BRITSKÁ KLASIKA

Velká Británie měla do sedmdesátých let velké množství značek, které vykazovaly čilou aktivitu v konstrukci nákladních vozů a autobusů…

Seddon nepatřil k těm s nejdelší tradicí, ale podobně jako americký Freightliner vznikl na základě požadavků na vhodné nákladní vozy pro vlastní potřebu. V roce 1938 založená společnost Foster & Seddon ze Salfordu u Manchesteru byla nejen úspěšným přepravcem, ale také prodejcem nákladních automobilů, který si uvědomoval potřebu rychlých i hospodárných vozů s vlastní hmotností pod 2,5 tuny, jež by nemusely plnit tehdejší limit rychlosti 32 km/h (20 mph) jako těžší stroje. Výsledkem byla první šestituna už v roce 1938, která s motorem Perkins P6 Diesel splňovala podmínky pro vyšší povolenou rychlost 48 km/h (30 mph).

Výroba v Salfordu byla sice kusová, ale značný zájem

FRANTIŠEK TVRDÝ

1 Seddon Mark 12 jako sklápěč pro exportní trhy, k nimž patřily Dálný východ, Střední a Jižní Amerika, Španělsko, Portugalsko a další evropské země

2 Seddon Mark 14 (9½ tonner) s pětiválcovým (5LW) nebo šestiválcovým motorem Gardner (6LW) o výkonu až 82 kW (112 k)/1700 min‑1 vedl v roce 1947 k přestěhování do větších objektů v Oldhamu (rovněž v hrabství Lancashire), kde se rozběhla produkce trambusových typů Mark 5, jež se staly základem úspěchu nové značky.

Používaly se výhradně vznětové motory, nejprve Perkins P6, a tak byla společnost v roce 1951 přejmenována na Seddon Diesel Vehicles Ltd. (v letech 1947 – 1950 nesla název Seddon Motors Ltd.). Výrobní program rozšířila třítuna Mk 7 se čtyřválcem Perkins P4, ale také první kapotový typ, lehký 25/30 cwt Van (motor P3), zatímco zejména pro export vznikaly těžké typy s celkovou hmotností 24 t, resp. jako tahače návěsů až 40 t. V nabídce nechyběly ani autobusy, nejprve na podvozcích nákladních vozů s motory vpředu, ale později i speciální ►►►

Valník Mark 14 (14½ tonner) se třetí vlečenou nápravou vzadu 6x2, poháněný motorem Gardner (5LW nebo 6LW)

1 Seddon Mark 5 (6 tonner), jeden z prvních poválečných modelů

2 Seddon Mark 16 (5 tonner) jako plošinový Flat Bed Truck s rozvorem náprav 15 stop a 6 palců (4724 mm)

3 Typický tahač Seddon Diesel z poloviny šedesátých let s čelem budky a její střechou z laminátu; celková hmotnost soupravy 16 až 30 tun podle typu konstrukce s motory mezi nápravami, anebo zcela vzadu. Karosovaly je různé firmy, ovšem Seddon zhotovoval i vlastní karoserie v pobočce Pennine Coachcraft, jež proslula rovněž jako průkopník použití laminátu. Zajímavým typem byl osmitunový Seddon Mark 12 s celokovovou kapotovou budkou, určený pro export do zemí s vyšší průměrnou teplotou, což byl také hlavní důvod kapotového uspořádání místo trambusového, v němž motor interiér nadměrně nevyhříval! Dodával se s rozvory náprav 2895, 3810 nebo 4724 mm jako nákladní vůz, sklápěč nebo tahač návěsů s celkovou hmotností 11 176 až 17 272 kg podle typu. Nabídka motorů zahrnovala tři šestiválce, osvědčený Perkins P6 o objemu 4,73 l a výkonu 61 kW (83 k)/2400 min­1, větší Perkins R6 (II) o objemu 5,56 l a výkonu 76 kW (104 k)/ 2500 min­1 a konečně Leyland O.375 o objemu 6,17 l a výkonu 85 kW (115 k)/2500 min­1, všechny s pětistupňovou převodovkou a pohonem zadní nápravy 4x2 (na přání dvoustupňové s elektrickým řazením). Nápravy byly tuhé, odpružené podélnými listovými pery, bubnové brzdy s kapalinovým (!) ovládáním a podtlakovým posilovačem. Ložná délka se pohybovala od 3366 do 5016 mm. Těžké typy se dodávaly v šedesátých a sedmdesátých letech také se znakem náprav 8x4 nebo 8x2 (celková hmotnost 24 t), ale i jako dvounápravové a třínápravové s originální budkou Seddon oblých tvarů a hybridní konstrukce s podstatným využitím laminátů na čelo a střechu, v čemž byla firma Seddon (Pennine Coachworks) průkopníkem. Nabídku pohonných jednotek rozšířily vznětové motory Gardner, Cummins, Leyland, AEC a Rolls­Royce i šestistupňové převodovky. Lahůdkou se stal řadový osmiválec Gardner 8LXB o výkonu až 176 kW (240 k)! Brzdy těžších typů už byly tlakovzdušné. V roce 1964 se představil zcela nový Seddon 13:Four s ocelovou budkou Supa­Cab i dnes moderních tvarů, kterou dodávala společnost Motor Panels z Coventry. Nejoblíbenějším motorem lehčích vozů byl nadále Perkins Six 354, nástupce typů P6 a R6, řadový šestiválec 5,8 l o výkonu 88 kW (120 k)/2800 min­1 s pětistupňovou převodovkou; v pozdějším zesíleném provedení Seddon 16:Four (první číslo uvádí povolenou hmotnost v tunách) nahrazený osmiválcem Perkins V8­510 o objemu 8,36 l a výkonu 125 kW (170 k)/2800 min­1. Tlakovzdušné bubnové brzdy dodával Girling. Podvozek s klasickým žebřinovým rámem měl rozvor 2438 až 5105 mm podle verze, hmotnost podvozku s budkou

4 Seddon Mark 7 se dodával jako valník, tahač, sklápěč a skříňový vůz; nejsilnější motor Perkins P6 byl jen pro tahač návěsů

5 Lehký skříňový Seddon 25/30 cwt Van, poháněný vznětovým tříválcem Perkins P3.144

6 Jeden z autobusů Seddon Pennine RU (vzadu ležatý motor Gardner 6HLX s polosamočinnou převodovkou) se vyráběl v letech 1969 – 1974

Seddon typu 24 DD 6LX, Eight Wheeler z roku 1964, s vlastní/celkovou hmotností 6,6/24 t, motorem Gardner 6LX (10,45 l/150 k) a 12 převody (6M + Double Drive Axles)

Tahače Seddon Diesel v roce 1964 měly alternativně motory Perkins 6.354, Leyland O.370 a 400S, Gardner 5LW nebo 6LW/6LX o výkonu 69 – 110 kW (94 až 150 k)

Tahač návěsů Seddon Mark 8 se šestiválcem Perkins, pětistupňovou převodovkou, dvoustupňovou rozvodovkou a hmotností soupravy 15 tun činila jen 3168 až 3454 kg, což při celkové hmotnosti 13 tun poskytovalo značné možnosti pro náklad i nástavbu. Autorizované přestavby typu 13:Four na třínápravové vozy 6x2 zajišťovala firma Primrose. V roce 1970 převzala společnost Seddon Diesel Vehicles konkurenční automobilku Atkinson Vehicles Ltd. z Walton­le­Dale u Prestonu; produkce byla soustředěna do Woodstock Factory v Oldhamu a čtyři roky trvalo sjednocení programu do nové značky Seddon Atkinson. Řada 200/300/400 dobyla první mezinárodní titul Truck of the Year 1977, ale to už nová společnost Seddon Atkinson Vehicles Ltd. patřila tři roky americkému koncernu International Harvester, jenž uplatnil i vlastní motory a nápravy. Od roku 1982 se vyráběla modernizovaná řada 201/301/401 a od 1986 dále vylepšená 2­11/3­11/4­11, přičemž Američané společnost prodali španělskému Pegasu (ENASA), s nímž pak byla pohlcena koncernem IVECO. Od roku 1992 dostala nová prestižní řada Strato budky IVECO (místo společné konstrukce DAF/Pegaso Cabtec) a ty jim zůstaly až do konce produkce, kdy už šlo jen o značkové varianty IVECO. Nevyšla ani snaha zaměřit výrobu Seddon Atkinson na komunální vozy. V roce 2006 značka zmizela. ■

Základní provedení Tatra 815 S3 (desetiválec 208 kW) coby třístranný sklápěč