KOLE...

VO vítězi Indy 500 rozhodlo předjetí v poslední zatáčce a tým Rogera Penskeho tak získal devatenácté vítězství...

Dallara IR-12 Chevrolet a jezdcem

Josefem Newgardenem (Indy 500 vyhrál poprvé)

2 Roger Penske s vítězem

Josefem Newgardenem (celkově 19. triumf Indy 500 pro Team Penske)

Dvojnásobný mistr nejvyšší americké formule Josef Newgarden konečně dosáhl na prvenství v 500 mil Indianapolisu, které se stalo jeho sedmadvacátým vítězstvím Indy Car! Ještě lépe je na tom Team Penske, jehož jezdci od roku 1972 (Mark Donohue) v nejslavnějším závodě na 500 mil na čtyřkilometrovém oválu vyhráli celkem devatenáctkrát! Do letošního ročníku bylo přihlášeno 34 závodníků, takže jeden musel z kola ven! Kupodivu se nekvalifikoval Graham Rahal v otcově týmu Rahal Letterman Lanigan Racing (ze čtyř jezdců byla nejrychlejší Katherine Legge při svém návratu), ale neštěstí jednoho je štěstím druhého. Katherine Legge při kolizi v trénincích vyřadila Stephana Wilsona (zlomený obratel, chassis zničeno), a tak na jeho místo v týmu Cusick Motorsports/Dreyer & Reinbold Racing na náhradním voze byl povolán Rahal...

První řadu po kvalifikaci Pole Day obsadili závodníci nové generace Španěl Alex Palou (rekordní průměrná rychlost 376,855 km/h na čtyři kvalifikační kola), Nizozemec Rinus VeeKay (376,846 km/h) a Švéd Felix Rosenqvist (376,689 km/h); nejlepší ze starých mistrů byli Scott Dixon šestý, Takuma Sato osmý a Tony Kanaan devátý (startoval napo­ sledy ve svém 390. závodě Indy Car). Závod byl ovšem stejně dramatický jako v minulých letech, vedení se proměnilo více než padesátkrát, což je ve formuli 1 naprosto nemožné! Formuli 1 napodobili jen Helio Castroneves a Graham Rahal, kterým zhasl motor na startu, přičemž Rahal musel být zatlačen do boxů pro výměnu akumulátoru (vyjel

► 107. INDIANAPOLIS 500 (2023)

s dvoukolovou ztrátou). Zpočátku vládli Palou s VeeKayem, na čtvrtou pozici za Rosenqvista se vyšvihl Dixon před Ferruccim a Rossim. Palou a VeeKay se střídali ve vedení, do 64. kola se tam krátce objevili také Rosenqvist a Rossi, zatímco Dixon musel do boxů pro opravu zadního křídla a Newgarden se teprve probíjel vpřed ze sedmnáctého místa. Druhá třetina závodu patřila Rosenqvistovi, který se většinu jízdy střídal ve vedení s Mexičanem Pato O’Wardem. Palou a VeeKay se zdrželi vzájemnou kolizí, Španěl vyjížděl z boxů a projíždějící VeeKay ho trefil a poslal do hrazení (po výměně přídě klesl Palou na 28. místo, VeeKay dostal trest průjezdem boxů).

Podobnou kolizi ovšem zažili také kolegové Herta a Grosjean z týmu Andretti Autosport!

Vedení se pak ujali Seveřané Ericcson a Rosenqvist spolu s Newgardenem (jeho matka je z Dánska!).

Ve 149. kole havaroval Grosjean a zahájil sérii pěti dalších žlutých fází, jež zvýšily dramatičnost závodu.

Ve 156. kole šel Newgarden poprvé do vedení, ale loňský vítěz Ericsson ho znovu předjel, aby se Newgarden dostal na první pozici opět až ve 193. a nakonec v posledním 200. kole! Mladý Kyle Kirkwood, jenž letos přešel od Foyta k Andrettimu, ve 167. kole předjel Newgardena a držel se chvíli třetí.

Ve 186. kole Newgarden předjel Rosenqvista, který vzápětí vlétl do hrazení a odrazil se do středu dráhy, Ferrucci a Rossi se mu stačili vyhnout, Kirkwood už nikoli a byla vyhlášena třetí žlutá fáze. Kirkwoodovo zadní uražené kolo vlétlo přes ochranné sítě do prostoru diváků, ale naštěstí mimo tribunu, kde jen poškodilo zaparkovaný osobní vůz. Kirkwood přistál na dráze koly vzhůru, ale zůstal nezraněn. Blížil se závěr závodu na 200 kol a jezdci začínali být unaveni. Ve 193. kole skončili O’Ward, Pagenaud a argentinský nováček Canapino, zatímco vozy Ericssona a McLaughlina jen zázrakem nebyly při kolizích poškozeny. Poslední restart po jednom zahřívacím kole měl pořadí Ericsson, Newgarden, Ferrucci a Rossi. Ericsson na zelenou odjel první, ale Newgarden ho zdolal i na nezahřátých pneumatikách v poslední zatáčce. V cíli je dělilo 0,0974 sekundy, ale také 2,5 milionu dolarů rozdílu odměny za první a druhé místo. Newgarden vyhrál rekordních 3,666 milionu dolarů. Vítěz měl průměrnou rychlost 270,622 km/h (168,193 mph). Ze všech nováčků si vedl nejlépe Dán Benjamin Pedersen z týmu Foyt Racing, který vyjel 215 300 dolarů za jedenadvacáté místo, zatímco jeho týmový kolega Santino Ferrucci byl celkově třetí. Přišlo přes 330 tisíc diváků. ■

3 Santino Ferrucci (A.J. Foyt Racing) po dlouhé době vyjel týmu místo na pódiu

4 Felix Rosenqvist (Arrow McLaren) se opět vítězství nedočkal 5 Čtyřnásobný vítěz

Anthony-Joseph Foyt se svým jezdcem Santino Ferruccim, jenž dojel třetí

6 Rinus VeeKay a Alex Palou, nejrychlejší v kvalifikaci, kteří vládli první polovině závodu

7 Nováček Agustin Canapino v barvách argentinské fotbalové reprezentace

JOSEF NICOLAI NEWGARDEN (USA)

Další z nových šampionů Indy Car; byl mistrem 2017 a 2019; v květnu 2023 konečně vyhrál 500 mil Indianapolisu (je to zatím poslední z jeho 27 vítězství). Narodil se 22. prosince 1990 v Nashville a žije v Tennessee, kam se jeho rodiče (matka Tina je Dánka) přestěhovali z New York City, odkud pochází otec Joey, s nímž sledoval TV přenosy Indy Car, F1 a NASCAR od útlého věku. Hrál americký fotbal, baseball a košíkovou, závodil na skútru a ve třinácti přešel na motokáry.

V roce 2009 odjel do Anglie (druhý v mistrovství MSA Formula Ford, už 2008 vyhrál F-Ford Festival pro Team USA), 2010 postoupil do GP3 Series, pak se vrátil do USA, aby se hned stal mistrem Indy Lights 2011 (Sam Schmidt Motorsports). První šanci Indy Car mu dala Sarah Fisher, poprvé vyhrál po spojení jejího týmu s Ed Carpenterem do CFH Racing (2015 Alabama a Toronto) a po přestupu k Penskemu okamžitě dobyl titul 2017. Od té doby je věrný týmu Rogera Penskeho. Má dvě starší sestry, je ženatý (Ashley) a mají syna (Kota Nicolai).

SCOTT RONALD DIXON (NZ)

Fenomenální Novozélanďan je rekordmanem se šesti tituly mistra Indy Car 2003, 2008, 2013, 2015, 2018 a 2020, vždy pro tým Chipa Ganassiho. Vyhrál 500 mil Indianapolisu 2008 (pětkrát tam zajel pole position) a třikrát ve 24 h Daytony (2006 a 2015 pro Ganassiho a 2020 pro Wayne Taylora). Jeho slavný krajan Chris Amon jednou zalitoval, že Scott nikdy nedostal šanci ve formuli 1! Narodil se 22. července 1980 v australském Brisbane, vyrostl v Aucklandu a nyní žije v Indianapolisu. Zatím má 53 vítězství Indy Car (z toho jedno 2001 Champ Car v Nazarethu). V sedmi začal na motokárách, 1994 byl novozélandským mistrem F-Vee (a 1996 F-Ford) a australským F-Holden 2008, pak odjel do USA (1999 pátý a 2000 mistr Indy Lights). První šanci Indy Car dostal od týmu PacWest (2001). Od přechodu ke Ganassimu vítězí, 2003 vyhrál Homestead, Pikes Peak a Richmond (poprvé mistrem). Pětkrát jel 24 h Le Mans (čtvrtý 2023). Manželka Emma byla významnou britskou atletkou, mají dvě dcery Poppy a Tilly.

WILL STEVEN POWER (AUS)

Rekordman v počtu pole position v Indy Car (68 do června 2023) a zatím pátý v počtu 41 vítězství (Foyt 67, Dixon 53, Mario 52 a Michael Andretti 42). Narodil se 1. března 1981 v Toowoomba. Po vzoru otce Boba (F-Ford) a pradědečka Williama Stevena, motocyklového závodníka po němž nese jméno, začal závodit na Datsunu 1200, než okusil rodinný Swift SC92F formule Ford, kde pak vystřídal Spectrum 07 a Stealth RF95 (upravený Van Diemen), aby dobyl titul mistra Queenslandu 2000. Pokračoval ve F-Holden, než odjel do Anglie (formule 3) a 2004 dokonce s krajanem Will Davisonem testoval Minardi F1 v Itálii. Indy Car okusil poprvé doma v Surfers Paradise 2005, další dvě sezony jel pro Walkera Champ Car (2007 vyhrál Las Vegas a Toronto). Od roku 2009 je věrný Teamu Penske, titul dobyl v letech 2014 a 2022, v roce 2008 vyhrál 500 mil Indianapolisu. Power má tři bratry, Damien je slavný komik. Will se oženil v roce 2010, budoucí choť Liz poznal u týmu Walker Racing, mají jednoho syna (Beau William).

ROBERTO GUERRERO (COL/USA)

První kolumbijský jezdec F1 debutoval v sezoně 1982 na Ensignu a 1983 pokračoval s jeho nástupcem Theodore N183; z 29 pokusů Grand Prix (bez bodů) se devětkrát nekvalifikoval. Úspěšnější byl v Indy Cars, patnáctkrát jel Indy 500, v letech 1984 – 1987 vždy v Top 4 na March-DFX (1984 druhý a Rookie of the Year). V roce 1992 se jako první kvalifikoval v Indy průměrnou rychlostí přes 230 mph, zajel 232,482 mph (374,06 km/h) na Lola T92/00 Buick V6 pro King Racing, ale v závodě neuspěl. Po 2003 skončil, vyhrál dva závody CART Indy (Phoenix a Mid Ohio 1987 pro Vince Granatelliho). Narodil se 16. listopadu 1958 v Medellínu, v roce 1972 začal na motokáře, 1978 odešel do Anglie (Jim Russell Racing School), byl hvězdou F-Ford a F3. Přežil havárii při testu v Indianapolisu 1987 (17 dnů v bezvědomí, utržené kolo zasáhlo jeho přílbu), ale v sezoně 1988 byl opět na trati. Stal se občanem USA (1989), s rodinou (mají tři děti) žije v San Juan Capistrano v Kalifornii, kde se vrátil k poušním závodům Baja 1000.

Mauro

Patřil k velkým italským nadějím formule 1, zvláště když vyhrál v Monaku F3 roku 1980 (Martini Mk.31 Toyota) a byl šestý 1979 (Ralt RT1 Toyota), čtvrtý 1980 (Martini Mk.31 Renault a Toyota) a první 1981 v mistrovství Evropy F3 (March 813 Alfa Romeo, osm vítězství).

Narodil se 31. ledna 1954 v Reggio Emilia, začal v soutěžích, přešel na okruhy (1975 vyhrál evropský Renault 5 Cup) a do formule 3. Jeho debut na nepodařeném voze Arrows A4 ve formuli 1 byl zřejmě příliš brzký (1982 dvakrát šestý), šel rovnou z F3. Pro 1983 přešel k Alfa Romeo, na 183T byl šestý v Monaku a pátý v Zandvoortu, jenže nový sponzor Benetton ho pro 1984 nevzal. Poslední dvě sezony do 1985 se trápil s pomalým vozem Spirit-Hart, a tím kariéra F1 skončila (36 startů ze 41 přihlášek). Největší úspěchy získal se sportovními vozy, vyhrál 24 h Le Mans 1994 (Dauer Porsche 962), 12 h Sebringu a 24 h Daytony 1998 (Ferrari 333 SP) a znovu Daytonu 2002 (Dallara SP1 Judd). Otec čtyř dětí žije v Monaku (real estate business).

RAÚL BOESEL (BR/USA)

Ze třiceti pokusů o start ve formuli 1 se sedmkrát nekvalifikoval, po Marchu 821 přešel 1983 na Ligier JS21 Ford (nejlépe sedmý v Long Beach), a tak zůstal nejen bez bodů, ale i bez vozu. Narodil se 4. prosince 1957 v Curitibě (nyní tam závodní okruh nese jeho jméno), po vzoru bratrů se věnoval jezdectví, ale bylo rozhodnuto, když se svezl na motokáře. Vyhrál mistrovství Curitiby, zkusil brazilské stock cars a 1980 odjel do Anglie, kde se stal hvězdou F-Ford a F3, aby přímo postoupil do F1. Pak jezdil jihoamerickou F2 a ucházel se o Indy Car, 1985 ho vzal Dick Simon a Raúl jezdil americkou formuli až do 2002. Třináctkrát jel Indy 500, nevyhrál 1993 jen pro nespravedlivé penalizace (byl čtvrtý). V Portlandu 1997 byl třetí v rekordním finiši, první tři dělilo 0,055 sekundy! Stal se mistrem světa sportovních vozů 1987 na Jaguaru, 1988 vyhrál 24 h Daytony. Po Indy Cars jel znovu stock cars v Brazílii, vážně havaroval s offshore čluny, stal se úspěšným DJ (miluje elektronickou hudbu) a s rodinou žije na Floridě (děti Raúl a Gabriela).

GUY EDWARDS (GB)

Proslavil se jako Mr. Sponsorship, spolu s Colinem Chapmanem zavedl vozy v barvách sponzorů a později coby specialista zajistil mecenáše velkým týmům. Narodil se 30. prosince 1942 v Macclesfieldu (Cheshire), po studiích začal závodit s cestovními vozy (1965 Ford Anglia), ale díky sponzoringu Barclays Bank uspěl v dvoulitrových prototypech a formuli 5000 s vozy Lola. V roce 1974 debutoval ve formuli 1 v týmu Grahama Hilla (Lola T370), vrátil se do F5000, ale 1976 pokračoval pro Hesketh (jel 11 Grand Prix F1) a proslavil se jako jeden ze zachránců Nikiho Laudy na Nürburgringu. Dvakrát vyhrál Gold Cup v Oulton Parku s vozy F1 (1976 Brabham BT42/44, 1980 Fittipaldi F5A), vítězil v britském mistrovství Aurora F1 a se sportovními vozy (ve 24 h Le Mans nejlépe čtvrtý 1985 na Porsche 956). V říjnu 2018 vyšel jeho nekrolog v Autosportu i jinde, ale byl to omyl, Guy žije na své usedlosti v irském Streamstownu dodnes. Při nehodě ale zahynul syn Sean (1986 – 2013) v Porsche 911 na sedadle instruktora.

TONY BRISE (GB)

Naděje formule 1 z Kentu, stihl však jen deset Grand Prix, když jeho osud zpečetil pád letounu Grahama Hilla v mlze 29. listopadu 1975 v Arkley u Londýna. Narodil se 28. března 1952 v Dartfordu, otec Johnny byl trojnásobným mistrem britských stock cars, Tony prvním britským mistrem motokár 100 cm3 a bratr Tim později jezdcem rally (Timův syn David nyní jezdí sportovní vozy). Tony v roce 1973 vyhrál dvě britská mistrovství F3 (March), pak zářil ve F-Atlantic, zkusil F5000,

Williams mu dal první šanci F1 (1975 sedmý v Barceloně) a postoupil do týmu Grahama Hilla (devět GP, nejlépe šestý v Anderstorpu). Koncem roku se vraceli z testu vozu Hill GH2 v Le Castellet, v troskách letounu Piper Aztec zahynulo šest členů týmu včetně Hilla, Briseho a konstruktéra Andy Smallmana. Tonyho manželka Janet začala sama závodit o tři roky později (Tony jí koupil závodnický kurz k narozeninám), bratr Tim založil firmu Brise Motorsport (nyní Carwood Brise) pro distribuci elektrického příslušenství závodních vozů.

Hesketh 308E Ford DFV (1977) (1978)

Byl považován za druhého Jamese Hunta, ale jezdil jen v podřadných vozech F1 soukromých týmů. Narodil se 26. února 1955 ve Westcliff-on-Sea (Essex), otec podnikal v letectví, koupil BAF (British Air Ferries) a syna podpořil následným převzetím výrobce Hawke Racing Cars (zůstalo u F3, nová F1 nevznikla). Rupert debutoval na Fordu Escort (1973), postoupil do F-Ford a titul britského mistra F3 1976 (March) mu pomohl do F1 (nejlépe sedmý na Zeltwegu 1977). Vystřídal Hesketh a Surtees, jenže nehoda v kvalifikaci v Zandvoortu 1978 mu zrušila další sezonu, tak alespoň vyhrál britský šampionát Aurora F1 1979 (pět vítězství na Arrowsu A1). Vrátil se na Williamsu FW07 (1980) týmu RAM Racing, pro Johna MacDonalda pak jel i v sezoně 1982 (nahradil Masse na March 821). Zkusil Indy Cars (1985 March 85C pro Machinists Union Racing) a sportovní prototypy (1983 pátý na Porsche 956 v Le Mans), znovu se překvapivě objevil ve 24 h Le Mans 1995 (Lister Storm). Pak žil v Miami, nyní je zpátky v Anglii, ale trápí ho zdravotní problémy.