2/23 KLANY - Síla a slabost rodových vlivů v církvi

Z OBSAHU

4 Slovo Desatero

6 Rozhovor

Leoš Ryška:

Mám rád vydanost Bohu až na dřeň

12 Téma

Klany

Petr Grulich a kolektiv autorů

19 Sedm

Pýcha

22 Rodina

I kdyby na chleba nebylo

28 Diskuze

Životní standard

PŘÍŠTĚ

Čistota

Jiří Serbus a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080

02/2023

Ročník Bratrské rodiny 55, Českobratrské rodiny 79

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15,

110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 5. 2. 2023 – Vychází 10 × ročně, cena 60 Kč

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová

Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

bude to už asi čtvrt století, co jsem se v Církvi bratrské ocitla poprvé. S postupným poznáváním dnes již domovského sboru jsem jako dítě zjišťovala, jaká platí nepsaná pravidla zasedacího pořádku v sále i kde má sborová budova svoje zajímavá zákoutí. O nic méně objevné a překvapivé nebylo ani poznávání vzájemných příbuzenských vazeb mezi jednotlivými členy sboru. Například tetičky a sestry byly nejen něčími tetičkami a sestrami, ale také sestřenicemi a švagrovými tvořícími se všemi strejčky, bratry, manžely, bratranci a švagry propletenec vazeb rodin, ba rodů, kde se navíc v předchozích generacích dokonce sem tam zaskvělo nějaké to zvučné jméno z církevní historie. Není divu, že dítěti, vykulenému z nového a tolik rodově vymezeného prostředí, zněla v hlavě tichá obava, jestli ho tu vůbec někdy vezmou mezi sebe, když tu nemá žádné příbuzné. Zkrátka ne nadarmo se někdy o Církvi bratrské říká, že je rodinnou církví.

V nejobecnější rovině fungování lidstva je rod spojen s principem zakládání a formování tradice. Z této pozice zdroje vlivu a moci ale může být stejně tak nástrojem zachovávání a udržování dobrého, jako důvodem stagnace. Může být prostředkem záchovy i úpadku.

O tom, jak spletitá a někdy často obtížně uchopitelná je problematika velkých rodů v církvi, svědčí hlavní téma tohoto čísla časopisu Brána. Pojednává o tom, v čem mohou velké sborové rodiny znamenat požehnání, a v čem naopak kámen úrazu, nabízí svědectví, jaké to je být součástí rodu. Otevírá také témata zápasů a souvislostí generačních proměn, o nichž nás možná, ať už jsme členem „klanu“, nebo jeho nezávislým pozorovatelem zvenčí, ještě nenapadlo uvažovat.

V jedné rozhlasové pohádce pronesla titulní postava králíka pozoruhodné moudro: „Dobrého pomálu – a příbuzných taky.“ Ať už při čtení o rodinách a klanech budete mít jakékoliv pocity, přeji vám i sobě konečné zjištění, že ta pohádková králičí moudrost nemusí platit absolutně. A že rodina nerodina, pomáhat i škodit Božímu dílu můžeme nakonec všichni nezávisle na tom, kolik máme ve sboru pokrevních strýčků a tet.

KATEŘINA KORÁBKOVÁ

Dt 5,22

text OLIN KADLEC ilustrace BRÁNA

Ježíš řekl, že nepřišel Zákon a Proroky zrušit, ale naplnit. To se od Mesiáše v Izraeli očekávalo. Až přijde ten proroky ohlašovaný Vyvolený, obnoví spravedlnost. Proto hrozil Jan Křtitel a ukazoval na břehu Jordánu k východu – už jde!

Sekera je na kořeni stromů, lopata v ruce, bude čistit mlat, Duch svatý a oheň – a lidé se báli, věděli, jak na tom jsou se zbožností a skutky, a nechávali se pokřtít a Jan některým říkal „plemeno zmijí“ – a pak se objevil On, a byl jiný. Odpouštěl hříchy jednoduše slovem, čistil, ale od malomocenství, neuznával společenské přehrady, rozvazoval jha!

Ne dosti na tom: On, o němž žalmy svědčily, že „Zákon Hospodinův je jeho radostí“ a „jeho přikázání si velmi oblíbil“, iritoval lidi, kteří milovali Zákon, protože podle jejich názoru „rušil sobotu“. Co je jasnějšího v Desateru než sobota? První rozsudek smrti v osvobozeném Izraeli na poušti padl proto, že kdosi v sobotu sbíral dříví. Janovo evangelium jasně říká, že se židé potřebovali Ježíše zbavit, protože dělal v sobotu, co se nesmí. Ale tím ten konflikt se zákonem a přikázáními zdaleka nekončil, protože apoštolové pokračovali. Ve Skutcích apoštolů máme psáno, jak se Petr modlil, měl hlad a najednou měl vidění, jak se mu z nebe snáší… prase!

Nevíme přesně, jak to vypadalo, ale každopádně to bylo podle Zákona nečisté jídlo. A Petr říkal – ale Pane, tohle přece nemůžu jíst! Ale hlas k němu promluvil:

„Co Bůh očistil, neměj za nečisté.“ Od té doby proti slovům Zákona i my věřící jíme

„Tato slova promluvil Hospodin k celému vašemu shromáždění na oné hoře. Řekl je mocným hlasem z prostředku ohně, oblaku a mračna a nic k nim nedodal. Napsal je na dvě kamenné desky a dal je mně.“

vepřové. A další konflikty, při kterých šlo o víru i o život, měl apoštol Pavel kvůli obřízce a neobřízce. Slyšíte, jak to praská, vidíte, jak se kácí předpisy? Pavel pak měl odvahu napsat do Říma, kde žilo mnoho židů, že „skutečným židem je ten, kdo je jím v nitru a má srdce obřezané Duchem, ne literou.“

Když se vrátíme k okolnostem, za jakých Hospodin dal Izraeli Desatero, tak se pozastavme nad tím, jak to připomínal Mojžíš další generaci, jak je psáno v knize Deuteronomium: „Řekl

je mocným hlasem z prostředku ohně, oblaku a mračna a nic k nim nedodal.“

Co to znamená, že nic nedodal, nebo, slovy ekumenického překladu, „víc nepřipojil“? Vždyť v knize Exodus na kapitolu, v níž Bůh promluvil slova Desatera, navazují slova: „A toto jsou zákony, které jim předložíš.“ Následuje několik kapitol zvaných Kniha smlouvy, podrobný zákoník pro život na poušti. A přece po čtyřiceti letech Mojžíš mluví o tom, že Desatero by mělo stačit.

Bude nám stačit? No, tak na to pozor. Většina z nás, co čteme takovéhle časopisy a posloucháme podobná kázání, s tím textem nemáme velký problém. Odškrtáme si to a hotovo. Ježíš za nás zemřel, navíc nekrademe, netesáme modly, sobotu máme v neděli, ale to je už posvěceno Zmrtvýchvstáním. A má nám to vůbec stačit, nebo se máme ptát dál? Jednomu to nestačilo, a když se ptal Ježíše, jak se dostat k věčnému životu, Ježíš mu vyjmenoval vesměs negativní přikázání. Ale on byl jako mnozí z nás slušně vychovaný z nedělní besídky a ptal se: „Co mi ještě schází?“ Čtenář se soustředí na to, že měl rozdat majetek, ale copak není zřejmé ze Skutků apoštolů, že se to v církvích až na jednu jeruzalémskou výjimku nedělalo? Není pointa Ježíšovy rady spíš v tom, že když bude chodit s Ježíšem, tak pochopí sám, co mu scházelo? Ježíš jistě nechtěl, aby odešel domů s radou, do které se mu nechce. Dal mu velkorysou nabídku, jaká se neodmítá, a on ji nepochopil. Nevíme, možná

pochopil později, co mu uniklo. Možná si vzpomněl, že je psáno: „Budeš-li hledat Hospodina celým svým srdcem a celou svou duší, najdeš ho.“

Vraťme se k tomu slovu, jak Bůh promluvil slova Desatera z prostředku ohně a mračna, za silných, poněkud vulkanických projevů, takže se Izraelité třásli strachy. V dalších verších té kapitoly Mojžíš vzpomíná, jak to ostatní nechali na něm. Jdi tam ty, my se bojíme. Co ti řekne, to nám předáš a my to tak uděláme. Když jsem o tom poprvé četl v 2. Mojžíšově, moc se mi takový alibismus nelíbil, ale 5. Mojžíšova prozrazuje, jak to viděl Hospodin: „Slyšel jsem ta slova, která ti tento lid řekl. Dobře to všechno pověděli. Kéž by jen měli takové srdce, aby mne po všechny dny ctili a zachovávali všechna má přikázání, aby se jim i jejich dětem navěky vedlo dobře!“ A Bůh ta slova napsal na kamenné desky a dal je Mojžíšovi, což znamenalo – zbytek je na tobě, Mojžíši. Vyuč je.

Přemýšlel jsem, co asi Mojžíš dělal 38 let, které strávil na poušti, kromě modliteb a uctívání Hospodina. Došel jsem k názoru, že učil, a sice především děti a mládež. O nich Hospodin řekl, že na rozdíl od rodičů dojdou do zaslíbené země. Záleželo tedy na tom, aby pochopili, co bylo dáno. Ne jenom ten převážně případový zákoník, který následoval po Desateru, ale samotný smysl Zákona, jak je uchován v Desateru.

To nejtěžší je hned v prvním přikázání: to říká, že je jen jeden, jediný Bůh. A to si neuměli představit. Viděli sice jeho moc a mohli pochopit, že tento Hospodin je mocnější nad všechny bohy Egypta, ale že by ti ostatní bohové vůbec nebyli? Až proroci, jako Izajáš, to o mnoho generací později říkali Izraeli natvrdo. Druhé přikázání mělo těm primitivním uprchlíkům z otroctví přinést vysvobození ze všech modlářských praktik. Tehdejší svět národů – všude samý duch a démonická moc! A předměty a rituály, jak s tím začarovaným světem vyjít. Ale toto přikázání říká, že v odkouzlení světa je budoucnost lidí. Po staletí a staletí, a ještě dlouho

i křesťané nedokázali plně pochopit slova o pokoji a prosperitě, která jsou ve starozákonních spisech navázána právě na plné osvobození od každého modlářství. Třetí přikázání bylo varující – měj Boží bázeň. Čtvrté přikázání výslovně připomíná, že tento Boží dar, totiž odpočinutí, patří bez rozdílu všem. A páté přikázání ukazuje, odkud pramení pokoj a prostor k dlouhému životu. A druhých pět přikázání Desatera je vlastně přikázání jedno: na tohle když budete dbát, bude mezi vámi mír.

A tak máme Desatero jako symbolické „dvě desky“ dodnes, nejen proto, abychom se ho zpaměti naučili v nedělní besídce a pak se ptali, co nám ještě schází, nejen proto, aby nám sloužilo jako „zpovědní zrcadlo“, máme ho zapsáno a také zdůvodněno proto, abychom ho domysleli. Jak tedy mohu domyslet deset přikázání, aby mi to pro dnešek stačilo? Navrhuji třeba takto:

1. Já jsem Bůh živý! I tebe jsem vysvobodil.

2. Hledej pomoc u Ježíše, proto jsem vám ho poslal na Zemi.

3. Dbej na to, jak používáš Bibli. Budeš-li mlátit lidi mým slovem po hlavě, nebude se mi to líbit. A nic zlého si mým slovem neomluvíš!

4. Oslavuj mne odpočinutím a dopřej ho i druhým.

5. Měj respekt ke svým rodičům a jejich hodnotám, a to i když jsou nevěřící.

6. Nezabíjej v nikom víru. Raději ji probuď. Ježíš neubíjel živé, ale křísil mrtvé.

7. V kostele se nescházíme za účelem balení holek.

8. Nikomu nic neber, obzvlášť pokud máš jiný názor.

9. Pátrej po pravdě a zkus se dívat na lidi očima toho, kdo za ně zemřel na kříži.

10. Nesrovnávej se s ostatními, ale se sebou a svými možnostmi, které jsem před tebou otevřel.

OLIN KADLEC (1957)

Uvěřil v Krista jako student v mládeži CB v Pardubicích. Pak duchovně vyrostl Na Maninách, zakládal sbor v Týně nad Vltavou a 20 let byl pastorem CKS. Od roku 2009 byl kazatelem CB v Neratovicích a nyní v Klatovech.

Biblické Desatero známe všichni, zná ho aspoň přibližně i mnoho lidí, kteří do kostelů nechodí, a někteří nevěřící lidé mají za to, že kdyby „se“ dodržovalo Desatero, byl by ráj na světě, i kdybychom z toho vynechali Pána Boha nebo ho přijali jako tradiční doplněk. Mnozí katolíci ho používají jako zpovědní zrcadlo. Horliví mezi námi kazateli ho používají v duchu slov z 5. kapitoly Matouše, totiž nebude-li naše spravedlnost „o mnoho převyšovat spravedlnost zákoníků a farizeů“, nikdy nevstoupíme do Božího království. Jenže sebeobviňování, že spravedlnost podle těchto Ježíšových slov nikdy neodkážu naplnit, mi zas nějak nesedí k jinému Ježíšovu slovu, tentokrát z 11. kapitoly: „Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké.“ Co s tím? Už před lety při vyučování mládeže jsem si uvědomil, že každá doba si potřebuje tento klíčový text Zákona aktualizovat do problémů svých životů a své doby, neboť vytahování laťky do nebes, aby nešla přeskočit, není dobrá cesta, a naopak spokojenost s životem, protože nekradu a modly netesám, ke zbožnosti taky nevede.

MÁM RÁD VYDANOST BOHU AŽ NA DŘEŇ

Začínala noc před Štědrým dnem.

Seděl ve střižně a skládal mozaiku „Vánočního pohlazení“, pořadu, který krátce na to běžel na televizi Noe.

Muž pokorný před Bohem, laskavý k lidem, přitom velmi úspěšný v mediálním světě.

I rozhovor s Leošem Ryškou, knězem a ředitelem TV Noe, byl jak pohlazení.

Poslední rok éry socialismu v Československu jste byl vysvěcen na kněze. Jaké to bylo studovat na kněze v komunistické zemi?

Bylo to dobrodružství. Věděli jsme, že nejsme svobodní – pořád jsme byli sledováni, nesměli jsme mít žádné sdělovací prostředky, měli jsme zakázáno i rádio. Nikdo v semináři nesměl mít auto, kontrolovali nám poštu, prohlíželi obsahy balíků, často byl někdo ze spolubratrů předvoláván na policii – udržovali nás ve strachu. V každém ročníku – nebo tedy alespoň v tom našem ano – byl nastrčený někdo, kdo donášel.

Jak jste ho poznali?

Režim si tyto lidi vyučil – aby se chovali jako kandidáti kněžství. Nedošli až k vysvěcení, ale všechno dělali s námi. Časem se dalo vypozorovat, kteří to jsou – třeba kouřili drahé cigarety. Po čase se dalo zjistit, že tihle kluci nemyslí studium upřímně a že jsou tam nasazení. Byla to zvláštní doba, báli

jsme se dělat cokoli navíc. Byli jsme sledováni, kdo se s kým baví. Ale i tak byla v semináři tiskárna, kde jsme tiskli spoustu ilegálních skript a dalších věcí, které jsme potřebovali ke studiu. Přefocovali jsme diaseriály, jezdil jsem do Teplic vyvolávat diapozitivy, šířila se zakázaná literatura… Člověk ale musel být opatrný. Komunistickému dozoru, který byl nad námi, nejvíc vadila existence řádů. Ty byly ilegální a jako bohoslovci jsme měli zakázáno během studia do jakéhokoli řádu vstoupit. Museli jsme podepsat, že jsme si vědomi toho, že porušením tohoto zákazu budeme vyloučeni z fakulty.

Proč vadily komunistům řády?

Protože řád má vždycky vyšší strukturu. Má pevně dané společenství, bylo ho potřeba rozbít. Proto režim věznil hlavně řeholníky.

Vy jste si přesto vybral cestu řeholníka…

Ano, v semináři jsem se rozhodl být salesiánem, ale řád jsem poznal už předtím. Paradoxně navzdory sledování polovina semináře, možná i víc, byli řeholní kněží. Některé z nás odhalili, protože nás sledovali na každém kroku, ale byli pošetilí s myšlenkou, že by řád mohli zničit. Museli jsme dávat pozor s kým a kam chodíme. Každý týden jsme měli salesiánskou formaci, scházeli jsme se venku, chodili jsme kolem Labe, měli jsme i duchovní vedení – jezdili za námi kněží, např. páter Kubíček, lékař a gynekolog, nás učil tajům práce s manželi; nebo pan doktor Jiří Grygar. Byly to skvělé přednášky. Samozřejmě za zavřenými dveřmi a tajně. Asi to vystihuje slovo „dobrodružství“ – tak jsem to prožíval. Nemohu říct, že jsme

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV LEOŠE RYŠKY

z toho měli legraci – ten zvláštní strach tam pořád byl, ani doma jsem nemohl říct, že mám formaci salesiánů – ale mohu říct, že nás to pronásledování hodně semklo. Dodnes máme mezi sebou krásné vztahy – scházíme se každý rok, vzpomínáme na to období.

Studoval jste v semináři, stal jste se salesiánem, a přesto jste po studiu teologie začal studovat ještě film. To je nezvyklá kombinace – zvlášť v tomto pořadí. Co vás k tomu vedlo?

Touha evangelizovat. Už v semináři jsem se do toho při ofocování těch diáčků zamiloval. Dělal jsem diapásma s tím, že je budu používat při výuce náboženství a při

práci se snoubenci, později do toho přišla kamera a video. Viděl jsem několik krásných filmů, které mě chytly za srdce – třeba hned ten první, ve Slušovicích, „Bratříček Slunce, sestřička Luna“, ten mě velmi zasáhl. Viděl jsem, že je možné filmem lidi vést k Bohu. Je to o emocích, a když je emoce silná a pozitivní, tak nutí člověka přemýšlet. Když jsem byl ve farnosti v Karviné, půjčil jsem si od jednoho pána kameru a začal natáčet vše, co mě zaujalo, hlavně ze života mladých. Pak jsem prodal všecko, co jsem měl, a koupil jsem ji od něho. Brzo na to jsem natáčel celosvětové setkání mládeže v Czenstochowé. To se psal rok 1991. V Ostravě postupně vznikala mediální

Mgr. LEOŠ RYŠKA (1963)

Kněz v řádu salesiánů, zakladatel a ředitel TV Noe, režisér, kameraman, střihač. Vystudoval teologickou

fakultu v Litoměřicích

a Vyšší odbornou

filmovou školu ve Zlíně.

Založil společnost

Telepace, která se zabývá

výrobou dokumentů

a vzdělávacích pořadů.

ROZHOVOR

skupinka. Oslovil jsem paní Urbáškovou z České televize, zda by se nechtěla zapojit do zpracování filmu o Czenstochowé, přidávali se další. To už jsem všude chodil s kamerou, natáčel a stříhal… Pak ve Zlíně otevřeli filmovou školu a ona paní, naše dramaturgyně, mi řekla, že by bylo dobré ten obor vystudovat. Zeptal jsem se tedy představených a v roce 1993 jsem na Vyšší odbornou filmovou školu nastoupil. Mezitím se v budově polorozpadlého kláštera v Ostravě začaly budovat nové prostory a studia.

Neměl jste jako kněz pochybnost, jestli film je ta správná cesta?

Měl, skutečně. Ale hodně mi pomohl ředitel italského Telepace Don Guido – viděl jsem kněze, který je ředitelem televize a velmi intenzivně žije s Bohem. Když jsme se poprvé potkali, tak mě hned vedl „za ředitelem“. Bylo mi to divné, protože ředitelem byl on. Ale on mě radostně zavedl do kaple. Velmi mě to zasáhlo. Mám to rád – když člověk něco začíná a pozve do toho Boha. Ptal jsem se Dona Guida, jestli mám jít na tu školu. A on mi odpověděl otázkou: „Na co jsi dostal svěcení?“ „Abych sloužil mši svatou.“ „A na co ještě?“ „Abych kázal Boží slovo.“ Čekal, až to řeknu. „A představ si, televize je největší kazatelnou, jakou si umíš představit. Běž a neboj se, Pán Bůh ti požehná.“ Bylo to pro mne velkým povzbuzením, protože jsem se rozhodoval, jestli práce s mládeží, nebo filmařina. Tak jsem se rozhodl pro tu těžší, neprošlapanou cestu – že se budu vzdělávat a evangelizovat obrazem.

Vaše dokumenty z chudých afrických zemí, kam jste jel jako misionář, ale i jako filmař, byly tedy prvotinou vaší profesionální cesty?

Učil jsem se postupně. Natáčení v chudých misijních zemích byly pro mne velkou školou.

Kromě střihače jste i kameraman, režisér a producent. Čím z toho jste nejraději?

To je těžké. Rád jsem za kamerou. Baví mě zachytit to, co vidím. Druhá fáze je to poskládat, vdechnout tomu ducha. Takže opravdu velmi rád stříhám – a ve střižně trávím spoustu času. Pracuje se tam s hudbou, se slovem, s obrazem – je nutné přemýšlet, aby si k tomu, co chci sdělit, divák vytvořil nějakou emoci a vtáhlo ho to do děje. Režisér musí na place postavit a řídit celý štáb a pak dát dílo dohromady. Také mě to baví, ale spíš než ředitelem se cítím být otcem lidí, kteří to tvoří. Tím, že mám zkušenost, se mi s nimi lépe komunikuje.

Vrátíme-li se k vašim výpravám – máte duši dobrodruha, misionáře, nebo jste obojí?

Líbí se mi ta naprostá vydanost do rukou Božích a lidí, kteří v těch vzdálených místech jsou. To radikální odevzdání se

teprve desítky let – a to je rachot, jak se při bohoslužbách radují… To my jsme tady studení. (smích)

A ohledně dobrodružství – to jsem miloval od dětství, měl jsem motokáru, motorku. Hodně jsem chodil po horách, dost jsme riskovali, miloval jsem adrenalin. Člověk neví, jak to dopadne, je vydán všanc přírodě. Ale poznal jsem, že nejsilnější dobrodružství je dobrodružství s Bohem. To se dějí věci, že se člověk nestačí divit. Je to dobrodružství v tom duchovním slova smyslu – a to je to vůbec nejsilnější.

Když si umíte představit život Bohu vydaného misionáře – byl byste misionářem s kamerou?

To víte, že ano. Jako misionář bych určitě pracoval s kamerou. Pokud bych potřeboval vyžebrat nějaké peníze na misii, tak bych natáčel, posílal a prosil právě tím videem. Je to forma komunikace – někdo píše knížky, někdo hraje, někdo natáčí a vypráví.

Jaký váš film má pro vás samotného největší hodnotu a proč?

To je velice těžká otázka. Natočil jsem jich hodně. V každém z nich bylo něco, co mě posunulo dál.

Bohu i lidem až na dřeň. Mám to rád. Potkal jsem několik lidí, kteří mě opravdu nadchli. Třeba Tono Odrobiňák v ekvádorském pralese nebo jsem viděl, jak pracuje

Don Med v Indii – hoří pro ty lidi. Nebo sestry v Čaku, kde působí a vydávají se indiánům – člověk se tam pomoci nedovolá a v případě zdravotních problémů musí počítat i s tím, že umře. A přesto je jejich láska k domorodcům tak silná.

Takže kdyby mě někdo poslal na misii a já bych tady neměl ty povinnosti, co mám, tak bych se třeba nechal zlákat. (úsměv)

Misie jsou Božím dílem, jsou to zázraky. Lidé jsou tam krásní. Byl jsem v Papui Nové Guineji, kde je křesťanství někde

Jeden z mých prvních misijních filmů se jmenoval „Uganda – trpící perla Afriky“. To jsem se dostal na sever Ugandy, kde zuřila válka, unášeli tam děti, i my se tam báli o život. Je to silný dokument právě proto, že se tam promítl strach, bál jsem se asi nejvíc v životě. Hodně na to vzpomínám. Ta válka už tam naštěstí není.

Jeden film byl z pralesa. Vidět tu Boží přírodu je zážitek na celý život. Hodně na mě také zapůsobilo, když jsem v Paraguayi natáčel „Vodopády milosrdenství“ nebo když jsem točil o komunitě Cenakolo, která tam nově vznikla v Centru Božího milosrdenství. Rozhovory s bývalými narkomany byly pro mne velmi silné. Někdy se člověk před kamerou odhalí. Každý máme nějaký příběh, a když člověk na kameru řekne ten svůj, protože chce,

POZNAL JSEM, ŽE NEJSILNĚJŠÍ

DOBRODRUŽSTVÍ JE DOBRODRUŽSTVÍ S BOHEM.

aby svým svědectvím někomu pomohl, dává mi do rukou bohatství, které mohu poslat dál. To jsou chvíle, kdy cítím zvláštní chvění až dojetí, a taky velkou zodpovědnost, abych to, co mi ten člověk řekl, dobře zpracoval a použil to tím nejlepším způsobem.

Mluvíte o strachu, o válce. Žijete život kněze – nemít rodinu je v této situaci zřejmě výhoda. Ale na začátku to asi nebylo snadné rozhodnutí…

Rozhodnout se pro život bez rodiny není snadné. Člověk se toho musí opravdu zříct. V Bibli je psáno, že když se člověk všeho zřekne pro Boží království, dostane ještě na této zemi mnohokrát víc. Platí to, ale člověk to skutečně musí udělat. Pak může být otcem mnoha lidí, i když není otcem nějakému dítěti. Je v tom moudrost. Mým učitelem byl Kája Herbst. Chodil jsem za ním, když jsem byl na vojně, a on mě vedl. Ptal se mě, jestli bych měl rád ženu a chtěl bych mít děti. Uměl jsem si to představit, miloval bych ženu a měl bych hodně dětí, měli bychom kapelu… (úsměv) Řekl mi na to: „Tak to je dobře, přemýšlej tak dál. Protože kdyby sis myslel, že se nechceš otravovat s nějakou ženou a dětmi, tak bys nikdy nebyl dobrým knězem.“ Člověk nemůže utíkat

odněkud někam, ale musí vědět, že se něčeho vzdává.

Ale pak je to cítit jako bolest… Je, ale manželé také, když se vezmou, jsou si věrní na celý život bez ohledu na to, že tady ta žena vedle je krásnější a chytřejší než ta moje. I v manželství mohou přijít pokušení. Ale vstupuje do toho Boží milost a Bůh dává člověku sílu přeměnit tělesnou lásku v něco vyššího. Když kněz slouží lidem a má je opravdu rád, tak mu to, že nemá svou rodinu, bohatě vynahradí.

Jednou jste řekl, že rozhodnutí pro celibát přišlo na vojně, když jste byl rozbitý. Musel vás Bůh zlomit? (úsměv) (smích) Rozhodoval jsem se začátkem roku a v květnu jsem tam měl úraz, ano. Takže jsem s bolavou rukou dost dlouho ležel. Měl jsem čas všechno promyslet, hodně jsem četl. Ale neřekl bych, že mě Pán Bůh zlomil, myslím že mě objal, abych šel a nebál se.

Teď jste nejen ředitelem televize Noe, ale i jedním z jejích zakladatelů. Proč a jak TV Noe před 16 lety vznikla?

Už předtím, tuším v roce 2004, jsme měli takové bláznivé nápady, že bychom

NA CESTÁCH

Leoš Ryška v Iráku před vybombardovanou budovou univerzity v Mosulu

to mohli zkusit, podali jsme žádost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. A pak jsme dostali nabídku. Oslovil nás pán, který provozoval televizní vysílání a věděl, jak se získává licence, s tím, že zná naši tvorbu, že v éteru nic podobného není a že by nás pustil na svůj multiplex. A potřeboval rychlé rozhodnutí. To byl listopad 2005 s tím, že o Vánocích bychom měli začít. Byli jsme zaskočeni. Za měsíc pro nás nebylo reálné začít vysílat. Další termín byly Velikonoce. To už jsme si možná představit dovedli, zvláště když Velikonoce mají 50 dnů. (úsměv) Věděli jsme, že potřebujeme hrát o každý den. Nakonec jsme 10. května 2006 začali vysílat. Do té doby jsme se ale museli technicky vybavit. Bylo nás tehdy v týmu šestnáct. Neměli jsme žádnou zkušenost, ale za to obrovskou chuť.

Kdy jste vzali tu jistotu, že se o vás Bůh postará?

Poslali jsme dopis s anketou po farnostech, jestli lidé vůbec mají o takovou televizi zájem. A vrátilo se nám 60 tisíc podpisů lidí, z toho celkem 40 tisíc lidí zakřížkovalo, že jsou ochotni podpořit vysílání i finančně. To jsme nečekali. Tahle anketa byla směrodatná i pro Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, protože jsme se museli prokázat, jaká bankovní společnost za námi stojí. (smích) Neměli jsme nic, tak nás napadlo udělat tuto anketu. Na základě jejího výsledku nám Rada dala licenci. Protože jsme nekomerční – a nikdy nechceme být komerční. Bylo to celé bláznivé, ale věřili jsme, že když bude Pán Bůh chtít, abychom mu sloužili, že se nějak postará. Měli jsme tehdy dluhy, byli jsme v mínusu, neměli jsme žádné peníze na rozjezd.

ROZHOVOR

A pak ta jistota přišla ještě se zkušeností s italským Telepace – viděl jsem, jak to dělají, taky jen z darů – a Bůh se o ně stará. Sice nejsme Itálie, ale Pán Bůh je jeden, a když se stará o ně, tak proč bychom to nezkusili u nás.

na moderátory. Ale jinak do všech profesí lidé přišli, pobyli, zjistili, jestli je to baví – a my pak našli způsob, jak na ně sehnat peníze. Každý další člověk je samozřejmě další balík peněz. Ti lidé, co tu byli na počátku, tu pořád jsou, to je to jádro,

většího prostoru za výhodných finančních podmínek. Museli jsme to zvažovat, protože se nám to zdálo šílené. Nemohli jsme se rozhodnout, jestli je to pokušení, nebo výzva. Nakonec jsme vyhodnotili, že je to výzva, a šli jsme do toho, dostali

Jaké jiné výrazné Boží stopy jste na té cestě začátků televize Noe viděli?

Vždycky se v pravý čas objevil ten pravý člověk. Pán Bůh ho vždycky na tu naši Noemovu archu poslal a on s námi začal plout. A našel se a dneska už je profesionál. Dodnes to tak je. I lidé, kteří nám pomohli finančně – třeba i lidé starší, kteří věřili té myšlence, obětovali mnoho. To vidím jako znamení Boží přízně a vnímám to velmi silně. Můžete mít nápady – třeba těch já mám dost (smích), ale když nejsou lidé, kteří by vám je pomohli zrealizovat, tak se nic nepodaří. A Bůh mi poslal do cesty lidi, kteří mi věřili.

Říkal jste, že jste začínali se šestnácti lidmi. Dneska jich TV Noe má 90. Každý z nich byl takovýto „pravý člověk v pravou chvíli“ nebo si nějak vybíráte tým? Co člověk, to příběh, ale většinou to asi bylo takto. Nemáme konkurzy, pouze

jsou velkým požehnáním. Naší paní dramaturgyni bude již 85 let a pořád s námi dělá, každý den chodí do práce. Vybízí nás k aktivitě, to je úžasné.

TV Noe žije výhradně z darů, nevysílá reklamy. Je to život každodenní many – trvalá nejistota pro celý tým a naprostá závislost na Bohu. Dá se na takový způsob života zvyknout i u takhle velkého týmu, nebo byste jako ředitel preferoval stálý příjem? No… přišel bych o to dobrodružství. (smích) Vnímám, že Pán Bůh se stará a že ty peníze vždycky přijdou. Dnes už je to skutečně hodně peněz – jsme na 6,5 milionech korun měsíčních nákladů, potřebuji, aby týdně přišlo 1,2–1,3 milionu. A všechno jsou to dary. Je to zázrak, že to funguje. Navíc jsme se rozhodli, že divákům dáme bonus – od společnosti, která šíří náš program, jsme dostali nabídku

ČAKA V PARAGUAY

Radost dětí, když jim rozdal plyšáky, které jim věnovaly děti z České republiky

jsme další licenci na šíření ze sedmi vysílačů a přes internet (přes aplikace Hbb TV/Noe+) a o Vánocích začali vysílat další kanál – Noe+. Je komplementární ke kanálu Noe. Takže když někoho nebude bavit třeba slovesný program na Noe, může na Noe+ sledovat hudbu. Bude to pestřejší. To všechno jsme ale mohli jen díky štědrosti lidí, která stoupá.

Rozšíření vysílání ale zřejmě znamená i vyšší náklady, a tím pádem větší

závislost na Bohu v oblasti financí. Kam to posouvá váš vztah s Bohem?

Já mu věřím. Kdyby to takto nechtěl, tak ty peníze prostě nepřijdou. Navíc to nebylo zas tak velké navýšení výdajů – na satelitu jsme snížili kapacitu HD na SD, protože si nás lidé mohou ve vysoké kvalitě najít jinak, a ten finanční rozdíl jsme použili na kanál Noe+. V tomto ta finanční zátěž není. Je v tom, že rostou platy, inflace i energie, musí se vyměňovat technika… Každým rokem se náklady zvyšují. Na začátku jsme měli měsíční náklady milion, nyní jsou šestinásobné.

Jak se žilo TV Noe v době pandemie?

To bylo veliké požehnání. Samozřejmě nás to také hodně kosilo – bránili jsme se, dezinfikovali, co se dalo, bojovali jsme, abychom se nenakazili. Ale také nás to hodně semklo a přišla velká chuť tvořit. Lidé byli zavření doma a my jsme chtěli být s nimi. Hodně jsme vysílali živě, třikrát za den byla mše svatá. Mezitím jsme vyráběli pořady „Uzdrav naši zem“, kde byly živé vstupy diváků, kteří se mohli ptát, povídat si s lidmi ve studiu, sdílet svoje starosti. Rozjeli jsme „Ovečky v karanténě“, katechetický pořad pro děti, to bylo také velmi úspěšné. A diváci viděli, že jsme fakt s nimi, byli rádi – a odměnili nás i finančně. Byli štědří, takže jsme na konci roku zjistili, že jsme během covidové doby získali na darech o víc než deset milionů navíc.

Co bylo pro vás v době covidu v souvislostí s TV Noe nejsilnější?

Mám farnost. Malinkou, v Ostravě-Heřmanicích. Přestěhoval jsem se tam, abych se chránil před nákazou, protože v Don Bosku, kde bydlím, byl pořád někdo nemocný. Na faře běžně nebydlím, ale prožil jsem tam nejkrásnější Velikonoce v životě. Chodil jsem sám po zahradě, modlil se breviář a viděl jsem, jak se postupně ta zahrada probouzí, jak se nasazují lístky a nalévají pupeny – nikdy v životě jsem vzkříšení přírody neviděl tak, jako v té karanténě. S farníky jsme si psali smsky, streamoval jsem

pro svoje ovečky a viděl jsem, kolik stovek lidí je spojených přes mobil. Zažíval jsem zvláštní virtuální společenství. Samozřejmě s diváky taky.

Prezentujete se jako „televize dobrých zpráv“. Rok 2022 poznamenala brutální válka Ruska proti Ukrajině. Jak se TV Noe ve vysílání vyrovnává s tímto tématem?

Rozhodli jsme se na to zareagovat tím, co máme a co je nám nejdražší – a to je modlitba. Modlíme se každý den už od března. Ze začátku to bylo denně živě, teď už se nějaká modlitba reprízuje. Vím, že na to lidé čekají a modlí se s námi. To je naše reakce. Posunuli jsme kvůli tomu i časy hlavních vysílacích pořadů z 20:00

Liší se nějak způsob, který jste teď popsal pro TV Noe, od toho, jak se vy sám vyrovnáváte s válkou na Ukrajině? Přiznám se, že mě to hodně zajímá, nejen z historického kontextu. Hodně jsem ty země projel a setkal jsem se s válkou. Sleduji to, možná až moc. Ale měli bychom se o to zajímat, protože to není válka jen mezi Ruskem a Ukrajinou, je to válka nás všech. Jsme do ní vtaženi. Hybridní válku žijeme už mnoho let. Proto jsme i tak rozděleni – vidíte, jak se náš národ polarizuje, jak mnozí těm strašným nesmyslům a dezinformacím věří. Takže mě to zajímá a bolí. Naším úkolem je spojovat společnost, nerozdělovat. Naštěstí i mezi kolegy jsme v tom jednotní.

Za co jste při ohlédnutí se za tím, co jste s Bohem prožil, úplně nejvděčnější?

na 20:30. Kdo jiný by se měl modlit? Pak připravujeme pořady „Přejeme si mír“, kam si muzikant Pavel Helan zve hosty, často ukrajinské umělce. Dělali jsme velikonoční, vánoční a novoroční díl. Vytvořili jsme několik beneficí, kde se vybíralo na ukrajinské maminky a děti. Ve zprávách hodně ukazujeme štědrost a solidaritu, vždyť zemí prošlo půl milionu Ukrajinců. Je úžasné, jak jsme je jako malá země přijali. V Don Bosku, kde bydlím, je momentálně 54 ukrajinských uprchlíků, převážně maminek s dětmi. I v hrůzách války se najde dobro – spojují se lidé, národy, které spolu moc nekomunikovaly (třeba Švédové a Finové). To je ta dobrá zpráva – že si lidé nejsou lhostejní, že spojují síly, děje se mnoho dobrého. A od toho je Noe – dobra si všímat a o něm vysílat. Třeba i to, jak papež František burcuje k míru a odpuštění.

Cítím velkou vděčnost ke svým rodičům. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak dobře mě do života vybavili – prožil jsem velkou lásku a něhu, měl jsem skvělé babičky, vedly mne k víře. Tatínka mám v nebi, umřel před dvěma lety. Mám i skvělé sourozence – jedna sestra je řeholní, máme velmi pěkný vztah. Druhá je profesionální pěstounka, takže jsem skrze ni už osmnáctkrát strýčkem. Teď zrovna má dvě malá dvojčátka. Obě mi dodávají energii.

A pak jsem vděčný Pánu Bohu, že se máme rádi tady, na Noemově korábu. Vlastně mám několik rodin – tu pokrevní, tu v práci a pak bráchové salesiáni. A pak cítím velikou vděčnost i za moji farnost, to je taky moje rodina. Jsem tam již 27 roků, nedávno jsem tam křtil malého Mikuláška od Anežky, za kterou jsem se modlil, aby se narodila rodičům, protože dlouho nemohli mít děti. To je zvláštní radost, prožívat to generačně. Nabíjí mě to. V tom cítím velkou vděčnost – že mám rodiny, kde se cítím milovaný a kde mohu milovat.

VNÍMÁM, ŽE PÁN BŮH SE STARÁ A ŽE TY PENÍZE VŽDYCKY PŘIJDOU.

Věří můj otec, mí strýcové, věřil můj děd a jeho bratři, věřil i můj praděd. Náš rod je nepřehlédnutelnou součástí církve už celé generace. Tak kde je problém?

text PETR GRULICH a KOLEKTIV AUTORŮ foto JOSHUA HOEHNE (UNSPLASH) a ARCHIV Věřím.

Z GENERACE NA GENERACI

Hospodin pracuje s generacemi. Někdy možná víc než s jednotlivci. Ve Starém zákoně to byly jednotlivé rody, ze kterých vzešel celý národ. V Novém zákoně to pak jsou místní sbory. Bůh nás prostě zasadil do společenství, kde jednotlivé generace zápasí o „předání“ víry těm dalším.

Předávání víry

Víra se „předává“ z generace na generaci. Zda se to povede, se nedá naplánovat, natož nějak zajistit, nicméně je to i náš zápas. Písmo v tomto ohledu ukazuje na dvě základní „metody“. Na prvním místě to je rodina, kde rodiče tlumočí svou víru dětem (Dt 6,6–7). To rozvádí např. kniha Přísloví, jejímž základním zarámováním je rozhovor otce se synem o autentickém životě víry (Př 2,1; 3,1). Na místě druhém to je rozvinutý systém židovských slavností a svátků, který při předávání víry dokázal skloubit původní biblické příběhy s lidskými emocemi. Co jiného v tomto smyslu je například starozákonní „svátek stánků“? Něco jako dnešní dorostová přespávačka. To děti a dorostenci milují, jinak by přece nejezdili na tábory. Tam si nastupující generace užije různá dobrodružství. A právě tam můžete s dětmi mluvit o Pánu Bohu, o jeho pomoci a věrnosti nebo třeba o víře a odvaze v mnoha životních situacích. Když se totiž Boží slovo spojí s hlubším prožitkem, může vás to nasměrovat k vlastnímu duchovnímu životu. A to nemluvím o mnoha dalších židovských svátcích, kde se základní biblické pravdy komunikují formou nevšedních zážitků včetně bohatství jídla a pití. Něco jiného prostě je, když si nějakou věc pouze informačně uvědomíte, nebo když stejnou věc také hluboce prožijete. Mám za to, že židovským komunitám se daří předávat svou víru dalším generacím lépe než nám, neboť v reformačních církvích nedokážeme příliš pracovat se „zážitkovostí“. Starozákonní systém svátků tak vytvářel způsob předávání víry, který dnešní církve, orientované výhradně na zvěstování slova, nedokáží šířeji uchopit.

Čtyři generace

Řada různých společenství existuje zhruba jedno století. Je to proto, že se střídají čtyři základní generace. Pak často přichází zlom. Je možná jedno, jedná-li se o větší společnost, korporaci, politickou stranu, církev či jeden křesťanský sbor.

Nejprve tu je otec, tedy „otec zakladatel“. Ten vybuduje cosi nového takříkajíc z ničeho. Je jednoznačný a cílevědomý. Ví, co dělá, má tah na branku. Zakladatel uvede svou myšlenku v život. Dá jí konkrétní pohyb i srozumitelnou formu. Tak pracuje silná osobnost.

Druhou generací je syn. Ten svého otce následuje. Byl u toho, když se něco nového zrodilo, ví, o co se jedná, s dílem svého otce se ztotožňuje. Nemusí mít už tolik odvahy a charismatických schopností, nicméně na práci svého otce naváže a zpravidla ji někam posune nebo dále rozvine.

Třetí generací je vnuk. Ten už se více řídí tradicí. Proto ani v dynamicky měnícím se světě nedá na aktuální nové výzvy nebo kritické hlasy. Důvěřuje spíš tomu, co slyšel od svého otce a jeho otce. Vnuk je prostě spjat s historií, se kterou se cítí být vázán a zavázán. Dalo by se říct, že v daném společenství tak nastává období jisté „konzervace“, neboť odkaz minulých generací je silnější než ostatní vlivy.

Nakonec tu je generace čtvrtá, kdy často přichází zlom. Ke společenství, ve kterém se takoví lidé narodili, už nemají osobní vztah jako jejich předchůdci. Čtvrtá generace přijde ke všemu téměř zadarmo, tak nějak automaticky a veskrze lehko. Ti už nemusejí tvrdě pracovat, protože všechno přece odjakživa funguje. Věci kolem sebe pokládají za samozřejmost, tedy jako něco, co tu bylo vždycky a co funguje docela samo. Proto věci, které vybudovaly generace předchozí, se v té čtvrté často zastaví, ztratí svou dynamiku, vnitřní pohyb i vnější sílu. Můžeme tedy pozorovat, že nejen velké společnosti, ale i některé menší celky se po čtyřech generacích dostávají do jakési přirozené a v jistém smyslu očekávatelné fáze ztráty zapálení a odhodlanosti pro společnou věc.

Biblickým příkladem může být doba královská. Prvním izraelským králem byl Saul. Druhou (byť nepříbuzenskou) generací se stal král David, třetí král Šalomoun. Ve čtvrté generaci se pak všechno zvrtlo. Izrael jako stát se v té době úplně rozsypal. Izraelské království zůstalo na dlouho rozděleno. Něco podobného předpovídal Daniel i králi Nebúkadnesarovi (Da

2,36-43 – zlatá hlava sochy, její stříbrná hruď, měděné břicho a smíšené nohy). I jeho slavná říše ve čtvrté generaci zanikne. Samozřejmě, ty věci nefungují automaticky, ale něco se čas od času zopakuje. →

Mgr. PETR GRULICH (1967)

Po absolvování teologické fakulty (Univerzita Karlova v Praze) a zahraničního studia (Ewersbach, Německo) sloužil jako kazatel ve sborech Horní Krupá a Praha 1 – Soukenická, dále jako tajemník Rady CB. Současně pracuje jako kazatel a správce sboru v Černošicích. S manželkou Martou mají tři děti a dvě vnoučata.

TÉMA

Generační sbory a rodinné klany v církvi

Pokud bychom generační jevy vztáhli na život a budoucnost naší církve nebo na život a službu jednoho sboru, jak bychom se z toho poučili? Jaká je síla rodového vlivu a jaké to naopak přináší problémy? Proč se mnoha evropským církvím stalo, že generace pátá, šestá a další už ani v tu Bibli a snad ani ve vzkříšení Ježíše Krista nevěří, z křesťanství se stala neurčitá etika a bezbřehá tolerance ke všemu? A jak spravovat sbor, aby v jeho čtvrté generaci nepřišel bolestný zlom?

Výše popsaným mechanismem vznikají dost možná i církevní a sborové klany. Sám do některých z nich také patřím. Rody v církvi mají své přednosti, ale zároveň i stinné stránky. Vnitrosborové skupiny se zpravidla zformují kolem silné osobnosti, ke které se přidají někteří příbuzní. Můžete mít třeba člověka, který bude trvat na tom, že základní věci ve sboru budou fungovat jen tehdy, pokud se dělají způsobem, který se osvědčil právě v té generaci, kdy se rodila jeho osobní víra. A to je potíž. Ve třetí sborové generaci nemůžete pracovat způsobem, který odpovídá generaci druhé nebo první.

Pomozme si v tom jiným obrazem: v ovocném sadu se na jaře také pracuje úplně jinak než na podzim. Jde tedy

Tlustá čára se zásadně dělat nemá

ROZHOVOR SE SAMUELEM BALCAREM, starším sboru CB Náchod ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Jsi potomkem nejstaršího rodu Církve bratrské. Víš, kolikátá generace jsi od zakladatele CB v Bystrém?

Nevím, i když nějaké pátrání bylo. Zřejmě nejsme přímými potomky Jana Balcara.

CB je rodinnou církví, rodiny jsou základním kamenem stavby této církve. Silné rody mohou být ve sboru pozitivní, ale i problematickou silou. Jak vnímáš sílu vašeho rodu v církvi ty?

Síla našeho rodu se dost měnila. Ne vždy jsme byli ve vedení sboru. Ale síla rodu obecně vždycky závisí na tom, jak to ten rod myslí s Pánem Bohem. Jakou má víru, jak upřímní jsou.

o rozpoznání času. Jinak se pracuje v létě a úplně jinak zase v zimě. Pokud by sadař chtěl tvrdit, že když se mu v jedné sezóně něco osvědčilo, musí v tom pokračovat stále stejně, jaká pak bude úroda? V generačních sborech se tak setkáváme s tendencí věci konzervovat, ohlížet se do minulosti místo tolik potřebné odvahy obstát ve výzvách, se kterými zápasí generace nastupující. Osvědčená tradice se pak může velmi rychle zvrtnout v jakýsi tradicionalismus. Vždyť je přece známo, že dobrá tradice je živá víra mrtvých, avšak tradicionalismus spíš působí jako mrtvá víra živých.

Velkou slabinou rodových skupin bývá jejich uzavřenost. Noví křesťané se v takovém společenství cítí nepřijati. Těžko se pracuje ve sboru, který nedokáže rozpoznat, že na světě už je generace nová, přičemž stále trvá na postupech a formách, které měly svůj význam v generacích minulých. Jsme znovu u toho – jde o jakési rozpoznání času. Vždyť přece i sám Hospodin pracoval s různými generacemi v různých dobách odlišně, což např. v knihách Mojžíšových ukazuje dlouhé generační putování pouští. Proč asi?

Vzpomínám si, jak generace mých rodičů lamentovala nad ekumenickým překladem Bible. Odložení Bible Kralické

ROZHOVOR

Vidíš tam přímou úměru – čím upřímnější je víra rodu, tím pozitivnější je jeho vliv?

Nechci tam dávat úplné rovnítko, ale ano, Pán Bůh se k tomu přiznává svým požehnáním, vede si to podle svého. Ale pokud rod není pevně ukotven ve víře, může to naopak mít na celý sbor negativní vliv.

Když rod začíná tolerovat hřích, obhajovat některé své členy, kteří zásadně zhřešili.

Když je loajalita v rodě větší než pokora před Bohem. Přes značný vliv ve sboru se ten problém nese celou církví a velmi ji to poznamenává. Protože církev je propojena rodinami, dopadá to i na různé sbory v okolí. A to bývá největší problém. Místo tolerance hříchu je potřeba členu rodiny říct: „Máme tě rádi, ale tohle děláš špatně.“

Ale mnohdy zůstává jen to: „Máme tě rádi,“ – a nastupuje řešení bez Ježíše a obhajování takového člena. Viděl jsem to třeba v případech sborových rozvodů, do kterých byli zainteresováni lidé ze staršovstva coby členové rodin dotčených manželů. Člověk je lidsky chápe, ale z duchovního hlediska to není dobře. Ti lidé měli poznat, že jsou ve

střetu zájmů, a jednání se v takových případech neúčastnit. Nadělalo to spousty škod, zůstaly tam křivdy, které si rody nesou léta. Deset, patnáct let, celé generace! Člověk někdy až zírá, jak to těmi generacemi jde dál. Člověk musí být nesmírně pokorný, aby si nemyslel, že to „ta naše rodina“ ví nejlíp. Je třeba se modlit, aby nás Pán Bůh ochraňoval od zlého. Některé rody byly silné, byly to pilíře sboru, ale už nejsou, právě proto, že přestaly spoléhat na Pána Ježíše.

Sám jsi ve staršovstvu. Nejde tomuto střetu zájmů zabránit tím, že se to systémově ošetří?

To by bylo ošetření byrokratické. Myslím si, že v první řadě musí mít střízlivý pohled na věc kazatel a staršovstvo, které se nenechá daným problémem unést. Není těžké členovi staršovstva říct: „Prosím tě, jen na tohle rozhodnutí budeš muset odejít, protože to je u tebe střet zájmů.“ V krajních případech, pokud to citelně narušuje chod staršovstva, je lepší, aby se staršovstvo rozpadlo a udělaly se nové volby. Nebo aby byl ten člověk nahrazen.

pokládali někteří z nich dokonce za svatokrádež. Jenže komunikace evangelia se neustále mění. Ano, evangelium jako takové je stále stejné, měnit se nebude. Měnit se však budou způsoby jeho sdílení, byť bychom si přáli, aby vše zůstalo tak, jak tomu rozumí právě ta „naše“ generace. Teolog by na to řekl, že církev musí být nejenom reformovaná, ale neustále „se reformující“.

Hledání cesty

Zajímavé je sledovat, jak některé skupiny zápasí o vliv na vedení sboru. Jedni by chtěli pracovat tak, a druzí zase docela jinak. Jde tedy o jakousi přetahovanou, jak získat kazatele a staršovstvo na svou stranu. Jak takovou věc řešit?

Kazatel může zvolit způsob, že se přimkne k jedné skupině. Musí pak ale počítat s tím, že ta druhá se mu v takovém případě začne stavět na zadní. Kazatel však ke sborovým skupinám může přistoupit více „diplomaticky“, a tak je bude vést k jednotě formou jakéhosi obrušování hran. V takovém případě pak obrazně řečeno sjíždí jakýsi „obří slalom“, při kterém protichůdné názory „kyvadlově vyvažuje“. Vedení sboru však v tomto ohledu může zvolit i jinou cestu, a to v souvislosti s tím, o čem zde přemýšlíme. Je to hledisko rozpoznání času, kdy si klademe otázku: V jaké fázi

života (resp. v jaké generaci) se náš sbor aktuálně nachází a jaké ovoce z naší práce sklidí generace po nás? Funguje to však pouze za předpokladu, že vedení sboru má rádo a bude se starat o všechny sborové generace, neboť jak píše Pavel, bez lásky nic nejsem…

Budoucnost sboru

Pokud se soustředíme na otázku, co z naší práce sklidí generace příští, nebudeme tolik zatíženi minulostí, byť byla požehnaná. Generace synů bude víc přemýšlet o tom, co z naší služby sklidí generace vnuků. Generace vnuků bude přemýšlet o tom, co může udělat pro to, aby v generaci čtvrté nepřišel onen negativní zlom. Vždyť přece o věcech, které sklidíme za nějakých deset dvacet let, se rozhoduje právě dnes. Jinými slovy, pokud dnes nemáte kandidáty do staršovstva nebo do vedení dalších služeb, přemýšlejte o tom, jestli jste před deseti dvaceti lety dávali prostor ke službě také začátečníkům, a to i s vědomím, že třeba budou dělat různé chyby. Když totiž nepracujete se začátečníky, nebudete mít později ani ty pokročilé. A tak bychom mohli pokračovat dál. Shrnuto a podtrženo, v generační práci křesťanského sboru jde o to vidět dál, než vidí ostatní.

ROZHOVOR

To zní jako extrém. Myslíš si, že může rodový vliv dojít tak daleko?

Pokud se jedná o menší sbor složený z malého počtu velkých rodin, tak si myslím, že se to stát může. Navíc již zmíněnými rodinnými vlivy v okolí se do problému začnou míchat okolní sbory a může to poškodit i blízké vztahy v nich. Protože na rody jsou navázáni tzv. přátelé rodin. I jejich nadhled, který by z Božího slova měli mít, bývá narušen. Lidsky je to normální, ale když je člověk ve sboru v takové pozici, je nutné si přiznat, že už je to za hranou.

Máš nějaký „návod“ na obnovu toho

Božího nadhledu?

To je těžké. Největší problém vidím v tom, že se za problémy dělá „tlustá čára“ a tím se považují za vyřešené. Tlustá čára se zásadně dělat nemá. Věci se mají otevírat a řešit. I když to bude nepříjemné, bude to obrovská práce –a třeba bude trvat i rok. Ale pro společenství i pro rodinu je to nesmírně důležité. Vztahy pak mají daleko větší šanci se uzdravit. Vidím to ve stavařině – když se přetírá mokrá omítka nad prasklou kanalizací, tak to chvilku bude hezké, ale pak to stejně zase začne prosakovat.

Musíme si dát tu práci postavit tam lešení, zastavit vodu, probourat se tam, opravit problém tam, kde skutečně je (!), teprve potom to zazdít a pěkně natřít – a víme, že teď to teprve bude plnit danou funkci. Se vztahy ve sboru je to taky tak. Tlustá čára je prostě úplně špatně.

Jak dát lidem odvahu odkrýt problém až k tomu „prasklému odpadu“?

Myslím, že se už odmala musí děti učit, že se to dělá takto. A v rodinách jít příkladem. Nastavovat to už tam. Svět nás učí opak – zapírat a zapírat, protože tak z toho člověk vyjde nejlépe. Hlavně se v tom nešťourat. Možná se to chvíli zdá jako záchrana, ale ve skutečnosti je to zkáza. Když jsou věci nevyřešené, tak se otevřít musí. Jakmile se ale vyřeší, mohou se začít uzdravovat. Samozřejmě – každý si to bude pamatovat, ale je to uzdravené. A teprve pak už to neotevírat.

Jaký máš názor na misii, která by znamenala příliv „pochybných individuí“ do sboru?

Misie by měla být základem sboru. Ale měla by být konkrétní, zaměřená na danou oblast

a tam systematicky tu sílu dávat. Takovou oblastí myslím třeba sousedské vztahy. Nejsem úplným příznivcem misie na ulici. Protože když se objeví noví lidé, je potřeba být na ně připraveni a dlouhodobě se jim věnovat.

U sousedské misie je to jednoduché – o člověka se stará ten, kdo ho přivedl. A tak je to taky správně. Ale je to velmi náročné – může to znamenat čtyři roky života na jednoho člověka. Někteří lidé mají zvláštní obdarování přivést lidi do sboru –jde jim to samo – ale dál už se jim nevěnují. Jako by jim už na to nezbyla síla.

Jsou chvíle, kdy jsi za silný rod Balcarů v CB opravdu rád?

Jsem hrdý Balcar, to jsem byl vždycky. Ale pak jsem hrdý Náchoďák, Královéhradečák, Čech. (smích). Teď jsem spíš velmi vděčný za to, jak se scházíme jako rodina. Za to děkuju Pánu Bohu. Držíme spolu, to je obrovské požehnání a vzácnost. ■

Celý rozhovor najdete na webu BRÁNA.

SÍLA STARÝCH RODŮ V CÍRKVI

text BRONISLAV MATULÍK

Řekněme rovnou, síla starých rodů a rodinných klanů v církvi je veliká v dobrém i ve zlém, stojí na nich a někdy i padá církev. Sám z podobné rodiny částečně pocházím, vím proto, o čem mluvím, i když o klanu se zřejmě nedá hovořit, protože jsme se nakonec rozprchli do mnoha stran země, nesetrvali na místě v jediném sboru. Naše služba se tudíž trvale nezakonzervovala v jednom společenství, ale nadobro se rozdrobila po církvi a církvích. Nehodlám však primárně psát o naší rodině, uvádím to jen proto, aby bylo zřejmé, že se mě toto téma osobně týká. Předně chci psát obecně o věrných rodech, na kterých stál a dodnes stojí život církve a sborů, což především dosvědčují naši starší bratři ve víře – Židé.

Vše začalo Abrahamem

Vezměme to od otce víry Abrahama, on je náš společný a úctyhodný zakladatel, respektovaná hlava rodu, který přesměroval tradici otce Teracha, s pomocí Boží se osamostatnil a založil novou rodovou i duchovní linii. I když po celou dobu žil ve své zemi jen jako host, jeho potomci v ní žijí s přestávkami dodnes a mají obrovský vliv – na světovou politiku a předně na tři monoteistická náboženství.

Proto, než nahlédneme problematiku starých rodinných klanů v církvi, mysleme na Abrahama, Izáka a Jákoba. Pamatujme na jeho dvanáct synů, na Judu a jeho potomky. Nezapomeňme na Davida, Šalomouna i Roboáma. Následně mějme před očima Menašeho, Amóna a Jóšijáše. Abychom na vrcholu Abrahamova rodu uviděli Ježíše. Ale mysleme samozřejmě i na všechny ženy, jakými byly Sára, Rebeka, Ráchel, také Támar, Rachab, Rút, Bat-šeba a konečně Marie matka Ježíšova. Chtěl by snad někdo zpochybňovat sílu Abrahamova rodinného klanu a vyjadřovat se o něm pohrdavě? To by byl blázen!

Pohrdavě jistě ne, ale kriticky samozřejmě ano. Nelze zakrývat oči před tím, že Izák opakoval chyby otce Abrahama. Není možné zatajovat, že se úskočný Jákob s pomocí maminky prosazoval proti bratru Ezauovi a že v Jákobově rodině to patriarcha neměl jednoduché se ženami a že sourozenci si navzájem počínali vskutku nebratrsky. A když už vytahujeme starou špínu, pak všemu dává korunu David s Bat-šebou, které vůbec nebylo proti mysli zahýbat manželovi, a Davidovi nečinilo problémy strojit vražedné úklady proti podvedenému Uriášovi. Za moudrého Šalomouna, který se mnohdy choval nemoudře, sice Izrael zažil největší rozkvět, byla zachována jednota, ale jeho synovi se „úspěšně“ podařilo rozdělit církev, totiž Izrael, vedví. A co se dělo za krále Menašeho, o tom raději opravdu ani nemluvme, jen se divíme, že jeho vnuk Jóšijáš byl schopen tak radikální reformace. Inu, rodinné klany mají vskutku velikou sílu, v dobrém

i ve zlém – Izrael je toho důkazem. A církev toto dědictví nese dějinami od samotného začátku.

Malý exkurz do počátku dějin církve

Zajímá-li nás problematika silných tradičních rodin v církvi, pak stojí za pozornost řecký termín desposinoi, kterým autor nejstarších církevních dějin, historik Sextus Julius Africanus vyjádřil správcovský nárok na řízení jeruzalémského sboru plynoucí z příbuzenského poměru k Ježíšovi.

Konkrétně řečeno, když první sbor přestala vést charismatická dvanáctka apoštolů, vedení přešlo na Jakuba zvaného

Spravedlivý, bratra Ježíšova. A protože Jakub patřil k judaistické straně jeruzalémského sboru, vliv helénistů tím byl nadobro omezen a uzavřen, jak to komentují evangeličtí historikové Rudolf Říčan s Amadeo Molnárem. Zkrátka rodina a její silné osobnosti stojící v čele určují teologii a zaměření sboru, čímž chtě nechtě omezují jiné a nedovolují jim vnášet do společenství odlišné názory a praxi. Eliminací helénistů, tedy křesťanů s přesahem do řeckého světa, se první sbor výrazně uzavřel – misijně i kulturně.

Přitom samozřejmě Jakub a jeho příbuzní byli křesťané velmi oddaní Ježíši a věrní Hospodinu, byli poctiví a spravedliví podle Zákona a rozhodně jim nelze vyčítat neochotu obětovat pro církev úplně všechno – včetně života. O tom svědčí skutečnost, že v roce 63 n. l. byl Jakub za jeruzalémského velekněze Chananji ben Chananji synedriem odsouzen k smrti a navzdory protestům z farizejské strany byl ukamenován.

Zdá se tedy, že i v církvi neomylně platí citát Jeana Paula Sartra: „Kdo se nepoučil z dějin, musí je znovu prožívat.“ Na mysl nám proto mohou přijít neblaze proslulé papežské rody, z nichž zřejmě nejznámější jsou Borgiové nebo Medicejští. Bude však dobře, abychom si neřekli, že se nás to netýká, že to byl mocenský boj v rámci římskokatolické církve, protože jako lidé jsme všichni stejní. Takže jak je tomu u nás?

Silné rodiny v Církvi bratrské

Církev se bez silných sborových rodin a rodů neobejde! Velice je potřebuje a nemůžeme si vlastně nic lepšího přát než aby naše děti, vnuci, pravnuci a pak jejich děti (dokud Pán nepřijde) následovali Krista a sloužili v církvi a v našich sborech. Proto mám radost, že vnučka i pravnučka, pravnuk a prapravnučky včetně pra-prapravnoučat Aloise Adlofa, jednoho ze zakladatelů Církve bratrské, stále chodí do sboru v Soukenické. Bylo však dobře, že po Aloisi Adlofovi se stal předsedou Rady nepříbuzný František Urbánek a až po něm Adlofův zeť František Zdychynec a pak už jeho rodina v samotném čele církve nestála.

A zdravě inspirující je sledovat historii a věrnost dalších rodů a rodin, namátkou jmenovaných podle abecedy: Bischofů, Fajfrů, Hanušů, Holubců, Homolků, Hurtů, Hušků, Chrásků, Jurčů, Kaletů, Košťáků, Najbrtů, Rausů, Veselých a mnoha a mnoha dalších, kteří svým svědectvím víry a života nejenže neodradili své děti ani vnoučata, ale slouží na mnoha sborech věrně a oddaně. Mluvím jen o těch, které znám a kteří, jak doufám, mně to odpustí, jako věřím, že mi odpustí i ti, které jsem nejmenoval. (úsměv)

Přitom samozřejmě všechny tyto a další věrné rodiny v církvi, stejně jako rodina Abrahama a včetně té naší, přinášely a přináší nejen požehnání, ale i nedostatky, hříchy a chyby. Ale navzdory omylům a slabostem nás všech potřebujeme na sborech a v církvi silné abrahamovské rodiny, které svou věrností, horlivostí, láskou i pokáním (to možná především) ponesou církev dál.

Závěr

Síla rodinných klanů v církvi je skutečně veliká v dobrém i problematickém. Členové zasloužilých rodů dovedou věrně a obětavě držet služby, mají v DNA církevní disciplínu, opravdovou zbožnost, ale dovedou být také na sebe a svou pozici citliví a někdy i přecitlivělí. Dokáží se velmi obětovat, ale také druhé omezovat, ať už to dělají v dobré víře a úmyslu co nejlépe sloužit Kristu a církvi, nebo i proto, že si zvykli prosazovat svůj vliv a autoritu.

A proto je třeba se tím více držet Abrahama, který se nikdy nikde natrvalo neusadil, ale byl stále na cestě. Je třeba právě tento rys otce víry a zakladatele rodu přijmout za svůj. Členové silných rodin a rodinných klanů proto musí vědomě dříve nebo později (mnohdy raději dříve) předávat kormidlo vedení dál, aby se jim nestalo, že by si, byť nezáměrně, privatizovali sbor pro sebe a na svou autoritu si zvykli. I nadále totiž mohou dál a radostně sloužit – třeba jinde nebo pokorně ve vlastním sboru pod vedením někoho dalšího. Amen, nechť se tak stane. ■ →

Cítila jsem hrdost, že tam patřím

Svědectví sestry z CB

Ve sboru, kam už léta chodím, nemám (pokud nepočítám svoje děti) jediného pokrevního příbuzného. Přivdala jsem se z poměrně velké dálky. Sbor mě tehdy přijal dobře, byla jsem v generaci mládežníků, respektive tehdy už mladých rodin. A bylo to milé. Nevyrůstala jsem ve sboru a obdivovala jsem, že se mohu stát součástí nějaké generační skupiny. Že vůbec něco takového existuje. Do té doby jsem to neznala. Přivdala jsem se do křesťanské rodiny a byla jsem nadšená, že do ní mohu patřit. Moc se mi líbilo, že všichni z rodu věří, chodí do sboru… Předtím jsem navštěvovala daleko menší sbor a v začátcích bylo to strašidelné množství lidí, mezi kterými jsem se neorientovala, pro mě to nejtěžší. Bála jsem se i jen chvíli zůstat sama. Potřebovala jsem mít stále poblíž manžela. Vzpomínám si, jak jsem v neděli po shromáždění s hrůzou říkala: „Buď se mnou, nikam nechoď...“

V rodině, která měla ve sboru zvučné jméno, jsem tehdy cítila oporu. Brala jsem jako poctu, že mohu být členem toho rodu. Jeho členové mě přijali moc dobře, mohu říct vřele. Přišla jsem v podstatě z nevěřícího prostředí a chtěla jsem v tom jejich křesťanském prostředí žít. Všechno jsem vnímala pozitivně, všechno pro mě bylo příkladné, obdivuhodné – a do toho obdivu se promítala i moje osobní touha pokračovat takto a předávat víru i svým dětem. Cítila jsem hrdost, že tam patřím. Být členem sborového rodu mi přinášelo rychlejší a lepší začlenění se do sborového společenství. Přece jen – kontakty už existovaly, jen jsem se na ně napojovala. Nijak jsem nevybočovala, ta „rodová víra“ mi vyhovovala. Nikdy to nebylo silné nebo autoritativní vyžadování dodržování nějakých dogmat, pravidel, zásad. Nezaznamenala jsem ani to, že by tato autorita byla uplatňována na někom jiném z rodiny, že by se někdo z rodiny musel bránit nějakému nátlaku. Věřím, že to tak v jiných rodinách být může, ale v té mé jsem se s tím nesetkala. Nikdo mne do ničeho nenutil, nepřemlouval mě ani mi nic nevnucoval. Mohla jsem volně žít.

Už nejsem členem té rodiny, ale zůstala jsem členem toho sboru. Tam mi bylo vždycky dobře a pořád mi tam dobře je – a protože ani s rodinou jsem neměla špatnou zkušenost, nemám důvod měnit společenství. Když jsem poznala manžela, byl pro mne příkladem a vzorem křesťana. I proto jsem se do něho zamilovala. Možná jsem si ho při své touze mít za muže věřícího člověka zidealizovala. Časem se naše rodina rozrůstala a přibývaly starosti a problémy, které, jak teď s odstupem času mohu hodnotit, se neřešily s Pánem Bohem, ale skrývaly se. Objevily se přetvářka, zákonictví, které samozřejmě negativně ovlivňovaly moje snahy vést děti k víře, být jim příkladem. Rozvod mého manželství kontakty s rodinou hodně omezil, ale asi v tom významnou roli hrálo to, že vlastně nevíme, jak se k sobě chovat, jelikož rozvod v církvi není běžná ani obvyklá záležitost. Sama jsem to dlouho vnímala tak, že je to vlastně nepřípustné, ale nemohu říct, že by ke mně byl někdo z rodiny nepřátelský. Já samozřejmě vůči nikomu nemám žádnou averzi a byla bych ráda, kdybychom si k sobě cestu opět našli. Mohu říct, že i po těch letech můj pohled na počátek mých zkušeností s větším církevním rodem zůstal pozitivní – v životech členů rodiny byla a je osobní živá víra. V mnohém jsem tam načerpala, mnohému jsem se naučila a možná i mnohému (špatnému) odnaučila. Takže si myslím, že je dobré, aby měl sbor silné staré rody, které budou předávat zdravou osobní živou víru, budou takovým ostrovem pokoje, lásky, vstřícnosti, ohleduplnosti, jako jsem to zažila já.

Vnímáte ve svém sboru vliv starých rodů? V čem konkrétně?

připravila KAMILA BERANOVÁ

Eva, 45 let

Asi vnímám. Sama z takového rodu nepocházím a vděčím jim za spoustu věcí, příklad víry, vznik sboru. Zároveň si uvědomuji i tu negativní stránku – bazírování na některých věcech, které nejsou (pro mě…) ve víře v Krista zásadní, ale dává se jim u některých záležitostí až nesmyslná důležitost, protože se to tady tak v minulosti dělalo…

Jan, 29 let

Čas od času si člověk mezi řádky všimne, že ten či onen je potomkem „Novákových“, kteří postavili ne tuto, ale dvě předcházející modlitebny, a že jejich pradědeček hrával na kytaru... Je fajn si všímat, že víru i v dnešní době lze „předávat“ z generace na generaci, nicméně není to lehký úkol, neboť hrdost přináležitosti k „Novákovým“ občas zavdává podvědomé ohrnutí nosu nad někým, kdo přijde zvenku.

Jana, 31 let

V současné době již vliv starých rodů nepociťuji, jelikož jsou spíše na ústupu. V minulosti však tento vliv byl znatelný a staré rody byly takovými pilíři, na kterých mohl sbor stavět. Rody mají své pokračovatele, avšak zejména u nás nyní rostou nové, mladé rody, o kterých věřím, že v budoucnosti budou stejnými pilíři, jako dříve byli naši předchůdci.

Bohuslav, 73 let

Negativní vlivy starých rodů v našem sboru nevnímám, protože nejsem ve staršovstvu ani se na vnitřním životě sboru extra nepodílím. Jiní by možná mínili jinak. Také historie sboru začíná po druhé válce, kdy pár věřících rodin (mezi jinými) nahnal stát do vylid-

něného pohraničí. V minulosti cca 30–40 let nazpět jsem něco málo negativ viděl, ale je to dávno překonané. Sám jsem byl tehdy jako „náplava“ dost problémový. O životě na stanicích toho vím vůbec minimum. Registruji spíš úctu k životu a službě předků, ale „pomníky“ nevidím. V centru sboru je respekt k estetické linii dané tvůrcem

Marta, 59 let

Vliv starých rodů vnímám, a to velmi pozitivně. Jsou to takové pilíře, na kterých stojí všechno, co v současnosti jako sbory máme. Čerpám od nich zkušenosti, mají za sebou spoustu práce. Jsem starším rodům moc vděčná, že si daly práci s tím založit sbor a na nich stojí základy pro práci další generace.

Daniel, 61 let a Hana, 30 let

Doma nás napadají spíše jen jednotlivci, kteří ale měli vliv (pozitivní i negativní) jen v ten moment, kdy žili a působili. Ale nějak teď nevidíme přesah do současnosti.

Marek, 23 let

modlitebny i k duchovnímu a lidskému vlivu, speciálně tehdejších starších. V jedné ze stanic si všímám úcty k „otcům zakladatelům“. Další generace (dnešní skoro padesátníci) po určité stagnaci zdatně pokračuje. V další stanici vidím vděčnost za řadové členy „z nejmenších“, kteří se za komunismu zasloužili o pořízení dnešní modlitebny.

Všichni jsou už na pravdě Boží, takže je to dnes už jen ústní tradice. A v další stanici zase nejstarší generace vedla v úsilí o zachování a rozšíření biblické práce po odcházející metodistické církvi. Rovněž zdárně pokračuje, včetně novější služby Romům a duchovní spolupéče o věznici. Takže za sebe hodnotím pozitivně a stydím se, že jim nesahám ani po kotníky.

To ani ne. Spíše než vliv rodů vidím jen vliv starších jednotlivců, který mají ve sboru ale hodně velký. Bohužel to vnímám spíše negativně. Mrzí mě, že mají až moc konzervativní zásadový přístup a nevnímám u nich moc otevřenost k lidem, kteří se nachází ve složitých životních situacích a potřebovali by pomoc církve více než kdy jindy.

Martin, 35 let

Starých rodů v našem sboru si velice vážím. Jdou nám příkladem ve víře, jako rodiče, jsou to pastýři, vedoucí služeb, členové staršovstva. Jejich vliv tedy vnímám, a to velmi pozitivně.

Jáchym, 18 let

Když se řekne vliv starých rodů, tak si vybavím Hru o trůny a v ní šlo vždycky o intriky, což zatím ve svým sboru nevnímám. Ale vnímám že díky těmhle rodům vlastně vznikl můj sbor, společenství, a předává se víra po generace. V tom ten vliv je.

Jak se mají kolektivy mládeže?

Výsledky ankety napříč církvemi ukazují stav křesťanských mládeží, jejich sílu i jejich bolesti.

Hooligans Church

„Mám sen, že budou už zde na zemi prožívat proměněné životy. Nebudou muset strádat, ale budou se učit žít naplněný život, ideálně bez alkoholu. Díky aktivní živé víře se budou vracet ke svým rodinám..."

Marek Húšť

Sbor představuje kazatel Marek Húšť

HOOLIGANS CHURCH

Kdy a jak jste ve vašem sboru začínali?

Služba Hooligans Church, jak jsme tuto službu nazvali, vznikla v únoru 2018, kdy jsme se začali scházet s několika lidmi z ulice a v Denním centru Elim Vsetín. Tato organizace poskytuje sociální služby pro lidi bez domova. Lidé se zde mohou ohřát, mohou začít řešit svoje problémy s doklady, prací, bydlením a osobní hygienou. Osobně v této sociální službě pracuji s lidmi bez domova asi 15 let. Během posledních

se setkat, někdy jenom něco teplého sníst, někdy se chtějí modlit za své problémy, někdy přijdou jen na čtení Bible, slovo a pro duchovní stravu. Společně s CB Maják Vsetín a Elimem Vsetín došlo k vytvoření pracovního místa pastoračního pracovníka, na kterém jsem od října 2021. Momentálně navštívím v týdnu 4–6 míst. Základem setkání je teplé jídlo, čtení Bible, výklad – zamyšlení, poselství, modlitby, pokec o životě, reakce na aktuální dění v daných komunitách.

několika let ve mně rostla myšlenka založit pro lidi z ulice komunitu, která pro ně bude i církví. Několikrát jsem se snažil jako křesťan zvát tyto lidi na bohoslužby, které pravidelně s rodinou navštěvuji a kde jsem i aktivní. Zároveň jsem ale viděl, že tyto běžné církve, společenství, nejsou tím místem, kam by lidé přímo z ulice, parku, lesa nebo jen azylového domu mohli přijít a cítili se tam bezpečně. Často přicházejí z velmi nehygienických podmínek a při setkání s lidmi v běžné církvi tak dochází i k nepříjemným střetům.

Již někdy v dospívání mi dal Bůh do srdce touhu sloužit lidem na ulici a být kazatelem pro lidi z ulice. V roce 2018 se to začalo realizovat. K první malé skupince přibývali další a další zájemci. Postupně přibyla i další města a nyní se setkáváme jako Hooligans Church a pravidelně čteme Bibli na osmi místech. V rámci jednoho měsíce přijde asi 100 lidí, kteří mají zájem

Jaký máte o vaší službě sen?

Že během několika dalších let budeme moci skrze Hooligans Church zasáhnout evangeliem několik dalších měst nejen v ČR. V těchto městech budou fungovat komunity křesťanů-bezdomovců, kteří budou pravidelně spolu, budou číst Bibli, budou se učit žít podle Božích principů a budou mít naději věčného života. Budou už zde na zemi prožívat proměněné životy. Nebudou muset strádat, ale budou se učit žít naplněný život, ideálně bez alkoholu. Díky aktivní živé víře se budou vracet ke svým rodinám nebo budou zakládat nové funkční rodiny. Budou nacházet bydlení a zaměstnání a budou dalšími lidmi, kteří ponesou evangelium do dalších měst a míst lidem na ulici.

V čem se vám daří na poli evangelizace a vedení lidí k Bohu?

Snažím se lidi vést k učednictví. Je to úplně jiné než v klasické církvi, ale lidé se sami přidávají. Lidé z ulice chtějí jezdit se mnou jako pomocníci na další místa setkávání. Do dalších míst. Myslím si, že díky Božímu vedení, realizaci vize a snů, vyjití do míst, která se jakoby sama otevírají, se daří zasáhnout evangeliem stále nové a nové lidi. Každý rok sdílíme evangelium s minimálně 150 lidmi. U některých je vidět v jejich praktickém životě velký posun. Lidé se rozhodnou skončit s alkoholem, jdou do léčebny, vrací se k rodinám, mají práci, bydlení, služební auta. Chtějí se zapojovat do přípravy jídla, výdeje, úklidu. Svědčí o tom, co prožívají a kde vidí, že Pán Bůh v jejich životě jedná. Někteří nemají už ani čas se mezi nás vracet – jsou se svými dětmi, se kterými po delší dobu kvůli svému negativnímu životnímu stylu být nemohli.

Vidím, že je to veliká možnost a velká výzva moci zasáhnout evangeliem lidi na ulici a vidím, že si Pán Bůh chce na ulici používat jako své bojovníky přímo lidi z ulice. Poté, co jsem začal jezdit do Kroměříže, jsem slyšel jednoho kluka z ulice, znovuzrozeného křesťana, jak v modlitbě veřejně děkuje Bohu za vyslyšení jeho modlitby, že nás jako HCh poslal k nim do Kroměříže.

Co je pro vás největší výzva?

Jak to hnutí směřovat a mít pro tyto lidi z komunity HCh bydlení, kde budou zapojeni do chodu těchto středisek. Sním o tom mít pro tyto lidi několik ubytoven. Bezpečných míst, kde nebudou stále pod palbou alkoholu, drog a dalších věcí, které zničily jejich životy.

Zároveň je výzva, kam se dál posunout. Míst, kam jsme zvaní, abychom tam založili HCh, je víc, ale nemáme momentálně čas a finance, abychom mohli další místa třeba jen pomoci založit.

Výzva je ale i to, začít s jednotlivci více osobně pracovat tak, aby z nich mohli pro místa, kde už se setkáváme, vyrůst samostatní vedoucí schopní vést, kázat, starat se o komunitu v daném městě. Výzev je několik…

V čem vidíte úskalí nebo naopak příležitosti v zakládání nového sboru?

Úskalí. Někdy vidím, že pro spoustu lidí může být setkávání HCh jen jakousi další alternativou kultury, výplně času, ale to by mi nevadilo. Někdy spíše vnímám, že lidé berou naše čtení Bible stejně povrchně, jako když občas navštíví kostel. Někdy je úskalí i v tom, že se musíme jako křesťané, kteří chtějí pomáhat těmto lidem na ulici, naučit pomáhat vhodně a efektivně.

Někdy naší pomocí více škodíme. Je to jako když mě moje dítě prosí o něco sladkého před obědem. Když vyslyším jeho prosbu, jenom mu uškodím. Někdy se objevuje i takto neefektivní přístup křesťanů. Občas jsou přísnost, jasná pravidla a moudrost pro jednání víc než jim jen dát jídlo a oblečení. Příležitost je obrovská. Dnes vidím, že pokud bychom na to měli finance, čas a lidi, můžeme zasáhnout tisíce lidí bez domova. A to myslím vážně! Ze zkušenosti – v jednom městě za rok ze dvou lidí růst na 25 a za další rok na dva plné kostely.

Za co se za vás můžeme modlit?

Za opravdový duchovní posun a růst u lidí, kteří se rozhodli dát svůj život Ježíši. Je to pro ně opravdu velmi těžké vracet se do těch svých partiček, kde se pije 24 hodin denně. Je těžké obstát v těchto každodenních zkouškách.

Za dům, ubytovnu, místo, kde bychom mohli mít „základnu“ pro naši službu a kde by tito lidé mohli nějaký čas bydlet a učit se samostatnosti. Za finance. Za další spolupracovníky a vedoucí pro další místa.

připravil DANIEL HURTA

Celý rozhovor najdete na webu BRÁNA.

JAK SE MAJÍ KOLEKTIVY KŘESŤANSKÉ MLÁDEŽE?

Odbor mládeže CB ve spolupráci s církvemi napříč Českou republikou realizoval v roce 2022 průzkum, který měl za úkol zmapovat život a fungování kolektivů mládeže v českých církvích. Anketa navazovala na podobný průzkum v roce 2021, kdy se do výsledků výrazně promítla pandemie covidu.

Zdrojová data pro analýzu výsledků vycházela z odpovědí online formulářů, které až k cílovým skupinám rozesílaly jednotlivé denominace. Celkem se do průzkumu zapojilo 82 kolektivů mládeže (oproti 113 v roce 2021) z osmi denominací. Z CB jich bylo stejně jako loni bezkonkurenčně nejvíce (celkem 26, druhá nejpočetnější denominace AC měla odpovědi z 18 kolektivů).

Ukázalo se, že vedoucí mládeže jsou průměrně ve službě 4,4 roky (v CB 5,6 roků). Oproti KS+SŽ a AC, kde jsou vedoucími převážně ženy, jsou v převaze mužští vedoucí (v CB je poměr 23 : 3). Průměrně 70 % z vedoucích má vedle této služby své trvalé zaměstnání. Nejvíce vedoucích patří do věkové kategorie 21–30 let. Tým vedení mládeže má průměrně 2–3 členy, kolektivy mají průměrně 17 členů. Většinou se jedná o kolektivy, které počtem členů nepřekračují čtvrtinu členské základny. Jedinou denominací, kde je více sborů s mládežemi, dosahujícími 25–50 % členské základny, jsou Křesťanské sbory. V CB reprezentuje mládež průměrně 23 % sboru (v roce 2021 to bylo 27 %).

Z odpovědí na otázku, zda se vedoucí cítí ve službě vedoucího mládeže osamělí, vyplývá, že nejosaměleji se cítí vedoucí v Křesťanských sborech, nejméně osamělí se cítí vedoucí v CB – u CB to potvrzuje i předchozí výsledek (i když vedoucí KS měli zase nejsilnější hlas v tom, že mají přátele, se kterými sdílí své osobní potřeby).

Zajímavé výsledky jsou ohledně Božího povolání do této služby (viz graf), které cítilo 58 % dotázaných (v rámci odpovědí z CB cítí Boží povolání 43 % vedoucích, ostatní jsou v této službě z jiného důvodu).

Ohledně náplně setkání drtivě převažuje aktivita popsaná jako „klasická mládež“, na dalších místech jsou zájmové aktivity, menší skupinky a mládežnické

bohoslužby. Průměrně 34 % lidí z mládeží se z nějakého důvodu neúčastní bohoslužeb (v roce 2021 to bylo 28 %). Což nemusí znamenat, že mládežníci přestávají chodit na bohoslužby, ale např. že do mládeží chodí stále větší procento nevěřících nebo hledajících kamarádů. Celkový poměr mladých lidí, kteří nevyrostli v církvi, ale přesto chodí na mládeže, je 18 %.

Na mládežích se v následujícím pořadí nejvíce probírala témata Křesťanský život, Bible, vztahy, základy křesťanství, jaký je Bůh, Duch svatý, evangelizace… Z ankety vyplynulo, že pro křesťanskou mládež jsou ještě důležitá témata sexuality (LGBT, Trans gender, porno) a duševního zdraví. V roce 2021 byla pro mládežníky nejdůležitější témata partnerství, život na sociálních sítích, závislosti, pornografie, gender.

Za pozornost stojí otázky evangelizačních aktivit kolektivů mládeže. Způsob, jakým se evangelium šíří skrze mládežníky, byl z hlediska počtu obrácených nejúčinnější skrze osobní sdílení a vysvětlování evangelia a skrze evangelizační programy. Tomu odpovídá i fakt, že noví lidé do mládeže přichází ve většině případů na osobní pozvání nějakého mládežníka (nebo díky účasti na jednorázové akci mládeže). Malá část nově příchozích pak reagovala na akce na sociálních sítích, koncerty a misijní aktivity ve škole. Největší procento lidí oslovila evangeliem mládež denominace SCEAV (Slezská církev evangelická) a KS+SŽ, v CB bylo těchto lidí méně, ale zase jich víc došlo až ke křtu.

Průzkum v oblasti duševního zdraví ukázal na fakt velké potřeby řešení vztahových problémů, depresí, sebepoškozování a poruch příjmu potravy (anorexie, bulimie). Mládežníci volají po vzdělání v jednotlivých tématech, po lidech, na které se mohou obrátit, když se s těmito typy problémů setkají, a po otevírání těchto témat ve sborech. Přičemž spolupráce mládeží s jejich sbory je hodnocena velmi různě. Zatímco v KS, SŽ a KřSb mají mládežníci plnou možnost ovlivnit směřování a fungování sboru, mají pomoc sboru ve vedení mládeže a sbor projevuje zájem o osobní životy vedoucích a o jejich službu, v CB je možnost ovlivnit směřování a fungování sboru podle mládežníků 58%, pomoc při vedení mládeže 54% a zájem jak o osobní život, tak o službu vedoucích je 65% (což oproti roku 2021 ještě kleslo). Zájem, komunikace (a finance) byly také jednoznačně definovány jako to, co by vedoucím mládeže ze strany sborů ve službě pomohlo.

Platí to i opačně – když byli vedoucí dotázáni, co jim ve službě mládeži v uplynulém roce nejvíce pomohlo, na prvním místě byly vztahy. Následovaly akce, tým, zapojení mladých lidí do služby, otevřenost, sdílení, modlitby, studium Bible.

Tabulku sborů CB, kde nejvíce mladých lidí přišlo na mládež, uvěřilo a obrátilo se, vede jak v roce 2021, tak v roce 2022 CB v Bystrém, přičemž podle počtu křtů v mládeži (včetně lidí, kteří nepřišli zvenku) byl loni první Třinec-Lyžbice a předloni Písek Elim.

Celkově měla anketa mezi jejími účastníky velmi dobré ohlasy. Snad její výstupy pomohou tam, kde to je nejvíce potřeba, a podpoří a rozvinou to, co má potenciál růst a přinášet ovoce.

PROJEKT

ANDĚLSKÝ STROM

Rodiče touží po tom obdarovat své dítě, i když jsou zrovna ve vězení. Jejich děti zase touží být obdarovány a potřebují zažívat pocit radosti a ujištění, že na ně rodiče myslí, i když s nimi zrovna nejsou. Podporovat o Vánocích vztahy mezi dětmi a vězněnými rodiči má za cíl projekt Andělský strom, který už 12 let organizuje křesťanská nezisková organizace Mezinárodní vězeňské společenství (MVS). Díky Andělskému stromu mohlo na konci loňského roku zažít radost z vánočního dárku 1 450 dětí vězněných rodičů. Jde o rekordní počet dárků v historii projektu. Projekt Andělský strom by nebyl možný bez spolupráce s věznicemi. Ty distribuují přihlášky mezi sociálně slabší odsouzené, kteří mají zájem o své rodiny a děti. Odsouzený vyplní přihlášku a napíše osobní dopis svému dítěti. „Naším úkolem je kontaktovat každou rodinu a zjistit aktuální potřeby dětí. Následně hledáme ochotné dárce, kteří dárek pořídí, nebo nám pošlou peníze, za které dárek koupíme. Dárek je vždy nová věc v hodnotě kolem 500 Kč, protože jde často o hlavní, nebo i jediný vánoční dárek v rodině. Ale máme zkušenost, že dárci kupují věci i hodnotnější,“ popisuje proces vedoucí projektů pro rodiny a děti Žaneta Dvořáčková. Odsouzený rodič následně obdrží od MVS zpětnou vazbu včetně fotky dítěte s dárkem, což je svým způsobem pro odsouzeného také malý dárek. Projekt Andělský strom vznikl v USA v roce 1982 a je rozšířený po celém světě. V České republice ho MVS poprvé spustilo v roce 2011. MVS dlouhodobě upozorňuje na problematiku dětí, které mají jednoho nebo oba rodiče ve vězení. Pro tyto děti aktuálně neexistuje žádná systémová péče ze strany státu, pečující osoby těchto dětí se dostávají do finančního i sociálního propadu, děti vězňů čelí ve společnosti stigmatizaci a ze strany vrstevníků i posměchu nebo šikany. Tyto děti často končí s psychickými problémy, sebepoškozují se a je velká pravděpodobnost, že jednou skončí ve vězení jako jejich rodič. MVS se těmto dětem věnuje v různých projektech a snaží se jim ukazovat cestu lásky.

Do projektu se zapojilo mnoho dobrovolníků z řad církví, společenství a také skauti.

JITKA VRBOVÁ, MVS

iNform

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2022

▪ Zkušenosti s přechodem z jiné denominace do CB Rada vedla rozhovor s bratry Jiřím Serbusem, Slavojem Raszkou a Pavlem Hoškem o jejich dávné zkušenosti s přechodem z jiné církve do služby v Církvi bratrské. Součástí rozhovoru byly nejen osobní zkušenosti, ale také ujasňování si věroučné hranice dané Vyznáním víry a Duchovními zásadami, které Církev bratrská přijala, a jak se je daří držet, případně zda je nerozšiřujeme. Rada se chce i nadále držet osvědčeného principu staré Jednoty bratrské – v podstatných věcech podržet jednotu, ve věcech nepodstatných ponechat možnost různosti názorů.

▪ Rozhovor se Zdenko Žigou

a Patrikem Horváthem Sbor v Liberci doporučil bratra Zdenka Žigu k diakonské ordinaci. Bratr se věnuje misijně a pastoračně skupině Romů v Jablonci nad Nisou a připravuje pro Romy misii v celém městě. Ve službě jej bude doprovázet zkušený kazatel Patrik Horváth. Bratrovou vizí je založit v Jablonci romský sbor. Rada bratra v této službě podporuje a vedla s bratřími rozhovor o možnosti vytvoření romského networku. Rada schválila bratrovu diakonskou ordinaci, ordinován bude na květnové Konferenci v Brně.

Rada jmenovala bratra za Církev bratrskou do pracovní skupiny ERC pro Romy, která v minulosti oficiálně fungovala. Dočasně nebyla vedena mezi aktivními komisemi a skupinami ERC. V současné době probíhá na základě podnětu Řídicího výboru ERC restart této pracovní skupiny. →

DUCHOVNÍ ŽIVOT V RODINĚ

Rubrika Odboru pro manželství a rodinu

Nejprve si řekněme, že duchovní život nelze oddělovat od praktického fungování rodiny. Nejde o dvě oddělené oblasti života manželů a jejich dětí. Jakmile to nastane, první si toho všimnou právě děti, zvláště pak dospívající, které jsou velmi citlivé na dvojakost života rodičů. A samozřejmě o něco dříve si toho všimnou manželky než jejich muži. Jde tedy o praktikované křesťanství ve všech oblastech života, oddělování duchovní od praktické oblasti zakládá na problém.

Dále je třeba připomenout samozřejmost, že to jsou rodiče, kteří musí laskavě a důsledně nastavit sobě i dětem pravidla života včetně pravidelného chození do shromáždění. Už jen to, že se rodina v neděli ráno vypraví do kostela na bohoslužby, kdy všichni ostatní spí nebo vyjeli relaxovat na víkend mimo domov, je něco mimořádného – a náročného. Ale je lépe přijet i pozdě než vůbec. Vyplatí se to do budoucna, protože téměř všechno, co děláme my dospělí i děti, děláme podle svých návyků. Proto je skvělé doma nastavit zvyky a rodinné tradice. Ranní modlitba, čtení z Bible, večerní modlitba, zpívání, modlitba před jídlem, slavení křesťanských svátků s ostatními ve sboru, chození na svatby i na pohřby atp. Buď má rodina dobré nebo špatné zvyklosti, ale je jisté, že podle nich žije, a hlavně podle nich budou žít děti, protože neomylně dělají ne především to, co od rodičů slyší, ale co na nich vidí. I když i to, co slyší, je nesmírně důležité. Vyprávěl mi jeden osmdesátiletý muž se slzami vděčnosti v očích za to, že doma od rodičů nikdy neslyšel říkat nic špatného o druhých lidech ani o lidech v církvi. Žijí-li totiž děti ve zle kritickém, stěžovavém a pomlouvačném prostředí vůči ostatním křesťanům, ať se následně rodiče nediví…

Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, jaké je v rodině duchovní a vztahové klima. Když rodiče žijí kristovsky jako Ježíš, mají

Poděkování ambasády Oslo

Rada CB obdržela dopis velvyslance norské ambasády pana Jaroslava Knota, který vyjádřil poděkování za pětiletou pastorační činnost kazatele CB Romana Touška, spočívající v organizaci vánočních rodinných mší pro české krajany v Oslo. „Nechal jsem tam několik výtisků časopisu Brána. S chutí byly rozebrány,“ dodal Roman Toušek k zaslané fotografii."

se rádi, milují děti, důvěřují v časech dobrých i zlých Hospodinu, nemluví pohrdavě a špatně před dětmi o sboru a církvi, řeší konflikty s pokorou i omluvou jeden druhému, věnují čas sobě i dětem včetně čtení biblických příběhů, poctivě pracují, dělají pořádek v bytě i ve svých vztazích, jezdí na výlety, zpívají písničky, zažívají hromadu legrace a zvládají těžké výstupy třeba na Sněžku nebo Černou horu v Krkonoších… pak je velká naděje, že občasná nespokojenost nejen s duchovním životem rodiny se přetaví ve spokojenou vděčnost Bohu i sobě navzájem.

BRONISLAV MATULÍK

SLOVENSKÉ OKÉNKO: OBECNÉ INFORMACE

Ve slovenském okénku budeme uveřejňovat některé zprávy a pozorování ze slovenské větve Církve bratrské. K pěstování vzájemných vztahů je potřeba mít informace. Autor tohoto okénka si dovoluje připomenout, že zprávy ze Slovenska nejsou oficiálními informacemi, ale subjektivní pohled českého (moravského) kazatele žijícího toho času v Bratislavě.

První okénko si dovolím věnovat obecným informacím.

Slovenská církev se osamostatnila od české již v roce 1969. Církev Bratrská tehdy zvolila tzv. asymetrický model řízení, kdy tehdejší slovenské tři sbory (a množství stanic) měly vlastní předsednictvo a konferenci, která se konala vždy před společnou československou konferencí. Od roku 1992 byl model řízení církve změněn na symetrický, se dvěma samostatnými radami a konferencemi. Dohromady nás spojuje Společná konference jednou za tři roky, Ústava, Vyznání a Zásady.

Slovenská větev Církve bratrské je dnes tvořena dvaadvaceti sbory, včetně korejského. Má k roku 2021 celkem 1 649 členů. Velikostně tedy odpovídá zhruba dvěma českým seniorátům a z nadhledu je podobná české církvi:

Na Slovensku jsou menší, avšak jasně promisijní nebo misijní sbory: Za kostolom, Bratislava paradox, Svatý Jur, Nitra, Trnava, Žilina, Košice Mozaika.

– Menší sbory, které už mají kus historie za sebou a dříve byly kazatelskými stanicemi: Stará Turá, Trenčín, Kalinovo, Vranov na Toplou. Tři posledně jmenované jsou početně opravdu velmi malé – kolem dvaceti členů.

Pak jsou tu letité, dá se říci nejpůvodnější, sbory: Bratislava Cukrová, Prešov, Bardějov.

– A pak jsou tu sbory, které za léta početně narostly. Vznikaly během let osamostatněním stanice, oddělením od mateřského sboru nebo jako misijní dílo: Bratislava Kaplnka, Bánská Bystrica, Žilina, Hermanovce, Spišská Nová Ves, Košice.

Evangelikální spektrum zbožnosti je na Slovensku podobné jako v Čechách. I zde najdete sbory charizmatické, reformovanější a „klasické CB“, liturgické. Pozoruji, že více sborů se vnitřně našlo v reformovaném stylu přemýšlení. Slovenská větev církve je více rodinně provázaná, což je logicky dáno menším počtem členů. Mnohá jména se opakují v různých sborech. Je to rodinná církev.

Tolik první Slovenské okénko.

PETR KUČERA, kazatel v Bratislavě

▪ Rozhovory o ordinaci Rada vedla předordinační rozhovory s vikáři Tomášem Grohmanem (CB Neratovice) a Benjaminem Kaletou (CB Horní Počernice). Oba dva ukončili vikariátní povinnosti a byli svými sbory navrženi na ordinaci a instalaci. Rada jednomyslně oba dva bratry doporučí Konferenci k ordinaci.

▪ Jmenování člena Rady ETS – VOŠ

Rada jmenuje bratra Radka Smetanu (zástupce AC) členem Rady školské právnické osoby Evangelikálního teologického semináře – Vyšší odborné školy teologické a sociální na funkční období 1. 1. 2023 až 31. 12. 2027 (na 5 let).

Současně Rada jmenuje (9,0,0) Radka Smetanu členem Správní rady Vzdělávacího institutu ETS, z. ú. na funkční období 1. 1. 2023 až 31. 12. 2028 (na 6 let).

▪ Lednová pastorálka Rada projednala důležitá témata, která bude diskutovat s kazatelským sborem na lednové pastorální konferenci: Vznik nových sborů – jaký bude limit členů? Funkční senioráty a vzájemná pomoc. Zakládání nových sborů, ale také slučování sborů a vytváření sousboří. Odchody kazatelů ze sborů po maximální době 16 let a výjimky. Úprava kaplanské ordinace, aby kaplani v případě neodkladnosti mohli provést sňatek (především by se to týkalo nemocničních kaplanů). Celoživotní vzdělávání, supervizní skupiny kazatelů atp.

▪ Setkání emeritních kazatelů CB 2023

Rada vzala na vědomí, že se setkání uskuteční 21. 10. 2023 v Hradci Králové.

NAKOPÁVAČKA

24.–25. (26.) 2. 2023 pro účastníky Vedoucáku a jejich týmy (po dohodě je možné přespání až do neděle)

ČERPADLO

24.–26. 3. 2023

Akce Dorostové Unie:

VEDOUCÁK

14.–15. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: 1. část – on-line

UNITED CITY

22. 4. 2023

jednodenní festival UNITED CITY v Českých

Budějovicích

BIBLICKÁ STEZKA

28.–30. 4. 2023

Akce Dorostové Unie: regiony

VEDOUCÁK

12.–14. 5. 2023

Akce Dorostové Unie: 2. část: v přírodě.

BIBLICKÁ STEZKA

26.–28. 5. 2023

Akce Dorostové Unie: finále

KAVALÍRSKÁ CESTA

Akce Dorostové Unie: prázdniny

OPEN IT

7.–12. 8. 2023

Akce Dorostové Unie

UNITED 17.–19. 8. 2023

multižánrový festival, Vsetín

RÁDCOVSKÁ

21.–28. 8. 2023

Akce Dorostové Unie

SIÓN

22.–24. 9. 2023

Akce Dorostové Unie

ZAŽIJTE BOJOVKU VE ŠKOLE CELÝM SRDCEM!

Kdy jste naposledy se svými dětmi zažili pořádnou bojovku?

Můžete se jí zúčastnit na Dni otevřených dveří ve Škole Celým srdcem. Lovte se svými dětmi razítka při plnění pestrých aktivit na školní zahrádce i v prostorách školy. Bude připraven program pro děti ve věku 4–14 let.

KALENDÁŘ AKCÍ iNform únor 2023

Dnům otevřených dveří budou předcházet webináře ve středy 15. února a 22. března od 19 do 20 h. na Zoomu (odkaz pošleme registrovaným pár dní předem), kde budete mít příležitost dozvědět se o škole základní informace. Dny otevřených dveří pak budou následovat v soboty 18. února a 25. března mezi 10. a 13. hodinou.

Posláním Školy Celým srdcem je rozvíjet žáky po racionální, emocionální, vztahové, tělesné i duchovní stránce. Jsme školou komunitního typu, nabízíme křesťanské prostředí a sídlíme v Praze-Řeporyjích. Do školy chodí děti z křesťanských rodin i rodin bez vyznání.

Více informací o škole naleznete na stránkách celymsrdcem.cz. Tamtéž se můžete registrovat na webináře a dny otevřených dveří. BÁRA HOŘEJŠ

Číslo 02/2023 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 5. 2. 2023

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

PÝCHA

Omálokterém hříchu se v dějinách popsalo tolik papíru jako o pýše. Jsou pro to dobré důvody. Vždyť právě hřích pýchy v podobě neposlušnosti a nedůvěry podle Bible připravil člověka o jeho nenalomený vztah s Bohem. Když prarodiče lidského rodu uvěřili prolhanému hadovi, zatoužili po bohorovnosti a pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, vrazili klín mezi celé stvoření a jeho Stvořitele. Ve stejné chvíli, kdy se takto Adam a Eva neuváženě odstřihli od samého Pramene života, rozbili i harmonický soulad mezi sebou navzájem a na celé stvoření uvrhli prokletí zmaru a bolesti. Dobrý svět, který vzešel z Hospodinovy ruky, mrknutím oka rozpraskal, jako když v nepozornosti umístíme rozpálenou poklici ze skla pod proud studené vody. Svět si sice udržel svůj tvar, ale proměnil se téměř k nepoznání od původní představy nebeského Umělce. Pokušení pýchy se stalo branou, která umožnila silám zla a destrukce vkročit do tohoto světa a jako rakovina prorůstat původně zdravou tkání univerza.

Pýcha je první položkou na seznamu sedmi tzv. kardinálních hříchů. Latinské slovo cardo označuje dveřní čepy – panty, řekli bychom dnes. Prohlásíme-li o některém hříchu, že je kardinální, pak tím vyslovujeme přesvědčení, že tento hřích nutně plodí hříchy další. Podle soudu mnohých teologů je právě pýcha (často ve spojení se žádostivostí) tím hlavním kořenem, ze kterého následně vyrůstají i další provinění proti Bohem danému řádu. Má to své opodstatnění. Pozorný čtenář prvních kapitol Bible se jistě někdy musel pozastavit nad tím, že ne až později, ale již v rajské zahradě Eden se člověk (hebr. adam) setkává s protibožskou silou. Přítomnost hada, kterého Bible na jiném místě ztotožňuje se satanem, naznačuje, že zlo zde bylo již před člověkem. Tento pokušitel byl podle některých výkladů Izajášova a Ezechieolova proroctví původně vysoce postavenou nebeskou bytostí, která však – podobně jako Adam – zneužila své svobody a proti Bohu se vzbouřila. Za trest byla pro svou pýchu svržena z nebe na zem…

Pýcha coby hřích par excellence má svůj protějšek v pokoře. I ona je kardinální. Velký středověký

učitel církve Tomáš Akvinský ji považoval za ctnost všech ctností. S pokorou jako lékem na pýchu je však radno zacházet obezřetně. V reakci na pýchu coby hřích nadhodnocení bychom snadno mohli sklouznout k opačnému extrému. Bylo by zajisté zkratkovité v hávu domnělé pokory vyzdvihovat vlastní podhodnocování se. Zvláště v některých církevních kruzích totiž můžeme být svědky toho, že se podceňování se a nedostatek sebevědomí vydává za ctnost. „Být sklíčen, pokořen, ležet v prachu – to je první a poslední podmínkou, na niž se váže milost ctižádostivého Orientálce v nebi,“ napsal mj. v reakci na sklíčenou bázlivost křesťanů německý filosof Friedrich Nietzsche. Pokud však chceme žít ve světle poznání, že „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (Jk 4,6), jak naplnit tuto podmínku Boží milosti? V biblické knize Numeri je považován za nejpokornějšího ze všech lidí, kteří byli na zemi, Mojžíš. Tato skutečnost naznačuje, že pokorný člověk nutně nemusí být nějaký uťápnutý tichošlápek! I někdo, kdo si o sobě příliš nemyslí, může být smělou vůdčí osobností. Vlastně si lze jen velmi těžko představit biblického hrdinu „podle Božího srdce“, který by se nevyznačoval zejména hlubokou pokorou. Vždyť i Ježíš byl tichý a pokorného srdce. A vzpomeňme, jak si nenechal ustrašeně líbit, když ho voják při výslechu u velekněze nespravedlivě udeřil do tváře. Ježíš sám nás vyzývá, abychom se učili přímo od něj. Pokorný člověk si je vědom vlastní hodnoty a jedinečnosti. Zároveň se ale nevyvyšuje nad Pána Boha a nepohrdá druhými lidmi. Je si vědom svých schopností a kladných vlastností, ale také své nedokonalosti a závislosti na odpuštění druhých a Boží milosti. Je si plně vědom svých darů, ale současně se dotazuje na Boží vůli. Když tedy žalmista vyznává, že Hospodin „pokorné vede cestou práva“ a „pokorné učí chodit po své cestě“ (Ž 25,9), pravděpodobně je to hlavně z toho důvodu, že pokorní se – na rozdíl od jiných – nechají po této cestě vést.

příště: Nečistota

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovávají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.

MOST MEZI ZLOČINCI A OBĚTMI

text

Byl první prosincový večer a ta duha tam být neměla. Protože duha je rozklad světla v kapkách deště, takže člověk obvykle musí stát zády ke slunci a hledět na déšť, aby ji viděl. Jenže tady ani nepršelo.

Jedu na zvláštní setkání – ve vězení ve Vinařicích kousek od Kladna se koná závěrečný díl setkávání obětí trestných činů a lidí, kteří byli za podobné trestné činy, ale v jiných případech, odsouzeni a uvězněni. Akce nese název Building Bridges. Most.

Účastníci projektu už jsou dávno uvnitř. Kolem skupiny vězňů, kteří se vrací z celodenní práce mimo věznici, procházíme první mříží a v místnosti s polopropustným tmavým sklem čekáme na doprovod do nitra věznice. Uprostřed spodní strany skla je obousměrná zásuvka na doklady jako jediné místo, které čas od času propojuje vzduch v místnostech na obou stranách skla. „Dobrý den, vložte

do zásuvky občanský průkaz a vezměte si klíč. Za vámi jsou skříňky, tam si dejte mobil,“ ozývá se z malé reprobedýnky na parapetu pod sklem. Beru klíč a hledám adekvátní zámek. „Víc vpravo,“ ozve se mi za zády. Zvláštní, být navigována někým, kdo mě vidí, ale já jeho ne.

Doprovod je tu. Jsme označkováni visačkami, bez mobilů, bez techniky. Než se dostaneme chodbami na vězeňský dvůr, otevírá a za námi opět zavírá náš průvodce asi patero mříží. Dvůr je obrovský, kdyby všude kolem budov i mezi cestami nebyly vysoké ploty, dalo by se mluvit spíš o vnitřním náměstí. Odpykává si tu trest skoro tisíc vězňů a pracuje 350 zaměstnanců. Jedná se o věznici pro těžší tresty – s ostrahou a s dozorem.

Opět několik úzkých chodeb – a pak šok. Jako bychom prošli nějakou branou mezi světy. Velká světlem zalitá místnost ve stylu konferenčních hal s reklamními bannery po stěnách do světa, ve kterém jsme byli pár kroků předtím, vůbec nepatřila. Zády k nám sedí za stoly se sluchátky na uších a monitory před očima více než stovka vězňů. Vyřizují hovory. Kdokoli se dovolá na linku telefonního operátora, může mluvit s někým z nich. „Já už poznám, kdy po telefonu mluvím s vězněm, a kdy ne,“ odpovídá náš doprovod na dotaz. „Vězňové jednají s volajícími zdvořileji.“

Další chodby a další místnosti, tentokrát už odpovídající představám, jaké má o věznici „člověk zvenku“. Nad hlavami nám vedou odpadní trubky. Jsme ve sklepě. Na zdi místnosti, do které

ČEJCHANOVÁ foto MARTIN KABÁT, MVS

vstupujeme, je nápis: „Pokud pořád jdete po cestě, kterou už znáte, dojdete jen na místa, kde už jste byli.“ Tenhle projekt je o změně.

Celkem jich je dvanáct – šest pachatelů a šest obětí zločinů. Z obětí jsou přítomny jen dvě ženy, z pachatelů čtyři muži. Setkání je završením osmidílného cyklu společných rozhovorů a sdílení. Je to vlastně oslava. Vězni se do projektu přihlásili, protože chtěli pochopit dosah svých činů, aby je už nikdy neudělali,

oběti chtěly otevřít své rány, vyčistit je, aby už nebolely, a pochopit, proč jim to někdo udělal. Jedni chtěli svoji vinu vidět a vyrovnat se s ní, ti druzí ji chtěli přestat cítit.

Sedí tu vedle sebe jako staří kamarádi. Znají svoje příběhy, traumata i svá křehká místa. Vězňové za sebou v mnoha případech mají dětství oběti, oběti jsou si vědomy tenké hranice, která je dělí od toho, aby samy sklouzly k páchání zla. Oslovují se křestními jmény, pomáhají si

INFOBLOK

Mezinárodní vězeňské společenství a Building Bridges

Restorativní projekt Mezinárodního vězeňského společenství Building Bridges se v českých věznicích organizuje od roku 2015, kdy získal akreditaci MV ČR. Kromě Vinařic se vloni uskutečnil i ve věznici Pardubice a Jiřice. MVS je křesťanské sociální hnutí bez rozdílu vyznání. Pomáhá všem, kterých se zločin dotkl: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám všech, zejména dětem vězňů a pracovníkům justice. Je součástí Prison Fellowship International, největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve více než 120 zemích.

hledat slova, povzbuzují se. Tereza, oběť domácího násilí, ve skupině o svém utrpení mluvila poprvé v životě. Ondřej, dvojnásobný táta, který v opilosti ublížil člověku, ve vězení je poprvé. Nechce se sem vrátit. Patrik, odsouzený na dvanáct let za plánování vraždy. Jirka bral drogy, dělal „vymáhačky“, ublížil hodně lidem. Odsouzen byl sedmnáctkrát, ve vězení prožil víc let než na svobodě. Petra, oběť znásilnění. Marek, pod vlivem drog se vloupal do bytu a ocitl se tváří v tvář majiteli. Ve vězení bude víc než šest let.

Na první společné schůzce byli vyplašení všichni stejně. Neuměli si to setkání představit. A „trefilo je to“. Uviděli v těch „na druhé straně“ lidskou bytost. Pochopili těžkosti, které v jednom momentě zvrhly rovnováhu a člověk přes tu křehkou hranici oddělující vlastní utrpení od zločinu na jiných přepadl. Dohlédli dopady na život lidí, kterým svým činem ublížili. „Poznal jsem tu skvělé lidi,“ řekl jeden z nich a ostatní přikývli. Rozhodli se odpustit a nastoupit cestu uzdravení, rozhodli se pro změnu. Prožili, že nemají právo snižovat následky toho, co se stalo. Ublížili, a sblížili se s těmi, kterým ublížil někdo jiný. Dospěli k tomu, že to dělat neměli. Mnozí z nich napsali dopisy svým obětem, i když je nemohou poslat. Jeden z nich tam zazněl.

Dárky na rozloučenou, skvělá bábovka upečená vězni, rozhovory na chodbě, objetí. Večer končí.

Bylo to silné svědectví o moci odpuštění, které otevírá cestu uzdravení a změny. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kdo se provinili proti nám.

Je čas projít tou kaskádou zamčených mříží zpátky na svobodu. Tak odcházím branou věznice do tmavé noci. A vzpomínám na duhu. Na most, jehož oblouk člověk kdesi v nebi jen tušil, ale mezi jehož pilíři zářilo světlo.

I KDYBY NA CHLEBA NEBYLO

podle autentického vyprávění PETRY VESELÉ napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Páni! Petra zavěsila a chvíli musela nechat to sdělení v sobě doznít. Ještě nedávno říkali, že se mají připravit na dva roky čekání, a teď se jich ptají, jestli si mohou vzít děti už do několika málo měsíců…

To bude Láďa koukat!

Vmodlitebně to hučelo jako v úle. Petra byla opřená o paži manžela a rozhovor v malém hloučku rozhodně nevázl. Z jejích slov čišela radost. „Jó, bratře, co bude za pár měsíců, to ví jenom Pán Bůh, víš? Já teď nemůžu na jistotu slíbit nic, protože ze mě nejspíš bude mamina a tadyhle z Ládi tatík, takže než zjistíme, co obnáší rodičovské povinnosti, chvíli nám to zabere. To víš, dvacet už nám bylo.“ Smích přerušilo vítání přítomných z kazatelny. Bohoslužba začínala.

Petra se usadila vedle Ládi a opřela si hlavu o jeho rameno. Takhle nějak vypadá štěstí. Být se svým mužem před Bohem, děkovat mu za všechno dobro, co ho jen nadělil, radovat se z každého dne a těšit se na děti, které jim Bůh posílá. Ze strany se na manžela podívala. Taky zářil. Cítí to stejně... Bože, jak se to stalo, žes mě takto obdaroval? Seznámili se tak, že se dodnes Božímu smyslu pro humor smějí – příběh erotické seznamky, kam se omylem zapsali dva veskrze slušní lidé po čtyřicítce, které Bůh chtěl dát dohromady, se stal rodinným stříbrem, a jestli

budou další a další generace rodiny Veselých, tak má tahle historka potenciál stát se legendou. Už pro ty překvapivé kulisy. Ale když se člověk spolehne na to, že to dobro je z Božích rukou – a čas to ukáže podle ovoce – tak je jedno, jestli je to seznamka, tramvaj nebo nehoda, u které se lidé potkají jako svědkové… To člověk blokuje Boží plány svými vlastními představami, když se snaží přimět Boha, aby mu zařídil život, jaký chce, způsobem, jaký si sám představuje. My prosíme o rohlík – a Bůh nám ve své dobrotě dá humra. A my si pak stěžujeme, že nás Bůh nemá rád, jen proto, že nevíme, jak se do humra leze. Ale kdybychom si dali čas a trpělivě se na to podívali, objevili bychom Boží velkorysost. Zjistili bychom, že nám dal tisíckrát lepší věc než rohlík.

Láďa si periferním viděním všiml Petřina pohledu a zaplavila ho něha. Otočil se k ní a políbil ji. Svoji ženu, svoji kamarádku, svého parťáka na Boží cestě, svého anděla. Bylo mu s ní dobře. Bože, jak se to stalo, žes mě takto obdaroval? Na moment mu probleskly vzpomínky na dobu, kdy ji ještě neznal. A na

PASTORACE

to rebelské volání k Bohu, aby si ho už konečně vzal, že takhle žít nechce. Za sebou měl kus nepovedeného života a před sebou neviděl nic než dluhy. Čím víc se spou ohlíží zpátky, tím jim přijde jasnější, že tahle chvíle odevzdání klíčů od své budoucnosti do rukou Bohu byla pro jeho život bodem zlomu, chvílí, od které se všechno začalo měnit. A pak potkal Petru, která udělala v té době to samé odevzdání se Bohu a které byl jeho milionový dluh k smíchu. Myslel si, že se mu zdá. Odjakživa byli oba známí tím, že „sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo“, tak aby všem bylo jasno, že tentokrát to není vtip, dodali svatbě na důstojnosti hned tři duchovní: jejich kazatel, kamarád katolický kněz a Petřin bratr, pastor sboru v Kanadě.

Léta ubíhají... a pořád je to hezké. No a teď přijdou děti. Chtěli vlastní, ale Bůh není automat, do kterého vhodíš modlitbu a vypadne splněné přání. Po sérii vyšetření, seminářů a psychotestů je teď otevřená cesta k adopci.

Na konci bohoslužby se lidé pomalu začali rozcházet.

„Sestro,“ postarší bratr využil toho, že je Petra chvíli sama. Vypadal ustaraně. Otočila se na něj, usmála a se zájmem upřela oči v očekávání nějakého důležitého sdělení.

„Jste už skoro osm let manželé, že?“ začal pomalu a v Petře rostla zvědavost. „… nemyslíte, že líbat se na bohoslužbě je vysoce nevhodné?“

Ha. Až doteď ji to nenapadlo. Bože, co ty? Taky tě pohoršuje, že se po letech pořád ještě máme tak rádi, že se naše manželství projeví tak, jak začalo –polibkem v Božím domě? Protože jestli ne Tebe, tak není co řešit... Nesnažíme se provokovat, jen jsme šťastní a náš vztah je pro nás v tu chvíli důležitější než to, co si myslí okolí. Je dobře, že to tak je, a bude skvělé, když to tak bude i za dvacet let. Budou na tom makat. Protože to není samozřejmost. Protože to je každodenní práce na vztahu. Za všech okolností. I kdyby na chleba nebylo. Jako tehdy...

„Tak dneska pro velký úspěch místní kuchyně opakujeme včerejší specialitu, miláčku. Těstoviny na oleji se solí a pepřem.“ Petra postavila před Láďu talíř. Ve spíži ani v lednici už fakt nic jiného nebylo. Poděkovali Bohu, měli jídlo. Doširoka se usmála dala manželovi pusu a popřála mu dobrou chuť. „Dyť je to dobrý,“ opáčil Láďa, když

Ať to ladí

Manželství je jako hudba. Lidem jsou rozdány stejné noty, a přece hudba, kterou vytvoří, nebude stejná. Čím to je? Tkví to v technické zručnosti a interpretačním umění, zralosti osobnosti a v mnoha dalších faktorech. V případě duetu, jako v případě manželství, bude umělecký dojem určen úrovní sehranosti obou hudebníků. V duetu nejde o vystoupení dvou sólistů, i když ve skladbě jsou místa pro sólový projev. Nejde o dominanci jednoho nad druhým, i když kompozice může dát prostor k vyniknutí jednoho. Není to ani soutěž „kdo s koho“ – i když skladba se tak může jevit. Jde o jeden celek. Vždy.

Ne všichni zvládnou novou etapu svého života. I zde platí pravidlo široké a úzké stezky. Je mnohem méně těch, kdo ji naleznou a setrvají na ní. Co patří k výbavě takových poutníků?

Po létech společného života bychom mohli znát svého partnera mnohem lépe než na začátku, ale nezapomínejme, že i on/a se pořád mění. Empatie proto patří do povinné výbavy manželů až do konce. Být otevřen k novým podnětům, omezením a objevům o světě toho druhého je toho nedílnou součástí. To přináší opět změny. V myšlení, postoji a stereotypech. Možná půjde o to zastavit slova, která zraňují, ale nic neřeší. Možná vyslovit slova povzbuzení. Nebo projevy objetí a pohlazení, na které nebyl čas ani síla.

To druhé je přiměřená akčnost. Boží mandát daný člověku v ráji mluví o „podmanění“ a „vládnutí“, což je obraz správcovství. Pod správcovstvím nelze rozumět udržování statu quo. Spíš jde o rozvojový plán, teleologický přístup k životu. To platí i pro vztah mezi mužem a ženou po létech společného života. Nejhorší je nuda a tupý stereotyp. Zatímco společný plán, překvapivá akce, se může stát kořením, které nově dochutí manželství vůní příznivé perspektivy. Myslím tím nejen lístky na koncert, ale třeba nabídku pro domácí skupinku. Akčnost má být inkluzivní. Manželství na stará kolena se nesmí stát sobeckým. Moje maminka ve svých 100 letech, upoutána k vozíčku, psala jiným povzbuzující dopisy – a modlila se.

Nezbytným je prohlubování vzájemné důvěry. Nejistota oslabuje, důvěra posiluje. Patří k lásce. Jejím předpokladem je blízkost duší a hluboké souznění. Není důvod, aby po létech manželství bylo menší než na začátku, kdy se ti dva vlastně neznali, spíš moc chtěli. Teď přibyly zkušenosti a léta experimentů. To jsou data, na kterých lze stavět a projevovat nové skutky lásky.

Po padesátce jdeme dolů z kopce. Ztrácíme rychlost, obratnost, i paměť dostává zabrat. Někdo chrápe, jiný v noci běhá na toaletu nebo čte knížky, další ztrácí sluch – síly odchází a nové problémy přichází. Ke slovu se hlásí nervnost a zloba. Neotevírejme jim dveře! Spíš pozvěme odpuštění. To nabízí potřebný nadhled, lehkost bytí, kterému je vlastní vysoká míra tolerance a humoru. Vyšší věk by mohl rozvíjet onu eleganci úsměvu a velkorysosti, která vyváží přibývající nedostatky různého druhu. Milujícím Boha to vše bude působit k dobrému. Musí přece existovat vítězná cesta!

TIBOR MÁHRIK, kazatel CB v Ostravě

se pustil do těstovin. Jsou na tom lidi mnohem hůř, dala mu za pravdu Petra. Oni pořád ještě mají co do pusy – a tuhle cestu si vybrali sami. Během insolvence, do které vstoupili hned po svatbě, měli povinnost splatit 30 % dluhu za pět let, ale rozhodli se splatit ho celý. Chtěli za sebou mít čisto. Petra před svatbou odmítla doporučení advokátky na předsvatební smlouvu, která by zajišťovala, aby dluh nepřešel i na ni. „Tak přejde, no, splatíme ho společně.“ Měla v tom

„Zlatíčko, dali mi služební auto! Prosím tě, jak se dostanu domů?“

„Tak to autem, miláčku,“ odpověděla laskavě. Ale netrápila ho dlouho, protože měl kromě nové adresy i čerstvý řidičský průkaz.

Když konečně přijel, popisoval, jak zabloudil na Václavák, a když policie zjistila, že se snaží trefit domů vůbec poprvé a že je nejen čerstvý řidič, ale i manžel, zželelo se jim ho, a aby se mohl otočit, zastavili tam kvůli němu dopravu.

si protistresové techniky tak rychle, aby aspoň jedna konstruktivní myšlena stihla přijít dřív než infarkt. Tak jo, Otče. Tady mě máš. Jsem tvoje dcera. Teď momentálně ve slušné panice. Ty víš, že se s energetickým potenciálem jaderné elektrárny, kterým jsi mě vybavil, neflákám, ale tohle budeš muset zařídit ty. Vidíš tu cifru? Prosím, postarej se o to.

Zhluboka se nadechla a vykročila. Jo, bylo jí líp. Ušla tři stovky metrů a potkala sestru ze sboru. Petře moc do řeči nebylo, ale sestra pozdravila tak, že bylo jasné, že u pozdravu nezůstane.

„Petro, hele…,“ začala lovit v kabelce, „nějaký člověk k nám do kanceláře přinesl obálku a řekl, ať to dáme někomu, o kom si myslíme, že to potřebuje. Napadlo nás, že to můžete potřebovat vy.“

Petra hleděla na obálku v té natažené ruce s rozšířenými zornicemi. Nevěděla, co říct. Dostala ze sebe sotva udivené „děkuju“ a sestra byla pryč. Pomalu otevřela obálku. Bylo v ní přesně deset tisíc.

„Tak co ty na to, sestro. Necháte si to líbání na doma, viď.“ Bratrovi v hlase zazněla kromě té starosti už i laskavá pobídka k pokání a nápravě mravů.

jasno a za sebou splacených pět milionů po ne příliš zdařeném podnikání, takže věděla, do čeho jde. Co je proti tomu jeden milion na dva lidi...

Jednoduché to nebylo, ale dalo se to zvládnout. Občas od někoho dostali marmeládu, občas je někdo pozval na oběd. Z večeře Páně jim kazatel schovával odřezané kůrky. Pro Petru to s čajem byla luxusní snídaně na dva dny. Vydali se Bohu a Bůh se o ně postaral. Vždycky.

Na displeji mobilu se objevilo jméno. Petra se usmála. Láďa volá z nové práce. Bůh mu dal lépe placenou. Spočítali, že takhle celý dluh splatí už za čtyři roky. Bože, děkujeme!

„Ano, muži?“ zeptala se zvesela.

Petra mířila chodbou ke schránkám a ven. Otvory ve dvířkách s jejich jménem prosvítala běloba. Obálka formátu DL s adresou odesílatele vlevo nahoře prozradila polovinu tajemství zavřeného uvnitř. Plyn. To bude vyúčtování za loňský rok, pomyslela si a trochu se jí sevřel žaludek. Bože, snad nám zálohy na tu spotřebu stačily… Chtěla si ho otevřít až v klidu, ale papír ji pálil v rukou. Roztrhla obálku a na rozloženém papíře rychle očima hledala nějaké tučně psané číslo. A našla ho. Nedoplatek deset tisíc. Udělalo se jí nevolno. Bože!! Vždyť víš, že nedáme dohromady ani pár stovek! Nevím, kde bychom vzali deset tisíc! Klid, zhluboka dýchej, nepanikař, opakovala

„Ehm,“ Petra se nadechla k upřímné odpovědi právě ve chvíli, kdy se k ní s pusou od ucha k uchu přiřítil Láďa a vlepil jí pusu na tvář.

„Jdeme domů, ženo! S Pánem Bohem, strýčku!“

Děkujeme, Otče, děkujeme a ještě jednou děkujeme. Že se máme rádi, respektujeme se, stojíme při sobě, máme jeden pro druhého slova lásky a povzbuzení. Že nemusíme zápasit, ale pomáháme si. Že jsi vždycky větší než naše představy. Třeba když jsme chtěli koníka a tys nás ubytoval na faře v areálu hřebčína. Že máme své místo ve sboru, máme sestry a bratry v Kristu, kterým nejsme lhostejní. Že se spolu s tebou můžeme smát. Děkujeme.

Humor jako katalyzátor lásky

JERONÝM KLIMEŠ, psycholog

Katalyzátor je látka, která usnadňuje chemickou reakci, jež by bez katalyzátoru neproběhla. Katalyzátor jinak nemá s danou reakcí moc společného. I ve vztahu je řada katalyzátorů, které usnadňují procesy, které by jinak neproběhly. Těmito katalyzátory jsou například květiny a jiné dárky, sex a jiné jazyky lásky. Patří mezi ně i humor, který funguje jako vazelína u kola. Kolo bez vazelíny se sice točí, ale dře to. S humorem a vazelínou jde hnedle všechno lépe. Není pravda, že ženy nemají smysl pro humor. Naopak mnoho žen smysl pro humor má, protože reagují na vtipy, které pro ně vymýšlejí muži. Například znáte nějakou kreslířku kreslených vtipů? Jiránkovou, Renčínovou, Nepraktovou? Důvod je prostý. Ostrovtipem a krytosemennými rostlinami muži ženy vábí. Naopak ženy na oplátku nabízejí svou krásu a erotičnost. Inteligence, druhdy zvaná sexy mozek, je opravdu deviza, na kterou lidské samičky slyší.

Vyšší inteligence je záruka obrany proti manipulacím. Smích je jeden z mnoha odměňovacích systémů a jeho hlavním úkolem je odměňovat člověka za odhalený pokus o manipulaci. Úzce tak souvisí s triumfálními pocity, které též člověka odměňují za úspěšnou manipulaci nad druhým. Proto moudře Marie Ebner Eschenbach, naše krajanka ze Zdislavic, připomíná ve svém aforismu: „Vítěz, ale netriumfuj!“ Pro ženy tedy bylo výhodné si pořizovat vtipné, a tudíž i inteligentní muže, protože ti se lépe dokázali ubránit podvodníkům.

Mnoho párů se seznámilo a následně funguje na základě toho, že muž ženu rozesmává. Dělá legrácky či jinak šaškuje. Je důležité, aby ty legrácky byly milé. Stejně je ale třeba, aby žena na toto snažení muže vstřícně reagovala. Její zářící oči jsou nutné proto, aby se on cítil milován. Pokud na to momentálně nemá náladu, měla by toto snažení muže laskavě utlumit, ne ho zpražit.

Každé pohlaví má převládající patologický vzorec komunikace. U žen je to vyčítání, u mužů je to zdegenerovaná vtipnost – ironie. Na oba se vztahuje výrok Kristův: „Vaše řeč budiž ano, ano – ne, ne. Co nad to jest, ze zlého jest.“ Jak výtky, tak ironie jsou výroky, které mají dva a více významů nebo jsou vysloveně nepravdivé. U výtek je druhým významem hodnoticí význam: „Ty nikdy nic neuděláš správně.“, „Ty mě utrápíš k smrti.“ U ironie je to druhý význam, který říká pravý opak než vlastní slova: „To jsi tedy udělala dobře.“ Je dobrým novoročním předsevzetím se těchto nešvarů zbavit.

Skutečně vtipný člověk dokáže vymýšlet vtipy, které nikoho neuráží, nebo si nanejvýš dělá legraci sám ze sebe. Hloupí lidé, popř. lidé, kteří se sami nemají rádi, mají sklon sklouzávat do vtipů, které jsou urážlivé. Křesťan se může těmto vtipům zasmát, když je sám, ale neměl by je posílat dále, natož aby je říkal vlastní partnerce. Stále platí ono lékařské: Především neškodím. Po setkání s námi by měl každý, tedy i naši partneři a děti, odcházet v lepším stavu, než když nás potkali. Rodina a partnerský vztah je ta hlavní část Božího království, kterou máme budovat.

Má Bůh smysl pro humor? Smysl pro humor je pozitivně hodnocená vlastnost, tak je nasnadě i líbivá odpověď: Bůh má smysl pro humor. Ale to má stejnou logiku jako říci – šťavnatost je dobrá vlastnost, ergo Bůh je šťavnatý. Řekli jsme si, že smysl pro

humor je součástí odměňovacího systému za odhalení manipulace. Je tedy nesmyslné Hospodinovi tuto ryze lidskou vlastnost připisovat jinak než jen metaforicky, podobně jako třeba spánek. Naopak o Ježíši jsme sice nikdy nečetli, že by kýchl, zakopl či se zasmál. Z faktu, že byl pravým člověkem, však můžeme usoudit, že se občas nejen zasmál, ale i škytl.

A ano, lidé bez vtipu existují. Záhy zpravidla zjistíte, že mají trvale napjaté svaly, protože jsou v chronickém stresu. Když nás honí medvěd, tak se zpravidla nechechtáme, protože těžký stres smích vypíná. Když se člověk ale uvolní, tak vztah k vtipům zpravidla zase najde.

Takže závěr: bez vtipu a humoru se žít dá, ale s nimi je na světě lépe. To nic nemění na faktu, že svůj smysl pro humor musíme průběžně kultivovat třeba tím, že o silvestru nezapneme televizi.

CHVÁLA NEPOCTIVOSTI

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto WIKIPEDIA

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě.

Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.

L 16,8

Vtomto podobenství Ježíš mluví o správci, který selhal ve své funkci, a když měl být vyhozen, ještě okradl svého pána ve prospěch jeho dlužníků, aby si je naklonil a měl z toho prospěch. A od jeho pána se mu dostalo pochvaly. Jak tomu rozumět, když celý zbytek Bible učí o nezbytnosti poctivého přístupu?

Nevíme podrobnosti, např. jak dlouho tuto práci správce konal a co pokazil.

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949)

Vystudoval ETF UK), sloužil jako kazatel v Benátkách

n. Jizerou, v Kutné Hoře a v Praze 1

– Soukenické, působil jako předseda Rady CB (1993–2009) i ve vedení Ekumenické rady církví. Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS.

S manželkou Hanou

žije v Praze, společně mají tři děti a osm vnuků.

Jedná se patrně o nejtěžší podobenství Nového zákona a k jeho pochopení je třeba se podívat, v jakém kontextu je zasazen. V kapitole předcházející tomuto podobenství je zachyceno jedno z nejznámějších podobenství – O marnotratném synu. Tam jeden syn popadl dědictví, na které měl nárok, a odešel do světa. Všechno rozházel a ve zbídačelém stavu se vrací zpět. Činí pokání a vyznává hřích. Je otcem přijat. Po tomto podobenství vstupujeme do 16. kapitoly, která se zaměřuje na majetek, a končí se podobenstvím o boháči a Lazarovi. Titulek v Bibli tento oddíl nazývá podobenstvím o nepoctivém správci. Jeden bohatý člověk měl správce, který pečoval o jeho majetek. Tehdejší správce domu (tzv. oikodomos) měl velké pravomoci. Měl na starosti celý provoz hospodářství i domu. Staral se i o další zaměstnance. Jeho role byla nenahraditelná. Majitel mohl dokonce odcestovat a správce se o vše postaral. Náš správce ale není poctivý a zpronevěřuje majetek svého pána. Není rozvedeno, čeho se správce dopustil. Pán si ho předvolal a chtěl předložit účetnictví.

Na základě inventury bylo správci řečeno, že už nemůže v této práci pokračovat a bude propuštěn.

A nyní přijde zvláštní pointa. Správci bleskla hlavou myšlenka, jak se zabezpečit na další léta. Má náhlou inspiraci, jak využít dlužníků svého pána. Chce si zajistit, aby ho někteří lidé v budoucnu přijali do svého domu. A postupuje zvláštní cestou. Ale je třeba říct, že nikdo tímto textem není vybízen, aby takové jednání následoval. Jako správce si při hospodaření z majetku svého pána půjčoval naturálie. Spravoval seznamy dlužníků a věděl, kolik jim bylo půjčeno. Izraelec neměl Izraelci půjčovat peníze na úrok. Správce přišel na to, že by mohl něco z naturálií odepsat. Volal si postupně dlužníky. Jeden člověk si půjčil sto věder oleje – což bylo asi 370 l oleje. Správce to přepíše na polovinu. Druhý člověk dlužil 100 měr obilí. Jemu slevil pětinu.

Odepsat? Nešlo tedy o další okradení pána, ale o legální odpisy? Neudělal tím svému pánu další škodu? Kdyby části dluhů neodepsal, tak by pán pořád mohl dostat zpátky celý dluh, nebo ne? Není úplně snadné posoudit, jakým způsobem se správce provinil. I dnes, v době inflace potraviny stojí více než v minulých letech. Cena zboží může narůst a ve výhodě je ten, kdo nakoupil ještě za staré ceny. Správce mohl patrně i něco odepisovat. V každém případě je to podivné a rozhodně toto není hlavní linka podobenství, kterou bychom měli následovat. Nic naplat, správce v podobenství je označen jako nepoctivý.

Říkáte, že text nevybízí k následování správcova chování. Ale je tam napsáno, že ho pán pochválil. Není pochvala pobídkou k následování

pochváleného příkladu? Není zde pán představitelem Hospodina?

Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Nechválí správce za nepoctivé jednání, ale oceňuje jeho praktičnost řešit nesnadnou situaci. Správce je označen jako prozíravý, moudrý… Někteří se domnívají, že správce uzavíral smlouvy a riziko půjčky znamenalo, že správce může ve prospěch svého pána něco vydělat, nebo ztratit. Pán nechválí etiku správce, ale za moudré považuje to, že si získává přátele. A aby to bylo ještě jasnější, tak připojuje: „Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.“ To je také zvláštní výpověď. Synové světa jsou v něčem příkladem synům světla.

Ježíš k podobenství připojuje svoje hodnocení:

„I nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele.“

Nezní to jako varování, ale spíše jako návod…

Synové světla, což je opis pro učedníky (už z kumránských rukopisů), nejsou někdy dost praktičtí a zaostávají v nakládání s majetkem a získávání přátel. Mají se v tomto bodě podívat na příklad synů světa. Metody, které správce používal, nebyly eticky správné, ale správce využil zbývající čas své pozice a odpouštěním dluhů si zajistil přátelství různých lidí pro budoucnost. Příklad si máme vzít z jeho prozíravosti.

Zkusme to převést do své situace. Nic z toho, co máme, nepatří nám. Na tento svět jsme si nic nepřinesli a nic z toho, co máme, si z tohoto světa neodneseme (1Tm 6,7). Jsme jen správci všeho toho, co nám bylo svěřeno, ať jsou to věci materiální, či vlastnictví duševní a duchovní. Jednoho dne naše správcovství skončí. Toto podobenství míří k rozumnému pohledu na lidské jednání. To, co ještě máme, je nazváno „nespravedlivý mamon“. Možná proto, že žijeme v neuspořádaném a nespravedlivém světě. Pokud bychom žili jinde, mohli bychom dnes i přes poctivou práci být hladovými obyvateli nějakého slumu. Prostředky (mamon), které máme, máme využít k dobrému. Moudré nakládání s tím, co nám bylo svěřeno, a to může být dobře placené místo, podnikatelské schopnosti, talent, nám může pomoci získat přátele, kteří budou našimi přáteli i na věčnosti. Pán se bude jednou každého z nás ptát, jak jsme hospodařili, jak jsme byli věrní. Komu jsme pomohli, jaký projekt jsme podepřeli, jaké přátele jsme získali. A nad tím vším může být přátelství těch, se kterými se rozdělíme o svědectví přinesené Kristu.

To je hlavní poselství tohoto textu pro dnešní křesťany?

Jsme vyzýváni, abychom sloužili tím, co máme. Majetek není neutrální. Je možné se jím nechat spoutat (a to i docela malým vlastnictvím). O budoucnosti se rozhoduje v našem pozemském životě skrze rozhodnutí a činy přijetí Krista, odpuštění, milosrdenství, dávání, štědrost, věrnost.

ŽIVOTNÍ STANDARD

Životní úroveň člověka nemusí vždycky odpovídat jeho příjmům, mnohdy závisí spíše na vnitřním nastavení. Jak si vy určujete svůj životní standard?

Nevěř tomu, že to byl vyvrhel, koukej – ta úroveň! I ten pozemek prý stál nekřesťanské peníze!

DRAHOKOUPIL

člen Rady CB a sboru CB v Černošicích

„Mám se lépe, než si zasloužím!“ Prosím?

To je provokace? Nebo snad upřímné vyznání? Či jen pokus nestandardně

odpovědět na standardní otázku? To se pozná z reakce: Ne, ne, každý se má přeci tak, jak si zaslouží, odpoví první. Vidíš, já vlastně taky, řekne druhý. Tak tohle je taky dobrý, reaguje třetí.

Zadání tohoto zamyšlení má dvě roviny: 1. jak si reálně životní úroveň nastavit, 2. jak se k ní postavit mentálně. A ono prohlášení z úvodu vlastně odpovídá na obě. Ohledně té první platí, že většina z nás se opravdu má lépe, než si

zasloužíme. Žijeme v míru, klidu a (relativním) blahobytu. A kolik materiálních prostředků si nechám pro sebe a kolik z nich pošlu dále, aby sloužily druhým, je pro mne spíš otázka životní cesty než jednou daných, správně nastavených rozhodovacích kritérií. Když se začnu uskromňovat, po chvíli zjistím, že mi vlastně stačí ještě méně. A když začnu více spotřebovávat, nejednou „potřebuji“ ještě víc. A mění se to i s životní etapou. Jako student jsem vyžil s minimem, v době dospívání synů jsme měli v peněžence vítr a nyní mi opět stačí méně.

Abych se nevyhnul otázce, jak to vlastně mám já... Nastavuji si životní úroveň? Vlastně ne. Musím přiznat, že to za mne dělá náš Pán. Vždy nám dával právě tolik, kolik jsme potřebovali, a navíc to, co jsme mohli zase poslat dál. A k té druhé

rovině? Žijeme vděčností. Každé ráno děkuji Pánu za to, co mi dal. Manželku, syny, rodinu, přátele, sbor, církev a život bez nutnosti převracet každou korunu. Ano, mám se lépe, než si zasloužím. Díky Pánu!

TOMÁŠ KEPR rybářský technik ČRS

Životní úroveň člověka je dnes do jisté míry terminus technicus. A přestože se dotýká ze své podstaty nás samých poměrně osobně, paradoxně ji za nás „zasvěceně“ posuzují jiní.

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Na druhé straně je to pojem velice relativní, protože ji nelze posoudit bez souvislostí, a to zejména pocitem lidí v daných oblastech – beduíni v Africe, Křováci v Austrálii, Eskymáci na Čukotce apod. Ve společnosti většinou postačí, cítí-li se člověk spokojen a má poměrně vše, co mu stačí k životu – práci, obživu a kde bydlet. V té naší české kotlině přistupuje k subjektivním hodnoticím kritériím často závist, která skutečnosti mnohdy relativizuje. Zcela jiným měřítkem je zase například umístění lidí v žebříčku časopisu Forbes… Otázka ale zní, jak si určuji svůj životní standard já. Při nástupu do zaměstnání po VŠ v roce 1979 jsem měl jako svobodný „asistent“

1.700 Kč hrubého. Jako otce čtyř dětí (*1985, 1987, 1996 dvojčata)

mne již poněkud děsila oprávněná obava, zda svou rodinu uživím. Když jsme byli v 90. letech s manželkou oba bez zaměstnání, byl chleba s máslem velice častou položkou v našem jídelníčku…

Životní úroveň je velmi kolísavá a nelze ji bezezbytku ovlivnit vlastními silami. Ale životní standard neberu jako to, co je možné vlastnit a ohodnotit penězi. Ale jako něco, co si denně nesu v sobě, v hlavě. A to je mít za každé situace možnost a být aktivním křesťanem při celoživotní snaze nevzdálit se Božím normativům a vědomě nezklamat v užívání svěřených hřiven. Někdy je to radost a uspokojení, někdy naopak velké břemeno a zodpovědnost. Ale vím, že sílu mi dává Bůh, který mne pro takové úkoly povolává.

Nebuďme duchovně hyperprotektivní

DAVID NOVÁK

GLOSA

Žijeme na farmě, na vesnici; máme nejen hromadu dětí, ale i zvířat, a tedy i práce. Kdybychom definovali životní úroveň pravidelnou dovolenou u moře nebo množstvím času, který mohu promrhat civěním na TV, byla by ta naše nulová. Dalo by se říct, že žijeme v jiném století, v premoderních podmínkách, blíže k těm biblickým. Nejen každý zemědělec ví, že sklidí jen to, co zaseje, ale je to jasné všem: Kdo se chová neurvale k sousedům, doplatí na to. Je to jiný život než v umělém, „civilizovaném“ světě měst a škol a pracovišť, kde vždycky můžete proplout systémem díky nějakým ošizením, bez upřímnosti a integrity. Je pravdivější, skutečnější. Vlastně celá ta honička za „lepší životní úrovní“ může být (a pro mnoho lidí je) jenom další přetvářkou

za účelem udělat dojem na lidi, kterým na mně stejně nezáleží. Takže k čemu to je?

Začínám objevovat nové téma – souvislosti chování dospělých s raným traumatem, s bolestí, které byli vystaveni jako malé děti. Poznání, že reaguji nepřiměřeně proto, že jsem si takový druh reakce osvojil jako kojenec a od té doby mi to zůstalo, je osvobozující a může vést k nápravě a uzdravení.

Jestli mě ovládá nutkání vynucovat si od lidí uznání, moje potřeba nikdy nebude nasycena sebevětším množstvím exotických selfíček, které vylepím na sociální sítě. Ale když nahlédnu, že moje nárokování si uznání pramení z mého dětství, kdy jsem se neuměl jinak bránit ponižování, a to si vleču s sebou jako zimník, který jsem na léto zapomněl sundat, dá mi to svobodu toto neadekvátní chování opustit. Nemusím se naparovat životní úrovní.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Telefonoval mi jakýsi člověk, který znepokojeně komentoval moje adventní kázání, kde jsem řekl, že tři králové našli Ježíše „vlastně podle horoskopu“. Asi každému přemýšlejícímu křesťanovi dojde, že v kázání jsem nepropagoval horoskopy a že se jednalo o nadsázku. Zneklidněného dotyčného jsem se zeptal, jak to pochopil on. Jeho odpověď byla zhruba taková, že on to chápe, ale co ti druzí.

Další příklad. Čas od času dochází k diskuzím, zda byl svět stvořen v šesti dnech přesně podle prvního příběhu v knize Genesis (v druhém příběhu to Bůh stihl za den), nebo zda se jedná o básnický způsob vyprávění sdělující jedinečným způsobem pravdu o stvoření. Protože nepatřím k zastáncům sedmidenního stvoření, čas od času je mi předkládáno, že svádím druhé tím, že je učím, aby nic, co je v Bibli, nebrali doslova. Když se ptám, zda dotyční někoho takto mnou svedeného znají, pak přepokládáte správně. Neznají. Jedná se o konstrukt. Oba dva příklady mají jedno společné. Někdy máme tendenci až příliš domýšlet za druhé. Být až příliš protektivní. Přepokládat, že druzí jsou naivnější než my, že si věci nebudou umět dát dohromady. Někdy ano, ale často nikoli. Většinou platí, že pokud to či ono chápeme my, budou to chápat i druzí. Jistěže někdy je třeba vysvětlovat, je někdy třeba uvádět věci na pravou míru, zároveň ale nedělejme z druhých hlupáčky. Nedělejme ze svých společenství uzavřenou skupinu, která v něčem připomíná sektu, kde se obáváme, aby naše členy „něco neofouklo“. Pokud jsou lidé ve sboru vystaveni evangeliu, pak nemám strach, že je rozhodí myšlenka, že tři králové našli Ježíše podle horoskopu a že některá místa Písma lze číst jinak než jako vědecký záznam.

VÍC NEŽ KNIHA

text DANIEL MACEK foto ARCHIV

Kniha Williama Gurnalla Křesťan v plné zbroji je výjimečná geniální výstižností prostřednictvím metafor, mimořádnou hloubkou duchovního vhledu autora a nadčasovostí. Do metafor přitom Gurnall používá obecně známé příklady ze života v tak jednoduché formě, že vždy přesně vystihne podstatu myšlenky, kterou chce sdělit.

dva díly pak v letech 1658 a 1662. Kromě dojmu, že text nepsal náš současník, ale někdo ze starší generace, čtenáře vůbec nenapadne, že by autor žil ve světě před 400 lety. Byl jsem překvapen, jak prakticky kniha pomůže s orientací v současných problémech křesťana, týkajících se jeho chození s Bohem.

William Gurnall: Křesťan v plné zbroji

nakladatelství Samuel, 2017 204 stran

Přečtení knihy zanechává v člověku vědomí, že se křesťan neobejde bez plnosti porozumění toho, co obdržel v Kristu, když se zde mluví o Boží zbroji (šestá kap. Efezským je základním biblickým tématem knihy). Aby mohl křesťan žít vítězný život, aby rostl a v osobních zápasech postupně víc vyhrával, než prohrával, ať už vůči tlaku, který nepřítel vyvíjí k jeho zastrašení, nebo naopak vůči pokušení všeho druhu, potřebuje být vybaven. Potřebuje vědět, čím disponuje, a potřebuje s tím umět každodenně zacházet. Kniha vede k obezřetnosti a nově nabrousí vědomí, jak důležité téma to je. Mimořádná hloubka duchovního vhledu autora se nedá dobře popsat, ale čtenář si jí všimne. Je patrné, že autor musel mít hluboký osobní vztah s Bohem. Znalost Písma, se kterou rozebírá jednotlivá témata, a porozumění souvislostem čtenáře nadchne. Když apoštol Pavel mluví o šířce, hloubce, výšce a délce poznání Kristovy lásky, lze si rozměr tohoto porozumění alespoň přibližně představit.

Nadčasovost knihy pro mě vynikla v okamžiku, kdy jsem po přečtení její zhruba poloviny zjistil, že se William Gurnall, anglický spisovatel a anglikánský duchovní, narodil na počátku 17. století. Kniha poprvé vyšla v roce 1655, další

Charakterem jde spíše o praktickou učebnici – skládá se z kázání a přednášek, která autor odprezentoval během své kazatelské služby. Je rozdělena do témat: Křesťan je povolán do zbraně; Křesťanova zbroj; Podstata války a charakter nepřítele; Povzbuzení k ozbrojení se; Postavení, které je třeba v bitvě zaujmout. Musím souhlasit s komentářem C. H. Spurgeona: „Každá řádka je naplněna moudrostí, každá věta inspiruje.“ Z jediné autorovy myšlenky lze čerpat celý den, a přesto její potenciál zůstane nevyčerpán. Čtení knihy ve čtenáři vyvolá pocit, že dosud žil křesťanský život v polospánku. Pokud si někdo myslel, že už těžko objeví na své cestě s Bohem něco nového, tak ho tato kniha z jeho omylu vyvede. Může novým způsobem inspirovat k životu s Bohem – bez polovičatosti a kompromisů. David Wilkerson o ní řekl: „Vedle Božího slova jde nepochybně o nejdůležitější knihu, jaká kdy byla napsána.“

Kniha má burcující, ale hlavně budující charakter. Zaměřuje se na osobní vztah s Bohem a na čistotu a opravdovost. Při čtení je nutné počítat s určitou obtížností s orientací ve struktuře témat, ale určitě nejen proto je dobré si ji přečíst vícekrát.

Když komediant fušuje do teologie

„Takhle to dopadá, když komediant fušuje do teologie.“

Muzeum, kam stojí za to jít

DAVID NOVÁK

Jiří Suchý:

Klaun si povídá s Bohem Galén 2017

S tímto hodnocením knihy by se Jiří Suchý ztotožnil a vůbec by se za něj nestyděl. Je to podobné, jako když se naprostý herecký laik naučí roli na dětskou vánoční slavnost. Bylo by pošetilé čekat Cenu Thálie. Na druhou stranu ochotníci umí dělat divadlo srdcem. Stejně se pan Suchý teologicky doptává na Pána Boha. Ač neví, jak ho oslovit, chce si s ním povídat. Vehementně ho brání proti ateistům fanaticky obhajujícím svůj ateismus. Hádá se s ním, načež ho pokorně obdivuje. Sice mu nerozumí, ale to přece nevadí, když On je Deus omnipotens a on zase nějaký Jirka Suchý z Klatov. Kniha je protkaná otázkami bez odpovědí, odpověďmi bez otázek, umně vpletenými do krásné češtiny. Je to upřímný ponor do umělcovy duše, jenž se pokouší najít slovník moderního věřícího, nebo alespoň člověka, který svou víru hledá. Slovník, na kterém by se shodl jak typicky český něcista, tak i běžný „cebák“. Proto by si ji měl vzít do

ruky ten i ten, aby si vzájemně porozuměli. Doporučuji, čte se jedním dechem. RADEK NOVOTNÝ ■

Politika, korupce a podvody

Jaroslav Kmenta: Prohnilí

podcast vyrobilo Storylab Audio

v režii Damiana Machaje

Pokud máte pocit, že o demokracii nelze přijít, nebo lze, ale jen skrze násilný převrat nebo vojenskou agresi, pak vězte, že to tak skutečně není. Demokracie se dá ukrást elegantním způsobem skrze zcela demokratické volby. Tuto realitu si uvědomíte, když posloucháte devítidílnou podcastovou sérii Prohnilí, kterou natočil investigativní novinář Jaroslav Kmenta. Kmenta mapuje prorůstání zločineckých praktik do nejvyšších pater naší politiky od doby nástupu Víta Bárty a Věcí Veřejných přes některé bývalé vysoké členy ODS až po současného prezidenta Zemana a bývalého premiéra Babiše. Během poslechu vám dochází, proč se tak moc někteří mocní včetně bývalého i současného prezidenta bojí médií a novinářů. Kmenta má svoje argumenty velmi pečlivě ozdrojované, nejedná se

v jeho podání o nějaké konspirační teorie. Během poslechu jednotlivých dílů jsem si znovu uvědomil, jak může moc korumpovat, jak je třeba, aby v čele státu stáli lidé s pevným charakterem a jak je třeba se za naše představené modlit. Zvláštní je, že i když se na mnohé mocné toho tolik provalilo, stejně je lidé volí. S tímto fenoménem si občas neví rady ani Kmenta. Třeba na to přijdete vy, pokud si podcast poslechnete. Podcast najdete na adrese podcasty/seznam.cz/podcast/prohnilí/

DAVID NOVÁK ■

28. října 2022 bylo po několika letech otevřeno zrekonstruované vojenské muzeum na Žižkově. Expozice je rozmístěna na čtyřech podlažích a skládá se ze sedmi částí ukazujících naši (nejen) vojenskou historii. Na jednu stranu bychom byli rádi, kdyby podobná muzea vůbec neexistovala,

protože za mnoha exponáty se skrývají konkrétní, často těžké příběhy. Na stranu druhou žijeme v padlém světě, a i proto dějiny nelze oddělit od menších či větších válek. Muzeum je jedním slovem úžasné. Snahou těch, kdo muzeum tvořili, byla co největší interaktivita. Návštěvník se postupně dostává nejen do labyrintu muzea, ale i do labyrintu českých dějin a chvílemi máte pocit, že se stáváte jejich součástí. Vše je skvěle popsané, vysvětlené, a to i v širších historických souvislostech, někdy doslova vstupujete do děje. Muzeum není uděláno pro ty, kdo milují zbraně a násilí, ale především pro ty, kdo mají zájem o historii. Zároveň si během prohlídky uvědomujete, že bez křesťanského kontextu naše dějiny nelze zcela chápat. Ano, zní to divně, když popisuji vojenské muzeum, ale zkuste se o tom přesvědčit na vlastní kůži. Zároveň se jedná o dobrou možnost, kam jít se staršími dětmi nebo s návštěvou z ciziny.

ODPOČINEK

Nyní jsem vypil kávu a četl slovo Boží. „A všecko, zač byste koli prosili na modlitbě věříce, vezmete.“ Ano, modlitby opravdové vyslýchá Pán, to poznávám zvlášť nyní. Je to milost, umět se modlit, volat k Otci jako dítě. Včera jsem měl radostný den. Dostal jsem z Kutné Hory dva lístky. Všichni mě těší. Jenda mi píše, Stázička je statečná hospodyně. Ano, mám radost, že mi Pán dal takový dar. Nebo od Hospodina je manželka rozumná.

Dnes je 27. srpna 1914. Včera jsem psal psaní Stázičce. Nyní budou zase bohoslužby.

Tak dnes je už 28. srpna a my dosud odpočíváme. Dnes mi dal Pán 84. Žalm 12. verš: „Nebo Hospodin je slunce a pavéza.“ Dnes jsem poslal dopis Pepíkovi.

Dnes je už 29. srpna a my děláme cvičení.

Dnes jsem dostal lístek od mamičky a mám radost. Píše mi: „Plesej Bohu všecka země, že chrání dítek Tvých.“ Pán Bůh nám žehná, těší, posiluje. Halelujah. Ó, mít takovou ženu, je mnoho, je to dar od Hospodina. Ó, díky mu budiž. Jak se těším na shledání.

Tak konečně po celotýdenním odpočinku na stráni u Zvorniku odcházíme dne 30. srpna, tj. v neděli ráno, o 5. hodině vystřídat jeden Bosenský pluk, jako stráže. Ó, provázej mne, o silný Pane, a ostří hej mne jako zřítelnici oka svého. Na toto místo budu pamatovati s radostí, neb dostal jsem několik pěkných lístků od drahých mých. Nyní asi nastane zase válečný stav po osmidenním příměří. Buď, Bože můj, po pravici mé, a chraň mne nakažení morního, v polední čas hubícího.

Tak je 30. srpna. Jsme vzbuzeni o půl třetí hodině a připravujeme se na marš. Vycházíme ve 4 hodiny za chladu a pěkně se nám to jde po silnici ku Zvorniku. V 6 hodin přicházíme na místo na jeden trávný plac a tam táboříme. Moje vzpomínky letí domů, kde drazí moji se připravují k nedělní pobožnosti. Ó, bych mohl k nim zalétnouti. Čtu svoji Bibli a Pán mi dává v Písni Šalomounově 2,8: „V stínu Jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť.“ Jak drahé je mi nyní to slovo Boží. Jsme hned podle silnice a možno je nám si přec něco koupiti. Já si koupil talířek husté smetany za 30 K a to jsem si pochutnal.

Včera večer jsem dostal lístek od br. Kotouče, tak jsem se opět potěšil. Díky Pánu, že On se o mne stará tak a o mne pečuje.

Je opět jitro, poslední v měsíci srpnu a my děláme dekunky proti šrapnelům. Vyhozený příkop a přikrytý kmeny. Já jsem na silném dubu a píši tyto řádky a vzpomínám na domov. Nyní jsem dostal lístek od br. Adlofa. Tolik mne těší. Jeho řádky jsou jako rosa na vyprahlost. Ó, díky Pánu, že mne tak potěšuje. On ví, co mi je zapotřebí.

Je nyní 6 hodin na večer a my v 7 hodin půjdeme na noční stráž mezi srbské a bosenské hranice. Pán mi dal opět potěšení ze svého slova. Žalm 50,15: A vzývej mne v den soužení, vytrhnu tě a ty mě budeš slaviti. Ano, chci jej vzývati a na něho očekávati této noci a vždy. Budu vzpomínati na Tebe, drahá mamičko, neboť nebudu moci spáti. Dobrou noc, mami.

Je jitro dne 1. září, krásné, slunné a my jsme přišli z noční stráže. Byli jsme na břehu Driny a tam jsme byli rozestavěni na deset i více kroků jeden od druhého. Na protější straně byli zase Srbové, takže nás pouze voda dělila. Noc jsme měli klidnou, ale spát jsme nemohli. Přišli jsme nazpět o šesté a půl hodině ranní, vypili kávu, a těšili se na klidný spánek. Ale sotva jsme si ustlali, přijel rozkaz, abychom si vše připravili, že budeme vystřídáni a my že půjdeme nazpět. Četl jsem u Amose 5,9 že „Pán občerstvuje zemdleného proti silnému, tak že zemdlený do pevnosti vchází“. Ano, Pán dává sílu nám zemdleným, to jsem zakusil v těchto dnech mnoho. Díky ti, Pane můj. Tak jsme šli ke kuchyním, neb nás vystřídal 92. pluk. Jelikož kuchyně byly u potoka, tedy jsem se svlékl, vykoupal, vypral košili a kapesníky. To jsem si odlehčil. Potom jsme dostali menáž a šli asi 1 hodinu zpět k naší brigádě. Tam jsme si uvařili kávu a ve 4 hodiny odpoledne vyšli zase blíže srbským hranicím. V 7 hodin večer jsme přišli na jednu zahradu a tam jsme lágrovali.

Opět je jitro 2. září a my jsme po snídani. Já právě si přinesl čepici švestek. Je jich zde mnoho. Slovo Boží jsem četl, v celtě při svíčce. Žalm 40,18: „Já pak, ačkoli chudý a nuzný jsem, Pán pečuje o mne. Pomoc má a vysvoboditel můj jsi.“ S pomocí Boží i dnes chci mašírovat. Však celý den jsme odpočívali na novém lágru mezi velikými kopci, blízko Zvorniku. Jsme na pěkném místě. Blízko dobrá voda i potok, kde můžeme si vyprati i umýti. Čekal jsem zprávu od mamičky, ale zase jsem nedostal. ■

příště: Vítězný postup

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, dvanáctý díl

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 15. 2. 2023 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Josefa Potočka Církev na rozcestí?

Tajenka z čísla 01/2023: To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Knihu Reset vyhrává Eliška Ester Láznická, Brno. Připravil Dušan Karkuš.

O SÍLE Z BŘEMEN

Minulý měsíc jsme si možná oddechli, že nelehký rok 2022 máme za sebou. Možná jsme si i řekli, že v tomto novém roce chceme být lepším člověkem. Možná jsme si dokonce vzali ledasjaká předsevzetí. Nerealistická – budu více cvičit, méně jíst, více číst, méně podléhat svým pokušením. Realistická – každý týden trochu zestárnu, budu jíst více sýra, méně se zajímat o problémy druhých lidí. A jelikož pár týdnů nového roku máme za sebou, už jsme zřejmě narazili na první obtíže při jejich naplňování: Ještě jsme nenašli čas s nimi začít. Venku je moc zima a doma na cvičení není místo. Sýry jsou moc drahé. Lidé vůbec nevzali na vědomí mé předsevzetí mít více klidu – své problémy mi sdělují v nezmenšené míře, ba ještě větší! Co s tím? Jak mám naplnit své cíle? Jeden přítel mi kdysi prozradil svou metodu, jak lépe zorganizovat svůj čas, a sice že na začátku dne

PŘECE JSME SCHOPNI MIMOŘÁDNÝCH VÝKONŮ TAM, KDE JSME SI NIC NEPŘEDSEVZALI.

si sepíše seznam úkolů a na konci dne je seškrtá. Propadnul jsem v nekontrolovaný smích… Z jeho tváře jsem nakonec pochopil, že to nemyslí tak, že ve všem neuspěl, a tudíž to musí škrtnout, ale že to naplnil. Všechna čest mému příteli!

Popravdě si myslím, že v mnoha případech za naším neúspěchem stojí skutečnost, že ta předsevzetí v podstatě ani plnit nechceme. Proč jíst méně, když nám chutná? Protože nám to radí společenský časopis? Nebo snad naše dobrá kamarádka? Ba lépe sestra či bratr? Proč více cvičit, když beztak už je náš život dost náročný a cítíme neúprosnou potřebu oddechu a odpočinku? Máme snad doma tělocvikáře, který na nás hned po kuropění řve: „Tuž se, ty bramboro! Podívej se na sebe, ty kanónenfutre!“ Ne, a přece jsme schopni mimořádných

LIBOR DUCHEK

učitel ETS, člen CB Smíchov

výkonů tam, kde jsme si nic nepředsevzali. Žena pečící cukroví pozdě do noci. Muž nesoucí spící dítě do čtvrtého patra. Dívenka bdící celou noc nad březí fenkou. Chlapec běžící kilometry, aby zavolal pomoc pro kamaráda.

Mám rád jednoho japonského umělce, který staví sochy z říčních kamenů (ano, bere domečky různým broučkům a členovcům). Z něčeho tuctového, z něčeho, co bychom v záplavě jiných oblázků docela jistě přehlédli, vytvoří něco jedinečného.

Něco, co nám vyrazí dech, co nás vytrhne z proudu naše pragmatického myšlení, zarazí naše věčné plánování a rozumování. Copak tohle je možné? Jak?!

A stejný úžas, možná ne tak efektní a okázalý, zažívám po letech nad Božím dílem v církvi. Bůh skrze obyčejné lidi, skrze lidi hříšné a slabé, vytváří jedinečnou píseň, která slaví jeho velikost. Velikost, která přesahuje všechny naše představy, naše očekávání a předsevzetí, velikost, jež přesahuje svět.

Bůh nečiní náš život snazším, naopak klade na nás nemalá břemena. Ale zároveň s každým břemenem na nás vloženým nám daruje i sílu, abychom ho dokázali nést. Možná se budeme muset změnit, pravděpodobně budeme muset vyrůst, možná tělesně, ale především duchovně. Teprve smysluplným úkolem se můžeme stát lepšími lidmi. Chceme-li to dělat jen pro své sebezdokonalení, abychom se pochlubili, zablýskli, naše motivace při prvních obtížích velmi snadno shoří. Pokud to ovšem děláme pro své blízké, pro lidi, které milujeme, pro Boha, na jehož názoru nám záleží nejvíce, teprve tehdy budeme ochotni projít bolestivou proměnou, která stojí za každým duchovním růstem. Co tedy popřát nám věčným začátečníkům

hodně lásky! „Tuž se, bramboro!“

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Perge se vydal do Attalie (dnešní Antalya, Turecko).

Značnou část života na tomto světě nám zabírají starosti o základní živobytí – a to přesto, že se Pán snaží naši pozornost od těchto starostí odpoutat. (Mt 6,27) Události posledního roku mnohé z nás přiměly uvažovat nad cenami zdánlivě samozřejmých věcí, jako jsou vytápění, elektřina nebo čistá tekoucí voda. Uprostřed starostí o elektřinu však svět potěšila zpráva od fyziků z laboratoří v kalifornském Livermoru. Těm se podařil důležitý krok ve vývoji čistého a levného zdroje elektřiny, o kterém odborníci básní už desítky let. Na malý okamžik zapálili „umělou hvězdu“ neboli „umělé Slunce“ a poprvé v dějinách v takovém pokusu získali více energie, než do něj vložili.

Neodnaučí nás čistá energie šetřit?

UMĚLÁ HVĚZDA FUNGUJE, ALE....

V jádru Slunce i dalších hvězd ve vesmíru „hoří“ zvláštní druh jaderné reakce, přesně označovaná jako termojaderná fúze. Za velmi vysokých teplot a tlaků tam přestává existovat hmota v podobě atomů složených z jádra a elektronových slupek. Namísto toho hmota nabývá čtvrtého skupenství zvaného plazma, ve kterém se jádra dostávají velmi blízko k sobě. Při dostatečně vysoké teplotě a hustotě mohou dvě jádra splynout – fúzovat – v jedno. Z lehčích prvků tak vznikají prvky těžší. Přitom se uvolní množství energie ve formě světla, tepla a dalších druhů záření. V pokusech s „umělými hvězdami“ se vědci snaží zkrotit plazma složené z těžkých forem vodíku, které získávají například z mořské vody. Podle propočtů by z jedné vany plné vody mohli ideálně získat tolik energie, kolik by průměrnému člověku stačilo na celý život. Jenže zapálit a udržet žhavé plazma není vůbec jednoduché. Jsou k tomu zapotřebí vysoce výkonné elektromagnety nebo lasery, podle druhu zařízení. Všechny dosavadní pokusy ukazují hlavně slabá místa technologií. Lasery jsou schopné buď dodat jednorázově velkou dávku energie potřebnou na zažehnutí reakce, ale neudrží ji po delší dobu, anebo jiné druhy laserů dovedou energii posílat v častých pulzech, avšak nedostatečných k zapálení „hvězdy“. Materiály, ze kterých je celé zařízení postavené, také ještě nevydrží odolávat po delší dobu teplotám v milionech stupňů Celsia. Ještě desítky let zůstanou „umělé hvězdy“ stále jen ve stadiu pokusů.

ENERGETICKÝ SVATÝ GRÁL?

V prosinci loňského roku se vědcům z americké laboratoře Lawrence Livermore National Laboratory poprvé v historii podařilo provést jadernou fúzi, při které zrnko plazmatu vyzářilo o polovinu více energie, než do něj proudilo v laserových paprscích. Tento průlomový úspěch by jednou mohl vést až k čistému zdroji energie z fúzního plazmatu.

I když se čistého zdroje elektřiny dočkáme, zřejmě bychom se na něj neměli příliš upínat. Zkušenosti z historie dávnější i nedávné ukazují, že inovativní úsporné zdroje ani spotřebiče nakonec k žádným úsporám nevedly. Co jsme jako lidstvo ušetřili, o to více jsme pak „prospotřebovali“. Kdo ví, na jak dlouho by nám ve skutečnosti vodíková jádra z pomyslné vany mořské vody stačila. Technický pokrok sám o sobě navzdory všem očekáváním neudělá lidský život šťastnějším a pohodlnějším. Vždyť i elektřina je dar od Boha, který nám své stvoření svěřuje. A poklady uložené v nebi jsou na pozemské energii nezávislé.

text MARTIN SRB foto LIVERMORE NATIONAL LABORATORY a WIKIPEDIA