dispozici je návštěvníkům několik dotykových obrazovek, které jim ozřejmí posloupnost při oblékání jednotlivých oděvních součástí a přiblíží detaily vybraných exponátů. Obrazovky také obsahují množství dobových fotografií, kreslených anekdot a slovníček pojmů z oblasti módy a odívání. Promítaný filmový sestřih přibližuje atmosféru brněnských ulic z roku 1919.

Výstavu Jako růže. Móda zrcadlem doby můžete navštívit do 20. září 2020. (gar) Foto: Archív MZM

M revue

27

L

M příběh

JINDŘICH VÁVRA. Muž, který se odvážil vědět Byl suchozemcem narozeným v srdci Evropy. Byla to však voda, která roztáčela kolo rodinného mlýna i pomyslné kolo osudu Brňana Jindřicha Vávry, rytíře Dalekých moří. Když na sklonku života sečetl všechny proplavené míle, vystačily by mu k cestě až na Měsíc. Sapere aude, motto erbu, který získal spolu s titulem od císaře, naplnil vrchovatě, i když v trochu jiném smyslu než bývá heslo osvícenců běžně vykládáno. Tento lékař, botanik a cestovatel se opravdu odvážil či přesněji odvažoval vědět. Při dobrodružných výpravách do lůna hlubokých pralesů a na vrcholy vysokých hor za nepoznanými druhy rostlin ho vedl nejen vlastní rozum, ale také statečné srdce… Peripetie jeho života i jeho sbírek, spojených nejprve s Františkovým a následně s Moravským (zemským) muzeem, představuje obsáhlá výstava MZM v Pavilonu Anthropos.

Tento sklon vidět rostliny živé…

Manželům Anně a Antonínu Vávrovým, hospodařícím na mlýnu nacházejícím se v areálu bývalé Vlněny na Mlýnské ulici v Brně (dnes už ho tam nenajdete, byl zbourán), se postupně narodilo pět synů. Jako poslední přišel na svět Jindřich Blažej.

Dva z chlapců zemřeli předčasně, ze tří ostatních bratrů pak prožil Jindřich sice nejkratší, ale také nej-

28

bouřlivější život. Ve stopách otce chlapec pokračovat nechtěl a rodiče ho ani nenutili. Jindřich nastoupil na gymnázium a sám vzpomíná, že jeho vychování bylo pečlivé a následně bylo „svěřeno neméně přísnému muži a to pedagogovi tehdy v Brně velice známému, správci dómské fary Karlu Noettigovi“, který se později stal brněnským biskupem.

Zatímco Noettig zřejmě dohlížel na jeho školní úspěchy, nad tím, aby „nepodlehl svodům nějakých zlých

chlapců“ bděl „chudý student“ Josef Pelz, kterému za to u Vávrů nabídli zdarma zaopatření. I z něj se později stala významná osobnost veřejného života. V sedmdesátých letech 19. století byl sekčním radou na ministerstvu císařského dvora a zahraničí ve Vídni, připomíná historik Jiří Pernes ve své stati představující Vávru jako moravského vědce a cestovatele.

Inspirován starším bratrem se gymnazista Jindřich začal zajímat o botaniku a ve velkém sbírat rostliny dostupné v jeho okolí. „ Doma se divili mému novému vrtochu, ale dovolili to, poněvadž jsem školní studium nezanedbával, ba dokonce v rétorice jsem byl zařazen mezi sedm oblíbených moudrých žáků,“ zhodnotil svoje počátky později. Bratr jej pak následně seznámil s Františkem M. Klácelem, mnichem starobrněnského kláštera, který sice byl profesorem filozofie, ale současně tenkrát v Brně platil za velkého botanika a vlastnil herbář prof. Thalera. Podle něj se Vávra učil poznávat a určovat rostliny. „Více však mně pomohlo sbírání rostlin v létě. Romantická pří-

www.mzm.cz

Jindřich Vávra, rytíř Dalekých moří.

šení: „Kdo by pomyslel roku 1855 ve vnitrozemí na rakouské válečné námořnictvo!“, napsal po mnoha letech. S vidinou vykasaných plachet na obzoru a rostlin plných barev a vůní, nikoliv jejich zaprášených obrazů, se Jindřich Vávra, mlynářský chasník z Brna, vydal vstříc vlnám moří a oceánů. V Terstu nastoupil svoji první službu na škuneru Saida, s nímž se také jen pár týdnů nato vyplul na svoji první cestu kolem světa.

Ve správný čas na správném místě

chuť prolízání lesem a po polích a ve vyšším stupni možná i vášeň vidět všechny ty věci živé, které jsou v herbáři namačkané, sledovat jejich vývoj, vystopovat nová naleziště, to všechno mne hnalo do přírody. Později jsem chtěl mít všechny ty živé rostliny u sebe a osázel jsem naši zahradu ke zděšení rodinných příslušníků všemožnou plevelí v přesvědčení, že jsem založil opravdovou botanickou zahradu. Tento sklon vidět rostliny živé na jejich přírodních nalezištích byl tak trvalý, že byl v pozdějších letech směrodatný pro volbu povolání a směr celé mé životní dráhy,“ vyznal se později z touhy badatele, který je odhodlán o poznání bojovat.

Po maturitě v bouřlivém roce 1848 pokračoval na filozofickém in-

www.mzm.cz

stitutu v Brně, z nějž o rok později přešel na univerzitu do Vídně.

Zájem o přírodní vědy ho dovedl ke studiu lékařství. Vztah k botanice neztratil. Přitahovala ho, nové obzory mu otevřely přednášky o paleontologii. Už v této době vydal dokonce první vědeckou práci věnovanou flóře na Brněnsku. Při jedné ze svých botanických výprav, na které se vydával během prázdnin při studiích, si odbyl rovněž svůj první křest slanou vodou při plavbě z Amsterodamu do Hamburku.

Studia medicíny dokončil v roce 1855 a o tři roky později byl promován doktorem chirurgie. Hledání lékařské praxe, která by ho ale neodtrhla od milované botaniky, vyústilo v poněkud překvapivé ře-

Lepší dobu pro naplnění cestovatelské touhy a vědecké bádání si mladý lékař nemohl vybrat. Rakouská monarchie s mladým císařem v čele byla zemí příležitostí. A to i pro mladšího bratra císaře Františka Josefa I., Ferdinanda Maxmiliána. Ten svoji vojenskou službu absolvoval u císařského námořnictva a stal se, i díky matčině přímluvě, roku 1854 velitelem všeho rakouského loďstva, které úspěšně modernizoval. Prestiž rakouské flotily měla zvýšit i první plavba rakouské lodi Novara kolem světa. Nikoliv na ní, ale na korvetě Carolina, která Novaru doprovázela až na rovník, Vávrovi nabídli místo hlavního lékaře, které ochotně přijal.

Od rovníku Carolina pokračovala směrem k africkému pobřeží, zakotvila u Kapského města a v květnu 1858 se vrátila zpět do Terstu. Vávra každé zastávky využil k výpravám do přírody a sběru rostlin. Zpracovanou sbírku věnoval Přírodovědnému muzeu ve Vídni. I tímto krokem jako by předjímal svá další rozhodnutí, veden přesvědčením, že „malé sbírky mají teprve tehdy cenu, když pomohou doplnit sbírky velké“.

O rok později vyrazil Vávra jako lékař a botanik na parníku Elizabeth do Brazílie, to už po Maxmiliánově boku. Arcivévoda byl také vášnivým

M revue

29

M příběh Železniční most u Kandy, Srí Lanka.

Jeden z největších skalních komplexů klášterních jeskyní na světě, Ellóra, Indie.

zahradníkem a amatérským botanikem, zaujaly ho Vávrovy práce a na jejich základě si zapáleného vědce, jen o rok mladšího než byl sám, vybral. Vávra se při dvoutýdenní plavbě osvědčil a oba muži se sblížili ještě více. Jejich pohled na svět a na vědu se v mnohém shodoval, jak dosvědčuje například Maxmiliánovo deníkové vyznání, které by Vávra jistě podepsal: „… je nezapomenutelný okamžik vstoupit do světa, kde se naučené stává prožitým, kde lopotně

30

shromážděné a omezené sbírky naší studené Evropy jsou kolem nás z masa a krve a naše stísněné skleníky s trpasličími exempláři se mění v lesy a obrovské tvary, kde stvoření, která známe utrápená ze zoologických zahrad nebo vycpaná v muzeích, nás obklopují ve svěžím a volném světě, v nádheře barev radostného života; kde kniha se stává životem a sen skutečností.“ Po návratu z Brazílie působil Vávra jako lékař na fregatě Adria, určené

pro potřeby císařovny Alžběty při jejím pobytu na Korfu. Když na jaře roku 1864 odplouval Maxmilián do Mexika odhodlaný proměnit zemi zmítající se v ekonomických problémech v císařství moderního evropského typu, na svého přítele Jindřicha nezapomněl a přibral jej do posádky.

V Mexiku zakotvila Novara 28. května 1864. Maxmiliánovy naděje jako mexického císaře se ale nenaplnily. Zemi zachvátila občanská válka, do bojů o moc se začaly vměšovat i USA. Devatenáctého června 1867 byl Maxmilián na Zvonkovém vrchu nad městem Querétaro popraven. Vávra byl naštěstí podobně krutého osudu ušetřen. Novara totiž kotvila po celý rok jako staniční loď v přístavu Veracruz a Vávra musel s ostatními členy mužstva zůstat po tuto dobu na její palubě. Přesto alespoň „pilně botanizoval“, vyrazil i do vnitrozemí, nasbíral celkem přes 800 druhů rostlin. Až v květnu 1865 se Novara dočkala vystřídání a vyrazila na zpáteční plavbu.

Následné volno využil Vávra ke zpracování svých sbírek přivezených z Brazílie při první plavbě s Maxmiliánem. Za svoji práci byl v roce 1867 vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa. Ten ovšem nebyl prvním (ani posledním) oceněním od korunované hlavy. Už v únoru 1864 mu byl propůjčen za zásluhy v bádání o brazilské květeně od Jeho Veličenstva císaře brazilského Rytířský kříž Řádu růže.

Z bitev až do rytířského stavu

V roce 1866 se Vávra musel urychleně vrátit do Puly, kde nastoupil na pancéřovou fregatu Ferdinand Max, odkud byl přeložen na fregatu Schwarzenberg. Na ní se zúčastnil

www.mzm.cz

námořní bitvy u ostrova Lisu, v níž rakouské loďstvo porazilo silnější flotilu italskou. Po skončení války byl povýšen na vedoucího lodního lékaře a dostal rozkaz, aby se připravil na další velkou expedici. Jejím cílem byla sice Východní Asie, plavba se však změnila v cestu kolem světa a protáhla se na dva a půl roku. Vávrova loď při cyklonu taktak unikla zkáze a nejbližším přístavem, kde mohla být opravena, bylo 1600 mil vzdálené Honolulu. To, stejně jako mnohá další nevynucená přistání v těch nejexotičtějších koutech světa, využil Vávra k výpravám za místní flórou. Za botanickou činnost na této plavbě mu byl propůjčen Rytířský kříž Řádu železné koruny a za numismatickou činnost obdržel Velkou zlatou medaili Umění a vědy (Litteris et Artibus). To hlavní však mělo teprve přijít: 13. července 1871 císař František Josef I. povýšil Jindřicha Vávru do rytířského stavu s predikátem „von Fernsee“, tedy „rytíř Dalekých moří“, a s právem nosit císařem schválený erb s heslem Sapere aude.

Věren novému titulu se Vávra na souši dlouho neohřál. V červnu 1872 mu princové Ferdinand Filip a Ludvík August z královského rodu Sachsen-Coburg-Gotha nabídli na doporučení svého osobního lékaře, kterého Vávra kdysi učil, aby je doprovázel na cestě kolem světa. Vyrazili v červenci 1872, a přestože princové chtěli vystupovat inkognito, nezdařilo se a všude byli přijímání s předepsanými poctami. Jindřich Vávra si tak užíval zřejmě poprvé při plavbě pohodlí, zažil věci, jaké by ho jinak nepotkaly, ale na druhé straně neměl mnoho příležitostí k vědecké práci.

Po návratu do Puly se Vávra opět věnoval službě, v roce 1874 byl povýšen na štábního lékaře. V květnu

roku následujícího se stal hlavním lékařem na fregatě Radetzky a pak na lodi Custozza, na jejíž palubě téměř dva další roky brázdil vody v Levantě – tedy podél pobřeží dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Egypta. Do mateřského přístavu se vrátil až v roce 1877.

Volný čas věnoval botanice, zpracování svých sběrů a publikování dosažených výsledků.

I když to už nepředpokládal, podnikl v roce 1879 další výzkumnou expedici, tentokrát do Brazílie, opět na pozvání obou sasko-kobursko-go-

thajských princů. Parníkem Niger vyplul 12. května z Bordeaux a 9. června přistál v Riu de Janeiro. V průběhu expedice byli dokonce přijati brazilským císařem, tchánem jednoho z Vávrových hostitelů.

Po návratu z Brazílie se profesní dráha Jindřicha Vávry nachýlila ke konci. V roce 1880 ve věku 49 let odešel do důchodu, botaniky se nevzdal. Výsledky bádání vtěloval do odborných studií, knih i populárně psaných článků v časopisech. Stejně tak jej neopustila touha cestovat, po-

Fregata Radetzky, na které Vávra plul v letech 1875–77.

Chufuova (Cheopsova) pyramida a Velká sfinga v Gíze.

www.mzm.cz

M revue

31

M příběh Přístav v Aucklandu, Nový Zéland.

znávat cizí kraje. Již jako penzionovaný důstojník podnikl soukromou cestu do Egypta, kde chtěl spatřit pověstné pyramidy v Gíze. Zanedlouho po návratu, 25. května 1887 v 56 letech, při pobytu v lázních Baden bei Wien, nečekaně, zřejmě na srdeční selhání, zemřel. Jeho ostatky byly uloženy na brněnském Ústředním hřbitově, kde v rodinné hrobce pod mramorovým obeliskem a dvěma sfingami spočívají dodnes.

S tornou, revolverem, silným rumem a trochou jídla

Jindřich Vávra byl systematickým a pečlivým botanikem. Ale i zkušeným lékařem, na lodích Jeho veličenstva strávil celkem 22 let. Vycházíme-li z jeho údajů v denících, pomyslně po rovníku obeplul zeměkouli téměř desetkrát. Toužil cestovat, poznávat přírodu na vlastní oči a nelitoval nepohodlí při svých botanických výpravách. „Nejraději jsem podnikal exkurze sám, když jsem se předtím informoval o zarostlé krajině u lidí, kteří to mohli znát… Často jsem šel s vůdcem, zároveň nosičem, zřídkakdy se společností kolegů z lodi, protože pokud některý z nich jednu takovou expedici absolvoval, nepřiměl jsem ho už ke druhé.

K vybavení patřila botanická torna, revolver, silný rum a trochu jídla, protože při nejnáročnějších túrách (v tropech) je potřeba jídla minimálně,“ líčil výpravy ve svých zápiscích. Sběr rostlin pro něj byl natolik zásadní, že mu dal přednost i před lovem na tygra v horách Sat Poona, kam byl pozván. Účastnil se jen prvního a třetího dne lovu, druhého se vydal sbírat rostliny… Štěstěna nad ním bděla, když na Havaji spadl z koně a mnoho nechybělo, aby se oba zřítili do hluboké propasti. „… řeklo by se, že botanici nemají sedat na koně.

32

Já jsem však byl v jízdě na koni vycvičený a na cestách jsem strávil na koni hodně času. Každý námořník by měl umět jezdit na koni jako na nejlepším a nejlacinějším dopravním prostředku ve všech málo kultivovaných zemích,“ doporučoval. Při pobytu v Brazílii se neváhal vydat i na ta nejnepřístupnější místa a za šest týdnů odtud dovezl úctyhodných 45 druhů bromélií. Jeho jméno zůstane navždy zapsáno v učebnicích botaniky, neboť mu náleží prvenství v objevení některých druhů rostlin. „Bilance jeho nomenklatorických aktivit je úctyhodná. Celkem Wawra (v botanických pracích je vždy uváděn pod německou variantou svého jména) vystavil 289 jmen cévnatých rostlin v různých hodnotách počínaje jedním rodovým jménem, Eurystyles z čeledi Orchidaceae, přes jména druhová, variety až po formy.

Z tohoto počtu je do dnešního dne užíváno jako platná 125 jmen ze 48 čeledí buď v jím vystavené podobě (72 jmen), nebo v různých kombinacích (53 jmen). Sedmnáct jmen je zatím považováno za nejistá, poněvadž dosud nebyly jejich rody stu-

dovány, a 135 je dnes považováno za synonyma. Vytvořil také čtyři kombinace jmen, z nich jedna je dosud považována za platnou. Jím popsané taxony patří do široké škály 74 čeledí, z nich je nejvíce, celkem 40, z čeledi Bromeliaceae,“ mapuje Karel Sutory z Botanického oddělení MZM. Několik obsáhlých herbářů, které pořídil, později věnoval muzeím ve Vídni, ale i v Brně. „Přestože Wawrova botanická práce je obdivuhodná a mezi moravskými rodáky snad ani nemá obdoby, zůstává pro dnešní naše botaniky neznámou postavou. Je to (nejspíše) dáno tím, že se svými aktivitami věnoval pro nás vzdáleným oblastem,“ soudí Karel Sutorý.

Rostliny a příroda mu byly vášní, ale byl člověkem neobyčejného rozhledu a záběru. Kromě botaniky se věnoval rovněž oborům etnografickým, historickým, numismatice, historii, antropologii… Přivážel, třídil i pečlivě schraňoval ze svých cest nejrůznější zajímavé předměty, ať je pořídil sám nebo dostal darem.

Mnohdy se jednalo spíše o běžné suvenýry z cest, jindy spíše o kuriozity

www.mzm.cz

robky, malby, tištěná a vyřezávaná díla, hudební nástroje, šatstvo, kuřácké potřeby, deštníky, svitky, různé noviny atd. Převážně z Indie, nového Zélandu, Číny a Japonska. K této sbírce náleží také plně vyzbrojený japonský rytíř (Daimio). Co se týká numismatické sbírky, obsahuje zlaté, stříbrné a jiné kovové druhy mincí těch zemí, které dr. Vávra na svých cestách navštívil. Jsou mezi nimi některé již zřídka se vyskytující exempláře, jakož i nejnovější tolary (evropský vliv) z Japonska.“

Donátor Jindřich Vávra a jeho sbírky

bez udání bližších podrobností.

Velmi často, zvláště šlo-li o dary z oficiálních návštěv u vysokých představitelů států, šlo o kousky velmi cenné. Země původu, odkud pocházejí, i jejich druhová škála je široká a obsáhlá. (Konečně, nešlo vždy jen o věci neživé. V tomto ohledu stojí za zmínku přivezený párek mladých amerických lvů, které získal při plavbě na fregatě Dunaj k západnímu pobřeží Jižní Ameriky, když loď na čas zakotvila v Peru. Lvi bez úhony přežili na palubě dalších osm měsíců, než je Vávra v dobrém stavu předal do schönbrunnské zoo.)

Vávrova sbírka, kterou se, nemaje vlastních potomků, rozhodl předat Františkovu muzeu, čítala na několik set předmětů, včetně početné sbírky mincí či výpravného herbáře.

Dejme slovo nejpovolanějšímu, Mořici Trappovi, který v říjnu 1878 Vávrův odkaz muzeu evidoval a byl rovněž prvním Vávrovým životopiscem: „Předměty z jiných světadílů, věnované muzeu jeho otcovského města, jsou tak poučné, že dohromady tvoří nanejvýš zajímavý obraz

www.mzm.cz

kulturních dějin dalekých zemí. Dělí se na dvě hlavní skupiny, a to přírodopisné a historickoumělecké a ty se zase řadí do odvětví. K první skupině patří exotické druhy ptáků, mezi nimi jsou krásné druhy kolibříků, krásný pár Menira superba z Nového jižního Walesu atd., z plazů je to kobra z Cejlonu, python a hroznýš z Brazílie. V botanické části je řada dřevin (přes sto kusů) z Brazílie, Kalifornie, Cejlonu, Javy a Indie, velká sbírka rostlin z Puly. Dále conchylie z Cejlonu a nádherná sbírka korálů z Indického moře. Část uměleckohistorická, nejbohatší, která vlastně tolik dává nahlédnout do života, působení a díla mimoevropských kultivovaných i divokých národů, obsahuje několik set etnografických, textilních, uměleckých a numismatických předmětů. Jen krátký náznak: předhistorické starožitnosti z peruánských hrobů z Pachacamac, mnoho zbraní Maorů na Novém Zélandě, Malajců z Johore, ze Samojských ostrovů, Papuánců v západní Austrálii, zbraně z Jávy, Buenos Aires, Mexika atd. Šperky a umělecké výrobky, lakované předměty, látky a pletené vý-

Zatímco část předmětů muzeu věnoval ještě za svého života, další část muzeu odkázal a byla muzeu předána až později, což se týká například fotografických alb. „Samotný Vávra si měl ke svému souboru fotografií osobní vztah a uchovával je po celý život. Do fondu muzea je předal až jeho bratr Karel několik let po Jindřichově smrti,“ vysvětluje ředitelka Historického muzea MZM a vedoucí Etnografického ústavu Hana Dvořáková.

Muzeum si sbírky velmi cenilo.

Nechalo připravit zvláštní místnost nazvanou Vávrova světnice, kde byly předměty instalovány. Slavnostní otevření se konalo 4. srpna 1887, Vávra sám se už ale zúčastnit nemohl, zemřel o dva měsíce dřív. Po dobudování nové muzejní budovy, tzv. d´Elvertova křídla, byla sbírka přenesena sem a znovu pečlivě vystavena. Součástí Vávrovy kolekce se staly pravděpodobně i jeho cestovní deníky. „Ty jsou uložené v mimoevropské sbírce Centra kulturní antropologie MZM, digitalizovány a kolegy, Janem Obrovským a Pavlou Seitlovou, postupně překládány ze špatně čitelného kurentu, mnohdy zjevně psaného narychlo na pohyblivé lodní palubě,“ upozorňuje Petr Kostrhun, vedoucí Centra kulturní antropologie MZM. To uchovává celkem pět sešitů deníků, zahrnujících popisy tří z celkových devíti Vá-

M revue

33

M příběh vrových cest. Až na výjimky rekapituloval vždy události každého dne.

Stručné informace o počasí či stravě doplňují líčení dění na lodi nebo popisy měst či postřehy týkající se místního obyvatelstva. Texty se proplétají zápisky z Vávrova bohatého společenského života a trávení volného času.

V roce 1896 exotická sbírka připadla do péče Lidovědného oddělení Františkova muzea, vzniklého v reakci na úspěch a význam pražské Národopisné výstavy českoslovanské konané o rok dříve 1895. Součástí nově založeného Fotografického musea lidovědy moravské se v rámci tohoto oddělení stala i Vávrova fotografická alba. „Kolekce z upomínkových fotografií kupovaných na cestách nabývala od poloviny 19. století v měšťanském prostředí na atraktivnosti, neboť umožňovala cestovat ‚v hlavě‘ v pohodlí salonu,“ upřesňuje Hana Dvořáková. Každé album má podobu dřevěné krabice o rozměrech 45 x 33 cm s 10 cm vysokou zlatou ořízkou, přičemž desky jsou potaženy textilií, ozdobeny ražbou a opatřeny mohutnou gravírovanou zlatou sponou. Krabice obsahují volně ložené adjustované fotografie, které jsou průběžně číslovány.

Cizokrajné suvenýry pocházející z cest významných rodáků obvykle skončily ve sbírkách nejbližšího muzea a z této dobové praxe nevybočoval ani exotický soubor Františkova muzea, dnešního MZM. Jak šel čas, pohled na sbírky i samotné poslání Moravského (zemského) muzea se však postupně měnil. Na počátku 20. století muzeum v porovnání s dřívějším obdobím akviziční činnost exotik poněkud utlumilo. (Naštěstí ne docela, na sklonku třicátých

Nosítka norimon, Japonsko.

Místo exekucí, Tokio, Japonsko.

Přítelkyně v čajovně.

34

www.mzm.cz

let tak díky kurátorovi oddělení národopisu Fr. Pospíšilovi doputovaly do Moravského muzea z Německa například „beninské bronzy“, které prezident T. G. Masaryk označil jako součást národního kulturního pokladu.) Zatímco v nově instalované etnografické sbírce v přízemí Dietrichsteinského paláce v roce 1924 dostaly vedle moravského materiálu mimoevropské předměty ještě svoje místo, po válce v obnovené expozici exotika již zastoupena nebyla. „Vcelku logicky nenašla místo ani v legendární expozici moravského národopisu Lid v pěti generacích etnografa Ludvíka Kunze a architekta Bohuslava Fuchse v nově rekonstruovaném Paláci šlechtičen otevřeném počátku šedesátých let,“ upřesňuje Petr Kostrhun. Mnohé z předmětů sbírky se bez bližších údajů proměnily v běhu času v originální kuriozitky. „Což však nic nemění na tom, že valná většina předmětů má dodnes svoji nepopiratelnou dokladovou i uměleckou hodnotu,“ zdůraznil bývalý ředitel MZM Petr Šuleř.

Vávrova sbírka zůstala v depozitářích až do roku 1976. Muzeum stále více začíná bojovat s nedostatkem prostorem. „V roce 1976 se na zá-

kladě tlaku na delimitizaci sbírek rozhodlo o předání části materiálu antropologickému oddělení Národního muzea v počtu 371 kusů.

Druhá větší část sbírkového materiálu (v počtu přes 1000 kusů) byla v roce 1978 zapůjčena do Náprstkova muzea v Praze za účelem odborného zpracování. Delimitační opatření bylo završeno v roce 1987– 1988 rozhodnutím Jihomoravského krajského národního výboru (tehdejšího zřizovatele Moravského muzea) o trvalém předání sbírky Národnímu muzeu – Náprstkovu muzeu asijských, afrických a amerických kultur, kam právě přešla větší část Vávrovy pozůstalosti. Důvodem, který podporovali i odborní pracovníci Moravského muzea, byla nutnost uvolnění depozitárních prostor pro moravské sbírky etnografického ústavu a také dlouhodobé odborné personální nezajištění správy mimoevropských exotik v Brně,“ hodnotí zpětně Petr Kostrhun spolu s Hanou Dvořákovou rozbití ucelené kolekce Jindřicha Vávry. Vzhledem k tomu, že vše probíhalo poněkud chaoticky, nelze ani už dohledat osud některých poměrně významných kusů z původní exotické sbírky… „Předání její převážné části

v rámci tendenčního tematického scelování do Náprstkova muzea v Praze se z dnešního pohledu jeví jako negativum, neboť převod mimo domovskou instituci zasáhl do geneze jejího sbírkotvorného profilu,“ míní Hana Dvořáková. I proto se na dlouhou dobu jméno brněnského rodáka Jindřicha Vávry vytratilo z povědomí veřejnosti. A to je také jeden z hlavních důvodů, proč se Moravské zemské muzeum rozhodlo velkou výstavou složit hold tomuto rytíři Dalekých moří a svému donátorovi. (jih) Foto: Archív MZM V textu byly použity úryvky z textů z katalogu ke stejnojmenné výstavě Jindřich Vávra – rytíř Dalekých moří, který vydalo MZM v roce 1998 a do kterého přispěli Petr Šuleř, Jiří Pernes, Marta Laudátová, Oldřich Neužil. Použity byly rovněž texty a informace z publikace vydané u příležitosti výstavy Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra, do níž přispěli Jiří Pernes, Hana Dvořáková, Petr Kostrhun, Jan Obrovský, Pavla Seitlová, Karel Sutorý a další.

Čas rytířů dalekých moří.

Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra Výstava Čas rytířů dalekých moří. Sběratel a mecenáš Jindřich Vávra představuje brněnského rodáka trochu jinak. Příchozím nabízí především fotografie z jeho sbírky. Vůbec poprvé totiž prezentuje obsah šesti alb sestavených z upomínkových fotografií kupovaných na cestách, neboť Vávra byl – mimo jiné – také nejstarším českým cestovatelem, jenž cíleně sbíral fotografické doklady svého putování. Průvodce po muzejních sbírkách z roku 1894 je popisuje jako „šest velkých alb s 510 nádhernými fotografiemi měst, krajin, chrámů, budov a národů, které H. Wawra, na své cestě kolem světa a na cestě s princem Coburským navštívil.“ Jeho „fotografické sběry“ z cest z let 1865–1878 jsou zcela mimořádné. K nejpůsobivějším náleží záběry z východní Asie, Jižní Ameriky a Austrálie.

Topografické pohledy představují orientální exotiku i industriální boom Spojených států a vytvářejí jakousi imaginární mapu světa od východu na západ. Tematický okruh čerpá ze záběrů měst, krajin a typů lidí, což koresponduje s požadavky na antropologickou fotografii 19. století. Vedle řady anonymních děl Vávrův soubor zahrnuje také albuminové pozitivy z éry mokrého kolodiového procesu od fotografů světové proslulosti, jakým byl v Indii Brit Samuel Bourne nebo v Japonsku Rakušan Wilhelm Burger.

Současně jsou na výstavě prezentovány Vávrovy etnografické, numismatické, zoologické a botanické sbírky z druhé poloviny 19. století. Ty jsou dnes soustředěny jak ve fondech MZM, tak v Moravské galerii, Muzeu města Brna a Archivu města Brna, odkud jsou na výstavu v hojné míře zapůjčeny. Novinkou budou rovněž exotika z Vávrovy sbírky, která jsou dnes uložena v Náprstkově muzeu. Výstava tak dokládá i kolegiální spolupráci těchto dvou institucí. Zvláštní poděkování náleží paní Marii Laudátové, opatrovnici památky Jindřicha Vávry.

www.mzm.cz

M revue

35

L

M názor

Věznice stále čeká na svoji proměnu Plná aula gymnázia v Uherském Hradišti dne 25. února 2020 dobře naznačila zájem o budoucnost věznice v tomto městě. Její budova, která je nyní prázdná, se bude rekonstruovat a v areálu má kromě soudu a státního zastupitelství najít své místo památník totality. Při konferenci Věznice Uherské Hradiště jako místo paměti se tu sešli pamětníci, badatelé, novináři, muzejníci, historikové a zbylá místa zaplnili studenti gymnázia. Po jednání se všichni shromáždili znovu na nádvoří věznice, aby tam uctili památku obětí na místě bývalého popraviště. Akci pořádalo Občanské sdružení Paměť ve spolupráci s Moravským zemským muzeem a Gymnáziem Uherské Hradiště. Za gymnázium akci připravoval pedagog Jaroslav Křápek.

Kdy se začne s rekonstrukcí?

Nejvíce se účastníci zajímali o to, kdy by mohl být budoucí památník otevřen. Areál spravuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Sdělení jeho zástupce, ředitele územního pracoviště Brno Ivo Popelky, však většinu přítomných zklamalo. Uvedl, že věznice by se mohla proměnit v justiční areál a místo paměti až v roce 2028, možná i poz-

36

ději. Především pro bývalé politické vězně, kteří ve věznici v Uherském Hradišti trpěli, to není dobrá zpráva.

Je jich už velmi málo a shodou okolností krátce před konferencí zemřel další pamětník Vladimír Drábek. „Ani já už se rekonstrukce asi nedočkám,“ posteskla si Vlasta Černá, která byla vězněna jak v samotné věznici, tak také v podzemní cele – samotce ve vile Franklovka, kde byla od začátku roku 1949 úřadovna Krajského velitelství Státní bezpečnosti.

Vlasta Černá poskytla Moravskému zemskému muzeu pozoruhodné svědectví a kopie dokumentů a fotografií. Ona sama se v cele ocitla poté, co poskytla pomoc pronásledovanému knězi Felixi Maria Davídkovi a byla vyprovokována k pokusu o útěk na Západ. Vlasta Černá je současně pravděpodobně posledním pamětníkem, který měl osobní zkušenost s oběma smutnými místy v Uherském Hradišti. Její popis suterénních prostor vily, kde se nacházely cely – samotky, je velmi cenný, protože tato část budovy je dnes zásadně přestavěna pro účely střední uměleckoprůmyslové školy. I historie této vily by však měla být připomenuta v budoucí expozici.

Co památník nabídne

Ředitel Moravského zemského muzea Jiří Mitáček připomněl memorandum z roku 2016, které předpokládá vznik památníku v prostřední části areálu

www.mzm.cz

Pietní akt na místě bývalého popraviště v areálu věznice. S kyticemi ředitel MZM Jiří Mitáček (vlevo) a poslanec a starosta Uherského Hradiště Stanislav Blaha.

v bloku samotek a v protější části tvořené kaplí. Informoval o tom, jak by budoucí památník mohl vypadat.

Pracovní název expozice zní: „Taková muka jsem v životě nezakusil…“ Samotná expozice by se pak skládala ze dvou částí: Příběhů slz a Cestopisu zla, které by mapovaly osudy obětí, ale i připomněly roli odpovědných osob. Jejím mottem by pak měl být výrok Jána Langoše: „Musíme najít odvahu odhalit pravdu zdokumentovanou v lidských osudech, odvahu nést odpovědnost za vlastní osud…“ Tento citát by měl naznačit filozofii celé výstavy; za důležité považuje představit především osudy vězněných osob. Právě ty umožní přiblížit se době a vcítit se do její atmosféry.

Setkání na nádvoří věznice. Uprostřed ředitel Slováckého muzea Ivo Frolec, vpravo zpěvák a hudebník Jiří Pavlica.

www.mzm.cz

M revue

37

M názor

Průběžné okno v bývalém bloku samotek, který bude součástí památníku totality.

Nezvyklý pohled do vězeňské kaple.

Konference. se konala v aule gymnázia v Uherském Hradišti.

Historik Pavel Portl ze Slováckého muzea představil vizi expozice o propagadě, která bude také součástí památníku. Ukáže například roli propagandy při politických procesech. Ostatně toto téma možnosti společenské manipulace získává novou naléhavost právě v současné době… Hlavním exponátem celého památníku ovšem zůstane samotná budova, která byla svědkem utrpení politických vězňů obou totalit. Cílem je před-

38

stavit toto místo paměti právě tak, aby důstojně připomínalo oběti.

Ale i tak, aby výsledné poselství bylo silným a srozumitelným varováním před nástupem nové totality v budoucnosti.

Co kdo od budoucího památníku očekává

Jaké cíle má splňovat úspěšný projekt muzea či památníku? Nad touto

otázkou se zamýšlel historik Jakub Jareš z Ústavu pro studium totalitních režimů. Uvedl základní předpoklady, jimiž se řídí podobné záměry v zahraničí. A připomněl, že by bylo vhodné, aby expozice dokázala nabídnout globální perspektivu a zajistit jistý přesah – například v tomto případě k upozornění na pošlapávání lidských práv také jinde ve světě, v minulosti i dnes. „Věznice v Uherském Hradišti je autentický objekt, kde žáci mají možnost si uvě-

www.mzm.cz

domit rozsah porušování lidských práv a svobod totalitním režimem, dopad nacistické a komunistické diktatury na život konkrétních lidí a kde mohou lépe pochopit význam svobody a demokracie. Prohlídka věznice v Uherském Hradišti by měla být zařazena do výuky dějepisu, stejně jako je zařazena prohlídka koncentračního tábora Osvětim,“ uvedla Jana Jurásková, učitelka ze ZŠ Kunovice, Červená cesta. Ona sama se věnuje období totality a připomíná dějiny uherskohradišťské věznice ve výuce dějepisu. „Očekávám dřívější otevření věznice v Uherském Hradišti, ne až v roce 2028,“ dodala.

Rychlejší otevření považuje za vhodné i Ladislava Guričová z Valašských Klobouk, dcera politického vězně. „Já jako pamětnice těchto událostí a této hrozné, ale i bolestné doby mám zato, že bude velmi důležité, jak bude památník nebo muzeum uspořádáno,“ říká. Guričová stejně jako Vlasta Černá vyprávěla pro Moravské zemské muzeum svůj příběh a poskytla kopie dokumentů. „Bude důležité, jak bude expozice realizována, aby to návštěvníky zaujalo, aby si dokázali představit hrůznost doby a hlavně mladí lidé aby si uvědomili, co obnáší totalitní režim, a snažili se mu zabránit. A také, aby pochopili, jak důležitá pro lid-

stvo i pro každého jednotlivce je demokracie a svoboda.“ Vlastně tak shrnula totéž, co jinými slovy říkali její předřečníci. Je dobře, že se v pohledu na budoucnost věznice shodují.

Luděk Navara, badatel MZM Foto: Archív MZM

Ve sklepě Franklovky prožila tři měsíce Vlasta Černá je v současnosti posledním žijícím svědkem strašných podmínek v celách Franklovky v Uherském Hradišti.

Za to, že jako sedmnáctiletá dívka pomáhala ukrývat neprávem pronásledovaného kněze Felixe Mariu Davídka a pak se pokusila s ním a dalším studentem v roce 1950 utéct do Rakouska, strávila tři měsíce v samovazbě ve sklepě. Čtvrt roku v jediné malé sklepní místnosti… „V suterénu tam bylo šest nebo osm cel. Žádné světlo, jen místo okének skleněné tvárnice, luxfery, přes které bylo vidět stíny nohou na chodníku asi tak do výše kotníků. Umýt se tam nedalo, bylo to nevětratelné. Za tři měsíce jsem se nemohla převléct.

Větralo se jen tehdy, když se otevřely dveře a vedli mne k výslechu,“ popsala před časem badateli a publicistovi Luďku Navarovi z MZM. V konspirační vile nedaleko uherskohradišťské věznice mezi lety 1949 a 1960 sídlila úřadovna Krajského velitelství Státní bezpečnosti. Dole byly podle pamětníků cely, nahoře v podkroví místnost, kde se mučilo elektrickým proudem. (jih)

www.mzm.cz

M revue

39

L

M profil

Vracet neznámým vojínům jména PhDr. Jan Břečka G

G

G

40

narozen 21. dubna 1966 v Brně studia: Gymnázium Jana Blahoslava v Ivančicích, Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně (dnes Masarykova univerzita), obor český jazyk – dějepis vedoucí Historického oddělení MZM, v kterém působí od roku 1990

www.mzm.cz

www.mzm.cz

M revue

41

M profil

Byl jste hlavním kurátorem před třemi lety otevřené mimořádné stálé expozice Středoevropská křižovatka: Morava ve 20. století. Ještě než se dostaneme k podrobnostem: Jak stálá je vlastně stálá výstava?

Obvykle se udává životnost třicet let. Když po dlouhodobé rekonstrukci zahajoval v roce 1991 svoji novou éru Dietrichsteinský palác, byly zde otevřeny nové expozice, například mineralogická nebo archeologická. Jsou tam dodneška, a pokud mám zprávy, neplánuje se jejich zásadní proměna. Takže věřím, že až se budu za takových deset patnáct let loučit se svoji profesní kariérou muzejníka, Středoevropská křižovatka mne přežije. ()

Mít možnost vytvořit stálou expozici, to je tedy asi příležitost, která se ne každému muzejníkovi naskytne…

První názory, že bychom měli zpracovat dějiny Moravy v 20. století, se objevily už někdy začátkem milénia, ale reálně se o stálé expozici začalo mluvit v letech 2012-2013. To jsem ovšem byl ještě řadový pracovník Historického oddělení, a protože mým hlavním badatelským oborem je především válečná historie, těšil jsem se, jak si „svoji“ část věnovanou první a druhé světové válce a odboji na Moravě vymazlím. Architektonickou podobu budoucí expozice dostal na starost ateliér architekta Radka Květa, postupně se začali také oslovovat externisté pro tvorbu podkladových textů jednotlivých částí.

V dubnu 2015 jsem nahradil na místě vedoucího oddělení kolegu Jiřího Mitáčka, který na koncepci expozice od počátku pracoval. A v nové pozici jsem se nakonec posunul i na

Při přednášce v Muzeu Boskovicka v listopadu 1993.

Po tandemovém seskoku padákem na letišti v Medlánkách v červenci 2014.

Foto Jiří Teplý.

42

www.mzm.cz

?????????? místo hlavního kurátora, přičemž jsem najednou musel zasahovat i do oblastí a historických témat, které mi nejsou až tak úplně blízké.

Vzhledem k organizačním a personálním změnám v MZM v roce 2016 projekt na chvíli usnul, ale spolu s nově jmenovaným generálním ředitelem Jiřím Mitáčkem znovu ožil, včetně původního plánu otevření expozice u příležitosti 200. výročí MZM na podzim roku 2017.

Jakožto odborný garant jsem tedy mimo jiné začal rovněž pronikat do tajů stavebního oboru, protože vzhledem k nutné rekonstrukci prostor třetího patra Dietrichsteinského paláce mne najednou čekaly pravidelné kontrolní dny a někdy i bouřlivá jednání se stavaři nebo techniky. Poprvé se koplo v paláci – „na zelené louce“, jak se říká – na přelomu února a března 2017 a zpočátku jsem skoro nevěřil, že tu za pár měsíců vznikne nádherná expozice.

Jak jste ke koncepci Středoevropské křižovatky přistupovali?

Libreto a větší části scénáře existovaly a pracovalo se na nich již od roku 2012. Třebaže se vědělo, že dostaneme k dispozici mimořádný prostor celého třetího poschodí Dietrichsteinského paláce, tedy více než 800 m², kompletní 20. století na jedno patro prostě nedostanete. Rozhodli jsme se tedy, že nositeli podrobných informací k jednotlivým etapám a událostem se stanou dotykové obrazovky.

Také bylo jasné, že nezvládneme projekt zpracovat jen vlastními silami. Nakonec jsme oslovili skoro tři desítky externistů, ať už z Akademie věd ČR, z Masarykovy univerzity nebo z Janáčkovy akademie múzických umění. Vzhledem k nedostatku času jsme věděli, že si budeme muset vystačit hlavně s našimi zdroji a sbírkami. Z tohoto pohledu musím velmi poděkovat kolegům a kolegyním z hudebního či literárního oddělení a dále z oddělení ODKAZ (tehdy se ještě jmenovalo Centrum kulturně-politic-

www.mzm.cz

kých dějin 20. století), kteří svojí prací a sbírkovými předměty pomohli expozici doplnit a obohatit.

Přímo ze svého pracoviště bych vyzdvihl kolegyni Hanku Krutílkovou, která mi v závěrečné fázi velmi pomohla s řadou textů nebo výběrem exponátů. Od začátku prací jsem si padl do noty s výtvarníky z brněnského studia ULMA, což také určitě napomohlo k zdárnému průběhu a zakončení celého projektu.

Mimochodem, opravdu byla Morava středoevropskou křižovatkou?

Vzhledem ke své geografické poloze vždycky fungovala jako tavicí kotlík evropských dějin. O podrobnější zdůvodnění se v úvodu expozice postarali odborníci z katedry politologie Fakulty sociálních studií a nemám důvod jim nevěřit. Některé věci mohou možná působit trochu pateticky a nadneseně a samozřejmě, takoví Maďaři nebo Rakušané budou jako pomyslnou historickou křižovatku vnímat svoji vlast. Ale logicky a neoddiskutovatelně, Morava prostě leží ve středu Evropy a tím je mnohé dáno jednou provždy.

Udělal byste dnes, po více než třech letech, něco jinak?

Každá expozice začíná stárnout dnem vernisáže. Nikdo nám však nevezme, že jsme jedno z prvních velkých muzeí, ne-li úplně první v tuzemsku, které se pokusilo vypořádat s dějinami 20. století. Určitě platí, že po bitvě je každý generál, ale myslím, že se nemáme za co stydět.

Mohlo tam být možná více interaktivních prvků, v tomto ohledu jde navíc vývoj neuvěřitelně rychle dopředu. V jedné z odborných recenzí nám vytýkali například to, že pokud se týká oděvů, vyjma sokolského kroje a divadelního kostýmu, který podle návrhu Inez Tuschnerové ušila šikovná kolegyně Helena Šedá z divadelního oddělení, tam máme samé uniformy. Přiznávám, to je oblast mému srdci nejbližší a člověk

nemůže tak snadno překročit svůj stín, a hlavně navíc máme na oddělení mimořádně bohatou sbírku stejnokrojů. Ale jinak teď doplněná o multimediální mobilní aplikaci, skupinovou šifrovací hru společnosti Cryptomania a hlavně o skvělé edukační programy Dětského muzea pro školní mládež, plní expozice svůj účel.

Stálá nemusí znamenat neměnná.

Děláte nějaké změny?

Pokud se objeví něco výjimečného, tak samozřejmě. Loni jsme například při revizi sbírek objevili akvarel akademického malíře židovského původu Františka M. Nágla s motivem interiéru jedné z ubikací židovského ghetta v Terezíně, který jsme doplnili (tedy jeho kopii) do vitríny. Při tvorbě expozice jsme o něm nevěděli. Byl totiž sice zapsaný v Přírůstkové knize, měl i inventární číslo, ale ne všechny sbírky jsou již zdigitalizované, takže pokud mne některý z našich bývalých kolegů vyloženě neupozorní, objevujeme některé věci průběžně. V expozici také provádíme drobné opravy.

Jeden můj mladý kamarád z Prahy, který je zapálený fanoušek do zbraní, mě třeba po nedávné návštěvě Brna a našeho muzea upozornil, že vystavený britský revolver není Webley, ale mírně odlišný typ Enfield. Tato zbraň byla zařazena a popsána v našich sbírkách již v 80. letech minulého století a já neměl nejmenší důvod pochybovat o původním popisu. Ale kamarád měl pravdu, jak jsem dodatečně vypátral, takže už je popiska opravena, stihli jsme to ještě před epidemií koronaviru a dočasným uzavřením muzea.

S čím bych jako návštěvník Středoevropské křižovatky měla odcházet, jaké by mělo být její sdělení?

Snažili jsme se o ucelený pohled na Moravu ve 20. století. Hodně záleží na věku návštěvníků. Pro starší ročníky je to o vzpomínkách, u těch mladších o připomenutí, poznání, pochopení… Někdo si hodiny „listuje“

M revue

43

M profil

S kolegou Vlastimilem Schildbergerem při přípravě výstavy "Konec vlády hákového kříže osvobození Moravy 1945" v dubnu 2015.

Před dělostřeleckou tvrzí Bouda v Orlických horách v červenci 2014.

na dotykových obrazovkách, aby se dozvěděl podrobněji, jak se které dějinné události podepsaly na Moravě či městě Brně, někdo jen proběhne, koukne na velké práškovací letadlo a už je pryč. Brno asi trochu svými exponáty vizuálně převažuje, na druhé straně nevím o tom, že by naše město mělo jinou takovou expozici věnovanou svým dějinám ve 20. století. A například v dokumentárním pásmu televizních reportáží, mapujícím od listopadu 1989 posledních třicet let (jako všechny ostatní filmové ukázky v expozici je vybral a sestříhal výborný brněnský dokumentarista

44

Pavel Jirásek) se návštěvníci bez ohledu na věk smějí na stejných místech. To je dobré znamení.

Nějaké negativní odezvy také jsou?

Byly tuším dvě. Jedna spíše doporučující, co by se v expozici mělo víc připomenout, a za autory toho druhého, až vulgárního zápisu, bych tipoval nejspíš nějaké mladé nácky.

Vaší specializací jsou především československý domácí a zahraniční odboj, regionální dějiny po

roce 1945 a události srpna 1968 a 1969 v Brně. Dá se říct, co z toho je vám nejbližší a proč?

Historie mi učarovala už od klukovských let. Původně však hlavním předmětem mého zájmu bylo husitství. Na fotce v rodinném albu hrdě stojím jako pětiletý hošík v lese u Trocnova na kameni s nápisem Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova nebo s rodiči u obřího památníku bitvy u Sudoměře. V sedmé třídě základní školy jsem obdržel pochvalu na vysvědčení za mimořádné znalosti v dějepisu – jak si vzpomínám, celou hodinu jsem vykládal o bitvě u Lipan. Stejně, jako jsem byl odkojen Vávrovou husitskou filmovou trilogií, mi o něco později učarovaly válečné filmy. Miloval jsem polské seriály s kapitánem Klosem i čtyřmi tankisty a psem Šarikem. Jako dítě jsem hltal film Sokolovo a Otakara Jaroše, kterého ztvárnil Martin Štěpánek. Když se na ten snímek dívám dnes, dělá se mi až fyzicky špatně z toho, jak je obsah zmanipulovaný

www.mzm.cz

?????????? a jak jím komunistická ideologie prostupuje jako rakovina. Později na konci základní školy a hlavně na gymnáziu jsem pochopil, že neexistuje jen Sokolovo, že se do Prahy nepřicházelo jen z Buzuluku, že byli například také čeští letci nebo parašutisté v Anglii.

Definitivně jsem propadl událostem spojeným s výsadky našich parašutistů na konci středoškolských studií, vlastně také díky filmu – Sequvensovu Atentátu z roku 1964.

Válka přitahuje většinu kluků hlavně technicky, přes zbraně, auta, tanky.

Anebo je pak v pozdějším věku fascinuje strategie, taktika řízení bitev.

Mám ale pocit, že váš případ to není?

Dodneška nemám ani řidičák.

Bitvy jsem si sice maloval jednu za druhou, ale neumím nakreslit ani koně, natož auto – v mém dětském ztvárnění bitvy na Vítkově v roce 1420 útočící míšeňská jízda připomíná hejno železných pánů na brontosaurech. Od té doby jsem na sobě hodně zapracoval, poznám zbraně i typy vojenské techniky, ale jedno zůstává stejné. Nejvíc mne přitahují lidské příběhy, které tvoří historii.

Okamžiky, osudy obyčejných vojáků, peripetie našich legionářů…

Když jsem tu vzpomínal na svá školní léta, bylo to například „sedm statečných“, tedy sedm československých parašutistů, padlých 18. června 1942 v pravoslavném chrámu v Resslově ulici v Praze, které jsem použil jako příklad hrdinství do maturitní práce z českého jazyka. To je to, co mne nepřestává fascinovat, nikoliv válečné strategie a plány. Protože když si generálové začnou hrát na vojáčky, zpravidla umře velká spousta

lidí. To mohu doložit na příkladu jedné události druhé světové války, které jsem se kdysi hodně věnoval – spojenecké výsadkové operaci Market-Garden, která proběhla v září 1944 v Holandsku. Podle britského maršála Montgomeryho měla ukončit válku do Vánoc. Plán byl úžasný a smělý, jaksi ale nepočítal s žádnými proměnnými, jakými bylo počasí, vzdálenosti, silniční síť nebo dvě německé tankové divize SS, které v dané oblasti v okolí Arnhemu nabíraly síly po bojích v Normandii. Nakonec byl za cenu obrovských obětí osvobozen úzký koridor s městy Eindhoven a Nijmegen, ale žádný konec války se nekonal. Z de-

setitisícové elitní britské výsadkové divize se vrátily dva tisíce mužů, Montgomery však prohlásil, že operace byla z 90 % úspěšná. Skutečně to myslel vážně? Kvůli historickému kontextu je třeba znát celek, ale já se nejraději zaměřuju především na konkrétního člověka.

To je vidět i na vašem zpracování událostí srpnů 1968 a 1969 v Brně.

Jak jste se k tomu dostal?

Na začátku milénia mne oslovila soukromá publicistka Věra Sečkářová, která se průběhu událostí v tomto období věnovala (vyzpovídala například pozůstalé rodiny všech čtyř

S MUDr. Jiřím Dunděrou při autogramiádě společné knížky "S bombardéry na válečném nebi" na kyjovské radnici v květnu 2018.

Komentovaná prohlídka expozice Středoevropské křižovatky pro nevidomé a slabozraké návštěvníky z břeclavské pobočky společnosti TyfloCentrum Brno v únoru 2018.

www.mzm.cz

M revue

45

M profil

brněnských obětí z 21. srpna 1968 a 1969) a potřebovala nějaké historické podklady. Shodou okolností jsem tehdy editoval velké množství fotografií z této doby, takže jsme v tandemu nakonec díky nabídce Magistrátu města Brna vydali v roce 2003 shrnující obrazovou publikaci.

Zajímavé je, že v následujícím období vyšla v menších obměnách ještě třikrát, celkově s předmluvami tří brněnských primátorů… Mezitím jsem se do problematiky tohoto období ponořil hlouběji, zaujal mne hlavně tragický osud osmnáctileté Danuše Muzikářové, která byla zastřelena na Moravském náměstí v srpnu 1969. Není to jen tragédie mladé dívky, ale osud celé rodiny, která si toto stigma nesla i v následujících desetiletích. Poznal jsem Danušina otce Jaroslava Muzikáře, stále jsem v kontaktu s její mladší sestrou. Pan Muzikář se až do své smrti snažil vypátrat pachatele smrti své dcery, samozřejmě marně. V 90.

46

letech proběhlo několik šetření, která však skončila vždy stejným verdiktem – pachatel neznámý. Tehdy v roce 1969 neměl nastupující normalizační režim sebemenší zájem na vyšetření případu, po listopadu 1989 už bylo zase pozdě. Dodnes se rodinám obětí z 21. srpna 1969 nikdo oficiálně neomluvil, nemluvě o nějakém odškodnění.

Pokud vím, teď se zase k tomuto období vracíte zpracováním příběhu Karla Chalupy, třetí oběti srpnových brněnských událostí v roce 1968.

O zastřeleném elektrikáři Viliamu Debnárovi a učni Josefu Žemličkovi se už ví docela hodně, ale příslušník Veřejné bezpečnosti Chalupa býval dosud uváděný opravdu spíš do počtu. Zahynul ve službě 29. srpna 1968, těsně před důchodem, při střetu s neosvětleným sovětským obrněným transportérem na Ren-

Vpravo jako zajatý velitel paraskupiny Chalk v hrané scéně druhého dílu dokumentární trilogie režiséra Petra Hviždě "Stínoví vojáci" v červnu 1996, Foto Jakub Nosek.

neské ulici. Ale jeho život byl nesmírně dramatický a rozhodně ne přímočarý. U policie začínal ještě před válkou v roce 1938, od začátku sloužil u dopraváků, což mu zůstalo celý život. Jenže pak v roce 1940 při nějakém školení němčiny zareagoval na slova učitele, že se všichni musí do dvou let naučit německy, poznámkou: To už bude Hitler viset.

A někdo ho udal. Ještě týž den pro něj přišlo gestapo a byl propuštěn od policie. Prošel několika koncentračními tábory, ale přežil, vrátil se a v roce 1948 pragmaticky vstoupil do komunistické strany. Zdravý rozum si přitom evidentně zachoval.

V jeho spise jsem objevil například stížnosti, že nezdraví Čest práci

www.mzm.cz

?????????? nebo že na prvního máje věší pouze československé praporky. Řešil dopravní nehody, koncem 60. let patřil k nejzkušenějším brněnským policistům v této kategorii. Byl mi prostě blízký, což je vždycky příjemnější než když musíte psát o nesympatických lidech. V tom také vidím smysl zpracování těchto příběhů: znovu zlidštit člověka, který se ne vlastní vinou stal obětí, a tak vstoupil do historie.

Podobně, když jste jako první popsal v knize Silver B neodpovídá tragédii výsadku, který je rovněž spojený s Brnem?

Oba parašutisté Jan Zemek a Vladimír Škacha letěli v letadle společně s Kubišem a Gabčíkem a mohli jako oni skončit zapsaní nesmazatelným písmem v učebnicích dějepisu. Nestalo se tak. Komplikovaný seskok, špatná vysílačka, nevhodné záchytné adresy, těch důvodů bylo víc. Ukrývali se celou válku, než je odhalili, 19 jejich pomocníků a přechovávatelů přišlo o život. Oni sami přežili, ale to jim pak bylo spíš přítěží při zpětném hodnocení. A tak prostě upadli do zapomnění. Je to už šestnáct let od vydání knihy, ale dodnes se mi lidé ozývají.

Takže pořád se dá najít i ve zpracovaných obdobích něco nového?

Myslím, že ano. Ale i kdyby nešlo o nic nového, některé věci by se měly

Při zahájení výstavy "Od invaze k Ardenám" v květnu 1994 na Měnínské bráně v Brně.

S bývalým válečným pilotem RAF plk. Ronaldem C. Hockeym (uprostřed) a vydavatelem exilových Kanadských listů Mikem Janečkem v červnu 1991 na nádvoří Paláce šlechtičen.

S příslušníkem čs. paraskupiny Wolfram Josefem Černotou během natáčení dokumentárního filmu "Možnosti hrdinů" v Beskydech v červnu 1993.

www.mzm.cz

M revue

47

M profil prostě stále připomínat. Nyní například s kolegou Luďkem Navarou pracujeme na plánované expozici, která by v části objektu bývalé věznice v Uherském Hradišti měla přibližovat oběti politického teroru po únoru 1948. Oběti, ale i jejich trýznitele. Než se expozice otevře, asi ještě uběhne hodně času, ale už loni jsme spoluiniciovali právě v Uherském Hradišti umístění pamětní desky na budově tzv. Franklovy vily, kde v letech 1949–1960 sídlila Státní bezpečnost a byli zde mučeni političtí vězni. Malý, ale důležitý střípek do mozaiky. Protože to jsou věci, které musíme vytahovat z toho všeobecného a pohodlného zapomnění.

Odbočme. V zemi se pořád ještě skrývají nejen zbytky munice či strojů, ale také ostatky padlých.

Vaše oddělení se podílí na jejich vyhledávání. Jak to probíhá?

Je to především práce mého kolegy konzervátora a zbrojíře Vlastimila Schildbergera, syna zakladatele moravské letecké archeologie. Ten pátrá po ostatcích padlých vojáků a usiluje o jejich důstojné uložení. Je v dlouhodobém kontaktu například s Lidovým spolkem péče o německé válečné hroby a dalšími podobnými organizacemi nebo spolky. Tyto nálezy ale nebývají jen dílem náhody.

Máme docela dost informací díky hlášením jednotlivých stanic tehdy nově zřízeného Sboru národní bezpečnosti (SNB), které těsně po válce mapovaly průběh okupačních let v jednotlivých okrscích, včetně počtu padlých vojáků a míst jejich pohřbení. A to bez ohledu na to, zda šlo o příslušníky německé nebo osvoboditelské armády.

Tak byly objeveny v dubnu 2013 i ostatky Kurta Knispela?

Ano. Pokud někoho zakopali někde v lese, to se dozvídáme spíš náhodně. Do Vrbovce na Znojemsku jsme ale tehdy spolu s představiteli zmíněného Lidového spolku šli na jisto. Věděli jsme, že tam fun-

48

goval polní německý lazaret a že by tam tento původně český rodák ze Salisova u Jeseníku a později německé tankové eso (je mu připočteno zničení 168 tanků a samohybných děl, dalších 27 zásahů je nepotvrzených), měl být pohřben.

Spoléhali jsme na to, že Němci svým mrtvým vojákům ponechávali polovinu vojenské identifikační známky, což se také potvrdilo, a druhý den výkopových prací na pozemku za hřbitovní zdí jsme ho objevili. Kolega Vlastimil Schildberger nyní dokončuje publikaci o tomto nálezu.

Knispel ale nebyl poslední, na našem území zůstávají stále tisíce nezvěstných německých vojáků a nejen jich. V roce 2011 jsme například v lese u Jinačova narazili na ostatky rumunského vojáka, v roce 2013 byly při kanalizačních výkopech v Brodě nad Dyjí objeveny ostatky sovětských vojáků.

Není problém s pietním uložením ostatků? Nejsou protesty proti uložení Němců nebo Rusů na našem území?

Naštěstí ne. Na rozdíl od Američanů si Rusové i Němci svoje padlé neodváží do vlasti, nechávají je pohřbít u nás. Na brněnském Ústředním hřbitově je krásně upravené německé vojenské pohřebiště, ale právě Knispel byl v roce 2014 posledním, kdo tam byl uložen. Kvůli administrativním průtahům se ostatky německých vojáků pohřbívají už jen v Chebu. A rudoarmějci? Na jižní Moravě je několik velkých pohřebišť – kromě Brna ještě například v Hustopečích, Ořechově, Hodoníně a Jihlavě, kde je uloženo přes 10 000 padlých a zemřelých vojáků. Většinou mají stejnou podobu – v hromadných hrobech jsou uloženi vojáci a jen několik důstojníků nebo poddůstojníků má pomníčky se jménem. Ozbrojená moc někdejšího Sovětského svazu byla podle jeho tvrzení armádou dělníků a rolníků, kde jsou si všichni rovni, ale ti obyčejní vojáci nedostali nakonec ani hrob se svým jménem. V jednom ta-

kovém hromadném hrobě v Brně odpočívá i dědeček Putinovy první manželky. Asi před deseti lety tu po něm pátral zvláštní pověřenec z Ruska, voják nakonec dostal pamětní desku v Ochoze u Brna, kde byl původně pohřben. Vracet neznámým vojínům jména, i to je úkol historiků.

Není to tak dávno, co skupinky aktivistů volaly právě v Brně po zrušení pohřebiště v Králově Poli a odstranění památníku osvobození…

Věřím, že to nejhorší obrazoborecké období máme v Brně snad již za sebou. Ano, pomník na královopolském pohřebišti rudoarmějců zdobila hvězda a srp s kladivem, ale byl postaven rok po válce, z vděčnosti za osvobození. Je to zároveň pohřebiště padlých vojáků, na které se vztahuje konvence o ochraně válečných hrobů, to platí v celém civilizovaném světě. Snahy o jeho předělání z roku 2007 byly zbytečnou provokací, na níž se jen chtěl někdo politicky zviditelnit. Můžeme být asi rádi, že nezmizel celý Makovského pomník rudoarmějce na Moravském náměstí, i když po odstranění nápisů z obou jeho stran v roce 1993 nedává moc smysl. Kdyby se tam alespoň napsalo něco ve smyslu „na paměť osvobození města Brna v dubnu 1945“ místo té jediné věty „realizováno a upraveno na náklady města Brna.“ Vždyť třeba ve Vídni je pomník osvobození s atributy někdejšího Sovětského svazu a nikdo to neřeší. Obdobně nesmyslné byly počátkem 90. let pokusy – nakonec naštěstí marné – odstranit pozůstatky unikátní nacistické symboliky z kaple na Špilberku. Nejde přece o oslavu ani propagaci těchto režimů. Je to připomínka historie, která se dotkla našeho města.

Takže vy byste pomníky neodstraňoval?

Toho, že zmizeli Leninové a Gottwaldové sjíždějící z výrobních pásů,

www.mzm.cz

??????????

Před panely parašutistické expozice v podzemních prostorách pevnosti Hůrka v květnu 2014.

U pomníku padlých československých letců RAF na hřbitově v Brokwoodu poblíž Londýna v říjnu 1996.

mi líto není, v mnoha případech nešlo ani o umění. Ale spory o Koněvův pomník v Praze mi dneska přijdou malicherné. Jsou důležitější věci, které bychom měli řešit. V době, kdy děláme tento rozhovor (tj. začátek dubna), jsem zaregistroval zprávu, že starosta Prahy 6 se 3. dubna rozhodl odstranit sochu maršála Koněva. Tak jsem zvědav, jaké bude mít tato kauza pokračování, protože tím to určitě nekončí.

A komu byste pomník postavil vy?

Pomník, to opravdu nevím. Ale jsem moc rád, že se podařilo realizovat návrh mé kamarádky Simony Hradílkové a Brno má od loňského listopadu park pojmenovaný po Danuši Muzikářové. Je to důstojné a pěkné místo na Rooseveltově ulici naproti Janáčkovu divadlu, celá myšlenka se líbila i Danušině sestře Jaroslavě, která tam prý chodívala randit – asi jako my všichni z Brna.

Ani nebylo nutné odstraňovat původní název, protože dosud šlo překvapivě o bezejmenný prostor.

Možnosti hrdinů, Stínoví vojáci, Dukla – krev a mýtus. To jsou názvy ojedinělých a v mnohém průkopnických hraných dokumentů brněnského režiséra Petra Hviždě, na nichž jste se jako odborný poradce podílel i vy. Jak k vaší spolupráci došlo?

Svedly nás příběhy spojené s druhou světovou válkou, ale poznali jsme se kvůli něčemu úplně jinému.

Někdy koncem roku 1992 za mnou do muzea přišel mladý, sympatický člověk, kterého zaujal můj článek v dobovém časopise Moment Boby

www.mzm.cz

M revue

49

?????????? o výbuchu v hotelu Evropa v Brně v létě roku 1933. Zoufalý čin nezaměstnaného stavebního asistenta, který při svém dosti nezvyklém způsobu sebevraždy s sebou nedobrovolně vzal na onen svět šest dalších lidí, včetně své milenky a jejich novorozeného dítěte, dnes připomíná informační tabule v Jánské ulici, ale tehdy jsem tuto pozapomenutou brněnskou událost oprášil jako jeden z prvních. A právě o ní chtěl Petr Hvižď natočit film. Nakonec se to ukázalo jako neproveditelné, ale my dva jsme už zůstali v kontaktu.

Petr se zajímal, co dělám a jednou přišla řeč i na československé parašutisty působící za války ve Velké Británii. Vykládal jsem mu, že jich ještě pořád dost žije a jeden dokonce v Brně – bývalý příslušník skupiny Wolfram Josef Černota, původně vyučený krejčí z Břeclavi, který v Anglii absolvoval výcvik speciálních jednotek commandos a sám

50

pak působil jako instruktor výcviku.

Po válce stál rovněž u zrodu našeho výsadkového vojska, za svůj život provedl snad na devět stovek seskoků. Petra mé vyprávění nadchlo a někde tady se začaly odvíjet asi nejhezčí pracovní roky mého života.

Spolupráci a přátelství ukončila až jeho předčasná smrt v roce 2000, kdy v sedmatřiceti podlehl rakovině.

Namísto jednoho filmu o parašutistovi byly nakonec… … ty tři jmenované. První z nich, Možnosti hrdinů (1995), jsme posléze nevěnovali pouze osudu Josefa Černoty, ale přehlédli jsme celou historii paraskupiny Wolfram. Šlo o jediný výsadek ze Západu, který měl na našem území provádět partyzánský způsob boje, operoval nejdříve v Moravskoslezských Beskydech a později v okolí Brna (Líšeň, Mokrá, Horákov). Z původně šesti-

členné skupiny žili v polovině 90. let kromě Černoty ještě dva další členové: Robert Matula v Britské Kolumbii a Vladimír Řezníček v Kunčicích pod Ondřejníkem. Matulovu výpověď jsme nahráli za jeden den v červnu 1993 během jeho návštěvy Prahy, po beskydských horách pak už s námi a televizním štábem samozřejmě neběhal, tak jako Černota s Řezníčkem a jejich válečným druhem, partyzánem Karlem Karasem.

Fascinovalo mne i Petrovo filmové vidění, jeho prolínání záběrů, na nichž Černota s absolutní jistotou i po těch letech sestavuje, nabíjí a střílí ze samopalu Stengun, prostříhaných s okamžiky, kdy neméně suverénně roubuje stromy. Jsou to dodnes velmi působivé momenty.

Možnosti hrdinů byly úspěšné.

Petr Hvižď dostal volné ruce od televizního brněnského studia i pří-

www.mzm.cz

?????????? spěvek z Fondu na podporu české kinematografie a vznikli Stínoví vojáci, třídílný dokumentární pořad, který oživil málo známé příběhy parašutistů působících na našem území za druhé světové války.

Tvůrčí svobodu i čas, jaký jsme tehdy měli (projekt vznikal v letech 1996–1998), by nám dnešní dokumentární filmaři mohli závidět.

I pro mne jako pro historika to bylo úžasné. Z patnácti ještě v polovině 90. let žijících parašutistů jsme jich zaznamenali třináct, jen dva už nebyli schopni se ze zdravotních důvodů účastnit natáčení - pozvání do staré vlasti přijali aktéři výsadkových operací žijící v Kanadě, Austrálii nebo v Kolumbii. Mluvili jsme ale i s domácími spolupracovníky, kteří tehdy nasazovali životy svoje i svých rodin, aby parašutistům pomohli, včetně mnoha žen s malými dětmi.

Za ty tři roky natáčení jsme sjezdili doslova celou republiku, ale taky jsme zavítali na Slovensko a v říjnu 1996 dokonce do Velké Británie.

Byla to moje první návštěva Londýna (a také jsem poprvé letěl letadlem) a setkal jsem se zde například s příslušníkem čs. východní armády Josefem Buršíkem, jediným z šestice československých nositelů Zlaté hvězdy Hrdiny Sovětského svazu za druhé světové války, kterého komunistický režim po jeho emigraci prostě vymazal z historie a nikde ho neuváděl.

A Dukla – krev a mýtus?

Tam šlo naopak všechno velmi rychle: v únoru 1999 dostal Petr Hvižď zadání od vedení Čs. obce legionářské natočit dokument o bojích na Dukle a už v listopadu téhož roku byl dvoudílný film na obrazovkách televize. Tehdy ještě žily u nás

S brněnským televizním štábem po příletu do Londýna v říjnu 1996. Vzadu v brýlích tehdejší zpravodaj ČT ve Velké Británii Ivan Kytka, vedle něj režisér Petr Hvižď, za kamerou Jakub Nosek.

www.mzm.cz

desítky pamětníků, ale Petr navíc oslovil i německou stranu, což bylo v našich podmínkách zcela nevídané. Objevily se sice názory, že necháváme na kameru mluvit „německé vrahy“, ale byly zcela ojedinělé. A společné setkání českých a německých veteránů, kteří na Dukle bojovali proti sobě o holý život, proběhlo zcela v klidu, nikdo to nezneužil. Hvižď kladl všem stejné otázky, nebál se ani těch kontroverzních, jako například jestli se brali zajatci. Názor pak nechal na divákovi samotném. Byl taky průkopníkem tzv. dokumentární rekonstrukce neboli hraných dokumentů, které jsou dnes zcela běžné, ale tehdy byly průlomem ve filmovém dokumentu. Jak jsem říkal, byla to skvělá práce. I díky celému týmu, kameramanu Kubovi Noskovi, zvukaři Jurovi Slaninovi, produkční dvojici Petru Pinkasovi a Elišce Pavlíkové a mnoha dalším, včetně televizních šoférů. Báječná léta!

Vaším koníčkem byly od mala vedle historie také hudba a zpěv.

Pokud vím, jste mimo jiné ctitelem Beatles. Výstava, kterou jste připravoval ve spolupráci s NM před devíti lety, Beatlemánie, nebyla pouhým přenosem – prezentovalo se na 500 exponátů, které mají nějakou souvislost s Beatles nebo s počátky českého big beatu.

Zhruba čtvrtina předmětů z pražské výstavy byla obměněna. Jak a kde se vám podařilo tyto věci sehnat? A kolik jich bylo z vaší vlastní sbírky?

Muzice Beatles jsem zcela propadl ve 13 letech, stala se z toho skutečná vášeň na celý život, včetně sbírání gramodesek, fotografií, plakátů, triček, knih (dnes jich už mám přes 70), sešitů s výstřižky článků a mnoha dalších memorábilií. Právě ty jsem mohl využít v roce 2011, kdy nám Národní muzeum v Praze úspěšnou výstavu Beatlemánie! zapůjčilo do Brna. Jako člen autorského kolektivu jsem spolupracoval na originální pražské verzi projektu již o rok

dříve, takže bylo celkem logické, že celou záležitost dostanu na starost.

Splnil se mi tak skutečně jeden z jinošských snů, podílet se na výstavě o Beatles. Samozřejmě za ta léta mám nejen v Brně řadu kamarádů, mnohdy i starších, kteří byli horečkou beatlemánie zasaženi tak jako já, takže nebyl problém je oslovit a požádat o nejlepší kousky z jejich vlastních kolekcí. Zkrátka brněnskou verzi výstavy jsem cíleně pojal jako hold sběratelům a jejich pokladům. Myslím, že se to nakonec docela podařilo.

Máte ještě nějaký podobný sen – Beatles byli samozřejmě jedineční, ale existuje nějaká jiná kapela, zpěvák, jakýkoliv fenomén, který byste rád obdobně prezentoval – třeba i výstavou v menším rozsahu?

Pochopitelně poslouchám i jinou hudbu, koneckonců zpívám ve dvou nejstarších brněnských sborech – v Besedě brněnské a Lumíru. Ovšem Beatles jsou již nedílným fenoménem naší doby, vznikají o nich výstavy, existují celá muzea, pochopitelně nejen v Liverpoolu. Co se týče jiných kapel, kdyby někdo přišel s myšlenkou na výstavu třeba o Pink Floyd, nebudu proti! () Ne vážně, momentálně nemám utkvělý sen na konkrétní výstavu, ale jistě není všem dnům konec, inspirace nebo nápad může přijít kdykoliv. Jsem například zvědav, jakým směrem se budou ubírat naše plány na již zmiňovanou expozici památníku totality v Uherské Hradišti, jaké nejlepší výstavně vizuální prvky v kombinaci s exponáty nás napadnou, na to se vlastně docela těším, i když to může trvat ještě dlouho.

Vystudoval jste dějepis-češtinu na Masarykově univerzitě, jak jste se dostal do muzea?

Ze školních let si pamatuji návštěvu etnografické expozice v Paláci šlechtičen. Již zcela vědomě jsem se tam vrátil po maturitě v roce 1985, kdy zde probíhala na svou

M revue

51

??????????

Během příprav výstavy Beatlemánie! v pobočce Národního muzea - v Českém muzeu hudby v Praze počátkem května 2010.

S kamarádem výtvarníkem Vladimírem Tučapským při tvorbě obrazové koláže na výstavu Beatlemánie! v Dietrichsteinském paláci v květnu 2011.

dobu převratná výstava Morava v boji proti fašismu, kde se člověk kromě povinných témat jako činnost ilegální KSČ dozvěděl něco i o „nekomunistickém“ domácím odboji a zahraničním odboji na Západě. Výstavu jsem tehdy navštívil asi třikrát. Již během studií na filozofické fakultě mě odborný asistent na katedře historie (a dodnes můj dobrý kamarád) Libor Vykoupil seznámil se svým spolužákem Jiřím Mikulkou, který pracoval v Moravském muzeu na Oddělení nových dějin, tehdy provizorně sídlícím právě v Paláci šlechtičen. Fascinovaly mě místnosti s mapníky a zásuvkami plných dobových fotografií a písemností, stejně jako regály se spoustou odborných historických knih. Od roku 1988 jsem na tomto oddělení působil jako brigádník a seznamoval se s jeho dalšími pracovníky – třeba s halasným vedoucím Zdeňkem Vardanem (vášnivým kuřákem cigaret značky Mars) nebo svérázným, ale vynikajícím historikem Václavem Halamou.

Jiří Mikulka mne také ještě koncem 80. let přivedl mezi skupinu bývalých příslušníků československé zahraniční armády, kteří se scházeli pravidelně každý čtvrtek v restauraci Rubín v Brně-Žabovřeskách. Mimochodem brněnští letci RAF se pro změnu potkávali v úterý v restauraci Varna na Solniční ulici. Poznal jsem tak mnoho veteránů západní i východní fronty a naslouchal jejich poutavým příběhům z války. Rád bych připomenul jejich přirozeného vůdce Blahoslava „Cyrdu“ Zavadila, kterého jsem měl asi nejraději. Často jsme poseděli s dalšími přáteli a fandy do

52

historie u něj doma na Minské ulici. Později byl i hostem na mé svatbě a s kolegou Mikulkou jsme v 90. letech připravili jeho úžasné válečné vzpomínky k tisku.

Po převratných událostech na sklonku roku 1989, kterých jsem se aktivně účastnil jako student 5. ročníku oboru český jazyk-dějepis, mne počátkem jara 1990 Jirka Mikulka, tehdy již nově jmenovaný vedoucí Historického oddělení, oslovil s nabídkou, zda bych po škole nechtěl k němu nastoupit. Samozřejmě jsem neváhal ani okamžik! Do vytouženého zaměstnání jsem nastupoval ani

ne týden po promocích 1. července 1990.

A měnil byste?

Myslím, že ne. Vždyť kolik lidí si může říct, že jejich práce je zároveň jejich koníčkem?

Jiřina Veselá Foto: Archív MZM a osobní fotografie J. Břečky

www.mzm.cz

Vyjděte si na procházku Brnem s Jiřím Mahenem Nebývá novinářsky správné, začínat článek „starým datem“. Snad to však protentokráte vadit nebude, protože některé věci nejsou staré navzdory datům. A tak přestože to byl už minulý rok 2019, který sestal v Brně zásluhou Oddělení dějin literatury MZM rokem Mahenovým, neboť právě před 80 lety umělec zemřel, narýsoval vlastně jen pomyslnou startovní čáru k aktivitám časově neomezeným. Vždyť připomínat si tohoto spisovatele, tak aktuálního bez ohledu na letopočet, by byla škoda jen při výročích. A tak se vydejte dnes, nebo kdykoliv jindy najdete čas, na procházku Brnem, s nímž Jiří Mahen spojil svůj život osobní i profesní.

Vyrazit můžete buď s pomocí skládačky s plánkem, kterou MZM vydalo a kterou najdete na pokladnách jeho pracovišť, anebo podle internetových stránek Oddělení dějin literatury MZM, kde bude tato procházka instalována též virtuálně, podrobněji a za pomoci dobových fotografií z muzejních fondů. A jako závdavek můžete využít i následující řádky, které vám poslouží jako bedekr.

A kde jinde začít než na dávném korzu, dodnes centrální tepně – České ulici? Na nároží s ulicí Joštovou stával dům (dnes nahrazený novostavbou banky) s knihkupectvím Arnošta Píši (působilo v letech 1898-1949), jedné z firem, u kterých Mahen vybíral přírůstky pro městskou knihovnu. Po jeho smrti zde byla pietně upravena výkladní skříň. Blízko je Veveří 26, od roku 1922 první sídlo právě zalo-

www.mzm.cz

žené Veřejné knihovny města Brna, jejímž prvním zaměstnancem byl právě Mahen, nebo nároží Žerotínova náměstí, kde pamětní deska připomíná brněnské Národní divadlo: dne 28. 10.

1918 tu přednesl Mahen z místodržitelské lóže svou novou báseň „Pozdrav svobodné vlasti“; na dohled máme rohový dům Moravského (tehdy Lažanského) náměstí s jeho oblíbenou kavárnou Bellevue, tradičním místem uměleckých schůzek (později se zde scházívali například básníci Oldřich Mikulášek nebo Jan Skácel).

Proti Píšovu obchodu bývala restaurace U Polenků, kterou navštěvovali redaktoři místních deníků a umělci, kromě Mahena např. Leoš Janáček. V sousední ulici U solnice 12, dnes Solniční, bychom v meziválečné době našli ústřední čítárnu městské knihovny a od roku 1939 hlavní sídlo

instituce: tento fakt od roku 1949 připomíná Mahenova pamětní deska, dílo jeho přítele Josefa Kubíčka. Projdeme-li se dále směrem k Besednímu domu, můžeme posedět v restauraci hotelu Slavia: stejně jako to činili redaktoři Lidových novin (mezi něž Mahen v letech 1910-1919 patřil), politikové a další významné osobnosti.

Zpět na Českou! V domě s knihkupectvím Barvič a Novotný našli novomanželé Mahenovi v roce 1919 první byt, u majitele firmy Josefa Novotného. Několik kroků – a jsme u domu číslo 6, sídla již zmíněných Lidových novin.Odbočíme vlevo, abychom se dostali k bývalé německé dívčí škole, nárožní budově ulice Rašínovy 3, kde za 1. světové války pobýval Mahen po svém odvodu, a především sem byla roku 1926 přestěhována městská knihovna. Právě zde, v Mahenově pracovně, se konaly první redakční schůzky „letáku kulturní informace“ (Mahenův podtitul), časopisu „Index“ (založen 1929); jindy se jednalo v kavárně nového hotelu Avion, který jsme minuli na České.

Z Rašínovy sejdeme doleva na Kobližnou, k dnešní Knihovně Jiřího Mahena (sídlí zde od roku 1950 a jméno svého patrona přijala roku 1959). Plynule pokračujeme k Malinovského náměstí: v Městském

M revue

53

L

M report

L

M report

JIŘÍ MAHEN

Černovská Černo rno ovs sk k masakra masakr a Lidové noviny noviny 31.

Lidové 31. 10.

10. 1907: 1907: básní „„Černovská Černovská masakra“ masakra“ rreagoval ea JJiří i ří M ahen na Mahen na p policejní olicejní b brutalitu v souvislosti souvislosti s národnostními národnost problémy na na Slovensku.

Slovensku. problémy

Janošík: ošík: (…) (…) Zabiti!

Zabiti! Tož Tož zabte zabte i mne! mne! Ale A le živého, živého, živého ivého m mne ne n nedostanete! edostanete! Či Či m mne ne cchceš hceš m mne ne svázat? ázat? Zač?

Zač? Za Za to, to, že že je je jsem jsem zbíjel? zbíjel? Hej Hej – však však po p právu ráv u jjsem sem zbíjel. zbíjel. Z Za a tto, o, žže e jjsem sem p pánům ánům n na a strach trach b byl? yl? H Hej ej – v však šak u užž ttoho oho b bylo ylo p potřeba! otřeba!

Sůl ůl zzemě emě se se n neztratí eztratí nikde! nikde! Ach! Ach! Myslím, Myslím, žže e všade de n na a ssvětě větě jjsou s ou n nešťastní ešťastní lidé. lidé. V Vrhneme rhneme sse e mezii n ně ě – a tam, tam, kde kde ke ke vzpouře vzpouře budou budou hotovi, hotovi, položíme položíme i my my své své životy. život y.

– –Janošík Janoší k (1910) (11910 0)

02

JIŘÍ MAHEN Jako Jak ko ry rybář bář na Dunaji Děvínem pod Dě víne ínem 30. let) (počátek k 30

Mužný poměr k přírodě řírodě jje e ččástí á st í n nové ové rrenesance enesance a, částí částí nového nového gentlemanství, evropského lidstva, gentlemanst ví, v ykáme, poněvadž poněvadž tohle kterému tak těžko zvykáme, tohle gentgentdou a není není na prodej. Nemyslemanství není módou na prodej.

Nemysučíme zza adesát llet. ad eset, zza ap et. leme si, že se mu naučíme deset, padesát o s gentlemanstvím gentlemanst vím jde jde velmi velmi Vidíme přece, jak to …) – a tto o ttu př. v žženské enské o tázce. ((…) u pomalu hned např. otázce. manst ví k člověku gentčlověku vůbec, v ůbec, gentmáme ještě gentlemanství nosti, gentlemanství gentlemanst ví k bohu… bohu… lemanství ke společnosti, –Z Z Úvodu Úvodu Rybářské Rybářské k knížky nížk y ((1921, 1921, 11930) 930)

06

54

divadle Na hradbách, dnes Mahenově, pořádal jako dramaturg přednášky pro herce a odtud byl 25. května 1939 vypraven jeho pohřeb, sledovaný davy lidí v ulicích. Roku 1987 zahájilo zde svůj provoz komorní Divadélko na hradbách (dnes Malá scéna): inscenací Mahenových textů „Ale ano!

Diderotovci“. Sousední Dům umění města Brna byl – díky osvícenému řediteli Adolfu Kroupovi – svědkem počátků avantgardního Divadla Husa na provázku, nazvaného podle knihy Mahenových libret z roku 1925.

A jeden nerealizovaný, leč velmi důležitý projekt: v místě asanovaných městských hradeb, mezi ulicemi Běhounskou, Na hradbách (dnes Rooseveltova) a Jezuitskou měl být ve 30. letech vystavěn Masarykův osvětový dům, zahrnující knihovnu s čítárnami, přednáškové sály, z nichž největší byl plánován též pro pokusnou divadelní scénu a filmové projekce, dále výstavní prostory, klubovní a spolkové místnosti. Jiří Mahen patřil k jeho nadšeným podporovatelům; dnes v těchto místech najdeme Mahenovu sochu, instalovanou zde roku 1976 (autoři Vladimír Koštoval, Otakar Oplatek, Vilém Zavřel).

Z Kobližné přes náměstí Svobody zamíříme na Radnickou, kde v letech 1919–1935 provozoval své knihkupectví Stanislav Kočí: Mahen ho inspiroval též k nakladatelské činnosti.

A dál na Zelný trh: v Redutě, jedné z budov českého Národního divadla, dramaturg Mahen po 1. světové válce pořádal cyklus Komorních her, nabízejících kvalitní, náročný repertoár: z jeho úvodních proslovů vznikla roku 1920 kniha „Před oponou“. Kdybychom prošli kolem dnešního sídla Divadla Husa na provázku, na Starobrněnské ulici si vzpomeneme, že zde od roku 1919 pracoval Mahen v redakci deníku Svoboda. (hk) Foto: Archív MZM

Komentovaná procházka 28. 9. 2019 začala na České ulici, v místech bývalého Píšova knihkupectví.

Z panelů výstavy, která po celý měsíc inspirovala cestující na trati tramvaje číslo 1.

www.mzm.cz

ZA LOVCI MAMUTŮ do Hošťálkovic Na Hladovém vrchu u Hošťálkovic v Moravskoslezském kraji, poblíž kóty 253, uskutečnili archeologové z brněnského Moravského zemského muzea v srpnu roku 2019 první etapu svého badatelského výzkumu.

Toto místo je výraznou terénní polohou, oddělenou sedlem od severněji situovaného masivu, který se na levém břehu Odry vypíná do nadmořské výšky 303 m. Již z dřívějška existovaly náznaky, že zde, podobně jako třeba na Landeku u Petřkovic, kdysi sídlili lidé kultury lovců mamutů.

Ti totiž měli oblast Ostravska v oblibě a rádi a opakovaně se sem vraceli. Krajina s kopci, kolem nichž meandrovala řeka, jim nabízela dobrý výhled po okolí a putujícím stádům zvěře (mamutům) poskytovala dostatek vody a potravy, podobně jako Pavlovské vrchy na jižní Moravě. Za důležité považujeme, že v minulosti identifikované dvě vrstvy s paleolitickými nálezy, jejichž charakter a stav dochování se poněkud liší, byly potvrzeny naším novým výzkumem z loňského roku.

To, že se zde usídlili také úplně poslední lovci-sběrači v době mezolitu, považujeme za docela unikátní zjištění.

www.mzm.cz

Kopec Hladový vrch je dnes zčásti na své západní a jihozápadní straně odtěžen již neexistujícím pískovcovým kamenolomem, který byl užívaný od 18. století. K výzkumům tedy zbyla jen část kopce, klonící se směrem k Hošťálkovicím, zčásti zatravněná, zčásti porostlá ovocnými stromy.

Po druhé světové válce předchůdce dnešního Geologického ústavu AV ČR v Praze prováděl terénní mapování kvartérních pokryvů. Jedním z klíčových míst bylo pochopitelně i Ostravsko. V týmu pracoval dr. Karel Žebera, profesně geolog se zájmem o archeologii, který při svých terénních pochůz-

kách pečlivě zaznamenával i archeologické nálezy, zejména ty pravěké.

V jedné ze svých rozsáhlých zpráv letmo zmiňuje nálezy kamenné industrie paleolitického stáří, které učinil v blíže neurčených místech Hošťálkovického kopce. Dnes jsou bohužel jeho nálezy nezvěstné a lokalita by byla pro další výzkum ztracená. Naštěstí se o pár let později do oblasti Hošťálkovic, Dubečku či Landeku dostal při svých výpravách amatérský sběratel Jaroslav Homolka. Ten „znovuobjevil“ nejen ono místo na Hošťálkovickém kopci (správně Hladovém vrchu), ale i mnohé nové lokality v okolí. Své nálezy poskytl k publikování archeologovi Bohuslavu Klímovi, čímž je uvedl do odborné literatury.

Souhrou náhod jeden mladý student místeckého gymnázia zapálený pro archeologii mimo jiné věnoval svoji pozornost i Hladovému vrchu.

Ve stěně bývalého lomu se mu podařilo v roce 1987 nalézt neporušenou polohu spraší, která obsahovala kamennou štípanou industrii.

Z dešti narušených sedimentů vypa-

M revue

55

L

M report

M report

V Kronice Hošťálkovic uložené v Archivu města Ostrava je uvedeno, že kamenolom byl určitě založen již před rokem 1742 (což mělo být opsáno z bohužel nedochované staré obecní kroniky). Na archivních mapách z 19. století kamenolom není zakreslen, ze snímků kontaminace pořízených k roku 1954 podle všeho již není funkční, neboť v jeho prostorách je zakreslena roztroušená zástavba. To by podporovala i zpráva ve zmíněné kronice, kde je uvedeno, že poslední těžba stavebního kamene probíhala mezi lety 1926 až 1927.

dávaly ven kamenné artefakty.

Zdálo se tedy, že alespoň část lokality byla před těžbou kamenolomu uchráněna. To potvrdila i malá sonda, vykopaná nedaleko tohoto místa v roce 1995. Nálezů ale přinesla poskrovnu, takže se profesní zájmy archeologů na nějakou dobu stočily jinam…

Po mnoha letech se sem archeologové z MZM vrátili v roce 2018. Nedestruktivním průzkumem provedeným formou obhlídky terénu a povrchovými sběry se potvrdilo, že v osypu stěny kamenolomu v místě, kde se dříve nalézaly artefakty, již žádné další nejsou a nenalézají se ani bezprostředně na povrchu při hraně kamenolomu. Nicméně v okolním podrostu, v zemině narušené zvěří, bylo patrné, že těsně pod povrchem leží spraše, nebo spraším podobné sedimenty. Na několika místech se v trávě a mezi suchými listy objevila i patinovaná štípaná industrie. Tato poloha byla vzdálena několik desítek metrů od původního nálezového místa. Usoudili jsme, že bychom zde mohli nalézt další, prozatím nedotčenou koncentraci kamenných artefaktů, možná i zvířecích kostí nebo zbytky ohnišť. Výzvu

56

jsme tedy přijali a vypravili se na tato místa znovu o rok později.

Nedaleko místa původních nálezů jsme postupně položili celkem 11 m2 sond, které jsme v průběhu výzkumu prokopali. Naše nálezy tvoří patinované kamenné artefakty paleolitického stáří a nepatinované artefakty pozdně paleolitické nebo mezolitické. Mezi ně byly vlivem půdních organismů a prostupujících kořenů stromů sekundárně zavlečeny i předměty novodobé (struska, střepy, zlomky železa).

Stratigraficky se všechny nálezy nacházely nad polohou zahliněných štěrkopísků, což odpovídalo dřívějším pozorováním. Mocnost sedimentů je v místě nové sondy značně redukována na pouhých 20–25 cm včetně holocénu a jejich charakter je poněkud odlišný od těch zachycených dříve ve stěně kamenolomu. Společně s geologem jsme nastínili hypotézu, že buď jsou všechny sedimenty včetně nálezů v ploše výzkumu 2019 přemístěné, nebo, mnohem pravděpodobněji, že eroze jen snížila mocnost sedimentů, ale nezničila nálezovou vrstvu a rozdílný charakter sedimentů byl zapříčiněn druhotně

Oblast mezi Opavou a Odrou dnes: 1. kopec Hladový vrch, 3. Dubeček (Dubíček), 2. Landek. Zdroj: Google Earth.

Torzo Petřkovické venuše, vyřezané z krevele, nalezl B. Klíma na Landeku.

Zdroj: K. Valoch - M. Lázničková-Galetová a kol., Nejstarší umění střední Evropy, Brno 2009.

chemickými reakcemi v půdě. Za důležité považujeme, že sedimenty na sebe plynule navazují, není patrná erozní hranice mezi vrstvami s artefakty a podložními zahliněnými štěrkopísky, což hovoří pro to, že se námi nalezené předměty nacházejí v původní poloze.

A jaké byly naše nálezy? Moc bychom si přáli nalézt zvířecí kosti, zbytky ohniště nebo nějaké drobné umění, kterým jsou lovci mamutů

www.mzm.cz

Pohled na vrch Dubí u Hošťálkovic, vpravo vzadu vrch Landek u Petřkovic.

Foto B. Červený. Zdroj: K. Žebera, Československo ve starší době kamenné, Praha 1958.

Pohled na plochu zkoumanou v roce 2019.

Na rozdíl od sondy z roku 1995 činila celková mocnost kvartérních sedimentů jen 25–30 cm. Foto P. Neruda.

V celém Česku panovaly přes léto horka a sucha, jen nám téměř každý den pršelo.

Foto Z. Nerudová.

www.mzm.cz

Bílá barva – patina – na povrchu artefaktů je dokladem jejich paleolitického stáří. Povrch kamenů zvětrává, oxiduje a přichází o vodu. Později vyrobená industrie nepatinuje vůbec nebo jen velmi slabě.V různých obdobích byla kamenná industrie vyráběna rozdílnými postupy, nebo lidé preferovali jiné typy nástrojů. V závěru paleolitu a zejména v mezolitu dochází k výrazné mikrolitizaci (zmenšování), patrně jako adaptace lidí na měnící se podmínky okolního prostředí (teplejší klima, zapojený les, jiné typy zvěře).

tak pověstní. Bohužel i vlivem nepříznivých stratigrafických podmínek jsme shromáždili pouze nejodolnější předměty – kamennou štípanou industrii.

Podle prvních zjištění by nepatinovaná drobná industrie (krátké škrabadlo a drobné jádro) dokládala osídlení tohoto místa v mezolitu – střední době kamenné. Zbylá, patinovaná část industrie, je zcela jednoznačně paleolitického stáří.

Kromě již dříve identifikovaného osídlení lidmi kultury lovců mamutů (gravettienu) jsme možná nalezli ještě jednu, pozdější etapu osídlení.

V závěru výzkumu byla sezvána odborná komise kolegů z různých institucí včetně těch z Polska, aby se mohli seznámit s průběhem našeho výzkumu a našimi dalšími plány. Komise neměla námitek proti tomu, aby se ve zkoumání pokračovalo i v roce 2020. Klíčovou otázkou bude zjištění přesnějšího vztahu mezi původním nálezovým místem a naší novou sondou (vzdálenost mezi nimi je cca 30 metrů). Účastníci komise se shodli na tom, že by bylo dobré provést sérii vrtů nebo sond mezi oběma místy a rovněž severně a východně od sondy z roku 1995, neboť zde se nacházejí sedimenty ve větší mocnosti, a tudíž by mohl být lépe dochován jejich původní charakter. Komise souhlasila, že bude důležité analyzovat sedimentologické vzorky odebrané pro geochemické analýzy z obou sond za účelem zjištění, k jakým změnám na lokalitě došlo a zda jsou sedimenty redeponované nebo jen sekundárně chemicky přeměněné.

M revue

57

M report

Pracovní tým se loučí s výzkumnou sezónou. Foto P. Neruda.

Naši brigádníci pracovali velmi svědomitě a pečlivě. Foto Z. Nerudová.

Mamutí lopatka se zářezy, která mimo dalších věcí, byla nalezena starými výzkumy v Předmostí u Přerova. I my bychom si přáli najít něco podobného v Hošťálkovicích.

Archiv Ústav Anthropos MZM.

Přestože se nám zatím nepodařilo kromě kamenných artefaktů nalézt další doklady lidských aktivit na lokalitě, je poloha Hošťálkovice-Hladový vrch v kontextu mladopaleolitického – gravettienského osídlení Ostravska bezesporu důležitá. I přes značné poškození archeologické lokality kamenolomem je část původních situací zachována a další sondáž by mohla napovědět, jaký je skutečný rozsah lokality. Doufáme, že se nám z odebraných vzorků podaří získat materiál vhodný k prove-

58

dení absolutního datování, abychom mohli lokalitu srovnat s okolními gravettienskými stanicemi.

Zdeňka Nerudová Centrum kulturní antropologie MZM Brno Petr Neruda Ústav Anthropos MZM Brno

www.mzm.cz

Poklad z třetihorního jezera aneb Za paleontologickým výzkumem do Katalánska Práce v terénu tvoří základ paleontologického výzkumu. Jeho specifickým typem jsou pak organizované vykopávky. V roce 2019 jsem využil jedinečné příležitosti zúčastnit se prvních mezinárodních vykopávek na významné lokalitě Els Casots ve Španělsku. Výzkum, který povede k další spolupráci, přinesl důležité zkušenosti, jež bude možné aplikovat na nově objevených lokalitách na Moravě.

Už od dětství mě fascinuje představa dávno zmizelých světů plných neuvěřitelných tvorů, které dnes můžeme odkrývat v miliony let starých horninách kolem nás. Po důkazech dávného života pátrám už více než 20 let a neváhal jsem se účastnit i mnoha organizovaných paleontologických vykopávek v různých koutech světa. Teprve vloni se mi však naskytla příležitost zúčastnit se vykopávek na lokalitě, která nejenže souvisela s výzkumnými cíli Geologicko-paleontologického oddělení MZM, ale také s mým doktorským výzkumem na Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity, kde se zabývám neogenními chobotnatci.

Právě v roce 2019 totiž Katalánský ústav paleontologie Miquela Crusafonta (Institut Català de Paleontologia

www.mzm.cz

Miquel Crusafont - ICP) hledal pomocníky na zahájení nového výzkumu na španělské lokalitě Els Casots, jelikož se ústavu podařilo získat financování od ministerstva kultury katalánské autonomní vlády, Generalitat de Catalunya, (ref. CLT009 / 18/00068) a bylo tak možné pokrýt nemalé náklady na pracovní sílu a vybavení.

Španělský poklad ze začátku neogénu

Paleontologická lokalita Els Casots se nachází v malebné vinařské oblasti nedaleko hradu Subirats, asi 20 km západně od Barcelony. Objevena byla v roce 1989. První vykopávky v letech 1989 a 1994 zde odhalily více než tisíc dobře zachovaných kostí, zubů i částečných koster růz-

ných suchozemských zvířat z období třetihor a byly zde dokonce objeveny dva pro vědu zcela nové druhy.

Oblast je slavná zejména výrobou španělského šumivého vína zvaného cava. Samotné naleziště se tak nachází v suché a prosluněné krajině, kde se vinné révě výborně daří. Výzkumy nám však umožnily pohled do úplně jiné krajiny.

Před 16,4 miliony let, v období zvaném spodní miocén, se zde vyskytovalo jezero obklopené hustým lesem, překypující životem. Mnohá z tehdejších zvířat jsou již vyhynulá. Největšími byla deinotéria a gomfotéria, příbuzná dnešním slonům, na rozdíl od nich však byla deinotéria vysoká a měla pouze kly ve spodní čelisti, zatímco gomfotéria byla nízká se dvěma páry klů, z nichž druhý pár kratších klů vyrůstal z prodloužené spodní čelisti. Vedle těchto obrovitých chobotnatců se v bujné vegetaci pásla stáda velkých nosorožců či tříprstých, listožravých koníků rodu Anchitherium.

Z prasat se zde vyskytoval obrovitý Eurolistriodon, jenž představoval zástupce zvláštní skupiny listožravých prasat známých jako listriodonti. Dále se v lesích vyskytovali plaší kančilové,

M revue

59

L

M report

M report

Lokalita Els Casots se nachází na okraji pánve Vallès-Penedès ve vinařské oblasti v blízkosti hradu Subirats (vpravo).

jeleni nebo jedni z vůbec prvních turovitých. Četnými obyvateli lesů byli zvláštní paleomerycidi. Tyto sudokopytníky je možné velikostí srovnat s jelenem evropským, vzhledem však připomínali spíše žirafy než jelenovité.

Zajímavé je, že paleomericidi druhu Ampelomeryx ginsburgi byli popsáni právě z lokality Els Casots, a to v téměř celých kostrách. Jen hrstka třetihorních savců je známa z celých exemplářů, proto se jedná o skutečně významnou lokalitu. Řada těchto býložravců představovala kořist různých šelem, z nichž nejobávanější byli jistě primitivní medvědi rodu Hemicyon a mědvědopsi rodu Amphicyon. V korunách stromů vyhledávaly kořist některé arboreální šelmy. Například kočkovité šelmy rodu Pseudaelurus, primitivní hyeny rodu Protictitherium, které v této době ještě nebyly přizpůsobeny mrchožravému způsobu života jako jejich současné příbuzné, a částečně i kunovití, jejichž kořistí byli drobní

60

savci. Ti byli zastoupení různými druhy hmyzožravců, netopýrů, veverek, křečků, plchů a myší. Nelze opomenout také to, že většina zvířat musela být v pozoru před aligátory druhu Diplocynodon, kteří na kořist číhali ve vodách jezera a okolních mokřinách. Ve vodách se vyskytovalo také množství ryb a želv. Krajinou se jako nedobytné tanky prodíraly obří želvy, jak teprve během našich vykopávek rozpoznal kolega Àngel Hernández Luján, který se věnuje postdoktorandskému výzkumu fosilních želv na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.

Splněný sen

Když se řekne Španělsko, vybavím si nejen bezpočet významných odborných publikací na toto téma, ale také kresby světově známého paleoilustrátora Mauricia Antóna, jehož zdařilé rekonstrukce zdobí řadu současných paleontologických knih, z nichž ně-

které byly přeloženy i do češtiny. Pro mě jako paleontologa zabývajícího se třetihorními savci byla návštěva vykopávek ve Španělsku už nějakou dobu velkým snem. Španělé dnes totiž patří mezi světovou špičku ve výzkumu a popularizaci třetihorních savců. S vidinou dobrodružství, nových objevů, spolupráce a zejména zajímavých zkušeností nás na tuto nabídku našeho kolegy Àngela Hernándeze Lujána kývlo hned několik. Česká posila tak sestávala ze čtyřčlenného týmu, kde se kromě mě a mé kolegyně z geologicko-paleontologického oddělení MZM Gabriely Calábkové vykopávek účastnil rovněž student ÚGV PřF MU Václav Paclík a student ÚGP PřF UK Milan Chroust.

První tři jsme se sešli 12. července 2019 na letišti Václava Havla v Praze.

Let přes půl Evropy nám trval téměř tak dlouho jako cesta autobusem z Brna do Prahy. V turisty přeplněné Barceloně jsme se setkali se zbývajícím členem týmu Milanem a dopravili se

www.mzm.cz

Paleontologická lokalita Els Casots před 16,4 miliony let (s laskavým svolením radnice Subirats, kresba Óscar Sanisidro)

společně do Sant Sadurní D'Anoia v předměstí Barcelony. Tam nás očekával vedoucí vykopávek a specialista na fosilní hlodavce a primáty Isaac Casanovas Vilar a specialista na fosilní šelmy Juan Abella. Na večeři jsme pak poznali zbytek našeho šestnáctičlenného členného týmu paleontologů ze všech koutů Španělska, ale také z Turecka a dokonce až z Japonska.

Naší základnou byl idylický domek uprostřed přírody ve svazích na okraji Subirats.

Po 26 letech znovu do práce

Každé dobře organizované vykopávky mají předem daný denní har-

www.mzm.cz

M revue

61

M report Při začišťování jsme narazili i na částečně odkryté kosti chobotnatců, které zůstaly po 26 let zakryté z původních vykopávek.

Pravá vřetenní kost zápěstní nosorožce v původní hornině.

monogram. V našem případě sestával z cesty pro snídani, po které jsme vyrazili na lokalitu, kde jsme do večera kopali s asi tříhodinovou pauzou na oběd. Ta byla nutná, protože v poledním žáru i ve stínu pod stany teploty šplhaly k nesnesitelným 40 °C. Některé dny jsme měli možnost odpočinout si od intenzivní práce také krátkými exkurzemi po okolních geologických i kulturních zajímavostech. Transport probíhal dodávkami a během několikaminutové cesty na naleziště jsme se vždy kochali pohledem do pánve Vallès-Penedès se slavnou dominantou Montserrat.

Pro výzkum na lokalitě bylo zásadní nálezy detailně dokumentovat včetně zaznamenané pozice všech nalezených kostí a zubů. Areál naleziště proto chrání plot, jenž brání nežádoucím zásahům sběratelů,

62

které by mohly výzkumné práce značně znehodnotit. O významu lokality svědčí nejen informační panely umístěné před vstupem do areálu ale i zájem španělských médií, která z nás udělala místní celebrity.

Paleontologové obvykle dokumentují lokality zkoumáním jednotlivých vrstev, které mají odkryté v profilu. Tentokrát výzkum probíhal spíše archeologickým způsobem, kdy jsme postupovali plošně tak, aby bylo možné fosilní kosti odkrýt shora a zmapovat jejich distribuci na lokalitě. K detailnímu průzkumu bylo potřeba nejprve odstranit veškerou vegetaci a půdu, abychom se dostali na sediment, ve kterém se kosti nacházejí.

Ačkoliv od posledních vykopávek na Els Casots uběhla bezmála tři desetiletí, byly k našemu údivu stopy tehdejších prací stále zřetelné a ve-

getační pokryv byl prakticky omezen pouze na nízké traviny a byliny.

V našich podmínkách je to zcela nepředstavitelná situace, jelikož staré lokality u nás obvykle najdeme zcela zasypané sutí a většinou zarostlé neprostupnou džunglí. Veškerá výbava (kolečka, kyblíky, kladiva, krumpáče, lopaty, šídla, smetáky, alobal, sáčky atd.), která byla k dispozici ve velkém skladovacím kontejneru přímo na lokalitě, se rázem ocitla v rukách celého týmu. S velkým pracovním nasazením všech pomocníků jsme měli zásadní začištění lokality hotové již první den. Při začišťování se nám naskytl překvapivý pohled na dosud nevyzvednuté nálezy z minulých vykopávek, zakryté igelitovými plachtami a textilem. Mohli jsme tak po 26 letech navázat na nedokončenou práci předchozího týmu.

Druhý den nás čekalo přesné vyměřování nových sektorů, které jsme jako šachovnici vytyčili pomocí provázků. Přitom bylo vše pečlivě plánováno a měřeno tak, abychom navazovali přesně na sektory předchozích vykopávek. Po pár odkrytých centimetrech jílovité horniny v mém sektoru mě o bohatosti lokality rychle přesvědčily nálezy lopatky nosorožce, hlezenní kosti a nadočního výrůstku (tzv. osikonu) ampelomeryxe.

Křehké kosti bylo potřeba vždy pečlivě odkrýt, očistit a zpevnit pravidelným zakapáváním syntetickou akrylátovou pryskyřicí - tzv. paraloidem. Vyzvednout vzorky z horniny ale nebylo možné hned. Nejprve bylo třeba vzorek označit, provést fotodokumentaci přímo v sedimentu a zakreslit pozici na milimetrový papír. Poté přicházelo na řadu vyplnění dokumentačního formuláře, kde byly mimo jiné zapsány souřad-

www.mzm.cz

nice, udávající přesnou pozici vzorku v rámci čtverce. Vyzvednuté vzorky bylo nutné zabalit do alobalu a vložit do sáčku k příslušenému sektoru.

Taková dokumentace je sice velmi zdlouhavá, ale také velmi důležitá, protože po vyzvednutí z horniny nenávratně ztrácíme řadu informací o tom, co se s kostmi dělo od uhynutí živočicha po jeho pohřbení v sedimentu. Tyto informace jsou zásadní jak k rekonstrukci prostředí na lokalitě, tak i k následné rekonstrukci samotného vzhledu zvířat z nalezených pozůstatků.

Během našeho týdenního pobytu na lokalitě jsme pracovali celkem na jedenácti nových sektorech, v nichž byly nalezeny pozůstatky želv, jelenovitých, paleomerycidů, šelem, nosorožců a také chobotnatců. A právě ty byly pro mě největším překvapením.

Jednalo se o pozůstatky několika téměř kompletních kostí a spodní čelisti jednoho jedince mladého gomfotéria. Poprvé v životě jsem spatřil odkryté pozůstatky kostry neogenního chobotnatce přímo v hornině.

Nutno poznamenat, že takových nálezů je na světě velmi málo.

Všechny organizované vykopávky, kterých jsem se účastnil, ať už v tuzemsku či v zahraničí, měly svůj vlastní specifický postup práce. Vykopávky na lokalitě Els Casots mi ale přinesly dosud nejdůležitější zkušenosti, které mohu aplikovat i na své aktuální výzkumy.

Většina živočichů nalezených na Els Casots, včetně zvláštních nebo exotických druhů se tehdy vyskytovala nejen na území Španělska, ale i celé Evropy, a to včetně Moravy.

Proč ale tato zvířata na území Evropy již několik milionů let nežijí a většina je dokonce už zcela vyhynulá? Odpovědí jsou změny životního prostředí vlivem tektonické činnosti a měnícího se klimatu.

Těžko hledat v Evropě kontrastnější příklad, než je dnešní Katalánsko, které je na míle vzdálené představě

lesů překypujících životem, které tu bujely před 16,4 miliony let.

Paleontologické výzkumy po celém světě směřují k pochopení dopadu klimatických změn na vývoj života na Zemi. Každý z nich přináší další střípky informací, které nám umožňují lépe pochopit příčiny i dopady těchto změn a rovněž odlišit vlivy přirozené a ty způsobené člověkem.

Zatímco člověk, rod Homo, se poprvé objevil teprve před 2,8 miliony let na konci třetihor, dramatické změny klimatu ovlivňovaly vývoj života na Zemi už miliony let před ním a mají na svědomí i vývoj nás samotných.

Jakub Březina, Geologicko-paleontologické oddělení MZM Foto: J. Březina

Proč jsou dobré organizované vykopávky?

Největším nepřítelem každého vědce je čas. I když práce každého paleontologa začíná dřinou v terénu, většina paleontologů na terénní výzkum nemá tolik času, kolik taková práce vyžaduje. Organizované vykopávky ale umožňují (podle množství pracovní síly) nashromáždit v týdnech tolik dat a materiálu, kolik by jeden nebo dva lidé zpracovávali několik let. Takové výzkumy poměrně rychle přinášejí dostatek dat pro ucelenou představu o dané lokalitě a otevírají i odpovídají řadu otázek.

Křehké kosti je potřeba průběžně zpevňovat akrylátovou pryskyřicí – tzv. paraloidem.

Před vyjmutím fosilní kosti bylo potřeba důkladně zdokumentovat její pozici v hornině.

www.mzm.cz

M revue

63

L

Před oponou – za oponou se detailně zabývají jak Sekorovou ilustrační a literární tvorbou, tak jeho méně známými aktivitami na poli tuzemského komiksu, divadla, filmu, sportu či jeho entomologickým zápalem. Knihu doprovází bohatý obrazový materiál.

Obě knihy jsou mimo jiné k dostání v prodejně MZM v Dietrichsteinském paláci. (jih) Foto: Archív MZM

Sekora i Afrika.

Jeden křest, dvě publikace Od toho plány jsou, aby se měnily…

Namísto dvou se nakonec v Pavilonu Anthropos sice konal křest pouze jeden, společný, ale o to slavnostnější. A na významu to neubralo žádné z křtěných publikací: ani Okouzlení Afrikou, ani výpravné monografii Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce. Kromě křtu mají obě díla ještě jednoho společného jmenovatele. Vztahují se ke stejnojmenným stěžejním výstavám Moravského zemského muzea a, i když ty skončí, zůstanou jako jejich trvalá připomínka. „V knížce je patrný můj přístup kurátorský, ale současně prezentované rozhovory se sběrateli a tvůrci inspirovanými uměním Afriky odkrývají také jejich autentický pohled na tento kontinent,“ podotkla editorka knihy a zároveň jedna z kurátorek Okouzlení Afrikou Barbora Půtová z Karlovy univerzity. Na výstavě, která se stala v Anthroposu bez nadsázky událostí podzimu loňského roku, byli zastoupeni čeští umělci, jako Josef Čapek, Emil Filla, František Tichý či Milada Marešová, ze současných se pak představila díla Františka Skály, Jana Švankmajera, Jindry Vikové či Jaroslava Róny. Posledně jmenovaný výtvarník se stal i kmotrem publi-

64

kace: „Bylo mi ctí setkat se s takovými umělci, kteří se na výstavě objevili. Možná jsem z poslední generace, která se o Afriku opírá, a možná, že by budoucí umělci měli přemýšlet, zda se k těmto kořenům nevrátit,“ uvedl Jaroslav Róna.

Křest pod mamutím chobotem se stal symbolickým také pro Sekorovu monografii, i když samotná výstava je instalována v Dietrichsteinském paláci. „Dnes už málokdo ví, že právě Sekora byl jedním z ilustrátorů Lovců mamutů a že si Eduard Štorch jeho kreseb cenil stejně jako těch od Zdeňka Buriana,“ připomněl kurátor výstavy Tomáš Prokůpek z Oddělení dějin literatury MZM. Monografie autorského kolektivu pod jeho vedením je rozdělená do dvanácti tematických oddílů, které

Žádné miny v Moravském zemském muzeu Shromáždění či pietní akce, plánované k letošnímu 75. výročí konce druhé světové války a osvobození Brna se kvůli koronavirové pandemii buď neuskutečnily vůbec, nebo jen v komorních rozměrech. Připomeňme si však toto důležité výročí sice opožděně, ale možná o to zajímavěji. V archívu Ústavu Anthropos se totiž dochoval zajímavý a pro svou dobu příznačný snímek. Rudoarmějec jménem Avdějev v něm vedle hlavního vchodu do Dietrich-steinského paláce, jednoho z hlavních objektů současného Moravského zemského muzea, oznamuje, že v objektu „min nět“, což vděčně zaznamenává náhodná školačka. Zajímavé

www.mzm.cz

jsou stopy čerstvého nástřiku dolní části zdi a dveří – že by se jím skrývalo něco, co souviselo s předchozímu událostmi? (mo) Foto: Archív MZM

Se svými programy muzeum „dojde“ i k nemocným dětem Za malými návštěvníky, kterým nemoc nebo zdravotní handicap nedovolí návštěvu výstav a expozic, se Moravské zemské muzeum se svými vzdělávacími programy na cesty vydává už tradičně samo. Průběžně pokračuje především spolupráce s Nadačním fondem dětské onkologie Krtek, muzejníci mimo jiné pomáhají při prázdninovém pobytovém táboru pro léčené děti a jejich blízké na Milovech na Českomoravské vrchovině.

Moravské zemské muzeum zde již druhým rokem pořádalo naučně zábavný den zaměřený na poznání přírody lokality Milovska. Velmi úspěšný program pro asi 120 účastníků, tentokrát na téma zvířata, s mnoha stanovišti, praktickými ukázkami, kvízy i malou zoologickou zahradou, připravili a realizovali kurátoři a odborní pracovníci MZM, především ze Zoologického a Entomologického oddělení, lektorky Dětského muzea, jakož i externí spolupracovníci.

Naopak komorní předvánoční atmosféru měly adventní koncerty.

Pro ty loňské například Oddělení dějin hudby s externími spolupracovníky zajistilo hudební vystoupení a povídání o hudbě s ukázkami historických nástrojů přímo na lůžkových odděleních Kliniky dětské onkologie FN Brno.

Nově zahájilo MZM spolupráci s Mateřskou a základní školou při Fakultní nemocnici Brno. V prostorách nemocniční školy se konala malými pacienty hojně navštívená velikonoční a vánoční pásma Dětského muzea, představující tradiční

www.mzm.cz

zvykosloví. Děti velmi uvítaly také související výtvarné dílny.

Se Zdravotním klaunem MZM na letošní léto připravovalo program z oboru mineralogie pro příměstský tábor NFDO Krtek Cirkus paciento.

Pandemie koronaviru sice bohužel tyto plány zhatila, ale pro děti se chystá alespoň virtuální muzeum, soubor odkazů na muzejně vzdělávací online programy a aplikace.

Doufáme, že přinesou radost i poučení těm upoutaným na lůžko.

Simona Šindlářová Foto: Archív SiSi

celé ploše novostavby však přeci jen došlo k narušení kosterních pozůstatků. V průběhu výzkumu bylo objeveno a prozkoumáno 7 více či méně zachovalých hrobů. V převaze obsahovaly kosterní pozůstatky dětí a mladších jedinců ženského pohlaví, což vyplývá z průvodních nálezů. Jde hlavně o stříbrné, často pozlacené hrozníčkové a bubínkové náušnice ze skupiny honosných šperků veligradského typu, zdobené metodou granulace a filigránu.

V jednom z hrobů bylo nalezeno celkem 9 takovýchto náušnic, což znamená, že s nimi pohřbená dívka náležela do rodiny významného velkomoravského velmože, žijícího

Hroby skrývaly těla mladých žen a dětí Za unikátní lze označit výsledky záchranného archeologického výzkumu v místech nově budovaného objektu Slováckého muzea ve Starém Městě u Uherského Hradiště.

Ve dvou etapách ho letos v lednu provedli archeologové Centra slovanské archeologie a antropologové Ústavu Anthropos MZM. Vzhledem k tomu, že plocha byla archeologicky prozkoumána v letech 1949 a 1950, panovalo přesvědčení, že by se zde již neměly objevit nálezy archeologické povahy, zejména pak hroby z období Velké Moravy (9. století). Při prvotních výkopech a následné skrývce zeminy provedené na

M revue

65

Před oponou – za oponou v 2. polovině 9. století na území dnešního Starého Města, tehdejšího Veligradu. Celkový počet okras ve všech hrobech dosáhl počtu 23 kusů, dohromady s dalšími předměty, jimiž byly gombíky, prsten a nůž, bylo získáno bezmála 30 nálezů. To, že hroby nebyly objeveny už na přelomu 40. a 50. let minulého věku lze vysvětlit tak, že ležely v místech rozhraní dvou výzkumných zón, mezi nimiž zůstala neprozkoumaná plocha, a také proto, že výplň jejich hrobových jam byla shodná s okolním podložím, takže splývaly.

Kosterní pozůstatky budou po ošetření uloženy v Ústavu Anthropos, šperky a další nálezy se po konzervaci ve Slováckém muzeu stanou součástí sbírky Centra slovanské archeologie MZM, jehož pracovníci provádějí výzkumy na půdě Starého Města nepřetržitě od roku 1948.

Luděk Galuška, vedoucí Centra slovanské archeologie MZM

Zámek v Jevišovích zdobí vzácný gobelín Hostinu bohů, vzácný gobelín, který po několik let zůstával skrytý v depozitáři, mohou od letošního května obdivovat návštěvníci Starého zámku v Jevišovicích MZM. Bruselská tapiserie impozantních rozměrů o šířce 520 cm a výšce 350 cm prošla

vloni rukama restaurátorů z Moravské gobelínové manufaktury a byla instalována v zámeckém sále, kde je vystaveno na padesát klávesových nástrojů. „Námětově tedy velmi dobře doplňuje tuto část expozice a ladí i prostorově. Jako kastelán jsem s radostí uvítal prezentaci této vzácné kulturní památky právě na Starém zámku, kde mají vzácné gobelíny svou tradici,“ říká Jiří Černý. „Právě z Jevišovic totiž pochází jeden z nejcennějších moravských kusů s námětem David a Abigail, avšak ten je v současné době umístěn na Státním zámku v Náměšti nad Oslavou,“ doplnil.

Hostina bohů náležela původně do souboru tapisérií ze zámku v západočeských Horažďovicích. Datována je do 1. poloviny 18. století. Jde

o velmi názornou ukázku mytologické ikonografie, užívané hojně v době barokní; můžeme zde spatřit celkem 29 postav, z toho celkem 14 bohů a polobohů, a k tomu 9 hudebních múz. Z nich 5 zpívá a 4 hrají na různé hudební nástroje za doprovodu Apollóna s lyrou. Hostině předsedá Zeus, obklopený dalšími vyvolenými Olympu (Afrodíta, Artemis, Athéna, Héra, Poseidón a další). Slavnost zpoza stromů pozorují dva satyři. Autorem je neznámý tvůrce z autorského okruhu Jodoca de Vos. Nově instalovaný gobelín nyní patří spolu s intaktně zachovanou zámeckou kaplí sv. Ludvíka, unikátním obrazem Obřezání Páně a archeologickými sbírkami Františka Vildomce k zlatým hřebům prohlídky Starého zámku v Jevišovicích. (red) Foto: Archív MZM

Badatelé se vracejí do časů mezi psem a vlkem Jak dlouho žije pes v blízkosti člověka? Jednu z dalších možných odpovědí na tuto otázku se pokusil dát mezinárodní týmový výzkum, v jehož rámci byla provedena mikroskopická analýza opotřebení zubů fosilních

66

www.mzm.cz

psovitých šelem z paleolitické lokality Předmostí v České republice.

Výzkumu se zúčastnila rovněž Martina Galetová z Centra kulturní antropologie Moravského zemského muzea.

Analýza zubů z doby před 28 500 lety přinesla další důkazy rozdělení pozůstatků psovitých šelem (Canidae) na dvě skupiny: jedné podobné vlkovi a druhé psovi, každé s různou potravou. „Provedli jsme analýzu mikroabrazí zubů ve fosilním vzorku psovitých z lokality Předmostí, který obsahuje jak vlku, tak psu podobné psovité šelmy," říká Martina Galetová. Badatelé identifikovali jasné typy opotřebení zubů pro každý ze dvou morfotypů psovitých. Zuby tzv. protopsů podobných vlku byly opotřebovanější pravděpodobně kvůli potravě obsahující kosti a jiné méně žádoucí kusy potravy, k nimž se dostali na lidských sídlištích, což by mohlo potvrzovat existenci dvou typů psovitých živících se různou potravou, což souhlasí s dalšími důkazy rané domestikace. Domestikace psa je prvním příkladem ochočení zvířat a jediným typem domestikace, který se objevil dávno před jednoznačným dokladem zemědělství. Probíhá však ostrá vědecká debata ohledně doby a okolností úplného počátku domestikace psů – odhady se pohybují od 40 000 do 15 000 let př. n. l. Diskutuje se rovněž o tom,

www.mzm.cz

proč byli jako první domestikováni vlci a stali se psy. Z antropologického hlediska je doba počátku domestikace významná pro pochopení chování a ekologie tehdejšího člověka – časného Homo sapiens.

Hlavním autorem studie je Kari Prassack, vedoucí výzkumu a sbírek v Hagerman Fossil Beds National Monument, který je součástí National Park Service (USA), a Peter Ungar, profesor na University of Arkansas (USA). Na projektu dále spolupracovali: Mietje Germonpré z Royal Belgian Institute of Natural Sciences (Belgie) a Josephine DuBois, studentka ze City School of Dentistry při University of MissouriKansas (USA). Výzkum podpořila Grantová agentura ČR, Ministerstvo kultury ČR a University of Arkansas Honors College (USA). (red) Foto: Archív MZM

V Lanžhotě se našly relikty německého tanku V roce 75. výročí konce 2. světové války došlo na jižním okraji města Lanžhot k zajímavému nálezu.

V druhé polovině dubna 2020 zde byly při hloubení kanalizace obje-

veny relikty německého tanku Panzerkampfwagen VI Ausf. B „Tiger II“, přezdívaného „Königstiger“. Jednalo se o zbytky tankového pásu v souvislé délce 5,3 metru, šířce 90 cm a váze přes dvě tuny, čep k zavěšení kola a část pancíře nad místem řidiče. V kompletním stavu téměř sedmdesátitunový obrněnec patřil k 1. rotě 503. oddílu těžkých tanků pancéřové divize Feldhernhalle 2 (Panzer-Division Feldherrnhalle 2) a byl zde zničen v urputných bojích s Ruskou armádou o obec dne 11. dubna 1945. Zajímavostí je, že k téže jednotce náležel i šikovatel a německé tankové eso Kurt Knispel, jenž však do bojů o Lanžhot nezasáhl. Po válce byl tank rozřezán a odtažen do šrotu, některé jeho části však zřejmě skončily v zemi. K nálezu byli dne 24. 4. 2020 pozváni pracovníci Historického oddělení MZM, kteří provedli dodatečné měření magnetometrem v místě nálezu, určili a zdokumentovali již nalezené kusy Tigeru II. (JBre)

M revue

67

L

My a svět

DÁNSKÉ STŘÍPKY neboli Okamžiky na severu Ano: „střípky“ a „okamžiky“: naše cesta byla krátká, ovšem intenzívní.

A radostná. Splnila sen, který zrál deset let a původně se zdál býti spíše pošetilou vidinou…

Inspirace zrodila tradici

Že se Rudolf Těsnohlídek pro myšlenku Vánočního stromu republiky inspiroval v Kodani, je všeobecně známo. A mne od chvíle, kdy jsem se tímto autorem začala více zabývat, neopustila představa, ba touha ukázat současným Dánům, jak byl jejich nápad přijat a posléze se vyvíjel až do dnešní podoby v zemi uprostřed Evropy. Vždyť naše kontakty v minulosti – zvláště od konce 19. století a v době meziválečné – byly hojné, ať už se týkaly hospodářství

68

nebo kultury; osobnost Přemyslovny Markéty, provdané Dagmar Dánské, reflektovala česká literatura i výtvarné umění, při položení základního kamene domova Dagmar (1928) asistovali i zástupci Československo-dánské společnosti…

Tradice, založená roku 1924, přežila v lidové paměti i období politické nepřízně, ba její novodobá etapa trvá už déle než ona prvorepubliková!

Jednání s Velvyslanectvím České republiky v Kodani začalo několik měsíců před zamýšleným termínem výstavy, zvoleným na závěr roku 2019, kdy se sešlo několik ju-

bileí: první charitativní strom v Dánsku (1914), nalezení opuštěného dítěte jako podnět k založení československé tradice (1919), první strom v Brně (1924), otevření Dětského domova Dagmar (1929). Odpověď byla velmi vstřícná a dostali jsme kontakt na radnici města Ringstedu, tedy místa, kde je královna Dagmar pohřbena. Skvělá volba! Také proto, že městečko leží pouhou hodinu cesty z Kodaně.

Nastala čilá korespondence, jejímž výsledkem bylo umístění výstavy v Muzeu a archivu města Ringstedu (Ringsted Museum og Arkiv). Současně vznikal scénář: bylo třeba vybrat fakta a obrazovou dokumentaci s ohledem na zahraničního návštěvníka, příslušné historické a mezinárodní souvislosti, od středověku přes hospodářské stáže a založení skandinávských studií

www.mzm.cz

L

Přivezli jsme výstavní skládačku v dánštině (grafická úprava Aleš Čefelín, Odd. komunikace a marketingu MZM).

na pražské univerzitě v 19. století, umění fin de siècle, navázání diplomatických kontaktů po 1. světové válce a vývoj od 20. let až k roku 2014, kdy do Brna zavítal velvyslanec Dánského království, aby promluvil na slavnosti ke 100. výročí založení tradice v Dánsku a 90. výročí charitativního vánočního stromu v Československu.

A výstava Christmas Tree of the Republic. A Journey from Denmark to Czechoslovakia byla hotova.

Letecká doprava je rychlejší, ale zvítězil praktický zřetel: šest pouzder s oboustrannými panely, krabice s modelem náměstí (neklopit!), taška výstavních brožur, knihy a dárkové

www.mzm.cz

předměty pro kolegy – plus naše zavazadla – to vše přenést z letiště na místní spoj, čekání a prostoje… – ne, volíme auto.

Vyjeli jsme v neděli 3. listopadu 2019 ráno a počasí se chovalo stylově: téměř celá dvoudenní cesta přes Německo propršela. Při vstupu na dánskou půdu nás celníci přepočítali, podívali se do kufru vozu a s úsměvem nás pustili dále. Přes neustávající déšť jsme si vychutnali přejezd přes dva legendární visuté mosty, Malý (1,7 km) a Velký Belt (18 km): druhý jmenovaný spojuje dva největší dánské ostrovy, Fyn a Sjælland – tam míříme. Dvě dánské noci trávíme v hotýlku Krebs-

huset (Račí dům) u města Sorø, nedaleko Ringstedu. Pravděpodobně bývalý statek, nyní vedený sympatickým, ležérním mladým personálem: při večeři nás přijde pozdravit noční recepční – česky; nenechal si ujít setkání s krajany. Milý detail: zaměstnanci se večer sešli v jídelně a hráli společenské hry. Nikoli počítačové! Večeře je pro všechny hosty stejná a máme se nechat překvapit kuchařovou fantazií: po oba večery je to pak varianta na poctivý kus masa, zeleninovou přílohu, brambory ve slupce sypané hrubou solí (servírovány v kovovém kotlíku) a bohaté saláty. Skvělé.

M revue

69

Most přes Velký Belt (Storebæltsbroen) se pro vytrvalý déšť ztrácel v mlze.

70

www.mzm.cz

71

My a svět

Vánoce se srdcem ve znaku

Ráno 5. listopadu: Ringsted, muzeum leží v centru.Vyrážíme časně, jsme domluveni již na osmou hodinu: pro jistotu, vernisáž začíná ve dvě odpoledne. Nejprve se účastníme pravidelné ranní porady s kávou (kdy se hovoří o úkolech dne), vedle interních zaměstnanců se nám představuje také několik dobrovolníkůseniorů, kteří zde pravidelně pomáhají. Ringstedské muzeum je součástí instituce, jejíž strukturu známe i z české praxe: patří mezi jedenáct poboček Muzea Vestsjællandu a jeho expozice se věnuje prehistorii a historii dané oblasti od počátku osídlení přes změny v hospodaření až po každodennost venkova i města. Leč do práce! V určeném sále volíme umístění výstavy při stěně s panoramatickou fotografií Ringstedu, přímo proti dveřím se závěsem. Kolegyně přinášejí ubrus stejné barvy, jakou má podklad panelů – výborně. Na stolek instalujeme model náměstí Svobody s prvním stromem z roku 1924, na menší stůl při vchodu pamětní knihu a výstavní skládačky, ještě upravit osvětlení – a je hotovo.

Ringsted patří k nejstarším dánským městům, má středověké kořeny a byl panovnickým sídlem, ve stejné době vznikl benediktinský klášter. Dnes tu žije téměř 23 tisíc obyvatel a pro zajímavost: jeho partnerským městem v České republice je Kutná Hora. V době naší návštěvy

Ringsted Museum og Arkiv (vpravo) a jeho součást, zrekonstruovaný větrný mlýn.

Foto Pavla Seitlová.

Expozice muzea v Ringstedu je vzdušná a minimalistická, jen drobnější předměty se skrývají ve vitrínách. A počátkem listopadu už z koutů jukali červení vánoční skřítci.

Půvabná mlékárna, kde si dětští návštěvníci prakticky vyzkoušejí výrobu másla od samého počátku.

72

www.mzm.cz

již oblékal vánoční výzdobu: její součástí jsou červená srdce a my si uvědomujeme, že motiv srdce z prvních brněnských vánočních stromů byl nejen symbolem lásky, nejen odkazem na znak spolupracující organizace České srdce, ale též dotykem dánské inspirace. Přecházíme ulici královny Dagmar a míříme nejprve k románsko-gotickému kostelu svatého Bendta (Benedikta), vystavěnému ve 12. století: zde najdeme nejen hrob krále Valdemara II. a jeho dvou manželek, ale též pamětní desku, kterou zde v září roku 1928 nechala instalovat Československo-dánská společnost. Čteme: „(…), přinesla mír všem bez pokoje, svobodu spoutaným a vítězící láskou získala si dánská srdce. Mír, svobodu a lásku ať hlásá její památka vždycky v budoucnosti oběma národům.“ Přicházíme sice bez věnce (který sem dle tradice kladly československé výpravy), ale jistě s dojetím a úctou vůči dílu předchozích generací…

Na vernisáži promluvil vzácný host: velvyslanec České republiky v Kodani pan Radek Pech a jeho slova o příspěvku k dobrým vztahům hřála u srdce. Stejně jako poděkování starosty města pana Henrika Hvidestena. Přišli zástupci muzea i místního tisku. Rozloučení není smutné, patří vyslovení díků: za vstřícný přístup našemu velvyslanectví (které nás podpořilo nejen organizačně, ale též finančně), panu velvyslanci za milá slova a paní konzulce Kateřině Guryčové Láníčkové, která se vernisáže též zúčastnila, za cenné a trpělivé rady po celou dobu přípravy. Panu Tomáši Ronovskému,

Ve výzdobě ulic, výkladních skříní ani na vánočním stromku v muzeu nechyběla červená srdce.

Královna Dagmar s manželem Valdemarem II. je pohřbena v klášterním kostele sv.

Bendta (Benedikta) v centru Ringstedu.

Pamětni desku věnovala roku 1928 Ceskoslovensko-danska společnost.

www.mzm.cz

M revue

73

My a svět kolegovi z Oddělení tvorby výstav MZM, autorovi originálního grafického řešení panelů. A též dvěma dámám, na jejichž bedrech ležela organizační stránka akce: paní Marii Højland Mikkelsen z kulturního odboru místní radnice a paní Anette Månsson, manažerce muzea.

Ještě rychlá procházka šeřícími se ulicemi, horký čaj v kavárně (neb je zima a opět prší); potkáváme tu nefalšovaného Vikinga. A zpět do hotelu: zítra vstáváme záhy. Říkám-li „my“, myslím tím své spoluputující a také jim na závěr ráda a velmi děkuji: paní kolegyni Pavle Seitlové za zásadní podíl na překladu výstavy do angličtiny, panu řidiči Pavlu Burešovi za bezpečnou jízdu a oběma za příjemnou společnost.

Pět dní, dva a půl tisíce kilometrů. Únava a dobrý pocit z naplněného předsevzetí.

Dánsko, jistě někdy na shledanou!

Text a foto: Hana Kraflová, kurátorka Oddělení dějin literatury

Naše výstava začíná mapou Evropy po 1. světové válce a vznikem nástupnických států včetně Československa: na vysvětlenou, proč se nová tradice hrdě zaštítila slovem „republika“.

V muzejním obchodě lze zakoupit též několik variant repliky křížku královny Dagmar: relikviář byzantské provenience pravděpodobně z 12. století byl nalezen při otevření hrobu roku 1683. Dánské děti dostávají tzv. Dagmařin křížek při křtu, dívky ho nosí při konfirmaci.

Památka je vystavena v kodaňském Národním muzeu.

74

www.mzm.cz

Ve víru KORONAVIRU

Napřed se množil nepovšimnut. Pak ho zaregistrovali lékaři a epidemiologové. A rychle bylo jasné, že nepatrný virus z Wuchanu hodlá změnit svět. Pokud se někdo do té chvíle domníval, že drží svůj život pevně ve svých rukou, mýlil se, nemyl-li si je. Tak málo stačilo, aby se dosavadní hodnoty, nastavené priority, promyšlené strategie a zpupné byznys plány obrátily vniveč.

Po zdravotnících ovládli situaci politici a roztočili vír protivirových opatření. Školáci nastoupili, zprvu radostně, na nejdelší prázdniny, jaké kdy měli. Omezil se pohyb, dovoleno nebylo ani volně dýchat, osobní setkání s rodinou i přáteli se rozplynula ve vzpomínku a zbožné přání. Zavřela se divadla, kina, utichly koncerty. Paměťové instituce a galerie uložil virus ke spánku. Banální přípitek hlavně zdraví se stal mantrou… Naštěstí netrvalo dlouho a začali jsme postupně zjišťovat, že tahle zastávka není konečná, ale že lze přestoupit na jinou linku. A hledali jsme způsoby, jak jet dál, nikoliv ovšem podle starých map. Šily se roušky, vědci tiskli štíty. Jazykovědci objevovali a zařazovali nová slova a originální novotvary, jako haranténa nebo koronáč. Vzedmula se vlna solidarity a nemenší tsunami humoru. Úsměvy sice zůstaly pod ústenkami, ale návod z receptáře, jak ze staré králíkárny, ždímačky a součástek mopedu seskládat plicní ventilátor pro pět lidí, rozdýchal nejednu rodinnou ponorku. Etnografové začali sbírat roušky, které se staly českou spe-

www.mzm.cz

cialitou a vymazaly světové módní značky. Do divadla a na koncerty se začalo chodit v pyžamu. Výstavy a stálé expozice se stáhly do obýváků. Lidé v sobě probudili netušené schopnosti a pouštěli se do

věcí, na něž neměli dosud odvahu ani čas. Děti odmítaly být na mobilech, tabletech či počítačích a pofňukávaly steskem po kamarádech… Virus slábl. Vyhráno ale ještě není. Slavit budeme, až „dobu korony“ utřídíme a dostaneme natrvalo do muzea. A budeme tam vodit naše děti i vnoučata a vyprávět jim: Takový malý prevít donutil jít lidi od sebe. Jenže oni od té doby k sobě mají mnohem blíž. (jih)

M revue

75

L

Pod čarou

L

Na moravském písečku

Ženy na Brněnsku nosily čepce, šátky i roušky Známé úsloví být pod čepcem zjednodušeně znamená provdat se. Čepec se stal symbolickým předělem mezi svobodnou a vdanou ženou a obřad začepení nevěsty se dochoval na mnoha místech našeho území v živé paměti. Čepec obvykle nosily na Brněnsku mladší vdané ženy ke svátečním příležitostem, a to především v letním období.

Čepce přešly do lidového oděvu z městského prostředí v období 18. století. Jednak se nosily tvrdé vyztužené čepce, prošívané kovovými zlatými a stříbrnými nitěmi, které volily nejbohatší venkovské vrstvy obyvatel, a jednak čepce měkčí, látkové. V textilní sbírce Etnografického ústavu Moravského zemského muzea se dochovala pouze nepočetná, avšak významná kolekce dvanácti kusů těchto měkkých čepců, pocházejí nejen z Brněnska, ale i z jiných částí střední Moravy. Podle střihu se typově jedná o tzv. půlkové čepce, sešité ze dvou dílů – půlí. Dalším základním typem je pak čepec dýnkový.

Jeden z čepců, který se dochoval ve sbírce Etnografického ústavu, pochází z Tuřan. Vyztužený brokátový čepec je

76

prošívaný, na smetanovém podkladě jsou patrné červené růžičky se zelenými lístky. Čepec lemovaný devět centimetrů širokou modrou stuhou má v týle zavázanou větší mašli. Dochovalo se nám i jméno nositelky tohoto čepce, jednalo se o Marii Francovou, která pocházela z Tuřan, narodila se v roce 1798 a zemřela v roce 1858. Velmi podobný čepec je pak vidět na fotografii starší vdané ženy z téže lokality, která je oblečena v typickém svátečním oděvu. Ve výstřihu se nosil barevný tištěný šátek s třásněmi. Kabátek býval obvykle v tmavších barvách, pro toto období je charakteristický střih tzv. šunkových rukávů, tedy v ramenou nabíraných a u zápěstí stažených do manžety. Délkou sahal pouze do pasu, až

později se začaly nosit kabátky delší a vypasované, označované jako kacabajka. Sukně a zástěry si na Brněnsku udržely svou dlouhou délku minimálně do půli lýtek, na přelomu 19. a 20. století se délka sukní prodloužila až zcela ke kotníkům. Jedná se o vliv, který přišel z dobové secesní módy, bohatá silueta svědčí o velkém množství škrobených spodních sukní spodniček. Obvyklým doplňkem na fotografiích je modlitební knížka a růženec.

Mezi tradiční pokrývky hlavy, které byly v první polovině 19. století nedílnou součástí svátečního lidového oděvu, patřily na Brněnsku kromě čepce i bíle vyšívané šátky.

Nosily je obvykle starší ženy. Tyto rozměrné bílé plátěné šátky se nazývaly šaty, pleny či plíny, ale objevují se i jiné místní varianty, například ve Střelicích jim říkali plachetky.

Další archaickou oděvní součástí oděvu byly šatky. Obecně se jednalo o různě velké pruhy plátna, které se rozličnými způsobem ovíjely kolem hlavy a jsou známy už z období staro-

www.mzm.cz

Manželé z Líšně. Litografie Wilhelma Horna, 1837. Sbírka grafiky Etnografického ústavu MZM. Čepec, Brno-Tuřany, 1. polovina 19. století.

Sbírka textilu Etnografického ústavu MZM.

věku. Na Brněnsku se označovaly převážně jako roušky, nářečně róške.

Obraz malíře Františka Vavřince Korompaye z roku 1748 zachycuje velkolepý průvod na svátek Božího Těla k příležitosti ukončení oprav kostela sv. Petra a Pavla a jsou zde vyobrazeni obyvatelé všech sociálních vrstev. Několik venkovanek má hlavu ovinutou v bílé roušce, jejíž konce splývají volně na zádech, jedna z nich má dokonce kromě bílé roušky i vlasy opletené červenou stužkou a zavinuté do drdolu, který upevňuje zploštělá jehlice zvaná lžíce. Obdobná úprava hlavy se o hodech na Brněnsku stále nosí, v Líšni označují tuto variantu účesu jako na motáč, ve Šlapanicích na vrčku. Namísto bílého plátna se však okolo hlavy ovíjí červený šátek, který doplňují ozdoby z umělých květin.

Na trh však začaly pronikat od 30. let 19. století tištěné čtvercové šátky tovární produkce, zpočátku šlo o dovoz hlavně z rakouských zemí.

Jedná se o dobře známé turecké či vídeňské šátky v červené barvě s květinovým vzorem. Širokou květinovou borduru na červeném poli doplňuje středová část potištěna obvykle drobnějším vzorkem, Označení turecký šátek či zkráceně turečák pochází od specifického výrazného odstínu červené barvy, který se označoval jako turecká červeň, adjektivum vídeňský pak odkazuje k místu výroby. Na Brněnsku se někde těmto šátkům říkalo

www.mzm.cz

i hozlendr, například v Ostrovačicích.

Ve většině moravských regionů tento turecký šátek postupně vytlačil původní pokrývky hlavy úplně. Jednou z mála etnografických oblastí, kde se vedle tureckých šátků můžeme stále setkat s nošením šatky, je Horňácko. Na Podluží dokonce nošení tureckých šátků neproniklo vůbec a místní ženy a dívky dodnes ke slavnostním příležitostem oblékají ke kroji čepce zvané rožky a vyšívanou šatu.

Typy pokrývek hlavy a účesů však byly velmi pestré, ať už z hlediska použitých materiálů či druhů šátků a jejich úvazu. Záleželo na příležitosti, ke které se žena měla vhodně obléknout, a celková úprava hlavy podléhala mnohdy i dobovým módním trendům.

Ani v posledních letech neustává zájem o rekonstrukci původního svátečního kroje jednotlivých městských částí a obcí na Brněnsku na úkor doposud nošených nepůvodních kyjovských krojů. Zájemci, kteří se s žádostí o pomoc obracejí na Etnografický ústav MZM, se zpravidla přiklánějí k variantě z počátku 20. století a volí tak odpovídající úvaz tureckého šátku pro danou lokalitu. Objevují se však i badatelé se zájmem o starší variantu krojů z období 1. poloviny 19. století, kdy je nejvhodnější využít dokladů z depozitáře textilní sbírky a pokusit

Vdaná žena v čepci, konec 19. století, Brno-Tuřany.

se zhotovit repliku konkrétní oděvní součástky, jako například mužských krátkých kalhot koženek nebo právě ženského čepce. Důležité je vzít v potaz i použití správných textilních materiálů a barevnou kombinaci jednotlivých oděvních součástek tak, aby výsledný krojový komplet působil věrohodným dojmem.

Markéta Podešvová, Etnografický ústav MZM Foto: Archív MZM

M revue

77

L

M panorama

Leoš Janáček s Káťou Kabanovou opět v New Yorku Leoš Janáček je ve světě nejhranější český operní skladatel a Janáčkovo Brno vzbuzuje pozornost po celém světě. New York není výjimkou.

Brno se v roce 2017 stalo městem hudby UNESCO a TIC BRNO se odkazu skladatele systematicky věnuje od roku 2016. A zatímco letos ve čtvrtek 12. března v Česku vyhlásila vláda nouzový stav, v 19 hodin newyorského času zahájili v Českém centru New York formou live

streamu spolu s Moravským zemským muzeem a Metropolitní operou v Bohemian National Hall Czech Center New York Janáčkovi výstavu. Po dobu koronavirové pandemie zůstávala sice uzavřená, ale návštěvníkům bude zpřístupněna hned po znovuotevření galerie. Výstava byla připravena u příležitosti plánovaného uvedení Janáčkovy opery Káťa Kabanová v Metropolitní opeře a právě okolnosti vzniku tohoto Janáčkova díla a jeho světové

78

premiéry v roce 1921 v Brně tvoří její hlavní téma. Další části výstavy mapují historii inscenací Janáčkových oper na scéně Metropolitní opery v New Yorku a aktuální janáčkovské dění v Brně. Vedle Mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno, který se vypracoval na jednu z nejprestižnějších hudebních událostí v Evropě, představují i další témata, např. janáčkovskou stezku Po stopách Leoše Janáčka nebo zařazení Archivu Leoše Janáčka MZM do registru Paměť světa UNESCO. Součástí výstavy je i kolekce výtvarných koláží brněnské umělkyně Venduly Chalánkové s motivy portrétů Leoše Janáčka, jeho blízkých a postav z jeho oper. Vendula Chalánková spolupracovala také na sérii animovaných videí „Leoš Janáček ve třech minutách“, která jsou rovněž na výstavě ke zhlédnutí. (šz) Foto: Archív MZM

Z. Burian – malíř pravěku v holandském Haarlemu V Teylers muzeu v Haarlemu byla 31. ledna 2020 otevřena výstava Dinomakers – dvě století paleo artu,

která prezentuje, jak se v průběhu dvou století měnil obraz zaniklých tvorů prostřednictvím paleontologických rekonstrukcí. Od dinosaurů se šupinami po dinosaury s peřím, od těžkopádných tvorů po rychle pohybující se běžce. Na výstavě je až do 23. srpna letošního roku k vidění společně s dalšími světoznámými autory i jedenáct obrazů Zdeňka Buriana ze sbírek Geologicko-paleontologického oddělení a Ústavu Anthropos MZM. Moravské zemské muzeum spravuje více než 200 děl Zdeňka Buriana, z nichž mnohá najdeme ve slavné knize Velká kniha o pravěku, a která ukazují v paleontologické rekonstrukci nejplodnější a nejzdařilejší etapu umělcovy dráhy. Na výstavě Dinomakers mohou návštěvníci zhlédnout Burianovy slavné obrazy ptakoještěrů dimorfodona, pteranodona, dinosaurů triceratopse, diplodoka, slavného iguanodona, ale i člověka kromaňonského, neandrtálce nebo pitekantropa. Tento umělec se neodmyslitelně zapsal do historie paleontologické rekonstrukce. Mnozí významní paleontologové z celého světa vděčí své kariéře právě Zdeňku Burianovi a jejich vyznání jsou podobná, jako to Dr. Gillese Cunyho z lyonské univerzity: Když mi bylo sedm let, tatínek mi koupil knihu s Burianovými obrázky. Jmenovala se francouzsky „L´encyclopédie de la

www.mzm.cz

zase bude moci scházet a má před sebou ještě mnoho radostných chvil.

(J.Č.)

Foto: Archív MZM

Archeologové zachraňují památky před stavbaři

préhistoire“ (Encyklopedie pravěku).

Tato kniha zapříčinila, že jsem se rozhodl, že se chci stát paleontologem.

Myslím, že tu knihu stále mám.

Růžena Gregorová Foto: Archív MZM

Děti v Jevišovicích láká vlastivědný kroužek Druhým školním rokem je pod vedením kastelána Jiřího Černého v Jevišovicích činný Vlastivědný kroužek, určený pro žáky základních škol. V minulém školním roce 2018-19 se přihlásilo 7 žáků, v současnosti jej navštěvuje 9 žáků ve věku 10-14 let. Kroužek se zaměřuje především na poznávání památek a přírody v regionu; součástí jsou i exkurze, kreslení a fotografování a časté návštěvy Starého zámku v Jevišovicích, a to ve spolupráci MZM - Starý zámek Jevišovice, ZŠ Jevišovice a SVČ Znojmo.

Schází se jednou týdně v rozsahu dvou hodin.

Hlavním cílem je naučit děti, aby si všímaly prostředí, v němž žijí, vést je k vědomí, že lidstvo má své dějiny, že se příroda dle regionů různí, že dějiny lze vnímat v terénu i na příkladu památek apod. Vlastivědné poznávání je soustředěno především

www.mzm.cz

na oblast Znojemska a jeho specifika. Za příznivého počasí jsou podnikány pěší vycházky do nejbližšího okolí (Černín, Střelice) i výjezdy autobusem (Hluboké Mašůvky). Členové kroužku jsou mimo jiné i hrdí na to, že mohou navštěvovat i jinak veřejnosti ne vždy přístupné památkové objekty a získávají i blízký vztah ke Starému zámku v Jevišovicích, jenž je ve správě Moravského zemského muzea. Vlastivědný kroužek v Jevišovicích již vešel do povědomí rodičů a žáků a má do budoucna potenciál dále se rozvíjet.

Bohužel, z důvodu ochrany před virovou nákazou musel být kroužek ke dni 10. března 2020 souběžně se školou přerušen, ale těšíme se, že se

Pracovníci Archeologického ústavu vyráželi do terénu i v době nouzového stavu vyhlášeného kvůli pandemii koronaviru, samozřejmě vybaveni patřičnými ochrannými pomůckami. Museli, protože stavební práce se v drtivé většině případů nezastavily a nadále tak ohrožují archeologické památky.

Jeden z posledních výzkumů tohoto charakteru se uskutečnil mezi obcemi Rosice a Zastávka nedaleko Brna. (Na obrázku A. Čerevková a J. Hajná z Archeologického ústavu při exkavaci jedné z pravěkých jam na této lokalitě mezi Rosicemi a Zastávkou). Při kultivaci plochy pro výstavbu výrobně-skladovacího areálu bylo objeveno několik rozměrných jam staroneolitické kultury s lineární keramikou. Její nositelé se na našem území pohybovali zhruba před 7500 lety a jsou

M revue

79

M panorama

považováni za „průkopníky“ zemědělství. V prostoru nově objevené archeologické lokality po sobě zanechali především značné množství fragmentů keramických nádob a kamenných nástrojů. Získaný materiál bude laboratorně ošetřen na příslušném pracovišti Archeologického ústavu MZM v Rebešovicích, aby byl připraven pro odborné archeologické zpracování a případné analýzy.

Od začátku letošního roku šlo již o třetí akci s pozitivním archeologickým zjištěním. Předchozí dva výzkumy proběhly na Ivančicku a rovněž přinesly zajímavé a cenné informace o zdejším pravěkém osídlení.

Alžběta Čerevková Foto: K. Čerňavová

doucí Oddělení pro historii biologických věd MZM Jiří Sekerák. „Byl jsem na skvělé návštěvě tohoto nádherného muzea, jakési pocty Mendelovi a jeho myšlenkám. Naučil jsem se zde hodně, což mi pomůže a ovlivní to, jak budu mluvit o Mendelovi v budoucnosti. Bravo!!“ zazna-

menal po prohlídce do pamětní knihy Paul Nurse, který považuje Mendela za jednoho z největších vědců. „V průběhu návštěvy se mi svěřil, že nyní bude muset při nejbližším novém vydání jeho učebnice genetiky přepsat kapitolu o Mendelovi. A také, že se mu po půlhodince u nás změnil celoživotní pohled na Mendela. To mě velmi potěšilo, asi bych si dlouho vzpomínal, co bych k takovému ocenění přirovnal,“ podotkl Jiří Sekerák. Paul Maxime Nurse (nar. 25. ledna 1949) je významný anglický genetik. V letech 2010–15 byl prezidentem Královské společnosti, v současnosti je ředitelem Ústavu Francise Cricka a prezidentem Rockefellerovy univerzity v New Yorku. Nobelovu cenu získal za objevy v oblasti buněčného cyklu.

Během své návštěvy v Brně letos v lednu převzal čestný doktorát na Mendelově univerzitě. (jih) Foto: Filip Fojtík

Nobelista Paul Nurse navštívil Mendelianum Dělí je od sebe staletí, ale svým způsobem jsou kolegové… Poslední lednový den si Mendelianum Moravského zemského muzea přišel prohlédnout držitel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 2001 Paul Nurse. Centrem ho provedl ve-

80

www.mzm.cz

Nakladatelské počiny

SEKORA MRAVENČÍ A JINÉ PRÁCE Tomáš Prokůpek a kol.

Na vrcholu hromádky stál mravenec se šátkem kolem krku a s ranečkem na zádech, v rukách držel kus jehličí, které se lesklo jako zrcadlo, tak bylo hladké, a volal na celé kolo: „Pozóóóóór, s cesty, pozóóóóór!“ A než se kdo nadál, sedl si mravenec na to jehličí a fůůůůůů! Jel na něm vesele dolů jako na sáňkách...

V září roku 2019 jsme si připomněli 120. výročí narození Ondřeje Sekory. Tato publikace, společně se stejnojmennou výstavou, je příspěvkem k uctění díla významného brněnského rodáka, spisovatele, novináře, kreslíře, grafika, ilustrátora, karikaturisty a v neposlední řadě i nadšeného entomologa a ragbisty.

ISBN: 978-80-7470-270-9 / 2019 / 336 stran / formát 245×305 mm / pevná vazba / 1 199 Kč

TĚŽBA A RITUÁL, PAMĚŤ A TRANSFORMACE Uzavírky šachet a obětiny z doby bronzové v Krumlovském lese

Nová kniha o těžbě v Krumlovském lese je už druhá v řadě, a na rozdíl od té prvé pojednává jen o dvou těžních areálech a v podstatě jen o jednom období, starší době bronzové. Tato studie se nezaobírá obecnými otázkami kultury únětické a věteřovské, ale jen poukazuje – a to v naší literatuře asi poprvé – na konkrétně doložený fenomén obliterací těžních revírů, v obecné rovině potom na otázku proměn sakralizovaných útvarů, jež nejsou pouhým ničením (ač se jimi něco odstraňuje), ale souvisejí spíše se změnou postoje směrem od okázalosti k intimitě, a často i s přenášením akcentu ze záležitostí našeho světa do světa předků.

Martin Oliva ISBN: 978-80-7028-524-4 / 2019 / 226 stran / formát 210×297 mm / pevná vazba / 450 Kč

OKOUZLENÍ AFRIKOU Barbora Půtová (ed.)

Afrika od 19. století okouzlovala jak cestovatele, dobrodruhy, milovníky jinakosti a exotiky, tak výtvarné umělce. Mnozí malíři odcházeli na zkušenou do Afriky, zejména do Maroka, Tuniska nebo Alžírska. Pobyt nakonec některé z nich natolik okouzlil, že proměnil jejich výtvarný rukopis nebo dokonce ovlivnil jejich celoživotní tvorbu. Afrika zůstala pro umělce přitažlivou i ve 20. století, a to jako zdroj inspirace prostřednictvím poznávání a objevování, cest napříč Afrikou a nakonec i jako důvod k dlouhodobému setrvání včetně profesního působení.

978-80-7028-521-3 / 2019 / 296 stran / formát 240×250 mm / pevná vazba / 490 Kč

KELTSKÁ POHŘEBIŠTĚ NA MORAVĚ okresy Břeclav a Znojmo Jana Čižmářová

Předkládaná práce je závěrečným svazkem série publikací, jejichž prezentováním se postupně naplňoval dlouhodobý záměr, totiž zveřejnění všeho dostupného materiálu z laténských pohřebišť na území Moravy. Cílem této publikace je stejně jako u svazků předchozích prezentovat shromážděním všech dostupných podkladů a novým zdokumentováním materiálu nálezový fond tak, aby mohl být podle současných požadavků východiskem k dalšímu vědeckému zpracování.

Aktuálně předkládaný katalog zahrnuje materiál z posledních okresů/regionů Moravy s výskytem laténských pohřebišť, Břeclavska a Znojemska.

ISBN: 978-80-7028-529-9 / 2019 / 396 stran / formát 210×297 mm / brožovaná vazba / 264 Kč

www.mzm.cz

M revue

81

L

M knihovna

L

M Chef d' oeuvre

Kameny spadlé z vesmíru: stonařovské meteority Stonařovské meteority náleží k unikátům sbírky Mineralogickopetrografického oddělení Moravského zemského muzea. Jejich stáří je srovnatelné se stářím Země, tedy 4,55 miliardy let. Patří do skupiny vzácných tzv. HED achondritů – eukritů a ukazuje se, že jde pravděpodobně o úlomky planetky Vesta.

Tvořeny jsou převážně živcem (vápenatým plagioklasem) a pyroxeny. Typickým znakem je černá lakově lesklá tenká sklovitá kůra na povrchu (do 1 mm) s patrným žilkováním, která vznikla při průletu atmosférou.

Zhruba 200 – 300 kusů kamenů spadlo 22. května 1808. Před šestou hodinou ranní se nad Stonařovem na Jihlavsku klenula jasná obloha… Lidé šli právě na mši.

Náhle se na nebi objevil velký ohnivý kužel a ozvala se ohlušující

rána. Následovalo dunění, které přecházelo ve svist doprovázející pád jednotlivých meteoritů. Podle dobových zpráv trval celý jev zhruba 8 minut. Velmi rychle se snesla hustá mlha a krajinou se šířil nevábný puch. Jako zázrakem nebyl nikdo z přihlížejících meteority zasažen. Ti, kteří se k nim bezprostředně po jejich dopadu dostali, popsali, že kameny byly ještě horké. Už 28. května se na místě objevil dr. Karel Schreibers (1775– 1852), ředitel c. k. přírodovědných sbírek ve Vídni. Zasloužil se o velmi kvalitní zdokumentování celé události. Díky němu víme, že meteority zasáhly i řadu dalších obcí sousedících se Stonařovem (pádová oblast elipsového tvaru směru sever-jih měla 12,5 km délky a 4,8 km šířky; ve Staré Říši údajně zabily nebo poranily pět ovcí).

Většina nalezených kusů měla hmotnost převážně v rozmezí od 32 g do 48 g. Největší exemplář uložený nyní v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni měl původně hmotnost 6,34 kg, byl však po roce 1980 rozřezán na 3 části (nejtěžší 3,6 kg). Stonařovské meteority jsou kromě Vídně (54 ks) ve sbírkách mnoha muzeí po celém světě. Největší kusy jsou uloženy v Muzeu Vysočiny v Jihlavě (1,6 kg).

V České republice se pak nacházejí zejména v Národním muzeu v Praze (9 ks), v Moravském zemském muzeu v Brně (7 ks) a ve sbírkách některých vysokých škol.

Pád stonařovských meteoritů vzbudil tehdy v Evropě značnou pozornost, už proto, že nastal pouhých 5 let poté, co byla vědeckou obcí definitivně přijata teorie o možnosti existence meteoritů jako „kamenů spadlých z vesmíru“.

Mimo jiné vzniklo o tomto jevu několik kramářských písní.

Mgr. Pavla Hršelová, Ph.D., Mgr. Eva Víšková, Ph.D. Mineralogicko-petrografické oddělení MZM Foto: Archív MZM

82

www.mzm.cz

obálka M revue 1 2020_Sestava 1 22.6.2020 9:11 Stránka 2

Řády a vyznamenání Španělska JAKO RŮŽE. Móda zrcadlem doby

„Nestálá a rozmarná moda objevuje se při každé saisoně v nové podobě. Dnes přirovnávám ji k motýlu, který mlsá ze všech květin a vybéře si to nejlepší.“ Výrokem redaktora módního časopisu Nové mody z roku 1918 se inspirovaly pracovnice Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Stejně jako onen motýl snažily se i kurátorky výstavy z rozsáhlých sbírek textilu EÚ MZM vybrat to nejlepší, aby seznámily návštěvníky s vývojem převážně dámského městského oděvu z období mezi lety 1880 a 1925 a s vlivy, které hrály nejdůležitější roli při jeho proměnách.

Výstava potrvá do 20. září 2020

Španělský Řád zlatého rouna z 1. poloviny 20. století a dalších 162 španělských řádů, vyznamenání a odznaků z období 18.–20. století představila výstava soukromé sbírky numismatika a faleristy Josefa L. Hrdého.

Ojedinělou kolekci věnoval brněnský sběratel Moravskému zemskému muzeu.

obálka M revue 1 2020_Sestava 1 22.6.2020 9:11 Stránka 1

revue

M

Časopis Moravského zemského muzea

1/ 2020

Moravské zemské muzeum, 2020