PADESÁTKY

Před čtyřiceti lety skončily padesátky, vůbec nejmenší třída motocyklového mistrovství světa...

1 Hans-Georg Anscheidt, trojnásobný mistr světa (Suzuki 50)

2 Angel Nieto, šestinásobný mistr světa 50 cm3

3 Jugoslávský Tomos 50 italského jezdce Luigi Rinauda (Rijeka 1982)

4 Závodní motocykl AHRA 50 jezdce Zbyňka Havrdy (1971)

Následoval trend postupného zvyšování objemu motorů, a tak jsou dnes padesátky pro mladou generaci pojmem prakticky neznámým.

Ve třídě 50 cm3 byly po dlouhá léta udělovány tituly v mistrovství světa silničních závodů (1962 až 1983), ale i v národních šampionátech. Také výroba těchto motocyklů měla kapitolu evropskou i japonskou, do níž se zařadily rovněž československé značky.

Loni uběhlo 60 let od vypsání prvního ročníku MS 50 cm3, kterému vládl východoněmecký emigrant Ernst Degner po svém přestupu z MZ na Suzuki. Japonské značky ovládly první ročníky MS, Suzuki dobyla 30 vítězství a Honda 13, a nabídly technické lahůdky v podobě dvoudobých i čtyřdobých padesátek s miniaturními dvouválci, než FIM pro sezonu 1969 limitovala účast na jednoválce a nejvíce šest převodových stupňů. Během let bylo v mistrovství světa uspořádáno 172 závodů padesátek, v letech 1962, 1969, 1970 a 1974 dokonce po deseti v sezoně. Nejvíce vítězství mezi značkami získal německý Kreidler (72), japonská Suzuki (30) a dále španělské Bultaco (21) a Derbi (17), italská Garelli (15) a Honda (13). A aby byl výčet kompletní, tak na tituly mistrů dosáhli Němec Ernst Degner, Novozélanďan Hugh Anderson (2), Ir Ralph Bryans, Němec Hans­

Georg Anscheidt (3), Španěl Angel Nieto (6), Nizozemci Jan de Vries a Henk van Kessel, Španěl Ricardo Tormo (2), Ital Eugenio Lazzarini (2) a Švýcar Stefan Dörflinger (2). Tedy deset mistrů světa, mnozí vícenásobní. Nejúspěšnější Kreidler začal vyrábět padesátky již na přelomu padesátých let, vyšel ze sériového typu Florett, už v roce 1958 jeho jednoválce (ø 40 x 39,7 mm, karburátor Bing 17 a čtyřstupňová převodovka) startovaly v německém Moto Cupu, o tři roky později Kreidlery vstoupily do Evropského poháru 50 cm3 (mistrem 1961 byl Anscheidt).

V prvním ročníku MS 1962 vyhrál Kreidler úvodní Velkou cenu Španělska v Barceloně

(Montjuich), rovněž s Hans­Georgem Anscheidtem za řídítky. Kreidler znovu vítězil ve Francii a NDR s Nizozemcem Janem Hubertsem, Anscheidt dominoval na Monze. Pro Anscheidta to však stačilo jen na druhé místo v MS, roku 1962 podlehl Degnerovi (Suzuki) a 1963 Bryansovi (Honda).

V roce 1968 vyjel Kreidler pod hlavičkou nizozemského týmu Van Veen, kde ladil motory věhlasný Jörg Möller. Zvedl se výkon na 10,3 kW (14 k)/14 000 min­1, pak na 11 kW (15 k)/14 500 min­1 a v roce 1969 už na 11,7 kW (16 k), kdy motocykl dosahoval rychlosti 160 km/h. Japonská Suzuki však dále vládla. V roce 1962 představila model

50 chlazeným dvoudobým dvouválcem 49,75 cm3 (ø 32,5 x 30 mm), jenž se dvěma karburátory Mikuni M18 a dvanáctistupňovou (!) převodovkou postupně sílil! Jezdil na osmnáctipalcových kolech a začínal na 5,8/7,4 kW (8/10 k) při 10 500/ 12 000 min­1 a hmotnosti 60 kg. Poslední evoluce měly 13,2 kW (18 k)/ 17 000 min­1 a čtrnáctistupňovou převodovku! Hans­Georg Anscheidt vyhrál tři tituly 1966 – 1968, po technickém omezení FIM se Suzuki vzdala závodů. Následovala vláda jednoválců, Španěl Angel Nieto dobyl rekordních

5 Zbyněk Havrda se synem Zbyňkem, který tragicky zahynul 13. dubna 1983, na startu padesátek v Brně (1981)

6 Giuseppe Ascareggi (Minarelli 50) byl druhý v Brně 1981

7 Ricardo Tormo (Bultaco 50), dvojnásobný mistr světa

8 Stefan Dörflinger (Kreidler 50) v Brně 1981 šest titulů. Nelze vypočítávat všechny značky MS 50 cm3, ale například v roce 1968 bylo konečné hodnocení Suzuki, Derbi, Jamathi (Nizozemsko), Kreidler, Honda a Tomos (Jugoslávie). Posledním mistrem se stal Švýcar Stefan Dörflinger (1982 až 1983), vždy před Eugenio Lazzarinim (Garelli) a Claudio Lusuardim (Villa). Pak byla třída 50 cm3 na nějaký čas nahrazena třídou 80 cm3, která však už také neexistuje. V Československu měla třída 50 cm3 premiéru v roce 1969, prvním mistrem republiky se stal Bohumil Kovář (Tatran). Nejlepší výsledek v MS ovšem z našich motocyklů získala královohradecká AHRA 50, Zbyněk Havrda dojel pátý v Brně 1971, zatímco svoje první vítězství tam dobyl legendární Barry Sheene (Kreidler). O rok dříve v Brně byl Michal Stripačuk rovněž pátý na vypůjčené náhradní Jamathi, když zvítězil Aalt Toersen na tovární Jamathi 50. ■

Nynější sportovní šéf Red Bullu byl neobyčejně rychlým závodníkem, což předvedl i u nás v Brně 1969 na Chevroletu Camaro, než odpadl.

Narodil se 27. dubna 1943 v Grazu, vystudoval práva a začal závodit.

Hned v roce 1968 mu patřilo osm vítězství na Kaimannu ve formuli V, 1970 vyhrál čtyřikrát na BMW 1600 a také Marathon de la Route (86 hodin na Nürburgringu) na Porsche 914. Mnozí ho považovali za rychlejšího než byli Jochen Rindt a Niki Lauda, ostatně s Gijs van

Lennepem vyhráli 24 h Le Mans 1971 na Porsche 917 rekordní průměrnou rychlostí 222,3 km/h! Ve dvou sezonách jel na BRM ve formuli 1 celkem devět závodů, start ve Velké ceně Francie 1972 se mu stal osudným. Pro poranění oka kamenem, odmrštěným jiným vozem, musel zanechat kariéry. Začal pomáhat jiným, dostal Bergera, Wendlingera a Wurze do F1, ve spolupráci s Red Bullem přispěl mnoha dalším, když od 1999 uvedl program Red Bull Junior. Otec tří dětí žije v Grazu, kde mu patří dva staré hotely, pokud není na závodech.

JAN LAMMERS (NL)

Všestranný závodník překvapil návratem do formule 1 v roce 1992 po rekordní přestávce deseti let, když jel dva závody na March CG911 Ilmor, ale pak tým skončil. Z předcházejících 39 závodů F1 se osmnáctkrát nekvalifikoval, jel jen ve slabších týmech Shadow, ATS, Ensign a Theodore (1979 – 1982). Narodil se 2. června 1956 u okruhu v Zandvoortu, nejprve umýval auta ve škole smyků Roba Slotemakera, než se stal v šestnácti instruktorem. Vyhrál svůj první závod na voze

Simca Rally 2 od Slotemakera a stoupal vzhůru, 1978 byl mistrem Evropy F3 a šel do formule 1. Nejvíce úspěchů dobyl s cestovními a sportovními vozy, na Jaguaru XJR-9 vyhrál 24 h Daytony a 24 h Le Mans 1988, kam se rád a dlouho vracel (v Le Mans 2018 naposledy jedenáctý na Dallara P217 Gibson). Nevynechal ani Indy Cars (1985

1986) a Dakar (GINAF Truck), byl šéfem vlastního týmu a když skončil v roce 2019, tak se aktivně podílel na znovuzrození Velké ceny Nizozemska v Zandvoortu. Syn René závodí na motokárách.

Italošvýcar z Ticina si splnil svůj sen, když sehnal peníze a třikrát jel formuli 1 v továrním týmu Osella Squadra Corse (FA1G Alfa Romeo V8 Turbo), ale jen dvakrát se kvalifikoval. Narodil se 22. září 1958 v Muraltu u Locarna, v roce 1979 začal závodit na motokárách, zkusil Pohár Alfasud (1980 pátý) a postoupil do F3 (1981 – 1985). Byl věrný vozům Dallara, nejprve s motory Alfa Romeo, později Volkswagen. V sezoně 1983 byl třetí a 1984 pátý v italském mistrovství F3, pak postoupil z týmu Venturini k Forti Corse a překvapivě vyhrál italský titul mistra F3 1985, když porazil Caffiho i Barbazzu. V prestižním závodě v Monaku dojel druhý, 1986 přešel do F3000 a bodoval šestým místem v Imole (March 86B Ford). Ve F1 1987 dvakrát odpadl (turbo na Monze, závěs v Estorilu, v Jerezu se nekvalifikoval). Vrátil se do F3, 1988 jsme ho viděli v Brně i na Hungaroringu. Pak byl manažerem MC Motorsport, zkusil rally (1993 Ford Sierra Cosworth ) a vedl svou dopravní společnost v Minusiu u Locarna.