Šárka Hieková
MOŽNÁ UŽ ZÍTRA
Odpovědná redaktorka Kristýna Slechanová
Grafická úprava Ivana Náplavová
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
www.mobaknihy.cz
© Šárka Hieková, 2023
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023
Vydání první
ISBN 978-80-279-0797-7
Výletní restaurace na vrcholu Starého Habrovce byla narvaná k prasknutí, a to navzdory tomu, že nebyl červen nebo červenec, ale konec listopadu. Erik naštěstí myslel na všechno a včas zařídil rezervaci.
Kamila tušila, že tohle nebude jen běžná večeře, na ty chodili často a nikdy si s rezervací nelámali hlavu, prostě šli tam, kde bylo zrovna volno. Tohle však bylo jiné, Erik nevzal zavděk nějakým obyčejným místem v průměrné hospodě, ale postaral se, aby bylo všechno naprosto dokonalé.
Protože neměla ani svátek, ani narozeniny a do Vánoc ještě dobrých pár týdnů chybělo, mohlo to znamenat jen jednu jedinou věc. Nakonec po čtyřech letech už na to byl čas.
Kamila si došla na kosmetiku, manikúru a koupila si nové šaty a kozačky. Slušelo jí to. Při pohledu do zrcadla byla sama se sebou spokojená. Dokonce i Erik si všiml její proměny.
„Jsi nádherná,“ pochválil ji a odvedl do auta.
V restauraci měli nejlepší stůl, na jídle si dal kuchař záležet a Erik mluvil o svém nedávném povýšení. To, co chtěla slyšet, však nepřicházelo.
„To víš, chlapům se nelíbí, že jim teď šéfuju a ještě mi není ani třicet, ale Jiřina říkala, že se to časem poddá,“ vysvětloval a mával ve vzduchu vidličkou.
Kamila fascinovaně hleděla na jeho krásné oči, vykrojené rty a perfektně rovný nos a poslouchala jen na půl ucha. Teď přece musí přijít ta chvíle, vytáhne z kapsy sametovou krabičku a…
„Jiřina si taky vyslechla svoje, když se stala z účetní asistentkou vedoucího provozu, ale dneska si na ni nikdo netroufne.“
Sakra, už ten steak dojez, potí se mi ruce, budu mít nateklé prsty, co když mi ten prstýnek bude malý?
„V pondělí spolu jdeme nakupovat nábytek do mojí nové kanceláře.“
To bude trapný. Co když se na nás bude každý dívat?
Určitě se budou dívat. Zatleskají jako v americkém filmu, nebo se budou smát?
„Jiřina zaučí moji asistentku a všechno jí ukáže. Je vážně moc hodná. Budeš jíst ten steak?“
„Co? Ne, na mě je moc krvavý, vezmi si ho,“ probrala se ze zamyšlení a přistrčila mu svůj talíř.
Ten večer se Erik nevyjádřil. Nepřestal mluvit o svém povýšení a množství práce, která ho čekala. Říkal, že bude ve firmě nejspíš trávit mnoho hodin, ale zato budou moct v létě letět na Kanárské ostrovy a pořídit si lepší auto.
Před spaním se milovali tak krásně jako už dlouho ne.
Teprve ráno řekl to, na co čekala.
„Jsi ta neúžasnější holka, jakou jsem kdy poznal,“ zašeptal, sotva otevřela oči, a vtiskl jí pusu na tvář. „Chtěl bych si tě vzít.“
Dobře, prstýnek se nekonal, ale přece jen se nakonec vyslovil.
„A… a kdy?“ zeptala se nedočkavě.
„Třeba hned.“
„Je listopad, nepočkáme až na jaro nebo léto? Vždycky jsem chtěla mít svatbu v létě.“
„Jak chceš,“ usmál se, pohladil ukazováčkem špičku jejího nosu, která byla jako vždy úplně ledová, a zmizel v koupelně.
Tušila, že to přijde, přesto jí nějakou dobu trvalo, než se vzpamatovala. Když se s ní svět přestal točit, sáhla na noční stolek pro mobil, aby se o tu novinu podělila s Radkou, svou
nejlepší kamarádkou od páté třídy. Našla v telefonu její jméno, ale než zmáčkla vytáčení, rozmyslela si to. Tohle si žádalo osobní setkání. Stejně spolu kdovíjak dlouho nikde nebyly. Od chvíle, co Radka začala chodit s Liborem, neměla na nic čas, Kamila si však byla jistá, že teď si ho udělá.
„Ještě si zajedu na chvíli do kanclu, kotě,“ oznámil Erik, když se vrátil z koupelny a sháněl se po čisté košili. „Pusť si nějaký film, dlouho se nezdržím.“
„To je v pořádku, chtěla jsem jet za Radkou.“
„Výborně, užijte si to, aspoň nemusím pospíchat, mám tam ještě jeden projekt. Uvážeš mi kravatu, zlato?“
Kamila se sice divila, proč si v sobotu bere do práce oblek a kravatu, když i ve všední den chodí v ležérním oblečení, ale nekomentovala to. Zřejmě potřeboval v nové funkci působit profesionálně.
Erik odjel, Kamila se rychle se osprchovala, oblékla, sedla do své postarší fabie a jela za Radkou. Jen tak bez ohlášení. Dělaly to často. Radka bydlela přechodně u rodičů, v létě přišla o práci, musela pustit byt a Libor, její přítel, jí zatím nenabídl, aby se k němu nastěhovala. Kamila si však byla jistá, že to nebude trvat dlouho. Ti dva prostě patřili k sobě.
Zaparkovala před domem kamarádčiných rodičů a hořela nedočkavostí, až Radce řekne tu novinu. Budou spolu všechno plánovat, vybírat šaty, restauraci, menu…
Radka přišla otevřít celá uslzená a další pláč se ozýval z domu.
„Pojď dál, ale mámy se prosím tě radši na nic neptej. Umřela jí babička.“
„Ježíš, to je hrozný, promiň, stavím se jindy.“
„Ne, v pohodě, jsem ráda, že seš tady, aspoň přijdu na jiný myšlenky. Máma je nacpaná Lexaurinem, tak se snad brzy uklidní. Já brečím jen z toho, že brečí ona,“ vysvětlovala Radka a vedla Kamilu dovnitř. „Jasně, že mi je
prababičky líto, měla jsem ji ráda, ale bylo jí devadesát šest, proboha, takže to nebylo překvapení.“
„Krásný věk.“
„No že jo? Ještě za života mi darovala byt, protože máma se o ni jako jediná dvacet let starala, ale ještě je tu bratranec, kterej se hlásí o svůj podíl a najal si právníka. Babička ještě ani nevystydla a už se slétají supi,“ zavrčela Radka.
„V každé rodině je něco,“ vykoktala Kamila a rozhodla se o svatbě zatím pomlčet. Nehledě na to, jak moc byla vzrušená a chtěla se svěřit, muselo to počkat.
„Naštěstí tam mám trvalej pobyt, tak se hned nastěhuju. To je dobře, že jsi tu autem, pomůžeš mi odvízt pár krabic,“ využila Radka situace.
Kamila tak měla o denní program postaráno. Pomohla Radce sbalit a dopravit do bytu aspoň to nejnutnější. Stará paní naštěstí nepatřila k hromadičům věcí, takže kromě oblečení, které odvezly na charitu, neměly téměř žádné starosti s úklidem.
„Zatím budu u našich, ale po pohřbu se sem nastěhuju natrvalo,“ vysvětlovala Radka.
„Je to tu malé,“ zhodnotila Kamila pohledem byt.
„No jo, jedna plus jedna, ale mně stačí a mám tu i balkón. Je v osobním vlastnictví, to znamená malý poplatky. To utáhnu i z podpory, když mi naši pomůžou.“
„Budeš pár kroků od náměstí, tady najdeš novou práci raz dva.“
„Hm, možná,“ pokrčila Radka rameny. „Tak, pro dnešek hotovo.“
Kamila bojovala s pokušením zmínit se o svatbě, ale nakonec neřekla nic. Odvezla kamarádku domů a vrátila se do svého bytu. * * *
Kvůli stěhování se dost zdržela a bála se, že se Erik bude zlobit, ale ještě nebyl doma.
Chudáček, má toho hodně, pomyslela si a pustila se do vaření večeře. Rozhodla se pro přírodní kuřecí řízky a opékané brambory. Erik je měl rád a mohla si to nachystat dopředu a dodělat až s jeho příchodem domů. Z domova byl zvyklý na teplé večeře, a pokud to jen trochu šlo, snažila se mu Kamila vyhovět.
Načasování nemohlo být lepší. Sotva dokončila přípravy, vrátil se domů s úsměvem na rtech.
„Vypadá to, že jsi měl úspěšný den, miláčku,“ vrhla se k němu, políbila ho a uvolnila mu kravatu. „Odpočiň si, večeře bude za deset minut.“
„Už jsem jedl. Ehm… koupil jsem si u benzínky bagetu.“
„Bagetu. U benzínky. No… nevadí, tak to dám do ledničky a budeme to mít zítra k obědu,“ pokrčila rameny, přikryla talíře a misky a uložila je do ledničky. Tvářila se klidně, ale měla vztek, tohle jí v poslední době dělal často.
„Klidně se najez beze mě.“
„V pohodě, dám si jogurt. Stejně jsem chtěla zhubnout do svatebních šatů.“
„Jo, ta svatba. Už jsi to někomu řekla?“ zeptal se a vypadal nervózně.
„Ještě ne,“ přiznala Kamila.
„Tak to zatím nikomu neříkej, dokud neprobereme datum. Jdu si lehnout.“
„Ještě tu douklidím a přijdu za tebou,“ slíbila a pohladila ho po tváři.
Rychle snědla jogurt, pospíšila si s úklidem a šla do ložnice. Chtěla Erikovi vyprávět o Radce a její prababičce, říct mu, že na něj celý den myslela, a možná se s ním i milovat, ale už spal.
To, že měl při příchodu domů jinak uvázanou kravatu, košili zapnutou ob knoflík a táhl z něho neznámý parfém,
se Kamila rozhodla ignorovat. Opovrhovala stíhačkami a nechtěla být jednou z nich. Všechno mělo jistě logické vysvětlení, ale nemusela se ho dozvědět okamžitě. Dokázala být trpělivá. *
Cestou z pošty, kde pracovala ve výdejně balíků, se zastavila v novinovém stánku a koupila si svatební časopis. Na výběr data sice v neděli nakonec nedošlo, ale to neznamenalo, že se nemohla připravovat, aspoň teoreticky. Sotva zaplatila, zazvonil jí mobil. Budoucí tchyně často nevolala, takže Kamila usoudila, že s ní Erik už nejspíš mluvil o svatbě. O té ale nepadlo ani slovo, tchyně se jen nudila, chtěla si popovídat a zeptat se, co bude Kamila vařit k večeři. Zřejmě aby se přesvědčila, že je o jejího synáčka dobře postaráno.
„Mám v plánu francouzské brambory,“ odpověděla Kamila popravdě a doufala, že to bude tchyně považovat za dostatečně vydatné jídlo a nebude si myslet, že Erika odbývá rybím salátem z kelímku.
„No vidíš, ty jsem dlouho nevařila,“ řekla jen tchyně a nutriční hodnotu nechala tentokrát bez komentáře.
Kamila si oddychla. Snažila se s jeho matkou vycházet, jak nejlépe mohla, a to bylo teď, před svatbou, důležitější než kdy jindy. Slušně se tedy rozloučila a pospíchala domů, aby stihla ještě trochu uklidit, než se vrátí Erik. Byla si celkem jistá, že to stihne, poslední dobou se nestalo, že by přišel z práce dřív než ona.
„Všechno dobře zorganizuju, udělám nějaké úkoly v předstihu a budu mít na Vánoce pár dní volna, lásko,“ vysvětloval a ona se o to víc snažila, aby neměl vůbec žádné starosti.
„Mám pro tebe francouzské brambory, miláčku,“ uvítala ho.
„Zastavil jsem se cestou z práce u maminky, zavolala mi, abych přišel na večeři. Taky vařila francouzský brambory. Už jsme je dlouho neměli a…“
„Nic se nestalo. Hlavně, že ses najedl,“ skočila mu do řeči Kamila, obrátila se k němu zády, aby neviděl její zuřivý výraz, a pustila se do nádobí.
Musela se něčím zaměstnat, jinak by ho snad uškrtila. A jeho matinku taky. Byla si naprosto jistá, že to udělala schválně.
Domyla nádobí, trochu se zklidnila, přendala vychladlé francouzské brambory do krabiček, aby je uložila do ledničky, ale nakonec zaskřípala zuby, a ačkoli nesnášela plýtvání, hodila je do koše. I s těmi krabičkami.
Snažila se být vzorná hospodyňka a v poslední době se to obracelo proti ní. Kdysi dávno vstala časně, aby mu připravila snídani, pak ještě jednou a náhle se z toho stala téměř povinnost. Erik automaticky očekával, že to bude dělat každý den. A podobné to bylo i s teplými večeřemi. Stačilo, aby se jednou zmínil, jak si na ně jeho ma minka potrpí, a Kamila hned chtěla dokázat, že je zvládne také. * * *
Dodržovat předsevzetí – nenechat se nikým a ničím vytočit – bylo těžké. Erik už v kanceláři téměř spal, Radka se od nastěhování do nového bytu neozvala a v práci to bylo snad ze všeho nejhorší.
Každým rokem se s ohledem na vzrůstající popularitu internetových obchodů zvyšoval objem balíků, které musela pošta přepravit. S blížícími se Vánocemi byli lidé čím dál netrpělivější a často i agresivní. Několikrát denně dostávala vynadáno za věci, které nemohla ovlivnit. Zpožděné balíky, poškozené nebo nedodané do ruky.
„Klid,“ utěšovala ji kolegyně Iva, „ty poslední tři neděle vydržíme a pak si oddychneme.“
„Oddychneme? V lednu ještě přijdou opožděné zásilky a potom vlna vrácených a vyměněných dárků. Nezastavíme se až do února,“ vzdychla Kamila.
„Co se to stalo s mojí kámoškou? Vždycky jsi ty byla ta optimistka.“
„Máš na mě špatný vliv.“
„Panebože, v tomhle balíku jsou snad činky,“ zaúpěla Iva, když se pokusila zvednout jedenu z krabic. „Pomoz mi s tím na váhu. Dvaatřicet kilo. Kolikrát jsem prosila, ať nám sem daj chlapa, ale to ne.“
„To víš, museli by mu platit víc peněz. Radši nás nechají tahat třicetikilové balíky, a že je to proti směrnicím, nikoho nezajímá,“ přidala se ke kamarádčině lamentaci Kamila.
„Že zrovna vy mluvíte o nedodržování směrnic, slečno Poláčková,“ vstoupila do dveří šéfová a hned začala s přednáškou. „Při nástupu jste podepsala smlouvu, ve které jste se zavázala, že budete poskytovat služby v souladu s poštovními podmínkami a podmínkami našich obchodních partnerů, a přitom jste v prodeji bankovních produktů nejhorší ze všech našich zaměstnanců. S prémiemi nepočítejte, a být vámi, hledala bych si po Novém roce jiné místo.“
Šéfová dokončila svou řeč a odešla. Kamila se ztěžka posadila na váhu a zhluboka vydechla.
„To byla teda sprcha.“
„Hele, ne že bych tě chtěla nějak konejšit, ale mluvila jsem s Frantou z personálního a její pohovor byl prej tak děsnej, že to nestačilo ani na práci uklízečky. Jenomže pak se vychrápala s ředitelem.“
„Jo, to je mi na nic. Štechlová má silikonová vylepšení. Sama o sobě snad někde prohlásila, že je ta reprezentativní blondýna. Tak se nediv, že ředitel zblbnul.“
„Snad bys nespala s tím slizounem? Neboj, o tohle místo nepřijdeš. Kdo by tu za ty peníze dělal?“
„Možná má pravdu. Asi bych se fakt měla poohlédnout po něčem jiném,“ zamyslela se Kamila.
„Přestaňte krafat, dámy, a radši mi najděte můj balík,“ přitisknul nějaký muž mobil na sklo výdejního okénka. „Podle téhle esemesky tu měl být ve středu.“
Iva oskenovala QR kód a podívala se do počítače.
„A sakra, to jsou ty činky,“ zašeptala směrem ke Kamile. Potom se obrátila zpět na zákazníka: „Tak tady to máte. Pojďte, otevřu vám, je to přece jen rozměrnější balík.“
Odemkla dveře a pustila mladíka do balíkárny.
Muž se sklonil a pokusil se krabici zvednout, bohužel marně. Nejenom že byla těžká, ale její šířka a výška byly tak nevhodně rozložené, že se nedala pořádně uchopit.
„No… ehm… pomůžete mi s tím některá do auta?“
„Promiňte, ale my nesmíme zvedat víc než patnáct kilo.
Tohle má třicet dva, takže i když to vydělím dvěma, pořád je to šestnáct kilo na osobu,“ vychutnávala si ho Iva. „Nehledě na to, že když si něco objednáte, tak máte být taky schopnej si to vyzvednout.“
„Měl to být balík to ruky,“ namítl mladík.
„A do tý ruky by vám ho dodal kdo? Schwarzenegger u naší pošty nepracuje,“ odsekla Iva, protočila oči a po krátkém zaváhání se chopila krabice z druhé strany.
„Zase nějakej kulturista – teoretik, kterej se rozhodl, že začne prvního ledna posilovat. Ale nakonec byl docela fajn,“ hlásila Iva po návratu do výdejny. „Pozval mě na kafe.“
„A přijalas to?“ zeptala se Kamila.
„Ne, kafe moc nepiju. Tak jdeme do čajovny.“
„Vypadá jako typický frajer, který má na každý víkend jinou holku.“
„Já taky víc než víkend nechci,“ ušklíbla se Iva. „A na to mi Saša úplně stačí.“
„Saša?“ vyprskla Kamila.
„No co, každej se nějak jmenuje. Pořád lepší než Bedřich, se kterým jsem si vyšla posledně.“
„Víš co? Práce mě štve, ale aspoň se tu s tebou nenudím.“
Ledovou sprchu od šéfové pustila Kamila z hlavy a domů odcházela s úsměvem na rtech. Důvod k radosti pokračoval i pozdě odpoledne. Erik byl tentokrát už doma. Na stole stála zbrusu nová váza a v ní kytice různobarevných růží. Kamilu to dojalo.
„Vždyť nic nemám, žádné narozeniny ani svátek.“
„Ber to jako malé poděkování za trpělivost, jakou se mnou máš. Ještě pár dní budu muset zůstat v kanclu o něco dýl, ale pak se to uklidní.“
„Já tohle všechno přece chápu.“
„Vím, že jo. A právě proto jsem chtěl tvou trpělivost nějak ocenit. Pustíme si film a pěkně si užijeme.“
„Aha. Ráda se s tebou podívám na nějaký film. Otevřu
víno, připravím krekry a sýr, ale… no… dostala jsem to.“
„Panebože, já se snad poseru!“ zařval Erik naštvaně.
„Jednou přijdu domů dřív, těším se na tebe, a ty máš krámy.“
Kamila se zarazila. Jeho reakce se jí zdála přehnaná. Navíc úplně zbytečná, protože to nemohla nijak ovlivnit.
„Myslíš, že jsem si je snad naplánovala, abych nám zkazila večer?“
„Ne, ale určitě se ti to náramně hodí. Jdu si lehnout.“
„Taky jsem se na tebe těšila,“ volala za ním, ale marně.
Erik byl většinou kliďas. Takhle rozčileného ho viděla jen málokdy, ale nikdy ne kvůli něčemu tak malichernému.
Do ložnice raději nešla. Posadila se do křesla s rozečtenou knížkou. Nemohla se však začíst, Erikovo chování ji trápilo. Nakonec usoudila, že je to jen stresem, kterého měl v poslední době nejspíš víc, než si dovedla představit.
Nezáleželo na tom, jestli kalendář ukazoval středu, pondělí nebo sobotu, u Radky se pařilo v jednom kuse. Kamila byla pozvaná většinou až druhý den ráno, aby pomohla s úklidem, kdyby Radku náhodou přijeli navštívit rodiče.
Na sobotní párty přišla Kamila jen jednou a zděsila se, jaké existence si v minibytečku podávaly dveře. Své obavy projevila i před kamarádkou.
„Nestěžují si sousedi na ten věčný hluk a… já nevím… kouř z marihuany?“
„Ale jo, stěžovali si, ale chápej, mám novej byt, musím si ho užít. Je to jen na čas.“
Kamila se zamračila. Chtěla říct, že jakmile se k ní tahle sebranka naučí chodit, bude se jich těžko zbavovat, ale nechala si to pro sebe.
„Abys o ten byt nepřišla. Takhle akorát nahráváš bratránkovi do karet.“
„Moc se bojíš,“ mávla Radka rukou, dopila zbytek vodky, který zůstal na dně, a hodila prázdnou láhev do černého plastového pytle.
Kamila chtěla spustit kázání o tříděném odpadu, ale jen se kousla do rtu a dál se věnovala úklidu.
„Nezajedeme si do Prahy na vánoční trhy, když je dneska tak krásně?“ navrhla, aby změnila téma.
„Nemám prachy.“
„Vždyť nemusíme nakupovat. Na ten svařák tě klidně pozvu a uděláme si spolu pár hezkých fotek.“
Radka chvíli přemýšlela, šla si vzít ibalgin a teprve potom odpověděla.
„Hmm, tak jo. Aspoň máma uvidí, že taky trávím čas na čerstvým vzduchu.“
Zmizela v koupelně a Kamila se zatím pustila do nádobí a vytírání podlahy. Když její kamarádka po půlhodině konečně vyšla ven, vypadala úplně jinak. Krásná, svěží, s perfektním make-upem. Úzké džíny lichotily její drobné postavě a krémový svetr s copánkovým vzorem jí šel k pleti.
„Vezmu si bundu a můžeme vyrazit,“ řekla, zatímco se soukala do vysokých kozaček.
„Páni, vypadáš fantasticky, jak to děláš? Před hodinou jsi ještě připomínala zombie.“
„To víš, v pětadvaceti mi stačí sprcha a pět minut spánku,“ usmála se Radka a pohodila blonďatým mikádem.
Kamila jen přikývla a oblékla si kabát. Cestou ven se podívala do zrcadla visícího na chodbě. Nebyl to hezký pohled. Vypadala unaveněji než Radka, která zřejmě propařila několik nocí v kuse, a to byla dokonce o víc než rok mladší. Modré oči rámovaly tmavé kruhy a svoje krásné dlouhé vlasy ráno svázala do neupraveného uzlu a už tak zůstaly. Nápor balíků před Vánoci si vybral svoji daň a neustálá starost o Erika jí na kráse taky nepřidala.
„Nebude ti vadit, když se cestou zastavíme v nákupním centru? Chtěla bych si koupit nějaké hezké prádlo,“ navrhla Kamila.
„Ne, klidně. Pomůžu ti vybrat, nebo zase koupíš něco sladce růžovýho, a intuice mi napovídá, že to asi nebude
Erikova oblíbená barva. Jo a měla by ses nechat ostříhat.“
Kamila ztuhla. Svoje vlasy milovala. Od malička je měla až do pasu, někdy i delší, a byly tmavé, skoro černé, husté a lesklé. Každé zastřižení konečků si dlouho rozmýšlela a krátké mikádo, jaké nosila Radka, si na sobě vůbec nedokázala představit.
„Možná zastřihnout konečky,“ připustila a zároveň se rozhodla, že tenhle úkol pro jistotu kamarádce nesvěří.
Nasedly do auta, Kamila projela ucpaným centrem, napojila se na dálnici a za třicet minut zaparkovala na záchytném parkovišti nad Václavským náměstím.
Město bylo vánočně vyzdobené a osvětlené. Stejně tak celá cesta na Staroměstské náměstí. Pomalu se stmívalo. Fotky, které Radka hned začala ve velkém pořizovat, byly pohádkově krásné.
„Selfíčko?“ podívala se na Kamilu, a než se ta zmohla na protest, popadla ji kolem ramen a hned cvakla několik snímků. „Sluší nám to,“ natočila displej k nim.
Zatímco Radka vypadala jako filmová hvězda, Kamila si připadala jako někdo, kdo nosí hercům čaj a sušenky.
„Jo, sluší,“ přikývla a obrátila oči zpět ke stánkům se skleněnými ozdobami, dřevěnými loutkami, ponožkami z ovčí vlny a trdelníkem. Kdyby mohla, hned by se sebrala a jela někam na kosmetiku, ale to bohužel muselo počkat. Zachumlala se do šály, až jí koukaly jen oči a červený nos, a následovala Radku ke stánku se svařákem.
Vystála frontu, koupila jeden pro Radku a sama si dala čaj s příchutí skořice. Mladý prodavač se na ni usmál, sáhl pod pult a podal jí kvalitní dřevěné míchátko, jehož jeden konec byl obalený velkými krystaly hnědého cukru.
„To tady mám jen pro velmi krásné dívky,“ řekl, mrkl na ni a popřál jí hezký večer.
Kamila si pomyslela, že se spletl nebo že byla tak dobře maskovaná šálou a ten chudák si ani nevšiml, jak hrozně vypadá. Ale povzbudilo ji to, a jak se přesvědčila na vlastní oči, nikdo jiný takové luxusní míchátko nedostal. Ne za tu dobu, co stála ve frontě.
„Nejspíš tě jen litoval,“ vyprskla Radka smíchy, když
Kamila vyprávěla příhodu s milým prodavačem.
„Nejspíš,“ pokrčila rameny, ale náladu jí to nezkazilo. Míchala čaj, sledovala, jak se krystalky cukru rozpouštějí, a myslela na to, že život je někdy prostě hezký. * * *
Domů se vrátila pozdě, ale pořád dřív než Erik. Aspoň měla čas uklidit dárky, které nakoupila, dát si pořádnou sprchu a umýt si vlasy.
K večeři plánovala připravit jen obložené chleby. Nemělo cenu vyvařovat, dokud nebude po svátcích a všechno se nevrátí k normálu. Stejně chodila z práce tak utahaná, že na nic složitějšího neměla náladu.
Rozčesala si vlhké vlasy a ze dvou nočních košilek, které si ten den pořídila, vybrala jednu, kterou měla v úmyslu si hned vzít na sebe. Černá průsvitná košilka byla neobvykle plisovaná a patřily k ní i stejné kalhotky s nohavičkou, oboje velmi slušivého střihu. Sundala župan, pomalu si prádlo oblékla a postavila se před velké zrcadlo na posuvných dveřích skříně.
Proměna byla neskutečná. Na rozdíl od Radky, která měřila sotva metr šedesát, se o hodně vyšší Kamila mohla pyšnit dlouhýma nohama. Boky měla možná maličko širší v poměru ke štíhlému tělu a malým ňadrům, ale zase to vyvážil jejich hezký, oblý tvar.
Upravila si ramínka a zastrčila pramen vlasů za ucho.
„Wow, co to tady mám? Že by předčasný dáreček?“ hvízdl uznale Erik, který se objevil ve dveřích. „Lehni si na postel, zlato, a počkej. Osprchuju se a hned si tě přijdu rozbalit.“
Kamila poslechla. Lehla si na postel a erotické představy toho, co očekávala, ji nažhavily tak, že doslova cítila, jak rychle vlhne. Jenom se v duchu modlila, aby neusnul, protože se to v poslední době stalo už dvakrát. Erik však byl ten den ve formě a udělal přesně to, co slíbil.
Přišel z koupelny s ručníkem omotaným kolem boků, před postelí ho shodil na zem a lehl si vedle Kamily. Pomaloučku ji svlékl. Dával si na čas a každý obnažený kousek kůže nejprve políbil.
„Moc ti to dneska sluší. Jsi krásná,“ zašeptal jí do ucha a ona se tak v tu chvíli skutečně cítila. Tohle on uměl. Jeho schopnost dělat všechno lepší, krásnější a zářivější byla výjimečná. Snad i díky tomu se za necelé tři roky vypracoval z řadového zaměstnance až na vedoucího oddělení.
„Hezky voníš,“ zašeptal znovu a stáhl jí luxusní kalhotky.
Bez nich už si nepřipadala tak atraktivní, ale Erikovi to nejspíš nevadilo a zálibně se na ni podíval.
Milování bylo nádherné. Takové jako kdysi, na začátku vztahu. Usnula zcela vyčerpaná, a když se ráno probudila, Erik byl pryč.
Navzdory tomu, že byla neděle.
Erik znovu a znovu líbal její jemnou kůži na břiše. „Trochu to lechtá,“ zasmála se.
„Nemůžeš se smát, když se tady dole snažím vážně pracovat.“
„Jde ti to skvěle, pokračuj,“ zachichotala se a postrčila jeho hlavu trochu níž.
Poslechl a perfektně mířenými a načasovanými doteky ji rychle dovedl k vyvrcholení. Potom byla řada na něm. Mírně se nadzvedl, položil se mezi její stehna a vnořil do ní svůj úd.
„Dneska to chci drsně, ty divochu.“
„Jak si přeješ, lásko. Za chvíli budeš prosit, abych se slitoval,“ usmál se a tvrdě přirazil, přesně tak, jak si přála. A on vlastně také.
V tomhle si dokázali vyhovět a nebáli se experimentovat. Vzájemně si kupovali erotické hračky, které i beze slov naznačily, co by se tomu druhému líbilo. Bylo zajímavé zkoumat hranice své sexuální fantazie.
„Mám pro tebe dárek,“ řekl Erik, když byl po divoké jízdě opět schopný popadnout dech. Vstal z postele a nahý došel k židli, přes kterou viselo jeho sako, z jehož kapsy něco vytáhl, a vrátil se zpět na lůžko.
Nejdřív ji políbil na rty a teprve potom jí podal sametovou krabičku.
„Diamantový náušnice,“ vydechla užasle, když ji otevřela.
„No, skoro… teda ne zrovna na uši.“
„Aha. S tím mi budeš asi muset pomoct,“ usmála se a vzala do dlaní svá ňadra a nastavila před Erikovy oči bradavky, v nichž byly zlaté kroužky.
„Strašně rád, ale nejdřív se s nimi pořádně pomazlím.“
„To taky očekávám.“
Nemusela ho pobízet dvakrát. Položil dlaň na její hrudník, jemně zatlačil a přiměl ji, aby si znovu lehla, obkročmo se na ni posadil, sklonil se a jednu po druhé obkroužil její bradavky špičkou jazyka. Vzal je do úst a lehce zatáhl za zlatý kroužek. I ten byl kdysi dárek od něj. Opatrně ho rozevřel a sundal. Navlékl na něj zlatou slzičku s diamantem uprostřed a vrátil jej na své místo. To samé udělal i s druhým kroužkem.
„Slušej mi?“ zeptala se a mírně se nadzvedla.
Erik jí podložil záda polštářem a vytáhl mobil.
„Jsi neuvěřitelně svůdná, takže si tě nejdřív zvěčním,“ cvakl mobilem několik snímků, „a pak se nutně musím ještě jednou udělat.“
S radostí mu to potěšení dopřála, ale jakmile bylo po všem, udeřila na něj.
„Už jsi jí o tom řekl?“
Erik se zarazil. Tak nějak doufal, že k té otázce nedojde. Rozhodně ne poté, co si užili úžasný divoký sex. Neměl ani čas vymyslet výmluvu.
„Mám pocit, že to se mnou nemyslíš vážně,“ pokračovala, když se nedočkala odpovědi.
„Jiřinko, lásko, jak můžeš říct něco takovýho? Právě jsem ti dal diamanty, na který padl celej můj třináctej plat a prémie.“
„Peníze, to je všechno, co tě zajímá.“
„Mě? Ty se necháš vydržovat od ředitele pošty, kterej ještě ke všemu nemá jen tebe. Pokud vím, tak spí se svou asistentkou, tou prsaticí Štechlovou. Ty seš se mnou přece jen kvůli sexu, taková byla dohoda.“
„S dohodou musí souhlasit oba. Už dlouho mi slibuješ, že budeme spolu. Mimochodem, jakmile se se starým rozejdu, přestane mi platit nájem za byt, tak neříkej, že tě
nemiluju, když se smířím s tvým platem místo s jeho. A jelikož na ten nájem nechci být sama, tak máš čas do Vánoc.“
„Přece jí to nemůžu říct před Vánocema?“
„Budeš muset, zlato. Nebo jí to na poště tak zavařím, že ji nenechaj ani lízat obálky.“
Tohle nechtěl a neplánoval, ale nevěděl, jak z toho ven. Byl by nejradši, kdyby všechno zůstalo při starém, ale s tím by Jiřina nesouhlasila. Nejspíš by se s Kamilou časem rozešel nebo by se choval tak, aby to udělala ona sama, ale ne teď, ne před Vánoci. Na rozdíl od Jiřiny, která si dělala, co chtěla, musel on dbát i na to, co tomu řeknou rodiče, a kupodivu mu hlavou bleskla i myšlenka na Kamiliny rodiče. Nebude pro ni snadné říct jim, že místo svatby je konec, a vrátit se zase k nim domů.
Jenomže si vzpomněl, proč si vlastně našel milenku. Kamile bylo třiadvacet, ale chovala se na třicet. Vracet se domů k ní bylo jako vracet se k ženušce po deseti letech manželství. Nuda.
„Taky pro tebe mám dárek,“ vytrhla ho Jiřina ze zamyšlení a šla pro něco do skříně. Při zpáteční cestě Erik fascinovaně hleděl na její velká pohupující se ňadra, na kterých se třpytily malé diamanty. Okamžitě ucítil šimrání v rozkroku, ale věděl, že tentokrát si bude muset nechat zajít chuť.
Jiřina mu také podala krabičku, o něco větší a podlouhlou. Vypadalo to na hodinky. Otevřel ji a uvnitř uviděl malou bílou plastovou věcičku s dvěma modrými čárkami uprostřed.
* * *
Nedokázal se soustředit na řízení, a když zaparkoval před domem, ani nevěděl, jak se tam ocitl. Myšlenky se mu stále vracely k rozhovoru s Jiřinou. Vždyť byl vždycky tak opatrný. Nebo snad ne?
Je pravda, že onehdy, když ji vzal na luxusní wellness víkend a užívali si ve vířivce, kondom nepoužil. A dvakrát ho z ní musel lovit, když to dělali několikrát za noc a jeho úd prostě odmítal stát, ale tehdy snad už v sobě neměl ani žádné sperma. Panebože, jak se to mohlo stát? chytal se za hlavu.
Vystoupil z auta a několikrát se zhluboka nadechl. Nemohl připustit, aby na něm Kamila něco poznala. Ještě ne.
Odemkl dveře a vešel do bytu. Kamila se otočila a usmála se na něj. Vlasy měla spletené do copu a oblečená byla do legín a volného trička. Nejmíň sexy oblečení na světě.
Legíny sice hezky obtahovaly její dlouhé štíhlé nohy a pod tričkem se jí rýsovaly drobné bradavky, ale skutečně to nemusel vidět v několika obměnách každý den.
„Udělala jsem tvoji oblíbenou čínu, miláčku.“
Erik jen přikývl a šel se trochu umýt. Nechtěl srovnávat, ale nešlo mu to z hlavy. Vaření byla další věc, kterou se Kamila lišila od Jiřiny. Neměla ráda rýži, přesto ji kvůli němu dělala docela často. Určitě by byla dobrá máma, mnohem lepší než Jiřina, ale za deset let, ne teď. Jenomže Kamila se většinu času chovala jako jeho vlastní máma a to nebylo sexy už vůbec.
„Děkuju, ty snad umíš číst myšlenky,“ pochválil ji povzbudivě, když usedli ke stolu. „Celý den jsem na ni měl chuť.“
Pustil se do kousků kuřete, ale tentokrát mu do krku nelezly. Postrkoval je vidličkou z jednoho konce talíře na druhý a nedokázal se soustředit ani na to, aby je konečně napíchl a snědl.
„Promiň. Zrovna mě něco napadlo. Musím si ještě zavolat do práce, bude to minutka,“ omluvil se, odložil příbor, popadl mobil a zmizel v ložnici.
Jiřina okamžitě zvedla telefon a Erik si pomyslel, že to měl nechat na jindy, ale už bylo pozdě.
„Doufám, že voláš s nějakou dobrou zprávou, třeba tou, žes to té svojí myšce domácí řekl a stěhuješ se ke mně. Případně já k tobě.“
„No… vlastně… zrovna jsem se to chystal udělat a napadlo mě, jak víš, že… ehm… dítě je moje? Vždyť přece ještě spíš s Horáčkem.“
„Nevím, jestli se náhodou nemám urazit, ale rozhodla jsem se to přejít. S Horáčkem jsem dobrejch pár měsíců nespala, sice žere viagru, ale už mu není nic platná. Nejspíš by si ji musel píchat nitrožilně. A navíc,“ odmlčela se a potom vytáhla největší trumf: „Má deset let vasektomii.“
„Cože?“
„Vasektomii,“ zopakovala Jiřina. „Prostě střílí slepejma. Ale zlatíčko, kdybys mi pořád nevěřil, naštěstí žijeme v jednadvacátým stoletím a test DNA dneska není nic složitýho.“
Tohle byl konec.
Vrátil se do kuchyně, jako kdyby zrovna dostal zprávu, že mu zbývá poslední týden života, a znovu se posadil za stůl před vychladlé jídlo.
„Stalo se něco?“ podívala se na něj Kamila soucitně.
„Kolega dostal žlučníkový záchvat. Myslel jsem si to, celý den si stěžoval a byl pobledlý.“
„Snad to nebude vážné.“
„Asi ne, akorát to načasování není nejvhodnější. Budu muset převzít jeho práci.“
„Tohle si nikdo neplánuje. A my to zvládneme. Čeká nás přece ještě spousta Vánoc,“ usmála se konejšivě a položila svou ruku na tu jeho.
Řekni jí to, řekni jí to. Nebuď zbabělec, opakoval si v duchu, ale nakonec jen dojedl večeři a neřekl vůbec nic.
Ještě než usnul, rozhodl se, že jí dá kopačky citlivě a napíše jí to v e-mailu.
Poslední dva týdny před Vánoci bylo v balíkárně hotové pozdvižení. Kamila neměla ani čas prohodit s Ivou souvislou větu. Veškerá jejich konverzace se omezila na jednoslovné povely, ovšem s jedinou výjimkou. Na Sašu se prostě zeptat musela. Stačila jedna otázka k tomu, aby Iva na půl hodiny nezavřela ústa.
„Byl úžasnej. Šli jsme do tý čajovny, teda, on už tam čekal a dělal něco na noťasu, myslela jsem, že stráví celej večer prací, ale naštěstí věděl, jak se chovat. Jakmile jsem přišla, věnoval se jenom mně. Já si dala lapačo a on nějakej ibišek nebo co a takový malý hořký sušenky. Povídali jsme si. Je nesmírně zábavnej, vážně. A sečtělej.“
„To zřejmě mluvil hlavně on,“ ušklíbla se Kamila. Iva se nikdy netajila tím, že přečetla naposledy slabikář a od té doby nic.
„Náhodou, taky jsem toho řekla dost. Mluvila jsem o filmech a seriálech a nákupech.“
„To byl asi na větvi.“
„Nevím, ale on je prostě takovej typ, kterýho zajímá úplně všechno, takže se určitě nenudil.“
„No počkej, snad jste si jen nepovídali?“
„Ale jo. Totiž… ne. Usoudil, že je ještě brzo jít domů, tak jsme si zašli na pořádnou večeři, no a pak bylo samozřejmě na mně, abych se mu revanšovala, tak jsem ho pozvala domů na kafe.“
„A u kávy pochopitelně nezůstalo,“ culila se Kamila a doslova visela Ivě na rtech v očekávání dalších pikantních zpráv.
„To se mi ještě nestalo,“ ušklíbla se Iva a zkontrolovala si ve skle vitríny svůj bezchybný vzhled. „Zatím jsem dostala každýho, koho jsem chtěla.“
Kamila ovšem věděla, že je ta statistika trochu upravená, protože pokud Ivu někdo nechtěl, tvrdila, že ho taky nechce. Díky této metodě měla stoprocentní výsledky.
„A Sašu taky?“
„Jo, taky.“
„A budete se dál scházet?“
„Nevím. On by chtěl, ale upřímně, v posteli teda nebyl nic extra.“
„Možná to bylo jen nervozitou. Příště mu ukážeš, co se ti líbí, a uvidíš, jak se zlepší.“
„Možná,“ pokrčila Iva rameny. „A co ty?“
„Nic nového. Erik a já máme teď oba tolik práce, sotva se vidíme,“ vzdychla Kamila. „Pokud počasí dovolí, snad se dostaneme v únoru na týden na hory.“
„Jestli do tý doby přežijeme,“ konstatovala věcně Iva a vrhla se na další hromadu balíků.
Ta hořká poznámka nebyla úplně od věci. Jejich oddělení mělo zoufalý podstav a Kamila s Ivou si ani nemohly dovolit onemocnět.
Kamile znovu bleskla hlavou myšlenka, že by si nejspíš měla na jaře najít novou práci, ale neměla sílu o tom hlouběji přemýšlet.
* * *
Jiřina si zapálila cigaretu, našpulila pečlivě namalované rty vyplněné kolagenem a vyfoukla obláček kouře.
„Ehm… ehm…“ odkašlala si její kamarádka a pohladila si těhotenské bříško.
„Jasně, chápu. Jdu s tím na balkon,“ odpověděla a skutečně se vydala ven do mrazu. „Ten tvůj těhotenský test zabral,
díky, ale Erik se pořád nějak nemůže rozhoupat,“ křičela přes pootevřené dveře. „Potřebovala bych ještě ultrazvuk.“
„Klidně, ale nahoře nad fotkou je datum a jméno matky,“ namítla Soňa.
„Všechno mám zařízený, kluci mi to upraví na počítači.“
„Aha, no dobře,“ souhlasila Soňa a pustila se do přehrabování fotek. „A těhotenskou průkazku ti taky udělají na počítači?“ zeptala se poté, co se Jiřina vrátila z balkonu.
„Na tu se Erik ptát určitě nebude,“ mávla rukou.
„A co potom?“
„Potom nafixluju potrat, Erik mě bude utěšovat, ale to už bude ta jeho kráva mimo hru.“
„Chtěla bych mít tvoje nervy, ale přeju ti hodně štěstí,“ řekla Soňa a dodala: „Jenomže teď, když jsi vlastně jakoby těhotná, těžko přesvědčíš Erika, aby používal kondom.“
„No vidíš, na to jsem nemyslela. Hned se objednám na gyndu a nechám si napsat prášky. Mám v úmyslu si celý svátky užívat v posteli a tohle by mi překazilo plán.“
„Proč si vlastně nenajdeš někoho, kdo není zadanej? Nehledě na to, že jsi pořád s Horáčkem.“
„Už dávno ne,“ odfrkla si Jiřina. „V dědkovi se nějak hnulo svědomí nebo co a žehlí si to u manželky. Nájem v bytě mám zaplacenej do konce roku, pak už musím být u Erika. Neříkám, že s ním zůstanu, ale nikoho jinýho bych takhle rychle nesehnala. Podívej, co mi dal,“ nadzvedla tričko a ukázala diamantové slzičky. „To víš, taková bezedná studna, jako byl Olda Horáček, to není.“
„To je mi líto.“
„Ale co, stejně už mu nestál.“
„Čas na změnu,“ zasmála se Soňa.
Jiřina nemeškala a zvedla telefon, chvilku mluvila, ale když ukončila hovor, tvářila se zklamaně.
„Tak mě vezmou až v pátek jednadvacátýho. Do tý doby se budu muset na něco vymluvit.“
„Nepochybuju, že si poradíš.“
Jiřina přikývla, sbalila fotografii a rozloučila se. Cestou se zastavila u kamaráda v reklamní tiskárně, nechala si upravit datum a jméno a pospíchala do svého bytu. Doma ji ještě čekala spousta práce. Měla přesně dva týdny na vystěhování a Erik, který ji chodil navštěvovat, to zatím nesměl poznat. Nesměl mít ani tušení, co se děje. Jako milenka bohatého a vlivného muže měla určitou prestiž, ale jako holka, kterou jeden opustil a druhý se ještě nevyjádřil, byla naprosto bezvýznamná.
Zatím se tedy pustila do vyklízení skříní a prádelníků, a co šlo, to se chystala prodat. Zrovna byla v nejlepším, když zarachotil klíč v zámku a přišel Erik.
„Jdeš nějak brzy,“ protáhla obličej.
„Promiň, vidím, že jsem tě vyrušil od vánočního úklidu,“ ukázal na pytle v chodbičce.
„No jo, protřídila jsem nějaký oblečení a tohle odnesu do azylovýho domu,“ zalhala Jiřina.
„Ty mě pokaždé dokážeš překvapit,“ pohladil ji po tváři a políbil ji. „Já taky přispívám na charitu. Můžu ti s tím pomoct?“
„Ne, dobrý, už jsem dohodnutá s kamarádkou. Dáš si něco k pití?“ změnila téma.
Erik přikývl, Jiřina se podívala, co jí zbývá v ledničce, a vyndala láhev vína.
„Tohle bys asi neměla.“
„Asi ne,“ připustila, vrátila víno do lednice a vzala si pomerančový džus. „Vlastně jsem právě o tom s tebou chtěla mluvit.“
„Já taky. Přece se občas stává… no… že ty testy vyjdou falešně pozitivní.“
„Ano, to se stává,“ potvrdila jeho slova a v duchu si gratulovala, že nepodcenila ten ultrazvuk. „Ale tohle nelže.“ Zaštrachala v kabelce a podala mu obálku.
Erik se podíval dovnitř a viditelně zbledl. „No, to je… přece… skvělé… asi.“
„Chápu, že si na tu myšlenku musíš nejdřív zvyknout, i mně to trvalo,“ usmála se a pohladila si bříško, jako to dělala Soňa. „Promiň, ale já nemám čas na to, aby sis zvykal moc dlouho. Čekám do konce tejdne, pak jdu za ní a všechno jí řeknu.“
Jiřina neměla nic takového v úmyslu, chtěla přenechat špinavou práci jemu, ale kdyby musela, udělala by to. * * *
Poslední otevírací den před svátky bylo v čekárně gynekologie narváno. Jiřina přelétla zrakem obsazené židle a rychle zjistila, že na ni žádné volné místo nezbylo. Opřela se o zeď, pustila si do uší podcast a čekala a čekala. Přetrpěla pauzu na svačinu i na oběd a teprve ve dvě odpoledne
přišla na řadu.
Sestra, která měla být dobrých deset let v důchodu, našla její kartu a otevřela si přesně ty samé informace i v počítači.
„Poslední měsíčky?“ zeptala se, aniž zvedla oči od papírů, a zapsala si datum, které si Jiřina musela vymyslet. Žádný menstruační kalendář si nikdy nevedla.
„Moč a krev,“ pokračovala sestra. „Musíme udělat jaterní testy.“
„Ale já si jdu jen pro recept. Potřebuju nové balení Mercilonu.“
„Podle našich záznamů jste měla rok a půl dlouhou pauzu v užívání, takže musíme udělat všechny testy znovu.
Vyhrňte si rukáv, odeberu vám krev,“ řekla přísně.
Jiřina netrpělivě vzdychla, protočila oči a pomyslela si, proč zrovna ona narazila na tak důslednou sestru, přesto udělala, co musela. Sestra zkušeně nabrala krev, napsala něco na nálepku, kterou hned přilepila na ampuli, a vrazila
jí do ruky šampusku. Krev poslala do laboratoře, ale moč zkontrolovala na místě.
„Hmm, nebyla jste tady opravdu dlouho a… udělám ještě jeden test,“ zamumlala sestra sama pro sebe.
„Mám jít ještě jednou?“ ukázala na šampusku.
„Ne, není třeba,“ odpověděla sestra a vzala ze skřínky další testovací proužek. Podívala se na papírovou tyčinku plnou barevných čtverečků a na tváři se jí rozhostil škodolibý úsměv. „Gratuluji, maminko. Vypadá to, že ty prášky nebudete nějakou dobu potřebovat. Krevní testy to samozřejmě ještě potvrdí. Tak si běžte odložit támhle do kabinky, pan doktor si vás zavolá.“
Jiřina odešla do kabinky. Sotva těch pár kroků zvládla. Pokoušely se o ni mdloby. Tohle skutečně nebylo v plánu a ona se musela hodně rychle rozhodnout, co dál. Na dítě nebyla připravená, plánovala ho tak za deset let, pokud vůbec. Nebyla zrovna mateřský typ, o mimino zase tak moc nestála. Chránila se, i když občas v opilosti mohla zapomenout a věděla, že kondomy nejsou stoprocentní.
Jenže potraty neuznávala, a dítě by navíc mohlo pomoct i tomu, připoutat si k sobě Erika.
Byl tu však i další problém. Erik nebyl její jediný.
Celý týden nestál za nic a v pátek večer byla Kamila na konci svých sil. Šéfová jí hezké svátky popřála s úšklebkem, Iva naopak od srdce.
Doma bylo všechno uklizeno a nachystáno, z každého rohu vyzařovala vánoční pohoda. Vyčerpaně se posadila do křesla a zavřela oči. Nosem nasála vůni jehličí a vanilky a pomalu se zklidňovala. Šílenství bylo za ní a ona to přežila. Čekal ji pohodový víkend a v pondělí Štědrý den.
Pět nádherných dnů volna s její láskou. Celou tu dobu se ani slovem nezmínila o svatbě, ale byla si jistá, že teď se chvilička zcela jistě najde.
Pomalu se zvedla a zamířila do koupelny, cítila, že kdyby seděla ještě chvíli, nejspíš by v křesle usnula. Sprcha ji dokonale probudila. Vzala si na sebe pohodlné oblečení a pustila se do dolaďování posledních detailů, chtěla, aby bylo všechno naprosto dokonalé. Když byla hotová, převlékla se do svátečnějšího oblečení a čekala na Erika. Slíbil, že bude na svátky doma, a ona doufala, že do toho započítá i páteční večer a přijde brzy.
Stále však nešel, a tak aspoň otevřela notebook, aby zkontrolovala e-maily.
„Spam, spam, děkujeme za váš nákup… co je sakra tohle?!“ zaklela a rozklikla e-mail s hlavičkou pošty.
„Výpověď? Ta mrcha se se mnou loučila a přála mi hezké svátky přesně pět minut po tom, co mi poslala výpověď?“
Nebyla to přímo výpověď. Vedoucí jen napsala, že jí v únoru končí roční smlouva na dobu určitou a vzhledem
k pracovním výsledkům nemá počítat s tím, že by snad mohla dostat novou. V podstatě to ale vyšlo na stejno.
Kamila se postavila a nervózně přecházela po místnosti. Mohla se odvolat? Nejspíš se s tím nedalo nic dělat. Zbývaly jí dva měsíce práce a příjmů.
Tohle nemohla Erikovi říct. Ne teď, před Štědrým dnem. Tolik se snažila, nemohla mu zkazit svátky.
Trochu se zklidnila, posadila se znovu před počítač a začala si procházet pracovní nabídky v Habrovci nad Labem a okolí. Žádnou skutečně zajímavou nenašla, ale v nejhorším případě by mohla jít aspoň prodávat do stánku na nádraží.
Od prohlížení nabídek ji vyrušil telefon.
Erik, podívala se na displej. Asi zase volá, že se zdrží, povzdechla si a přejela ukazováčkem obrazovku.
„Chci, aby sis sbalila svoje věci a odstěhovala se. Dneska přespím u bráchy, ale jestli zítra přijdu domů a ty tam budeš, budu u něj spát tak dlouho, dokud neodejdeš.“
Jeho slova jí doslova paralyzovala mozek. Tohle přece nebylo možné. Musel to být sen. Určitě měl jenom špatný den v práci. Všechno se přece muselo dát nějak rozumně vysvětlit.
Nevěděla, co říct. Na druhé straně telefonu bylo ticho. Mohl zavěsit, místo toho ale čekal na odpověď.
„Prosím?“
„Chci, aby sis sbalila svoje věci a odstěhovala se,“ zopakoval.
Následovala další chvíle ticha. Určitě pro to muselo být nějaké vysvětlení.
„To je nějaký vtip? Vy jste v práci oslavovali?“
„Nerozuměla jsi mi?“
„Mohl bys třeba přijet domů a říct mi to osobně,“ vypravila ze sebe první, co ji napadlo.
„Nevím proč. Už jsem ti všechno řekl.“
