LOVEC KILOMETRŮ

Bohumil Turek se spolujezdcem Antonínem Nahodilem na Aero 10 HP (jednoválec 500 cm3) po Hvězdicové jízdě k Pražskému autosalonu 1929 (v továrně Aero)

JIŘÍ WOHLMUTH

1, 2 Bohumil Turek (Aero 18 HP, dvouválec 662 cm3) po absolvování jízdy 30 000 kilometrů za 30 dnů v srpnu 1932

Rodák ze Dvora Králové nad Labem (narodil se tam 26. května 1901) se vyučil strojním zámečníkem a v základní vojenské službě měl štěstí, že ho zařadili do autoškoly v Praze. Naučil se tak vše potřebné za volantem, jenže chtěl víc, pokukoval po motocyklu, ale ten mezi učebními předměty chyběl. Posloužil tedy Indian Scout velitele roty, který však o tom nesměl vědět. Turek se jezdit na motocyklu naučil, a to bylo rozhodující... Po vojně, na níž se seznámil se štábním kapitánem Vladimírem Kučkou, pozdějším velkým soupeřem v závodech, nastoupil k firmě Walter. Měl štěstí, jeho přímým nadřízeným se stal Jindřich Knapp, výborný mechanik, konstruktér a proslulý závodník. Mladého Turka překřtil na Turčína, ale měl pro něho pochopení. Turek díky Knappovi dostal od dovozce britských motocyklů pana Šebesty zapůjčený Excelsior 350 s motorem Blackburne. Hned se vydal na závod do vrchu Brno­Soběšice. V tréninku zajel jeden z nejlepších časů, ale trefil při havárii třešeň. Těsně před závodem se motor Excelsioru rozsypal. Kromě prvních zkušeností tak ale získal spoustu rad od závodníků Vladimíra Kučky, Václava Lišky, Míti Vychodila, Zdeňka Michla, Jiřího Pohla a dalších, kteří vzali mladého nadšence pod ochranná křídla. První výsledek se dostavil 11. května 1924, kdy Turek na Excelsioru vyhrál třídu 350 cm3 v závodě do vrchu Knovíz­Olšany u Slaného a po kapitánovi Kučkovi, vítězi litrové kategorie, měl druhý nejlepší čas. V srpnu 1924 startoval Turek na Hanáckém závodě se sériovým strojem Walter 750 a získal prvenství, když porazil soupeře na motocyklech Indian, Douglas a FN. Se stejným strojem, ale do závodní podoby upraveným za vydatné Knappovy pomoci, dobyl 6. července 1924 absolutní prvenství v závodě do vrchu Schöber u Rumburka, když mezi motocyklisty dosáhl nejlepšího času a překonal traťový rekord kapitána Kučky. Brzy poté vyhrál závod do vrchu u Karlových Varů. Ani to nebyla tečka za úspěšným rokem 1924. Turkovy úspěchy nezůstaly bez odezvy a pan Tesárek, zástupce Harley­Davidson, mu nabídl speciál s litrovým motorem pro závod na letenské ploché dráze. Udělal dobře, Turek porazil Kučku i Lišku a vyhrál. Prosazoval se také v silničních závodech, jež se začaly u nás více rozvíjet. Se strojem Harley­Davidson 250 získal třetí místo ve II. Československé Tourist Trophy 1927, třetí byl i ve výborně obsazené moravské Tourist Trophy 1928 na Pradědském okruhu u Karlovy Studánky (na Nortonu 500). Vrcholem pak bylo vítězství na Triumphu 500 v první Velké ceně Československa 1928, kdy jel pod pseudonymem „B. Zapřený“. Bohumil Turek v roce 1929 zakotvil v automobilce Aero. S neuvěřitelnou vůlí a vytrvalostí propagoval

Posádka Turek/Slavíková (Aero 30) po startu 1000 mil československých 1935, kde záhy skončila vážnou havárií v Dolních Počernicích, když je ze silnice vytlačil neopatrný Julius Gaudnik (Bugatti 40) při předjetí (u nehody zastavil Zdeněk Pohl, aby soupeři pomohl)

► KRÁTCE

► Excelsior z Coventry byl prvním britským výrobcem motocyklů! První vyrobil v roce 1896 a pokračoval od 1910 jako Excelsior Motor Co. na základech výrobce velocipedů Bayliss, Thomas & Co. (založeno 1874). Po převzetí firmou R. Walker & Sons se výroba přestěhovala k novému majiteli do Tyseley (Birmingham). Motocykly byly úspěšné v závodech, Irčan Henry Tyrell-Smith (1907 – 1982) dobyl titul mistra Evropy a Velkou cenu Evropy 250 cm3 na Sachsenringu 1936. Výroba Excelsiorů přežila do roku 1964. Blackburne vyráběl motocykly v letech 1913 – 1922 a motory do 1937, značku získala firma Bevan Davidson International v roce 2017 a plánuje obnovit výrobu motorů. První motocykl postavil letecký průkopník Geoffrey de Havilland, ale pak projekt prodal Haroldu Blackburnovi.

► Bruce Meyers patří k otcům Dune Buggies na základě Brouka VW.

3 S proudnicovým speciálem Aero 1000 (prototypový dvoudobý čtyřválec) na 1000 mil československých 1934 neuspěl (motor nevydržel)

4 Bohumil Turek obklopený svými příznivci a obdivovateli

5 Bohumil Turek (Walter 750) vítězí do vrchu Brno-Soběšice 1926 ex-aequo stejným časem jako štábní kapitán Vladimír Kučka (Brough Superior) malé vozy Aero a stal se mezinárodně proslulým lovcem kilometrů v cílových jízdách. Nezapomenutelný je jeho výkon v akci 30 000 kilometrů za 30 dní Když ho před budovou Autoklubu v Praze vítaly tisíce diváků, skromně dodával: „Jsem rád, že se mi zdařilo vzbudit zájem o lidový automobil v nejširší veřejnosti a ukázat, co aerovka vydrží.“ Po právu obdržel závěrem roku nejvyšší motoristické vyznamenání Zlatý odznak Autoklubu republiky Československé. V roce 1934 dosáhl na deváté místo (třetí ve třídě) v celkové klasifikaci Rallye Monte Carlo. Nezaviněná havárie při 1000 mil československých 1935 a těžké zranění znamenaly konec kariéry. Během příštích dvaceti let se podrobil stovce plastických operací obličeje. Činorodý držitel poválečného titulu zasloužilý mistr sportu odešel do důchodu v roce 1958. Zemřel v úterý 18. ledna 1972 v Praze. Pohřeb se konal v sobotu 22. ledna ve strašnickém krematoriu. ■

První buggy Meyers Manx (Old Red) vyrobil ve svých garážích v Newport Beach (CA) v roce 1964, staly se legendou a vítězily v pouštních závodech. Vyrobil jich přes sedm tisíc, vznikaly nové a nové kopie, u soudu o copyright neuspěl, a tak finančně nevydržel (konec výroby 1971). Firmu nikdy nezrušil, v novém tisíciletí produkci obnovil s manželkou Winnie, ale nedlouho před svou smrtí firmu prodal investorovi Trousdale Ventures. Bruce ještě v roce 2019 pomáhal při vzniku VW ID.Buggy! Zemřel počátkem roku 2021 ve věku 94 let.

► Buggy Meyers Manx žijí dále, investor Trousdale Ventures vedený Phillipem Sarofimem a designerem Freemanem Thomasem (autor VW Beetle a Audi TT) pracuje na obnovení nabídky. Kuriozitou se stal exemplář Zoombie Bug pro Jay Leno’s Garage, poháněný hvězdicovým motorem Radial Motion o výkonu sníženém na 96 kW (130 k). Další je Meyer Manx 2.0 Electric (akumulátor 20/40 kWh, výkon až 149 kW (202 k), hmotnost od 680 kg). První série 50 elektrických buggy se staví pro rok 2024. ► Australská Radial Motion z Lonsdale (SA) ve spolupráci s Bespoke Engineering vyvíjela hvězdicový dvoulitrový tříválec původně pro letecké účely od roku 2017, nyní vyrábí verze s chlazením vzduchem i kapalinou o výkonu 95 až 180 kW (130 až 245 k), resp. přeplňovanou Turbo 200 kW (272 k), jež se hojně využívají v automobilech (Volkswagen Typ 1 Brouk a Typ 2 Transporter, Formula Vee, repliky Porsche 356), motocyklech (Salt Lake Racer, Bon-Trike), vojenských dronech a ultralehkých letadlech (Bespoke Plane). Modulární konstrukce dovoluje i motory se 6, 9 nebo 12 válci.

Před devatenácti lety oslavil světovou premiéru na lednovém autosalonu v Detroitu nový Ferrari 612 Scaglietti...

Poprvé v historii debutoval automobil této prestižní značky na severoamerickém kontinentu. Důvod k tomu byl prostý, Ferrari slavil 50 let na americkém trhu, kam jej uvedl italský emigrant Luigi Chinetti, který se tak zasloužil o další rozvoj odbytu a slavnou značku vlastně zachránil. Ferrari 612 Scaglietti počátkem příštího roku oslaví dvacetiny...

Dárek k jubileu opravdu stojí za to. Ve výrobním programu Ferrari nahradil v létě 1993 ukončenou produkci typů 456M (GT/GTA) jako jediný čtyřmístný Ferrari tehdejší nabídky; pod jeho nadčasovým designem je opět

TOM HYAN, Detroit / Maranello (USA / I)

2 podepsáno studio Pininfarina. Boční prolisy karoserie jsou vzpomínkou na Pininfarinův Ferrari 375 MM výrobního čísla 0456AM, který v roce 1954 koupil Roberto Rossellini jako dárek pro filmovou hvězdu Ingrid Bergmanovou. Nadčasové tvary tohoto unikátu ovlivnily design Ferrari nejméně na dvě desetiletí; první 612 Scaglietti je jejich zdařilou reminiscencí. Označení 612 se už objevilo v roce 1968 na závodním voze CanAm (Progetto 228, dvanáctiválec 6221 cm3 pro Chrise Amona); jméno Scaglietti je oslavou dávného Ferrariho spolupracovníka Sergia Scagliettiho, jehož modenská karosárna je nyní součástí společnosti Ferrari. Jméno

Ferrari 612 Scaglietti se vyráběl v letech 2004 – 2011, včetně zvláštních modifikací vzniklo více než tři tisíce vozů

► TECHNICKÉ ÚDAJE

MOTOR – typ F133F, kapalinou chlazený nepřeplňovaný zážehový dvanáctiválec do V/65°, uložený podélně vpředu za nápravou; 5748 cm3 (ø 89 x 77 mm), 11,2:1, 397 kW (540 k)/7250 min‑1 a 588 N.m/5250 min‑1, max. 7600 min‑1; blok motoru a hlavy válců z hliníkové slitiny; DOHC 4V; proměnná délka sacího potrubí; sedmkrát uložený klikový hřídel; elektronické vstřikování a zapalování paliva se dvěma řídicími jednotkami Bosch Motronic ME7.1.1; mazání se suchou klikovou skříní; elektrická výzbroj 12 V, akumulátor 100 A.h, alternátor 140 A.

PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – jednokotoučová suchá spojka s kapalinovým vypínáním, uložená vpředu u motoru; plně synchronizo vaná šestistupňová převodovka s přímým řazením nebo alternativně se sekvenčním polosamočinným F1 Superfast na volantu s možností plně automatického režimu, převody 3,154 – 2,176 – 1,565 – 1,185 – 0,935 – 0,758 – Z 2,385; systém transaxle s převodovkou ve společné skříni s rozvodovkou vzadu; stálý převod 4,18; pohon zadních kol.

PODVOZEK – samonosná hliníková karoserie v celku s prostorovým rámem Space Frame z hliníkových profilů a panelů; všechna kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech; pérování vinutými pružinami a elektromagnetickými aktivními tlumiči SCM; příčné zkrutné stabilizátory; systém stability a trakce CST/F1 Trac; kotoučové brzdy s vnitřním chlazením a posilovačem, na přání kompozitové CCM; hřebenové řízení s posilovačem; pneumatiky Pirelli P Zero, vpředu 245/45 ZR 18 a vzadu 285/40 ZR 19.

ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2950 mm, rozchod kol P/Z 1688/1641 mm; d/š/v 4902/1957/1344 mm; součinitel odporu vzduchu cx = 0,34; pohotovostní hmotnost 1840 kg; objem zavazadlového prostoru 240 l; objem palivové nádrže 108 l.

PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) –největší rychlost přes 320 km/h; zrychlení z 0 na 100/200 km/h za 4,2/13,4 s a 0 – 1000 m za 22 s; spotřeba paliva EU 20,7 l/100 km, emise CO2 475 g/km.

Sergio Scaglietti ovšem žije na řadě parfémů, kterou uvedl na trh karosářův synovec Simone.

Ferrari 612 Scaglietti (Progetto F137) je prvním sériovým dvanáctiválcovým vozem své značky, kompletně vyrobeným z lehkých slitin hliníku, které se už dříve osvědčily v konstrukci osmiválce 360 Modena. Snížená hmotnost a větší tuhost byly hlavními přednostmi prostorového rámu s robustní podlahovou plošinou, vytvořeného z hliníkových profilů (38 %), odlitků (34 %) a panelů (28 %), jež dodávala Alcoa (Aluminium Company of America) do karosárny Scaglietti v Modeně, kde vznikaly jak kom­ ►►►

3 Přestávka při testování českých motoristických novinářů; zleva Ferrari 430 Scuderia, 599 GTB Fiorano a 612 Scaglietti

4 Dvanáctiválce Ferrari, červený 599 GTB Fiorano a modrý 612 Scaglietti

5 Dvanáctiválec pro Scaglietti má objem 5748 cm3 a výkon 397 kW (540 k), zatímco u 599 GTB Fiorano to je 5999 cm3 a 456 kW (620 k) pletní karoserie typu 612 Scaglietti, tak vozu Ferrari 360 Modena. Rovněž všechny povrchové panely karoserie, svařované v atmosféře ochranných plynů, byly hliníkové, stejně jako příčná ramena závěsů kol. Výrobní proces tehdy ukončovala robotizovaná pracoviště, kde se proměřovalo 450 referenčních bodů karoserie a podvozku. Druhou hlavní změnou proti 456M bylo prodloužení rozvoru na 2,95 m (o 14 %), ale jen nepatrně odlišné převisy (vpředu 856 mm), čímž se zvětšil objem kabiny a především prostor pro cestující vzadu. Dveře jsou delší o 150 mm, vzadu je o 70 mm více místa nad hlavou a o 139 mm více pro nohy, poloha těžiště je o 20 milimetrů níže. Rozložení hmotnosti na nápravy v poměru P/Z 46/54 % je zárukou optimálních jízdních vlastností, hodných špičkového Gran Turisma. Před nastavitelným volantem jsou nejen tradiční kruhové přístroje, ale také velkoplošný vícefunkční displej se třemi módy (základní, palubní počítač, kontrola tlaku pneumatik TPMS). Interiér lze vylepšit v programu individualizace Carrozzeria Scaglietti.

Dvanáctiválcový motor vychází z typu 575M, vyráběl se v nové motorárně v Maranellu a dostal nové vstupy vzduchu, nové sací a výfukové kanály, větší kompresní poměr a nové výfukové potrubí. Proti 456M nabídl o téměř sto koní víc (přesně 72 kW) a uděluje vozu zrychlení na sto za 4,2 sekundy a největší rychlost přes 320 km/h, čímž jej před dvaceti lety pasoval na nejrychlejší čtyřmístné kupé klasické koncepce. Manuální řazení se také dodává, většina klientů však zatoužila po šestistupňové polosamočinné převodovce F1/A ve stylu formule 1 s řazením páčkami pod volantem (zpětný chod malou páčkou tvaru T na středovém tunelu). Na volantu vpravo jsou dvě tlačítka jízdní dynamiky, tedy programu Sport a deaktivace stabilizačního systému CST (Controlo Stabilita e Trazione), vlevo dvě tlačítka vícefunkčního

▲ Vůz nese jméno Sergia Scagliettiho (1920 – 2011), dvorního karosáře, jehož modenská karosárna se stala součástí Ferrari

1 Přehledná přístrojová deska s kruhovými kontrolními přístroji

2 Světová premiéra 612 Scaglietti na autosalonu v Detroitu (2004)

3, 4 Čtyřmístné kupé má sedadla v uspořádání 2+2, vzadu to ale na dlouhé cesty není displeje. Interiér je kombinací kůže a hliníkových panelů, sportovní pedály jsou odvrtávané hliníkové. Nechybějí dvouzónová klimatizace, senzory světla a deště a kvalitní audioaparatura Bose. Objem zavazadlového prostoru se zvětšil ze 190 na 240 litrů. K dispozici byly také pneumatiky run­flat, Bluetooth, či luxusní šestidílná sada zavazadel, vytvořená na míru Pininfarinou. Ferrari 612 Scaglietti (už se sekvenčním řazením) jsme vyzkoušeli na zvláštní akci v Maranellu pro vybrané české novináře koncem roku 2007. Proti sesterskému typu 599 GTB Fiorano má komfortnější naladění. Luxusní kupé Gran Turismo 2+2 se vyrábělo do roku 2011 a vzniklo celkem 3025 vozů. Některé byly v provedení HGT­S (Handling GT Sport), resp. HGT­C (Competizione) s přitvrzeným podvozkem pro track days (od 2006), jiné s individualizací One­to­One Personalization (OTO, od 2008); alternativou se záhy stalo sekvenční řazení F1A (spolupráce Graziano), jež nakonec měla většina vozů. Vyjely i speciální modely jako Sessanta (60 vozů k 60. výročí značky v roce 2007), Pebble Beach Bicolore (jediný kus 2006), K by Pininfarina (debut Villa d’Este 2006, unikát pro amerického sběratele Petera S. Kalikowa), GP Berne Edition (2006, devět vozů na oslavu čtyřiceti let Velké ceny Švýcarska), Cornes 30th Anniversary Edition (dvacet vozů 2006 ke třicátému výročí japonského importéra Cornes & Company Limited) a stylově odlišné kupé se zkráceným rozvorem GG50 na oslavu padesáti let designu Giorgetto Giugiara (sám si vůz navrhl, premiéra na New York International Auto Show 2006).

V roce 2011 přišel nástupce Ferrari FF (F151) ve stylu sportovního kombi shooting brake, opět vyhlášený za nejrychlejší čtyřmístný vůz světa (2+2), ale zároveň první Ferrari s pohonem všech kol a první s velkou výklopnou stěnou zádě pro přístup k zavazadlovému prostoru. ■