Po stopách Fany a Beryho by Anicka2014

Ivance, Věrce, a hlavně Vilíkovi, a také všem zvídavým dětem

Ať se pro vás stane příroda kouzelnou knihou, ve které budete umět číst. Váš Eman

Napsala Ivana Fexová

Nakreslila Lucie Vávrová

Obsah Farma pana Kloboučka a také Krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář, vás seznamuje s Fany a Berym . . . . . . . . . 6 1. Beryho nemilostné dobrodružství a také V jámě . . . . . . . . . 11 2. Den, kdy bylo něco ve vzduchu a také Záhada ztraceného ocásku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 3. Den, kdy Fany s Berym překročili hranice a také Můj psychologický zásah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 4. Den, kdy na farmu přibyla nová zvířata a také Micka v nesnázích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5. Den, kdy na farmě proběhla bitva o brambory a také Fery a Bery jsou nepřátelé na život a na smrt . . . . . . . . . . . . . . . 68 6. Den, kdy Fany přechytračilo káně Kulda a také Tajemství dřevěné bedny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 7. Haló, paní, nesu vám psaní a také Huberte, Huberte, tak se prosím proberte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Farma pana Kloboučka a také krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář, vás seznamuje s Fany a Berym.

malé vesničce, kterou najdete až na samém kraji Vysočiny mezi starobylými městy Telč a Dačice, tam, kde větve starých smrků shlížejí do jasných ok jihočeských rybníků, žijí dva psi – Fany a Bery. Že už jsem vám tohle několikrát říkal? No to máte pravdu, protože příběhy těchhle dvou neposlušných psů mnozí z vás znáte. Ale co když se objeví nový čtenář? Někdo, kdo neví, že Fany je fenka vlčáka a Bery kříženec lajky s retrívrem? A co když ten někdo nebude vědět, že žijí na farmě pana Kloboučka ve vesničce Kostelní Myslová? Takový čtenář by pak neznal souvislosti, které jsou po naše příběhy prostě a jednoduše důležité. A tak právě pro takového čtenáře-nováčka musím všechno znovu zopakovat. Protože já, krkavec Eman, špion, hlídač a kronikář v jednom ptákovi, dělám vždycky všechno na sto, co na sto, na tisíc procent! Takže, milé děti, začínáme! Fany je fenka vlčáka, má čokoládově hnědou srst přecházející do medově zlaté, špičaté uši, které zaslechnou sebetišší zvuk, dlouhý huňatý ocas, a když se na vás usměje, zmačká se jí čelo do roztomilých vrásek. Je to prostě krasavice. Bery je oproti ní nevycválaný mladíček, kříženec laiky a retrívra, je černý jako noc, dlouhosrstý a povahu má, no, 7

řekněme to na plnou pusu, lstivou a dobrodružnou. Je to on, kdo vymyslí kdejakou lumpárnu a hodnou a poslušnou Fany častokrát zláká k různým čertovinám. Fany a Bery jsou psi pana starosty Kloboučka. Pan Klobouček je starosta od toho, aby se staral o svou vesničku Kostelní Myslovou. Ptáte se, jak se o ni stará? Tak třeba seče trávu na návsi, spravuje silnice, vodovod a elektrické vedení, a teď dokonce staví hřiště pro místní děti. A protože u toho všeho starostování má ještě své zaměstnání, není se čemu divit, že na Fany a Beryho nemá tolik času, kolik by chtěl mít. Proto se tihle dva často nudí. Leží v kotci, hlavu na předních tlapkách, a sní o toulkách krajinou, která se rozkládá hned za plotem a tak přenádherně voní chladnou mokrou hlínou a hlavně SVOBODOU. Občas vyskočí na všechny čtyři a začnou se vztekat – to když kolem proběhne kočka Holina nebo kocour Džíno. „Co je to za spravedlnost? Tyhle dvě potvůrky si běhají, kde chtějí, a my jsme tu zavření jako ve vězení,“ vztekají se, vrčí, štěkají, pouští na kočky hrůzu, ale není jim to nic platné. Kočky si z nich nic nedělají a schválně se promenádují kolem kotce, aby byly co nejvíc psům na očích a mohly se jim v bezpečí vysmívat. 8

Pan starosta má malé hospodářství. Na kopečku nad domem se mu pase pět krav – černobílých a huňatých – a pět telat stejně huňatých a černobílých jako jejich maminky, opodál pobíhají dva koně hnědáci a všude, kam se podíváš, stojí úly se včelami. Pan Klobouček je známý včelař a jeho med je ten nejlepší v okolí. A tohle malé královstvíčko Fany a Bery hlídají. Tedy lépe řečeno – měli by hlídat. Protože jen když to trochu jde a dveře kotce zůstanou náhodou pootevřené, Bery mrkne na Fany, Fany protáhne čenich, což znamená, já teda nevím, ale hned nato drcne hlavou do pletiva dveří, rozrazí je tlapkou a hrne se ven. Bery na nic nečeká, ladným výskokem ji přeskočí, aby on byl tím, kdo je první, tím, kdo vede smečku, a už upalují po louce, dál a dál od bezpečí domova, vstříc dobrodružství. A takhle je to pořád dokola.

1. kapitola Beryho nemilostné dobrodružství a také V jámě

ery se před třemi dny ztratil! Jednoho rána se Fany vzbudila a Bery nikde. Dveře kotce byly pootevřené a v trávě, ohnuté chladnou bílou jinovatkou, byly ještě cítit jeho stopy. Suché listy pomalu dopadávaly na zem, plachtily studeným vzduchem jako pergamenové padáky a jejich pád pokaždé do podzimního ticha chřastivě zazvonil. Tehdy před třemi dny máchla Fany nad Beryho útěkem tlapkou. No co, to se občas pejskům stává, že se vydají na výpravu a nikomu o tom neřeknou. Však by se jí s ním ani nikam z teplé boudy jít nechtělo, namlouvala si, ale v koutku duše se jí usadil smutek z toho, že Bery odešel sám. Co ho asi tak vylákalo ven? Přemýšlela. Jaká to byla prapodivná touha, že neřekl své přítelkyni, aby šla s ním? Že by v tom byla jiná fenka? napadlo Fany. Často teď procházela kolem kotce paní Jadrná s buldočkem Emičkou. Že by se Berymu zalíbila? No to snad ne? Přece by nemohl obdivovat to válcovité tělo, sražený čumák a zespodu tlamičky trčící zuby? A navíc Emička tak prapodivně chrochtá, připomíná spíš malé prasátko, i ten ocásek má stočený do spirálky po prasečím způsobu. Tohle přece nemůže být žádná konkurence, kroutila Fany hlavou. Ani Eman o Berym nic nevěděl. Nervózně přešlapoval na větvi, protože jeho zmizení považoval za selhání svých 12

špionských schopností. Tohle se mu snad ještě nestalo! Vždycky přesně věděl, co se kde šustlo skoro ještě před tím, než se to šustlo, ale tohle zmizení… Také on tedy kroutil hlavou a nemohl situaci pochopit. To, že Bery proklouzne, aniž by si toho v ten určitý moment všimnul, to se mu přece už párkrát stalo, ale aby ho ani po několika dnech nevyslídil? To už nebylo normální. Všechno na farmě pokryla šedivá vrstva smutku. Ani podzimní sluníčko, které prosvítalo neprůhlednými očky listů a blýskalo modrou oblohu zlatou leštěnkou, zvířátka nerozveselilo. „Bery tu není, Bery zmizel, Bery se ztratil,“ kvokaly slepice, bučely krávy a řehtali koně. A Fany byla čím dál smutnější. S hlavou položenou na tlapkách proležela v kotci hodiny a hodiny. Upřeně hleděla k lesu, jestli se z něj nevynoří černá postavička jejího kamaráda. Představovala si ho, jak běží, huňatý ocas mu vlaje ve větru, uši nadskakují… Ale z lesa vycházely jenom srnky na pastvu. Po Berym nebylo ani vidu, ani slechu. Když se ani další den neobjevil, rozvěsil pan starosta po okolních vesnicích plakáty s textem: „Hledá se černý pes, který slyší na jméno Bery. Nálezce odměním“. 13

Hodiny plynuly, ale nikdo se neozýval ani v poledne, ani večer, jako by se černý pes propadl do země. Tak uplynul další den. To ráno sluníčko vstalo do chladného větru. Teplé paprsky rozfoukaly studené poryvy vzduchu, ve kterých se ohýbaly větve v korunách stromů, a jako na jaře sypaly po kraji poprašek pylu, teď spouštěly k zemi dlouhé závěsy zlatých listů. A tihle malí tanečníci dováděli a rejdili, vylétali do výšky a pak zas klesali dolů. Bylo to prostě pravé podzimní taneční vystoupení. A v tuhle chvíli, kdy chlad pronikal lidem ke kůži a zvířátkům čechral srst a peří, přistoupil k Fany kocourek Džíno. „Tak si myslím, že bys měla jít Beryho hledat. Když tu takhle budeš ležet a truchlit, pochybuju, že mu tím nějak pomůžeš.“ Holina si olizovala zrovna tlapku, ale po slovech kocourka jen pokývala hlavou a mňoukla: „Když se mně zatoulal Džíno, taky jsem ho šla hledat,“ a blýskla po něm trochu naštvaně očkem. Džíno dělal, že si toho nevšimnul, protože ho ještě teď hryzalo svědomí, že nechal Holinu takhle se trápit, a raději sledoval, co na to Fany. Eman rychle vylétnul do hnízda, prohrabal seno a suché větvičky, vyndal deníček, očistil ho perutí a dobře připraven na záznam událostí sledoval, co se bude dít. Takže tady to máme černé na bílém. 14

Beryho nemilostné dobrodružství Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 1)

Fany po slovech Džína rozvážně obešla kotec, kterým profukoval chladný vzduch a vymetal všechny rohy a škvírky, nakrčila čelo, jako by si rovnala v hlavě myšlenky, pak prudce drápla do pletiva dvířek, ty se rozlétly a ona jako šipka vyrazila směrem k lesu. „Tak je to správně,“ brouknul pod vousy Džíno a stočil se spokojeně do klubíčka. Fany se ani neohlédla, takže nemohla vidět, že jsem se snesl ladným pohybem z větve a vydal se za ní. Jsme záchranná výprava, kdepak Bery zůstává? Hledáme ho bez ustání, najít ho je naše přání. S touhle krkavčí písničkou nad hlavou proběhla Fany lesem, loukou, přeskakovala brázdy zoraného pole a s nosem u země uháněla jako tajfun, jako to nejrychlejší pendolíno, 15

a bez povšimnutí nechávala všechny voňavé myší díry, veškeré zprávičky divokých zvířátek. Soustředila se jen a jen na jedinou pachovou stopu, tu, která jemně, jemňoučce voněla po Berym. Pak jsem spolu s Fany minul sousední vesnici a po louce, která se kopečkem zdvíhala k obloze jak vyklenuté bříško nějakého pantáty, jsme narazili na vypuštěný rybník plný bahna, kterým protékala tenká stružka vody. V bahně uviděla Fany pár psích stop. „Bery, Bery,“ vzdychla si smutně, „tak tohle tě vylákalo, pro tohle jsi utekl sám, beze mě!“ Nebyla v tom žádná Emička ani žádná jiná fenka, ale tyhle malé chutné rybičky, které se mrskají v mělké bahnité vodě. Fany pocítila, jak se jí ulevilo, jak se z ní odplavuje úzkost, ale z druhé strany jako ten potůček vody do ní proniká vztek a strach, kde tedy Bery tolik dní je? Já to vždycky říkala, že ty pro svůj mlsný jazýček uděláš cokoli, ale to už měla zase nos u země a běžela k blízkému opuštěnému lomu. Na hranici pole, tam, kde se vstupuje přes nízkou mez do lesa, se něco zablesklo. Co to je? Co to je? podivil jsem se a snesl se trochu níž. Nebyl to záblesk, jako když dělá sluníčko prasátka, spíš jako když máchneš štětcem namočeným do oranžové barvy přes zelený obrázek. Fany zpozorněla,

a protože byla blíž tomu podivnému záblesku než já, dobře rozeznala rezavý kožich, dlouhý huňatý ocas na špičce bílý, jako by si ho zvířátko namočilo do hrnečku se smetanou. A už se na ni upírají bystré oči a špičatý čumáček se rozevírá ostrými zoubky. Á, kmotra liška, konečně jsem si ujasnil, když jsem slétl ještě o kousek níž. To jsem zvědav, jak tohle setkání dopadne. Fany stojí pevně jako skála, svaly se jí chvějí rozčilením, protože liška na ni úsečně poštěkává. „Ty si myslíš, že se tě polekám?“ zavrčela na ni výhružně Fany, která byla nejméně třikrát tak větší a čtyřikrát těžší než liška. „Jestli do minuty neutečeš, nepřej si, co z tebe udělám!“ Fany by za jiných okolností do sporu s liškou nešla, ale dnes už byla unavená a zoufalá, že její hledání Beryho nemá úspěch. A tak se její smutek rychle přeměnil ve zlost na tu oranžovou, chlupatou a zapáchající překážku v její cestě za Berym. Tak další pes, který mě otravuje! Nejdřív ten černý a teď ty, pomyslela si liška. Copak se s těmi nepříjemnými zvířaty roztrhl pytel? Jednoho jsem se elegantně zbavila, když jsem ho zavedla k černé jámě. Ale tahle psí dáma vypadá opravdu hrůzostrašně. A tak zauvažovala, jestli vyklidí pole hned nebo bude ještě chvíli to velké zvíře dráždit, když vtom 17

se ozvalo odkudsi z lomu tenké, tenounké zavytí. Člověk by ho možná ani neslyšel. Ke mně do výšky, kde jsem se pohyboval, by určitě nedolétlo, ale Fany natočila za zvukem uši a celá se ještě víc napjala. To si liška mylně vyložila jako přípravu k útoku, a tak sebou obratně mrskla a zmizela v blízkém houští. Ale kdepak liška! Ta teď Fany nezajímala.Vždyť takhle přeci vyje Bery, tohle je jeho hlas! A Fany na nic dalšího nemyslí a vyráží vpřed, přeskakuje smrčky, trsy borůvčí i balvany rozházené všude kolem, obratně vyskakuje a zase dopadá na všechny čtyři, napíná packy, zrak i sluch, čenichem nabírá vzduch plný Beryho pachu, ušima hledá v tónech psího pláče ten správný směr. Ani já na nic nečekám a letím tam, kam míří Fany, přímo doprostřed starého lomu. Místo to opravdu není ani trochu pěkné. Mezi haldami kamení rezaví stroje, vytlučenými okny maringotky, která dříve sloužila k odpočinku dělníkům, prorůstá bezinkový keř. Občas se v poledním slunci zablýskne vodní hladina bůhvíjak hlubokého jezírka, v jejímž zrcadle se zhlíží ostré kamenné stěny porostlé drobnými smrčky a borovičkami. Vše je tu zpustlé, zchátralé a opuštěné, až se mi svírá úzkostí srdíčko. Je to prostě místo, kde se jednoduše ztratíš, kde se nad tebou zavře voda.

Fany ale nic z toho nevnímá a jako mohutný ledoborec se prodírá ostrým roštím. Nic nedbá na to, že jí pravá tlapka krvácí, jak si ji rozřízla o ostré sklo z rozbité láhve. Nic nehledí na ponuré přítmí, kde neslyšíš ptačí zpěv a kde jen vítr pohvizduje v korunách stromů. Jen dál, dál za zvukem, který jí zní jako ta nejkrásnější písnička. A stále blíž a blíž čeká Bery a stále víc a víc cítí pach jeho srsti, až stojí u hluboké černé jámy a tam… sedí Bery, hlavu otočenou ke kousku modré oblohy, která se nad ním rozprostírá jak modrý kapesník po krajích vykousaný hnědou hlínou, a vyje. Když se však v rohu kapesníčku objeví jak vyšitý monogram hlava Fany, roztočí se Bery na dně radostí, protože VÍ, že je zachráněný. „Bery, ty nešiko jeden, já myslela, že jsi mě dočista opustil!“ štěká Fany chvilku šťastná, chvilku dojatá. Ale když ji Bery několikrát ujistí, že to on by NIKDY neudělal, že se to všechno schumelilo kvůli té lišce podšité, kvůli té potvůrce, která mu chtěla vychytat jeho úlovek, jeho rybičky, a kterou pronásledoval zuřivě a bezhlavě, až ho mazaně zavedla do téhle pasti, uklidní se a položí si zásadní otázku. Co dál? Co dělat, aby dostala Beryho z toho maléru ven? Pohupuji se na tenké smrkové větvi a celou situaci zhodnotím zcela prostě: „A teď, babo, raď!“ Jenže žádná baba tu není, jen Fany, ale ta je chytrá, chytřejší než všechny baby

dohromady. Nejdříve se pořádně rozhlédne, jaký matriál se nachází v okolí. Potřebuje hlínu, hodně hlíny. A větve a také malé kameny. Tím vším vyplní tu odpornou černou díru. A až bude z velké části plná, vydrápe se Bery ven. O jeho obratnosti totiž neměla Fany pochyb. A hele! Hned vedle jí do oka padne hromada hlíny vyházená před jakousi norou. To je ono! Zaradovala se a začala ji packami odhrabávat nejdříve k díře a pak do díry. Bery se skrčil do rohu jámy, občas mu na hlavu spadla hnědá sprška, ale nic mu to nevadilo. Jen se ještě víc přitisknul k chladivé stěně, aby se nemusel pořád otřepávat, a pozoroval, jak se u druhé stěny tvoří kopeček, nejdřív malý, jako by ho vyhrabal krtek, ale každou chvíli větší a větší. S hlínou padají do díry i kamínky, klacíky a drobné kořeny, drny a tráva a Bery se raduje, že cesta ke svobodě bude za chvíli volná. Z nory vykoukla rezavá hlavička a trochu nespokojeně zacvakala zoubky, protože se tu už zase někdo roztahuje, už zase někdo otravuje a narušuje její soukromí. Když ale vidí, jak ta škaredá neforemná halda hlíny před její norou mizí, uklidní se a vcelku spokojeně sleduje, jak se Fany lopotí. Když byla hlína od nory přemístěná do jámy, umetla liška huňatým ocasem zem a spokojeně štěkla: „Tak dík, teď to tu mám daleko hezčí.“ Fany jí ale nevěnuje pozornost, protože 21

na okraji jámy se nejdřív objeví dvě packy, pak hlava a sice s obtížemi, ale přece jen za chvíli Beryho černé tělo. To bylo radosti! To bylo olizování a štěkání. Liška se na to už nemohla dívat a znechuceně zalezla do svého bytečku. „Takového povyku kvůli jednomu shledání!“ odfrkla si pohrdlivě. „Ale že jsem toho černého pěkně vytrestala! Neměl si se mnou nic začínat,“ usmívala se škodolibě pod vousky a vůbec jí nedělalo starosti, že by Bery bez pomoci Fany nejspíš nikdy z díry nevylezl. „Už toho muckování nechte,“ krákorám směrem k Fany a Berymu na špičce smrku, ale potají zamáčknu slzičku dojetí. „Letíme domů, tady nás nic dobrého nečeká!“ a hned se také rozletím na farmu, abych byl první, kdo tu radostnou novinu, že se Bery našel a že se spolu s Fany vrací, všem zvířátkům oznámil. A nebyl bych dobrý kronikář, kdybych vše hned večer do deníčku nezapsal:

(Konec zápisu číslo 1)

Cesta zpátky trvala Fany a Berymu skutečně dlouho. Bery byl po tak dlouhé době hladovění zesláblý, packy se mu motaly, srst měl celou špinavou a slepenou, ale nad pohublým čumákem se mu pořád čertovsky blýskaly nezbedné oči. Chvíli ho bylo Emanovi skutečně líto. Ale proč ho vlastně litovat? Neměl přece utíkat! To se nedělá! Vždyť na svou neposlušnost málem doplatil životem! A co by si bez něj tady na farmě počali? Kdyby nebylo dobré rady kocourka Džína a vytrvalosti a věrnosti Fany, mohlo všechno dopadnout úplně jinak. Snad se z toho Bery poučí. Eman se pro jistotu rozlétnul oba psy zkontrolovat. Ti ale spokojeně leželi v kotci, navzájem se hřáli svými huňatými kožíšky a občas se láskyplně olízli. No proto, tak se mi to líbí, zakrákal a spokojeně vyletěl až nad koruny stromů, protože mu bylo lehko u srdce, že je zase vše, jak má být.

Krkavčí test pozornosti Jestlipak byste věděli, proč Fany nejdřív Beryho nehledala? Z čeho ho podezřívala?

Krkavčí miniškolička Myslím si, že je důležité něco si o lišce říct. Je to totiž zvíře, kterému se přičítá spousta lidských vlastností, jako je lstivost, mazanost a vychytralost. A proto se také liška stala

hlavní hrdinkou mnoha bajek, pohádek a vyprávění. Snad nejslavnější u nás jsou dvě lišky – liška Bystrouška, o které napsal knížku Rudolf Těsnohlídek, a pak liška z hájovny U Pěti buků z Ladovy pohádky O chytré kmotře lišce. Co byste měli o tomto zvířátku vědět, je to, že patří k nejvíce rozšířeným psovitým šelmám u nás a také má stavbu těla podobnou menšímu psovi. Srst má rezavou, v dolní části obličeje, břicha a ocasu žlutohnědou, nohy a uši jsou na koncích černé. Žije v noře, kde se jí rodí průměrně čtyři mláďata. Je to všežravec, ale živí se především menšími zvířaty, jako jsou myši, králíci, ptáci a žáby. Bohužel je přenašečem smrtelné nemoci vztekliny, kterou může onemocnět jak zvíře, tak i člověk. Proto je důležité se nemocné lišce vyhnout a upozornit na ni myslivce nebo veterináře. Liška je jedno z nejkrásnějších zvířat, které můžete ve volné přírodě vidět.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření Milé děti, vy, kteří znáte předchozí díly, už víte, co to je křížovkářské slovíčkaření. Pro ty, kteří to nevědí, zde mám krátké vysvětlení. Základním cílem mé křížovky je hledat 25

slova, která se nějakým způsobem vztahují k přírodě, nebo nacházet slova podobného, či opačného významu, popřípadě odpovídat na mé speciální otázečky. Každá křížovka má svou tajenku, a když vyřešíte všechny, vyjde vám výsledná věta. A protože se někdy ptám na těžké věci, bylo by dobré poprosit maminku, tatínka, prarodiče nebo někoho dospělého, aby s vámi křížovky luštil. Takže: Hurá do toho a půl bude brzy hotovo! A abychom začali polehoučku, je tu křížovka zatím jednoduchá. 1. Jak se jmenuje zvíře, které se podobá koníkovi, a má po těle tmavé pruhy?

2. kapitola Den, kdy bylo něco ve vzduchu a také Záhada ztraceného ocásku

očasí jako by zapomnělo, že je podzim. Sluníčko hřálo, meze, porostlé suchou trávou, voněly, obloha se smála jasnou modří, a kdyby neměly stromy opadané listí, člověk by si myslel, že je v plném proudu léto. To jsou věci, to jsou věci, mudroval Eman, tohle dlouho trvat nebude a pak se podivíme, jaké překvapení nám příroda přichystá. Cítím to v pařátcích. Něco se blíží. A nebude to dobré, nebude to dobré, krákoral pod modrou bání oblohy krkavec, ale zvířátka si jeho škarohlídských předpovědí nevšímala. Spokojeně stříhala ušima, mávala ocásky, natřásala si křídla a nic na tyhle výstražné řeči nedala. Přece si nebudeme zatěžovat hlavu tím, co bude zítra. Dnes je dnes, nic jiného nás nezajímá. A tak Eman zkusil použít jako varování ten nejtěžší kalibr – svoji písničku: Bude zima, nepohoda, to mně v hlavě krutě hlodá, vůbec nikdo netuší, co se nese ovzduším. Dokrákoral poslední verš nad hlavami krav, ale když žádná na jeho slova nereagovala, rozletěl se ke kotci, aby varoval Fany a Beryho. Jsou to přece jen nejinteligentnější zvířata 28

na farmě, mohli by tudíž pochopit, že se něco nebezpečného blíží, a mohli by mu pomoct připravit na tu katastrofu ostatní zví… Myšlenku už nedokončil. Nejenže se mu rozplynula naděje, že by mu někdo pomohl s jeho výstražnou kampaní, ale navíc dveře do kotce byly otevřené a psi nikde.

Už to začíná, pomyslel si Eman, to je první upozornění, že něco není v pořádku. Jako by něvěděl, že psi přece utíkají pořád, že využijí každou příležitost, aby mohli fouknout. 29

„A navíc je pátek třináctého!“ vřískal už úplně nepříčetně nad kotcem, až ho musel Džíno okřiknout. „Buď zticha, prosím tě, a nekaz nám s Holinou den. Vždyť psi prostě a jednoduše zase utekli, na tom není nic záhadného.“ „Ale já cítím v pařátcích, že se něco chystá,“ namítnul o poznání tišeji Eman, „mám na to cit a intuici, jestli víš, co to je.“ „To tedy nevím,“ jen tak na půl pusy odseknul Džíno, ale bylo vidět, že ho to ani nezajímá. „To je něco jako vnitřní hlas, rozumem nedokážeš něco vysvětlit, ale tak nějak víš, že se něco stane.“ „Jestli něco cítíš v pařátcích, tak to může být revma, taky už nejsi nejmladší. To víš, mě už taky někdy bolí tlapky. Musíme si prostě zvyknout, že nemládneme. A to je všechno, ty věštče.“ Eman jen mávnul křídlem. „Něco se mi s počasím nezdá. Takový klid, teplo a příjemno, to na podzim přeci nebývá.“ „Nesýčkuj, teda nekrkavcuj,“ odbyl ho Džíno a se slastným povzdechem se stočil do klubíčka přímo doprostřed kuželu slunečních paprsků. Krkavec pochopil, že tady rozhovor skončil, a tak se rozlétl hledat ty dva neposlušné tuláky.

Den, kdy bylo něco ve vzduchu Z deníčku krkavce Emana (zápis č. 2)

Ještěrka Věrka dokázala ocenit to přenádherné slunečné počasí. Vyškrábala se šikovně na placatý kámen a nechala sluníčko zpříma dopadat na své šupinaté tělíčko. To je krása, to je nádhera, běželo jí hlavou a vůbec nepomyslela na to, že by jí mohlo hrozit nějaké nebezpečí. To se ale nezadržitelně v podobě Fany a Beryho blížilo. Psi si to klusali po pěšině, kterou stínily větve smrků, a bylo jim blaze. To, že zase neposlechli příkazu pana Kloboučka, je teď skutečně netrápilo. Teď je teď a to teď si nebudeme kazit. S dobrou náladou a jen tak cvičně vráželi čumáky do myších děr, ale myšky jako by se ztratily ze světa. To je divné, co to má znamenat? Proč žádná není ani na poli, ani nikde v mělké chodbičce vedoucí pod tenkou vrstvou hlíny a drnů? Proč tak zalezly? S touhle jedinou myšlenkou doběhli až k placatému kameni, na kterém se vyhřívala Věrka. „Á tady konečně leží něco dobrého,“ zaradovala se Fany, kterou už celé odpoledne honila mlsná.

Taky Bery zastavil u balvanu a strčil do ještěrky čenichem. „Co je to za zvíře? Nijak nevoní.“ Věrka strachem ztuhla, jen korálkové oči jí jezdily z jednoho psa na druhého. Také ona tahle dvě chlupatá zvířata neznala, ale instinkt jí napovídal, aby urychleně zmizela. Ale jak? Z jedné strany jeden čenich, z druhé druhý… Vzpamatuj se, Věrko, a vezmi do zaječích, křičelo to kdesi uvnitř, když jí těsně u hlavičky nebezpečně zaklapaly obrovské zuby. Pryč, pryč odtud. Ale její ocásek, delší než celé tělo, jí bránil v rychlém pohybu. No co, tak se ho zbavím, učinila Věrka bleskurychlé rozhodnutí, lepší ztratit ocásek než život. Šikovně sebou mrskne a už mizí ve škvíře pod kamenem. Na rozehřáté ploše balvanu zůstal ležet jen ocásek, hubený a špičatý. Fany a Bery vykulili oči. „Co to má být? Jak se to mohlo stát? Vždyť jsme se zvířátka pomalu ani nedotkli?“ Na to, že si s ní strkali čenichy jako s nějakým zvláštním míčkem, úplně zapomněli. Bery začal ustrašeně pokňourávat a poštěkávat a nenápadně se otáčel k zadečku, aby zjistil, jestli mu z něho pořád vyrůstá ten krásný huňatý ocas. Co kdyby náhodou stál na nějakém zakletém místě, kde se zvířátkům ocásky ztrácejí. Fany mezitím očuchala ten zvláštní, teď už nepotřebný kousek těla porostlý lesklou kůží, ale pak si nespokojeně odfrkla, protože na tohle tedy chuť rozhodně neměla.

Věrka zatím zkoumala pahýlek, který jí zůstal místo ocásku, ale nic si z téhle ztráty nedělala. Však on zas doroste. Hlavně, že jsem těm dvěma obludám utekla! Řekla si a v tu chvíli pocítila dvě věci. První byla takové jemné šimrání a chvění – to bylo tím, že nový ocásek už začal růst. Druhá věc byla ta, že se prudce ochladilo a to pro všechny ještěrky znamená zpomalení krevního oběhu a pomalé usínání. Proč ne, Věrka byla v bezpečí, kde ve zdraví přečká celý chladný podzim i zimu. „Tak zas na jaře,“ sykla rozeklaným jazýčkem a usnula. Také Fany a Beryho zasáhnul náhlý závan chladného větru. Obloha se zatáhla, po sluníčku a modré obloze nezbylo ani stopy, větve stromů se rozkomíhaly v prudkém skučivém větru, keře se ohnuly až k zemi a nastalo pravé peklo. Co nebylo přibité, co nebylo nějak připevněné, poletovalo vzduchem – klacky, suchá tráva, polámané větve, odpadky z převrácených popelnic kroužily ve vzdušných vírech jako prapodivní pochroumaní práci, rozlámané kytky z rozbitých květináčů, čepice a šátky stržené s hlav lidí, kyblíčky a lopatičky z pískovišť a další a další věci poletovaly vzduchem a stávaly se z nich předměty nebezpečné lidem i zvířatům. Fany a Bery pochopili, že to nejdůležitější, co teď musí udělat, je vrátit se domů. A to bleskurychle! 33

„Bery, utíkej domů!“ co nejhlasitěji štěkla Fany. A tak oba napjali všechny své síly a krok po kroku zdolávali větrnou bariéru. Náhle se vítr obrátil a vší silou se opřel do psích těl. Fany a Bery padli na bok a už se koulí dolů z kopečka. Jak dvě hrušky spadlé ze stromu. To byl ale kolotoč! Pod kopcem se z posledních sil postavili na všechny čtyři, dům pana starosty a jejich kotec byl už na dohled, ale trvalo dobrou čtvrt hodinu, než se k němu doplazili, tak moc je prudký vítr zpomaloval. Také já jsem z posledních sil doletěl do svého hnízda. A teď v něm sedím, hnízdo se zmítá v koruně stromu a já spínám pařátky, cvakám zobákem a děkuji Bohu a své pečlivosti za to, že jsem ho tak důkladně mezi větve připevnil. „Já to říkal, já to říkal, ale nikdo mě neposlouchal, nikdo mi nevěřil. To ten pátek třináctého.“ Venku se opravdu žení všichni čerti. Nebe je černé, jen občas ho protne žhavý šíp blesku, po kterém se celý svět rozduní. Na střechu kotce zabubnují kroupy velké jak křepelčí vajíčka, ale to už jsou Fany s Berym bezpečně schovaní a navzájem se k sobě tisknou doslova zkamenělí strachem. „Svět se zbláznil, svět se zbláznil!“ krákám ve svém hnízdě, protože opustit ho by jistojistě znamenalo, že bez zátěže mého těla ho odnese vítr a rozmetá ho po širokém dalekém 35

okolí. A i když v je v něm všechno promočené, větvičky, tráva, kořínky i sláma, deníček celou tuhle hrůzu přečkal bez pohromy bezpečně schovaný pod mým křídlem, které je přece, jak už víme, vodotěsné. Špionský zápis pořízený v průběhu dne a na začátku vichřice je sice trochu neúpravný a kostrbatý, ale když se počasí zklidnilo, mohl jsem ho krasopisně dokončit. Doufám, že po téhle zkušenosti mi budou všechna zvířátka víc důvěřovat, a mrknul jsem korálkovýma očima směrem k pastvině, kde se krávy s údivem brodily vrstvou krup. Pak jsem nakouknul do výběhu slepic, které nevěřícně rozhrabávaly kousky ledu a marně se je snažily sezobnout. „Ale fuj, tohle přece není nic dobrého!“ rozčileně zakokrhal kohout, „tak už dost, nezobat!“ rozkřikl se na slepice, aby jim dal jasně najevo, kdo to tu ve výběhu řídí. Nakonec jsem zalétnul ke psům. Z boudy jim koukaly jen čumáky a rozhodně neměli chuť vyrazit zase do světa. „Teď teprve dokážete ocenit bezpečí domova,“ zakrákoral jsem přímo nad střechou jejich kotce. Ale ze zkušenosti jsem věděl, že psům pokora vyrostlá z obrovského strachu dlouho nevydrží. Všechno bylo tedy v pořádku, a tak jsem slétnul do svého hnízda, nandal na oči brýle, protože jsem už tak dobře neviděl, zapřel si je o zobák, aby mi nespadly, a než padl na

farmu soumrak, zkontroloval jsem si svůj předchozí zápis. Na závěr jsem pak co nejúhledněji vymaloval větu:

(Konec zápisu číslo 2) Eman se pohodlně uvelebil, a než usnul, pomyslel si: i když nejsem nejmladší, jsem pořád nejchytřejší zvíře na farmě. Dokážu totiž předvídat. Jen kdyby si někdo ode mě nechal poradit. To byla jeho poslední myšlenka. Pak mu klesla hlavička a ze zobáku mu jako z nablýskané skluzavky sjely brýle a zachytily se na nejspodnější větvi jasanu. Kdo ví, jestli je svým geniálním postřehem, ostrovtipem a intuicí zítra vyšpioní.

Krkavčí test pozornosti Jestliže jste pozorně četli, určitě jste si všimli, že Eman měl na krásné počasí úplně jiný názor než ostatní zvířata na farmě. Dokázali byste tento rozdíl popsat? 37

Krkavčí miniškolička Asi jste, děti, trochu litovaly Věrku, že ztratila svůj ocásek, ale nebojte se, u ještěrek je to normální reakce ve chvíli, kdy je ohrožená. Ocásek, který je jedenapůlkrát delší než tělo, jí pak zase doroste. Celková délka ještěrky je 20–25 centimetrů, na nožkách má 5 drápků, které slouží k tomu, aby

se mohla skvěle vydrápat nahoru po jakékoli překážce. Rozmnožuje se kožnatými vajíčky, která klade ještěrčí maminka do jamek, a z nich se zhruba po 56 dnech vylíhnou mláďata 38

velká 5 až 6 centimetrů. A představte si, že se o sebe hned po vylíhnutí starají sama. A co že si dávají dobrého k jídlu? Je to především hmyz, pavouci, červi a různí podzemní korýši. Ještěrka miluje slunce, dokáže se na něm vyhřívat celé hodiny. Na zimu pak upadá do spánku, ze kterého se budí v dubnu, protože to je už dostatečné teplo, aby se její ztuhlé tělo rozhýbalo.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 2. Celý tento díl se odehrává na podzim. A protože na podzim nekvete moc kytiček a já mám kytičky rád, vzpomněl jsem si na jednu, která kvete zjara. Je nádherně zlatá a každá vypadá jako takové malé sluníčko. Když ji utrhnete, vytéká z jejího stonku bílá šťáva. 3. Tahle otázka by nebyla těžká pro rybáře, ale jak se s ní poperete vy? No, uvidíme. Napište jméno ryby, která není příliš velká, žije v řekách a v rybnících a má velice ostrou hřbetní ploutev. 4. Doplňte přísloví: Bez práce nejsou…

5. A poslední úkol. Často ji najdete v hlíně, má narůžovělé lysé tělo a já nikdy nevím, kde má hlavu a kde konec ocásku. Copak je to za divného hádka?

3. kapitola Den, kdy Fany s Berym překročili hranice a také Můj psychologický zásah

rásné dny jako mávnutím kouzelného proutku zmizely do nenávratna. Vlády se ujal déšť, který s sebou za průhledné vlhké vlasy přitáhnul mlhu a s ní chlad. Hlína nasáklá vodou ztěžkla, tráva ještě víc zežloutla a slehla k zemi, smrkové větve se chvěly v bubnování kapek. Nebude trvat dlouho a voda se promění v bílé vločky, které něžně zastelou celou krajinu. Teď ale byla paleta barev mdlá a neveselá, šedou střídala hnědá, nebylo čím se potěšit, na co se podívat, aby to zahřálo u srdce. Eman byl mrzutý, zahrabal se v hnízdě a trucovitě zavíral oči. Nechtěl nic vidět, nic slyšet, nejraději by tenhle ošklivý čas prospal a vzbudil by se až na jaře. A proto se také stalo, že nezpozoroval, že Fany a Bery zmizeli. Vyběhli do deště a na rozdíl od Emana se vcelku vesele ubírali kolem ohrady s krávami a koňmi k lesu. Oba se těšili z běhu, bláto jim ani v nejmenším nevadilo. A že se jim na bříškách v srsti usazuje hlína a písek? No co, až uschnou, páníček je vyčeše a budou z nich zas krásní a slušně vychovaní psi. Hlavně se musí včas vrátit, aby si jejich útěku nikdo nevšimnul. Dnes mají na svoji dobrodružnou výpravu celý den, protože pan starosta je v práci. Že farmu nikdo nehlídá, to ani jednoho z těch uličníků netrápilo. Běželi lesem, čenichy u země, přeskakovali větve a ztrouchnivělé pařezy, občas vyrazili za 42

nějakou čerstvější stopou, ale jen tak pro radost. Ani jeden nepočítal s tím, že by v tomhle počasí potkali někoho, koho by mohli prohnat. Běželi, běželi a radost z pohybu na svobodě jim stoupala do hlavy jako víno. V téhle úžasné náladě se ocitli na kraji vesnice, kde ještě nikdy nebyli. Oba se zarazili, protože každé zvíře má své teritorium, území, na kterém se pohybuje a které dobře zná, a tady už byli tak říkajíc na cizím. Přestalo pršet, a dokonce za mraky vykouklo jedním dvěma paprsky sluníčko. Bylo celé urousané a malátné, ale stačilo tohle malé ubzikané světýlko, aby dopadlo Emanovi do hnízda přímo na zobák, polechtalo ho na něm a krkavec vyskočil, zatřepal křídly, hlavičkou a s podstatně lepší náladou vylétnul nad koruny opršených stromů, aby se zase ujal povinnosti hlídače, a zvesela zakrákoral: Slunce, slunce, sluníčko, pošimrej mě maličko, zahřej mi zobáček, zahřej mi tvář, není nic hezčího než tvoje zář! Jak rychle se mu nálada zlepšila, tak rychle se mu zas pokazila. Kotec psů byl totiž prázdný! „Vy dva lumpové, vy 43

dva neřádi, vy dva chlupatí nevycválanci!!!“ krákoral rozčileně a oblétal farmu a blízké okolí, jestli psy někde neobjeví. A hele! Hele! Co to vidí! Od lesa se řítí Bery, ocas stažený mezi nohamm, což je neklamné znamení, že má velký strach. „No ne, no ne, to se mi vůbec nelíbí!“ bručí pod vousy krkavec. „A kde je Fany?“ Ale Bery neodpovídá, pádí ke kotci, od pacek mu létá bláto, takže je špinavý až za ušima, mokrý a hlavně VYDĚŠENÝ. To Eman na první pohled pozná. „Co se stalo? Co se stalo? Kde je Fany? Proč tu není s námi?“ Ale Bery jako by nic neslyšel, strčí hlavu do kbelíku s vodou a hltavě pije, pak se nasouká do boudy a nevystrčí z ní ani tlapku. Tak tohle je divné, pomyslí si Eman a všechno mu v nitru strne úzkostí. S Fany se něco stalo, s Fany je zle. Nezbývá nic jiného než se vydat na průzkum. Když se večer Eman s nepořízenou vrátil, když přijel z práce pan starosta, oběma vrtala v hlavě otázka: Co se mohlo stát, že jsem Fany nenašel, vždyť jsem prolétal široké daleké okolí? běželo hlavou Emanovi… Kde je Fany? Jak se mohl tak spolehlivý pes zatoulat?… Jo kdyby to byl Bery… A proč Bery vůbec nevylézá z boudy? To zas trápilo pana Kloboučka. 44

Druhý den ráno se Eman znovu rozletěl Fany hledat a pan starosta sednul k počítači a napsal na Facebook: „Neviděl jste někdo v okolí vlčáka?“ A protože mu pár přátel odpovědělo, mohl si hned ten večer Eman do deníčku zapsat tohle nepříjemné dobrodružství.

Den, kdy Fany s Berym překročili hranice (zapsáno podle vyprávění Fany) Z deníčku krkavce Emana (zápis č. 3)

Fany s Berym se zastavili na okraji vesnice a koukli na sebe. Dál už rozhodně nepůjdou. Otočí se a stejnou cestou doběhnou domů. Musí tam být dřív, než se páníček vrátí z práce. A právě když se Fany protáhla a chtěla se se svými myšlenkami svěřit Berymu, vyšla si parádním krokem z blízké zahrádky na procházku kočka Líza. Rozhodně netušila, že jen kousek od ní číhá nějaké nebezpečí. Proto zvolila pomalé 45

tempo, jen co tlapka tlapku mine. Bystrému oku Fany ale nic neuniklo, pronikavému čichu Beryho také ne. Oba vyrazili za nic netušící kočkou, která ale začala tušit velice rychle. Bleskurychle vyhodnotila situaci a vyrazila přímo do středu vesnice. „Počkej, já jí nadběhnu,“ štěknul Bery a vběhl do úzké uličky, která ho měla podle jeho názoru dovést přímo naproti Lízině. Když však přiběhl na náves, neviděl ani kočku, ani Fany. Jak to? Kde jsou? Copak mě zklamal můj skvělý orientační smysl? uvažoval Bery a dál běhal kolem dokola návsi, vbíhal do postranních uliček, ale po Fany a Líze jako by se slehla zem. Když tohle pobíhání trvalo už dlouho a všechny uličky i náves prošmejdil nejméně třikrát, napadlo ho: Co když se už Fany vydala domů? Co když mě taky nemohla najít a myslela si, že jsem se vrátil? Co když už upaluje směrem k farmě a já se tady točím dokolečka jako nějaký hlupák? Určitě to tak bude, ujišťoval se a byl trochu mrzutý, že na něj kamarádka nepočkala. Když už ale byl na kraji vesnice, naskytl se mu obrázek, na který do smrti nezapomene a který ho naplnil neskutečnou hrůzou. Jeho přítelkyně má uvázanou kolem krku pevnou smyčku, zmítá se na provaze připevněném na dlouhé tyči a tu drží jakýsi muž v uniformě a druhý člověk se mu snaží pomoct fenku nasoukat do auta.

„Fany, Fany!“ zavyl Bery hrůzou, zoufalstvím a strachem. Fany jeho táhlé zavytí uslyšela, otočila po něm oříškově hnědé oči, ve kterých bylo takové zděšení, taková prosba o pomoc, až Beryho píchlo u srdce. To už ale ten druhý chlapík postrčil Fany do vnitřku vozu, zabouchnul za ní dveře a… byli pryč. V tu chvíli ovládla Beryho taková panika, takový děs z toho, co se stalo s Fany, že se roztřásl po celém těle. Jeho bezpečný svět se rozsypal jako domeček z karet, protože v tenhle okamžik už v něm nebyla jeho kamarádka v dobrém i zlém, jeho nejdražší Fany, ale bylo v něm zlo v podobě pevně utažené smyčky kolem krku. A jako by ten pevný stisk provazu ucítil on sám, stáhnul ocas mezi nohy a pelášil domů, co mu síly stačily. Moc velký hrdina ten náš Bery tedy není, okomentoval jsem jeho chování do deníčku. Ale kdo může mluvit o pocitech druhého, když je sám neprožil? napadlo mě hned vzápětí. Ale stejně se Bery choval jako ustrašený „pokakánek“. No, a pak jsem se rozhodnul, že tedy já, Eman, poletím zjistit, co se s Fany stalo a kde momentálně je. Někdo tuhle špionskou práci přeci dělat musí. Objevil jsem ji na betonovém dvoře šedivé budovy, v malém výběhu obehnaném pletivem. Popleteně tam pobíhala,

chvilku štěkala, chvilku vyla, v každém případě to nebyla TA Fany, která si dokáže poradit v každé situaci. Vždyť tohle byla situace pro ni skutečně neřešitelná. Vzduch kolem ní naplňovaly pachy z množství psů, kteří tu byli zavřeni před ní. Nabízené vody a granulí se ani nedotkla, třásla se po celém těle, jako by měla vysokou horečku, a z prožitého šoku jí začaly padat z kožíšku chlupy. Slétl jsem níž a pak ještě níž, až jsem se posadil na betonovou dlážku před výběhem, a s úlevou v hlase zakrákoral: „Tak jsem tě konečně našel.“ Nikoho neviděla Fany v té chvíli raději než mě, toho Emana, který ji vždy tak rozčiloval svým slíděním a chytrými radami. I teď jsem pro ni jednu měl. „Přestaň už konečně bláznit, ono se všechno vyřeší, uvidíš. Věřím, že se pomoc blíží, jako že se krkavec Eman jmenuju.“ A taky že jsem měl pravdu, protože panu Kloboučkovi přišla odpoledne zpráva, která vnesla do jeho pátrání po Fany jasno. V nedaleké vesnici totiž viděli, jak dva policisté odchytávají zatoulaného vlčáka. „Proboha, Fany, cos tam dělala?“ lamentoval pan starosta, ale vzápětí dodal, „hlavně že jsi naživu.“ Pak už věci nabraly rychlý spád, a tak ještě ten den večer byla Fany doma. Bery se mohl samou radostí zbláznit a taky Fany řádila jako malé štěňátko. Všichni byli šťastní, dokonce i já jsem 49

si potají otíral křídlem oči, aby nikdo neviděl, jak mě návrat Fany dojal. Jen pan Klobouček byl o tisíc korun chudší. „No co, jsou to jen peníze a Fany, ta stojí za víc než za jednu tisícovku,“ mávnul nad tím pan starosta rukou. Kdyby přišel o Fany, bylo by to daleko horší. Co ale dělat, aby se situace neopakovala? To tedy nevěděl. Když za chvíli opadlo prvotní nadšení, že se spolu všichni ve zdraví shledali, napsal jsem do deníčku posledních pár vět: Pro Fany i Beryho to tedy byla krutá lekcička. Jestli ale dostali pořádně za vyučenou, to se teprve ukáže. Sám však příliš nevěřím tomu, že je jejich toulavé packy zase nezanesou za nějakým dalším dobrodružstvím. Vždyť na to špatné se brzy zapomene. A svoboda je tak lákavá!

(Konec zápisu číslo 3)

Krkavčí test pozornosti Pamatujete si, jak vypadal nástroj, kterým policisté odchytili Fany?

Krkavčí miniškolička Chudák Fany, pořád musím myslet na to, jak se asi hrozně bála, jak vůbec nevěděla, co se s ní děje. Tohle se ale občas některému pejskovi prostě stane. Zabloudí, uteče a pak je potřeba ho odchytit. Na to, aby ho mohl někdo odchytit, musí mít odbornou způsobilost – většinou jsou to lidé ze zvířecích útulků nebo policisté. Nikdy to nezkoušejte sami, taková „záchrana“ zaběhnutého zvířátka by se vám nemusela vyplatit. Vystrašený pejsek by vás mohl pokousat. Daleko lepší je zatelefonovat do nejbližšího útulku nebo na policii. 51

Ti pak rychle zasáhnou a co nejšetrněji zvíře chytí. Mají na to totiž speciální pomůcky, jako je narkotizační puška, síť, odchytová tyč nebo rukavice tak pevné, že je pejsek nebo kočička neprokousne. Při takovém odchytu je samozřejmě zvíře vystavené velkému stresu, ale je to lepší, než aby se nadobro zatoulalo a ztratilo. Takže jedna dobrá rada na závěr: Svoje zvířátka si pořádně hlídejte a hezky se o ně starejte.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 6. Fany a Bery jsou slavní psi. Jeden pes je ale ještě slavnější než oni. A nejen tím, že je strašně velký, dalo by se říct maxivelký. Jak se jmenuje? 7. Jak se jmenuje strom, který má malé, nejčastěji zelené nebo černé plody, ze kterých se lisuje olej? 8. Co myslíte, který smyslový orgán má pes lepší – sluch, nebo zrak? 9. Musím uznat, že skoro všichni ptáci zpívají lépe než já. Příroda mě prostě neobdařila hlasem pěvce. Ptáček tedy zpívá a krkavec? Doplň vhodné slovíčko 10. Zkus vymyslet slovo podobného významu ke slovu běžet. Napovím, že začíná písmenkem p. 52

4. kapitola Den, kdy na farmu přibyla nová zvířata a také Micka v nesnázích

anní mrazíky postříbřily louky, pole i meze. Poslední zlaté listy bezvládně padaly k zemi a s ustrašeným zachřastěním končily svou životní pouť v křehké trávě. Příroda usínala. Rytmus jejího dechu se zpomaloval, až byl téměř nepatrný a neslyšný. Ale kdesi uvnitř Země bylo slyšet jasné a zřetelné ťuk, ťuk, jak její srdce bilo – sice potichu, ale přece pravidelně a s nadějí na nový začátek. Ale teď už jen spát, spát a několik měsíců odpočívat, aby zas ve zdraví mohli všichni přivítat zázrak jara, zázrak zrození. Přesný opak prožívali obyvatelé farmy, žádné spící nehybné ticho! Pan Klobouček si totiž pořídil nová zvířata. Obě byla chlupatá a obě Fany a Berymu zvláštně páchla. Hlavně to velké, rohaté, s bílou bradkou, která mu vlála při každém pohnutí hlavou, při každém kroku. Oči mělo zelené, vypouklé, přeťaté vodorovnou linkou zorničky. A co ty uši! Dlouhé a úzké, svěšené kolem podlouhlé tváře, místo drápů kopýtka. „Bože, Bery, to je ale šereda,“ zhodnotila nový přírůstek Fany. „Koza, koza,“ ozvalo se ode dveří domu, kde stál pan starosta, v ruce držel kus suchého chleba, na který kozu lákal. Ta poslušně vyrazila k panu Kloboučkovi, hlavu vystrčenou dopředu, jen se jí pod krkem komíhal bílý vous. 55

„A hele, ona rozumí lidské řeči!“ podivil se Eman, „že by další chytré zvíře na farmě?“ Fany předběhla kozu, která rozvážným krokem kráčela za krajíčkem chleba, vyskočila a už drží v zubech skývu, o kterou by ještě před chvílí ani okem nezavadila. „To je náš páníček,“ vrčí na kozu a chroupe chleba tvrdý jako kost a s nechutí ho polyká. „Ty jeden lakomče, ty žárlivče,“ klekne si k ní pan Klobouček a drbe ji mezi ušima. Koza k nim natahuje růžové pysky, a tak dostane druhý kousek chleba ukrytý v kapse a pohlazení mezi rohy. „Budete kamarádi,“ hladí Fany i Beryho, který si také přišel pro svůj díl lásky, ale psi se znechuceně odvracejí od kozy. „No, snad si na ni zvykneme,“ komentuje názor pana starosty Fany, „ale s kamarádstvím nepočítej.“ „S takovým smraďochem se přátelit nebudeme,“ přidá se Bery, který už dávno zapomněl na to, jak zapáchal, když se koncem léta vyválel na louce v jakési nečistotě. „Vy taky zrovna mééé-nééévoníte,“ nedá se koza a uraženě odkráčí do chlívku, který jí pan Klobouček zbudoval hned vedle koňské stáje. „Kozu máme z krku,“ blafnul Bery spokojeně, „a co ten druhý chlupáč?“ Měl na mysli králíka, tedy spíš králici, kterou 56

přivezl odpoledne pan starosta v bedně vystlané senem. Když ji držel za kůži za krkem a přenášel ji do kotce, nadšeně vysvětloval psům, že si právě zakládá chov a že králíci domácí jsou bezbranná zvířátka, která budou muset oba pořádně hlídat. Především až budou mít mladé. „Už takhle neví, co dělat dřív, a ještě si pořídí králíky,“ lamentoval Eman, který měl o práci v hlavě zcela jasno. Hlavně to s ní nepřehánět, to bylo jeho heslo. Ale tenhle pan Klobouček, ten se tedy pro lenošení nenarodil. Krkavec létal nad kozím chlívkem i nad kotcem se samicí, nějak prapodivně tlustou a neforemnou, a mudroval nad tím, jaké bláznovství to zas sedlo panu Kloboučkovi na mozek, až úplně zapomněl sledovat, co dělají psi. No a ti byli fuč! Zmizeli jako pára nad hrncem, tiše se vytratili za toho všeobecného zmatku a shonu kolem zabydlování nových zvířat. A je to tady zas! čertil se Eman a vyletěl trochu výš nad střechu stodoly a nad korunu jasanu, aby lépe viděl, kam se ti dva neřádi zase ubírají a co mají za lubem? Ale ouha! Od lesa se plazí jako kaše z pohádky o kouzelném hrnečku mlha, požírá nejprve stromy a pak asfaltku vedoucí kopcem do sousední vesnice, ztracené jsou i lípy v aleji a už se mlha valí níž a níž do dolíku, ve kterém stojí vesnička 57

Kostelní Myslová. V takové mlze se jednoduše ztratí nejen dva psi, ale dokonce i zkušený Eman. A tak krkavec slétnul do hnízda, které už teď sotva viděl, uvelebil se v něm a na nejvyšší míru nespokojený, že mu tohle přřřříšerrrné počasí zkazilo pátrání, zakrákoral: Mlha v lese, mlha v poli, kdo si chůzi v mlze zvolí, ten se ztratí jedna dvě, cestu zpátky nenajde. To už Fany a Bery dorazili na kopec ke kamennému křížku. Celí zabalení v mléčném závoji, mokří až na kůži šli skutečně jen po čuchu. A hele! Na vršku kopce se mlha rozpustila, jako když roztrhneš stránku čistého papíru, a najednou je tu strom a druhý a tady se klikatí cesta a támhle: „Koukej, Fany, sluníčko!“ vesele zaňafal Bery, když tu zavětřil. Fany se zarazila, protože koutkem oka zaznamenala jakýsi pohyb a k uším jí dolehnul tichý zvuk. Bylo to zašustění drobných krůčků lehoučkého zvířátka vyděšeného k smrti. Na kraji cesty totiž stálo koťátko, černé, rozježené, s vytřeštěnýma modrýma očima a s tenkým červeným obojkem okolo krčku. 58

Psi zůstali zaraženě stát. Kdyby to byla dospělá kočka třeba Džíno nebo Holina - to by ji prohnali, ale tohle stvořeníčko? Srdce obou psů totiž oplývalo rytířskostí a k té patří i pomoc slabým a bezbranným. „Co tu děláš?“ natáhla ke kotěti krk Fany, „kde ses tady vzalo? A co ten obojek kolem krku? Ten přece znamená, že někam a k někomu patříš?“ Ale koťátko se jen třáslo strachem a zimou. Byla to jen taková hromádka chlupů a kostiček. Náhle psy probral ze zadumání zvuk motoru. Cestou se k nim řítilo auto a kus za ním hned druhé a třetí. Kotě se roztřáslo hrůzou jak osikový list a jako smyslů zbavené přeběhlo cestu na druhou stranu jen tak tak, že ho auto nepřejelo. Za volantem seděl tlustý pán s čepicí hluboko naraženou do čela a vůbec, i když zvířátko viděl, nezpomalil. „Tys mělo víc štěstí než rozumu,“ zaštěkala Fany. Kotě leželo přitisknuté k asfaltu a nevypadalo, že vůbec vnímá, co mu Fany říká. V zatáčce se objevil druhý vůz. „Uteč!“ štěkal Bery. „Na co čekáš? Až se ti pneumatika převalí přes záda a rozmáčkne tě jako malinu?“ „Uteč, uteč!“ podporovala ho Fany. Jejich štěkání kotě tak vyplašilo, že vyrazilo na druhou stranu silnice. Vůz ho těsně minul. Jen vlásek chyběl a bylo by po něm. Tenhle řidič alespoň zatroubil. Naštvaně se opřel o volant a tutú, tutú, zmizte 60

mi z cesty, nebo se neznám. Stačilo, aby trochu šlápnul na plyn, a… Ale už byl pryč a v zatáčce se objevilo třetí auto. Koťátko se skrčilo do mokré trávy ve škarpě a žalostně se rozmňoukalo. „Teď už nic neponechám náhodě,“ rozhodla se Fany a čtyřmi dlouhými skoky přeběhla silnici a opatrně packou přitiskla kotě ještě víc k zemi. Když auto přejelo, vzala ho, jak nejjemněji to šlo, do zubů a s hrdě vztyčenou hlavou vyrazila s Berym k domovu. Bery běžel chvíli za ní, chvíli před ní, trochu poskakoval a dováděl radostí, že tomu malému zachránili život. Koťátko viselo Fany v tlamičce jak hadřík, hlavička se mu klinkala ze strany na stranu, svěšené pacičky tenké jak špagetky se komíhaly hned napravo, hned nalevo, ale v očích už nemělo strach, protože vědělo, že se nese domů. Bery se choval po celou zpáteční cestu jako blázínek. Rozradostněný se motal před Fany a za Fany a dělal jí „ochranku“, protože chtěl být samozřejmě stejně důležitý jako jeho kamarádka. Když přišli zpátky na farmu, která byla pořád ponořená v mlze, pan Klobouček právě vycházel z kozího chlívku a Eman mu nespokojeně kroužil nad hlavou a žaloval na oba psy. Jakmile ale uviděl, co jim Fany s Berym přinesli, přestal nadávat a jen vykulil překvapením oči. Fany nejdřív kotě opatrně postavila na zem a pak se otočila na pana Kloboučka. 61

„Když jsi nám přivedl na farmu nová zvířata, rozhodli jsme se s Berym, že přineseme také nějaké. Tohle je Micka Ztracená a bude tu s námi bydlet.“ Fany se upřeně podívala na pana starostu, co tomu řekne. Ten se sehnul k Micce a jedním prstem ji pohladil po zádech. „Tobě bude mlíčko od kozy určitě chutnat, viď?“ A pak si dal kotě do dlaně a bez dalších řečí s ním zmizel uvnitř kozího chlívku. „Když teď budeme chtít Micku vidět, nezbyde nám nic jiného než jít za kozou,“ uvažovala Fany. „To přece nevadí, stejně bychom se s ní měli skamarádit, tak to můžeme všechno udělat při jednom,“ zamudroval si Bery. A tak Micka našla nový domov a na farmě měli zas o jedno zvíře víc. Vlastně ten den sem přibyla tři nová zvířátka. Eman létal nad výběhem s krávami a koňmi, nad kurníkem se slepicemi a s kohoutem, nad kozím chlívkem i nad kotcem s paní králicí, a když doplachtil nad psí boudu, zakrákoral: „Tak tohle mi tedy budete muset všechno sami převyprávět, abych to mohl zapsat do kroniky,“ brebentil trochu rozčileně a nejistě, protože ho zlobilo, že kvůli velké mlze nemohl plnit svou roli kronikáře a špiona. A tak se Bery s Fany pohodlně usadili a začali vyprávět. A Eman ze všeho nejdřív a co nejkrasopisněji vymaloval svým pařátkem název celého zápisu. 62

Den, kdy na farmu přibyla nová zvířata a také Micka v nesnázích

Z deníčku krkavce Emana (zápis č. 4)

Krkavčí test pozornosti Pamatuješ si, kolik aut projelo kolem Micky, než se Fany rozhodla pro zásah? Ale počítej pozorně a dobře si přečti otázku, lehce se můžeš splést.

Krkavčí miniškolička V téhle kapitole přibyla k ostatním zvířatům koza domácí a králík domácí. A mně nezbývá nic jiného než vám o nich něco říct, protože jak králík, tak koza patří k nejčastěji chovaným domácím zvířatům. Začnu kozou. Naše koza domácí byla vyšlechtěna z divokých předků kozy bezoárové a kozy šrouborohé. A samotných druhů koz je nepočítaně. Ta, kterou si pořídil pan Klobouček, je ta nejtypičtější koza, jaká se chová na vesnicích. Má bílou srst, štíhlé tělo a krk, vysoké nohy a menší hlavu. Pod bradou má dlouhé vousy, kterým se říká bradka, a dva útvary zvané zvonečky. Vypadají, jako když z těsta vyválíte malé krátké válečky. Všichni víme, že se každé zvíře vyznačuje nějakým chováním, dalo by se říct povahou. No a koza, ta je tvrdohlavá, umíněná, trochu praštěná, 64

takže se její jméno dostalo až do nadávek. Když někomu řeknete: „Ty jsi koza,“ nic moc hezkého to neznamená. Koza se chová hlavně pro mlíčko, které ale stejně jako jeho majitelka příliš hezky nevoní. Obsahuje ale více tuku než kravské mléko a méně laktózy, takže je celkově zdravější. Někteří lidé jsou právě na laktózu alergičtí, a tak se jim doporučuje pít jiné mléko než kravské. Stejně tak to platí i pro zvířata. Pro ně je kozí mléko daleko přijatelnější a stravitelnější. Z kozího mléka se dělají vynikající sýry, tvaroh a jogurt.

Králík domácí je býložravec, to znamená, že se živí bylinami, tedy trávou, senem, listy různých rostlin, ale také mrkví a krmnou řepou. Představte si, že králík občas požírá měkké bobky, které vyměšuje, protože je v nich obsaženo velké množství vitaminů řady B a bílkovin. Brrr, to je ale šeredná představa. Samice králíka se odborně nazývá ramlice a mívá 6 až 12 mláďat, které se rodí po 28–35 dnech. Králíčci se rodí holí a slepí. Po deseti dnech se jim rozlepí oči a dvacátý den opouštějí hnízdo. To má pak jejich maminka co dělat, aby je do něj nahnala zpátky. Králík se v zakrslé formě chová i jako domácí mazlíček. Takže nemůžete-li mít psa nebo kočičku, je to zajímavá možnost mít milého zvířecího kamaráda.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 11. Jak se jmenuje strom s dlouhými větvemi, které spouští k zemi. Často roste na březích řek a rybníků a v pohádkách na něm sedává vodník. 12. Najdi slovo opačného významu ke slovu tma.

13. A ještě jednou se vrátíme ke stromům. Tentokrát je to strom, který roste na zahradě. Plody s peckou uvnitř jsou modré a dozrávají na podzim. 14. Jak se jmenuje rostlina, kterou mají rádi králíci, ale i lidé, a dokonce se z ní vyrábí cukr. 15. V téhle otázce se budeme znovu zabývat slovíčkem běžet. Najdeš další s podobným významem? 16. Poslední otázka bude těžká. Jak se jmenuje pták se špatnou pověstí. Klade totiž často vajíčka do cizích hnízd.

5. kapitola Den, kdy na farmě proběhla bitva o brambory a také Fery a Bery jsou nepřátelé na život a na smrt

zase pršelo a bylo ošklivo. Vítr si to svištěl pustou krajinou, ohýbal silné větve starých lip a ty slabší ulamoval, uštipoval je od mateřských kmenů, jako by to byla jen párátka postavená na prostřeném stole, a zastýlal jimi škarpy podél cest. A jindy zas mráz zalezl do nosu a pod nehty a posypal krystaly bílé jinovatky zhnědlou trávu na lukách. Dny se krátily a noci se protahovaly jak unavené zvíře, do zplihlé srsti mu padala mlha poloprůhledných svítání a šedivých dnů. Až jednoho podzimního rána se obyvatelé farmy pana Kloboučka vzbudili a všechno bylo jinak. Lesy byly bílé, pole byla bílá a také cesty vygumoval z map sníh, který k ránu zapadal celou krajinu. Blížím se, připomněla zima neúprosný běh času. „Počkat, počkat,“ krákoral v hnízdě nespokojeně Eman, když si z křídel setřásal sněhové vločky, „to jsme si nedomluvili, to neplatí, tohle mi nikdo neoznámil!“ Ale kdo se bude ptát Emana, jestli sníh může padat, nebo ne. Na to byl tenhle krkavčí chlapík moc malý pán. Nespokojeně se ošíval, klapal zobákem, třepal křídly a dělal všelijaké krkavčí cviky na zahřátí. Trvalo to pěkných pár minut, než se rozhýbal a s hlasitým krákáním opustil hnízdo. Všude bylo ticho, vítr přestal foukat, z oblohy sem tam slétla opuštěná vločka a tiše si šeptala při svém pomalém 69

pádu: „Já jsem já, já jsem já, jiná mi není podobná.“ Bylo to tak. Ani jedna vločka, měkce dopadající k zemi, nebyla stejná jako ta druhá. Miliony a miliony těchhle bílých krasavic dostaly při zrození do vínku tenhle dar jedinečnosti. Ó, jaká krása! „Ale ne, co to vidím?“ Pořádně zaměřil své černé drobnohledy a dalekohledy ke sklepu pod stájí Eman, protože tam se zcela zřetelně klikatily jakési cestičky. „Jsou to stopy? Nejsou to stopy?“ potichoučku krákoral Eman. „Nebo jen vítr kreslil svým neposedným prstem do sněhu nějaké obrázky?“ Ne, ne, byly to stopy,byly to stovky malinkých stop, drobounkých a nepatrných, ale tak početných, že dokázaly vyšlapat doslova dálnici ke dveřím sklepa, ve kterém má pan Klobouček uskladněné brambory. Kdo ale jsou ti neznámí nájemníci? Jak vypadají a co vlastně chtějí? Na tyhle otázky měl dostat krkavec za chvíli odpověď. A protože to, co se tu ten den odehrálo, bylo v historii farmy hodně důležité, pořídil Eman o celé události zápis.

Den, kdy na farmě proběhla bitva o brambory Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 5)

Dveře domu se rozlétly a na zápraží vyšel pan starosta. Nazul si holínky a nízkou vrstvou sněhu došel ke kotci, kde už radostně poštěkávali Fany s Berym. „Tak, pejsci, utíkejte se proběhnout!“ Ale to jim přece nemusel říkat! Oba se vyřítili jako zlá voda, čumáčky nabírají sníh, válí se v něm, dovádějí, skáčou po sobě, prohání se a pak se zas cvičně perou, to aby byli obratní, kdyby potkali skutečného nepřítele. Bílá pokrývka sněhu bere za své, je rozválená a rozdupaná, a teď si dokonce Fany dřepne a po holčičím způsobu do sněhu žlutými písmenky napíše vzkaz: „Jsem tady a mám z toho radost.“ A hned po ní zvedne nožku Bery, přece by nezůstal pozadu, a když si oba uleví, znovu se rozběhnou trochu dál na louku, až se oklikou dostanou zpátky ke stodole. Tam se oba zarazí. Něco se jim nezdá! Pak skloní hlavy k zemi a nasají pach, který ve sněhu zanechaly nožky cizích zvířat. „Čichám, čichám,“ otočila se Fany na Beryho, „že tady máme problém. A ne malý!“ 71

Pozoroval jsem je z výšky, a aby viděli, že ve svém počínání nejsou sami, zakrákoral jsem do nastalého ticha: Já jsem Eman, černý pták, na trable jsem kabrňák, řeším spory, řeším hádky i právník je na mě krátký! „Když jsi tak chytrý, tak nám pověz, co se tu přes noc stalo? Kdo se k nám nastěhoval?“ štěknul po mně Bery, který si nejspíš myslel, že se v písničce moc vytahuju. „Máme nové nájemníky,“ odpověděl jsem mu sebejistě, i když jsem vůbec netušil, kdo nám vlezl do sklepa. „To vidím taky,“ vcelku neuctivě po mně ňafla Fany. „My se tě ale ptáme, kdo jsou ti nájemníci.“ Na odpověď ale nečekala a packou škrábla po sklepních dveřích. A hele! V pantech to zavrzalo a mezi křídly dveří se objevila malá škvírka. „Tak jdeme na to,“ otočila se Fany na Beryho a znovu, teď už silněji, zatlačila packou do dveří. Oba ucítili vlhký vzduch naplněný vůní brambor a hlíny. A když si jejich oči přivykly tmě, uviděli něco, co je skutečně rozvzteklilo. Na kraji hromady brambor totiž hodovala asi desítka potkanů! Ostré zuby se jim zahryzávaly do hnědých hlíz, cpali se,

až jim vousky nadskakovaly nahoru a dolů, a psi viděli, jak se jim doslova nafukují břicha porostlá řídkou srstí. „Tady se budeme mít dobře,“ otočil se k ostatním největší z nich, samec Fery. „Tady vydržíme celou zimu. Co celou zimu! Tady zůstaneme napořád!“ řekl furiantsky. „Dones mi další brambor,“ otočil se na starého myšáka, který měl zřejmě nějaké podřízené postavení, protože ihned uposlechl Feryho rozkaz a přikulil k němu nový brambor. Fery šibalsky mrknul na potkaní samice, které se podlézavě rozpištěly a začaly se k němu lísat. „Nech si tyhle komedie pro někoho jiného a táhni i s tou svojí povedenou partičkou pryč. Tohle jsou naše brambory, náš sklep a naše farma a pro takovéhle darmožrouty, nenažrance a darmošlapy tu místo nemáme!“ Takhle naštvaně se Bery už dlouho neprojevil. Vždyť on byl povahy hravé a svobodomyslné. Něco řešit, s někým vést spor, na to tu byla spíš Fany. Aby bylo vidět, že to, co řekl, myslí vážně, packou odstrčil brambor, který se právě chystal ochutnávat starý potkan. „Tak to teda ne!“ postavil se Fery na zadní, vytasil drápy a vycenil žluté zuby. Z očí mu létaly jiskry vzteku, jen začít nelítostnou bitvu. Byl to velký myšák. Když k délce těla připočteme i šupinatý ocas, mohl měřit dobrých čtyřicet centimetrů. 73

Navíc se hned za Ferym seřadilo k boji celé jeho samičí vojsko v čele se starým ochutnávačem a průzkumníkem. „Já jsem Fery, vůdce téhle rodiny a zakladatel nové potkaní kolonie, která tady (a dupnul chlapácky nohou) bude žít, dokud tu všecko, všecičko nesežereme!“ A jak na pérkách vyskočil na hromadu brambor, rozkročil se na ní, aby psi pochopili, že je to od této chvíle jeho majetek. „A jéje a jéje,“ zabědoval jsem, když jsem celou scénu sledoval sklepním okénkem, protože jsem uviděl, jak se Fery, napnutý jak tětiva luku, nebezpečně přiblížil drápy k Beryho očím. Fany celou situaci pozorně sledovala. Na rozdíl od Beryho, který byl rozčilený na nejvyšší míru, věděla, že vztek zatemňuje mozek, ztěžuje uvažování a občas díky němu vyřešíme celou situaci špatně. Takže klid, klid, však já na nějakou bojovou strategii přijdu, myslela si. Chvíli tak tiše pozorovala myší rodinku a náhle jí bylo všechno jasné. Je třeba zneškodnit Feryho - Feryho náčelníka, Feryho vůdce. Když se to podaří, máme vyhráno, protože bez něj je tahle rodinka jen několik zbabělých upískaných myší. Fery se zatím začal nebezpečně pohupovat na zadních packách, protože každou chvíli, možná už teď, vyskočí, zatne drápy Berymu do očí a zahryzne se mu špinavými zuby do 75

černého čenichu. Takhle ho oslepí, ostatní na něj pak naskáčou a roztrhají ho na kusy. „Nebezpečná situace!“ šeptám si pro sebe a dost mě trápí, že do ní nemůžu nějakým způsobem zasáhnout. Její následky budou strrrašné, strrrašné! A do mého tichého šeptání udělala Fany nenápadně krok stranou a druhý a třetí, až měla celou potkaní rodinku k sobě otočenou zády. Napětí ve sklepě by se dalo krájet. Bery vrčel, temně to v něm dunělo, jako by mu uvnitř hrudi uvízla bouřka z léta. Fery syčel, jako když z hrnce utíká pára, ochutnávač i samice se chvěli netrpělivostí a očekáváním, kdy přijde povel k útoku. První, kdo ale celé napětí nevydržel, jsem byl já. Křídla mi najednou, snad tím strašným nervovým vypětím, vypověděla službu a já se zřítil k zemi jako velká těžká slepice. Žuch! A bum! A plác! Všichni bojovníci úlekem nadskočili. „Co to je? Co se děje? Kdo nám to vpadl do zad?“ A právě tohohle momentu překvapení využila Fany. Vymrštila se, jediným dlouhým skokem přelétla hromadu brambor a celou svou vahou dopadla na nic netušícího Feryho. Ten jenom táhle zapištěl a rozplácnul se pod Faniným tělem. Bylo po boji. Nejdřív ustrašeně prchaly samice, za nimi starý myšák a jako poslední byl v zubech potupně vynesen Fery. Fany ho vyhodila do špinavé louže, ve kterou se mezitím pro-

měnil sníh, a štěkla: „Už se tu neukazuj.“ A když se Fery odbelhal o kousek dál, dodala: „A na Beryho si nedovoluj!“ Fery byl rád, že je rád. Když ho Fany zalehla, myslel si, že je to jeho poslední hodinka. Takže možnost, že by se sem někdy vrátil a založil tu potkaní kolonii, ho ani ve snu nenapadla. Co mu ale běželo hlavou, co ho trápilo, bylo to, jak vezmou samice jeho prohru. Bude pro ně pořád Fery Nepřemožitelný? A nevyužije starý myšák téhle situace k tomu, aby získal samice pro sebe? No, kdo ví. Také já jsem se sbíral z bláta. Ale na rozdíl od Feryho jsem neměl nic zhmožděného ani nalomeného, ani pochroumaného, snad jen malinko sebeúctu. No, ale s tím už si přece poradím, ne? „Vždyť kdyby nebylo mě,“ zakrákoral jsem směrem ke psům, kteří spokojeně běželi ke kotci, „kdo ví, jestli byste tuhle bitvu vůbec vyhráli!“ A pak jsem si jen tak sám pro sebe odpověděl: „Určitě ne, to se rozumí samo sebou, o tom přece nemusí nikdo pochybovat.“

(Konec zápisu číslo 5) 77

Krkavčí test pozornosti Pamatuješ si, kdo si první všimnul, že jsou ve sklepě nějaká zvířata? A jak to poznal?

Krkavčí miniškolička V téhle miniškoličce bych vás chtěl naučit poznávat rozdíl mezi krysou obecnou a potkanem obecným. Často se totiž tyhle dvě velké myši zaměňují. Potkan žije spíš

ve vlhčím prostředí, například v kanálech. Proto umí dobře plavat. Krysa naopak vyhledává sušší místa a dobře šplhá. To, že se Fery nastěhoval do sklepa, není neobvyklé. Potkan se živí totiž různými potravinami, ale může napadnout i menší domácí zvířata, na která pak přenáší různé choroby. Ale zpět k rozdílu mezi potkanem a krysou. Potkan je celkově mohutnější, měří až 30 centimetrů a má kratší ocas než tělo. Ocas je porostlý na povrchu šupinami, nic hezkého to tedy oproti mým černým pérům není. To krysa má ocas v poměru k tělu delší. Čumák potkana je zaoblený, krysy špičatý. Potkana ještě dobře poznáte podle převislých uší. To by k těm základním rozdílům bylo asi všechno. V příběhu jste trochu poznali potkaní chování. Žije v koloniích a vždycky je tam nějaký vůdce, říká se mu alfa samec. Tím pádem tam musí být další, kteří ho poslouchají, například staří samci. Ti pro vůdce vykonávají určité služby, například prozkoumávají terén nebo ochutnávají potravu. Tady vidíte, že je potkan velice inteligentní hlodavec (tak se mu říká podle velkých zubů, kterými samozřejmě hlodá). Samice mívají třikrát do roka mladé. Těch se rodí 4 až 7, ale i víc. Takže když mezi sebou tato čísla vynásobíte, vyjde vám opravdu vysoký počet přírůstků téhle početné rodiny. To je pochopitelně dost nebezpečné pro místo, kde kolonie žije. Jsou to totiž dravá a vcelku nemilosrdná zvířata. A ještě 79

jedna zajímavost. Potkan je typické laboratorní zvíře, dělají se s ním právě pro jeho velkou inteligenci různé pokusy. Navíc si ho mnozí lidé oblíbili jako domácího mazlíčka.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 17. Věděli byste, jak se říká usušené trávě? Takovou trávu mají rády kozy, krávy i koně, no, ale pro mě to nic není. 18. Pojmenuj kus ledu, který v zimě visí dolů ze střechy. 19. O tomhle zvířátku jsem vám vyprávěl v druhém dílu. Je to krásná šelmička s dlouhým ocasem, která se ráda zabydluje pod střechou domu. Živí se různými plody, ale nepohrdne ani vajíčkem. 20. A zase otázka z říše ptáků. Říká se mu doktor stromů. Živí se hmyzem žijícím v kůře a má krásně červenou hlavičku. 21. Když se v zimě k zemi snášejí bílé vločky, … sníh 22. V předchozí otázce jsem se zmiňoval o hmyzu, tak u něj ještě chvilku zůstaneme. Tenhle hmyz je opravdu obtížný, všude vletí, na všechno sedne, všechno ochutná. Bráníme se proti němu sítěmi v oknech, nebo dlouhými páskami zavěšenými ke stropu, na které se přilepí. Uhodneš, o jaký hmyz se jedná? 80

23. A poslední otázečka je zase z oblasti pořekadel. Doplň vhodným slovem: Nejlepším přítelem člověka je …?

6. kapitola Den, kdy Fany přechytračilo káně Kulda a také Tajemství dřevěné bedny

adu temných a deštivých dnů rázně ukončil pátek, který vše rozzářil zlatým sluncem. To se vyhouplo hned ráno na modrou oblohu a polechtalo zkřehlou krajinu teplými prsty. Jako když šimráš kočku za uchem a ta začíná vrnět, takovou schopnost sluníčko mělo na všechno živé. Lesy vydechly zkřehlými ústy chuchvalce mlhy a ty se v prosluněném dnu rozpustily jako zlatý med v hrnku horkého čaje. Bylo hezky i bez listí na stromech, bez zelené trávy na loukách, bez barevných květin. „Jen se moc neradujte, jen si na mě moc nezvykejte,“ šeptalo slunce, „dlouho tu nevydržím, tak si mě užijte, co to jen jde.“ Fany sluníčku rozuměla, a proto jí na srdce dolehla zvláštní sladká touha vyběhnout do toho krásného dne, prožít z něho každou vteřinku samozřejmě na svobodě. Pan Klobouček postonával. Nebyla to žádná vážná nemoc, jen se někde trochu nachladil, takže ležel v posteli, potil se a z domku vycházel, jen když musel nakrmit zvířata. To se Fany pro její plán hodilo. Vyrazí závoru, v tom už je mistr, a vyběhnou spolu s Berym prozkoumat okolí. Eman jako by tušil, co se jí honí hlavou, slétl na kotec a zakrákoral. „Ať tě to ani nenapadne!“ Fany se na něj ale jen bez sebemenšího zájmu podívala a zdálo se, že vůbec nevnímá, co jí říká. Chytla do zubů konec závory a už táhne, co jí síly stačí. Závora se posunuje vždy jen o kousek, 83

je to boj, ale za trochu pohybu na svobodě ta námaha stojí. Fany teď stojí na zadních a snaží se závoru vyviklat. Bery obíhá vzrušeně dokola, Eman se čepýří vzteky a nespokojeností. Vtom závora s bouchnutím spadne na zem a cesta vydlážděná zázraky volnosti je otevřená. Fany bez dlouhého přemýšlení vybíhá, za ní její druh Bery a zas jeden ocas nahoru, druhý jím zametá stopy, bezstarostně si to pádí kolem chlívku s kozou, odkud je za střechy pozoruje Micka Nalezená, kolem ohrady s krávami a koňmi, kteří je bujně v záplavě radosti z krásného dne následují. Krávy je sledují nezúčastněně – proč by je zrovna tohle mělo zajímat – hlavně že máme dost sena naloženého v dřevěném přístřešku. Králičí panička Elza si nervózně vytrhává chlupy z kožíšku a nosí je do rohu králíkárny, kde z nich pomalu roste hnízdo pro králíčky, kteří se jí zanedlouho narodí. Kohout vykokrhává vysokým hlasem, že je ráno, krásné ráno: „Kykyryký, kykyryký,“ a slepice vyděšeně otáčejí hlavu po obou psech, protože se lekly, když jim jen tak cvičně Fany s Berym štěkli na pozdrav. Teď už ale mizí v dáli, vzdalují se od farmy a bezstarostně nechávají za sebou všechny její obyvatele. Kdyby se něco přihodilo, musí si prostě poradit bez nich. „Kam se ženete?“ volá na ně krákora Eman. Co máte v úmyslu? Netuší, že ani jeden z nich žádný úmysl v hlavě 84

nemá. Chtějí jen běžet, dýchat všechny ty vůně a teplo, na chvíli si připomenout letní dny, cítit na tlapkách chlad a kamínky a hlínu. Chtějí jen tak prostě skotačit a dovádět a nechat se hladit proudícím vzduchem prosvíceným slunečními paprsky. Je přece krásný den a oni se cítí úžasně! O Emanovi se to říct nedá, taky by si chtěl takhle bezstarostně užívat, ale jak by mohl, když musí sledovat tyhle dva psí neposluchy. Kdo jiný by o tom všem pak udělal zápis? A protože byl krkavec skutečně zodpovědný, mohl navečer do deníčku zapsat:

Den, kdy Fany přechytračilo káně Kulda Z deníčku krkavce Emana (zápis č. 6)

Les oba psy pohltil. Vylétnul jsem výš, abych zkontroloval, jak je hluboký a dlouhý, a protože to byl opravdu starý a rozlehlý les, rozkládal se skutečně, kam až oko dohlédlo. Vylétnul jsem ještě výš a co nejvýš k obloze, abych mohl sledovat, z kterého konce Fany a Bery vyběhnou. A hele, už je vidím, spokojeně si to 85

klušou k malé louce obklopené ze všech stran smrky. Uprostřed mýtiny stojí prastará jabloň. Je to silný, zdravý strom s širokou korunou. Celé léto se v ní skrývaly desítky ptáčků před žhavým sluncem. Chránila je zelenými listy, mezi kterými dozrávala malá planá jablíčka. Teď jabloň osiřela. Jen na jedné větvi, která se nejvíc vypíná k nebi, sedí pták. Velikostí je podobný krkavci, ale barvu má hnědou a žlutý zahnutý zobák působí nebezpečně stejně jako oči, kterými blýská napravo nalevo. Jinak se ani nepohne. Je vidět, že se soustředí. Na louce totiž žije spousta myší, které mu slouží jako potrava. Aby měl při lovu úspěch, potřebuje jediné, a to je klid, klid… ale ten mu zcela bezostyšně naruší dva chlupáči, kteří se vyhrnou s veselým štěkotem z lesa. A hned běží, nosy u země, k těm nejvoňavějším dírám, k těm, ze kterých stoprocentně za chvilku vystrčí hlavu myš. Zrovna ta myš, na kterou tak trpělivě káně čeká. Aby vás vzal čert, nadává v duchu a nahlas mňoukavě zavolá: „Vijé, vijé, co tu chcete, vy dva, tohle je moje loviště, to je moje teritorium.“ Káně Kulda, který dostal svoje jména po kmotříčkovi kulíškovi, naší nejmenší sově, se ale rozčiluje marně. Fany si ho nevšímá a rovnou strčí čenich do té největší díry. Jak ta voní! Teď už nic Fany a Beryho nemůže zastavit. Kulda se snese ze stromu a posadí se opodál, přešlápne z nohy na nohu a nasupeně sleduje, jak Fany začíná hloubit pořádnou jámu. Hlína jí od pacek lítá na všechny strany

a to druhé trdlo, ten druhý pes skáče hned sem, hned tam, jak si plete dopadající kamínky s myším tělíčkem. Občas hrábne packou do země, ale jen tak, aby se neřeklo, že nepřiložil packu k dílu, ale Kulda vidí, že je to jen tak na oko. To je tedy dvojka, pomyslí si káně, ale pak si řekne, no, ono se zbytečně neříká, že kdo si počká, ten se dočká. A tak jen trpělivě sedí, čeká a pozorně se dívá. Vypadá, jako by usnul, ale to je jen zdání. Naopak, jeho instinkty pracují na sto procent. Celé to divadlo sleduji i já. Mou rozhlednou se stala stará jabloň a zrovna ta větev, kterou Kulda opustil. Fany už je zahrabaná až po hrudník v zemi a v lovecké vášni zapomněla na celý svět. Někde tady ta myš musí být! Hrabe a hrabe, zuby trhá hlínu s kořínky a vůbec si neuvědomuje, že myší labyrint má přece mnoho východů. Zato Kulda to ví a potutelně se nad hrabacím výkonem Fany usmívá. Ona vždycky jen síla nestačí, holčičko, pomyslí si a zas přešlápne z nohy na nohu. Beryho už tahle kratochvíle nebaví, a tak se vydá k rybníčku, jestli by tam nezažil něco zajímavějšího. Loudavým krokem se vzdaluje od Fany, která si ničeho nevšimne. Myslí si, že Bery hlídá ostatní východy. Netuší, že hlídačem je někdo úplně jiný, někdo, kdo se o kořist nedělí. Kulda loupe očima, Fany hrabe, svaly se jí námahou napínají, já sleduji, jak to všechno skončí. A Bery? Ten je fuč. Vtom tichý, doslova 87

zkamenělý Kulda zaznamená nepatrný pohyb. Přesně na tohle čekal. Udělá bleskurychlý pohyb, takové šup a hup a pak ťaf a už se vznáší nad loukou a v pařátech drží hraboše. Letí Fanyně přímo nad hlavou, vidí její udivený pohled, její oči nemohou pochopit, že se namáhala zbytečně. A když si uvědomí, co se stalo, začne se shánět po Berym. A protože ho nevidí, jak by taky mohla, a protože má úplně zkaženou náladu z nevydařeného lovu a z toho zloděje zlodějského, z toho ptáka mizeráka, rozhodne se, že se vydá domů. Čím víc se vzdaluje od hluboké jámy, kterou tak zbytečně v zápalu boje vyhrabala, tím víc se jí ale nálada zlepšuje. Nedokáže se totiž dlouho mrzoutit a to je dobře. Vždyť jednou se přece něco podaří, jednou zas ne, to je normální. A když doběhne až k rybníčku, kde si právě Bery čte zprávy od zajíců a srnek, už na nevydařený lov ani na Beryho selhání nemyslí. Sluníčko přece pořád ještě svítí, a tak se Fany vrhne do rybníčku až po břicho, aby ze sebe smyla nalepenou hlínu. Brodí se vodou, bere ji do tlamičky, Bery si potápí čumák a snaží se vodní kapky vyhazovat k nebi. A když se dosyta vyřádí, rozhodnou se vrátit domů. Já od rybníčku letím zpátky na starou jabloň, schválně, abych Kuldovi zabral místo. Alespoň tak se pomstím za tu zlodějinu, kterou provedl Fanyně. Když pak vidím, že se oba

psi vracejí domů, opustím tohle strategicky významné místo a zamířím společně s nimi k farmě. Netrvá dlouho a všichni tři jsme zpátky. Krásně jsme si užili den, a i když už sluníčko zakryly mraky a začalo drobně poprchávat, nálada se nám nezkazila, protože slunečný den žije dál v naší mysli. Psi zalezli do boudy a já se uvelebil v hnízdě, vyndal deníček, protože byl nejvyšší čas všechno zapsat, než se setmí, když vtom zastavilo na silnici vedoucí k farmě pana Kloboučka auto. Fany a Bery vystrčili hlavy z boudy a rozštěkali se, aby bylo vidět, jak dobří jsou hlídači. Člověk, který se vysoukal ze dveří auta, si jich ale vůbec nevšímal. Bylo vidět, že má naspěch. Chvátal k domu, co mu to jeho zavalité tělo a krátké nohy dovolily. A už vychází ze dveří pan Klobouček, radostně ho vítá a okřikuje psy, přes jejichž štěkot není slyšet vlastního slova. „Chvátám,“ říká zavalitý mužík, „pojď si ho vzít, musím letět.“ Fany natočí směrem k oběma mužům ucho, Bery oko, takže dohromady to vytvoří jednu dobře vnímající psí hlavu. A když to takhle dají dohromady, vidí, jak pan starosta s malým tlouštíkem otevírají kufr auta a vyndávají z něj bednu. Slyší i prapodivné zvuky, které z ní vycházejí. „Vsaď se, že máme na farmě další zvíře,“ zabručí mrzutě směrem k Berymu Fany, když muži odnesou tajuplnou bed89

nu do kozího chlívku, který nedávno pan Klobouček z nějakého prapodivného důvodu přepažil. „Takže už alespoň víme, proč dělal u kozy stěnu,“ dodá Bery. Celé to divadlo sleduji ze špičky jasanu. Pan Klobouček a malý tlustý člověk donesou bednu až ke kozímu chlívku a vysunou její přední stěnu. Chvíli se nic neděje. Pak ale z bedny vykoukne cosi růžového, podlouhlého, vysune to jednu nožku s kopýtkem, druhou nožku s kopýtkem a už z bedny vybíhá čuník Toník a s hlasitým chrochtáním prozkoumává všechny rohy chlívku, kterému od této chvíle bude říkat domov. Mééé jméno je Koza, představila se mu slušně koza, která se krkem opřela o vršek stěny, a přežvýkla v hubě seno ze strany na stranu. Micka, která už dávno nenosila červený obojek, se jí pohodlně usadila na zádech a sledovala z bezpečné vzdálenosti Toníkovo počínání. S Kozou byly nerozlučné kamarádky a jejich vzájemné soužití jim od prvního okamžiku, kdy se viděly, svědčilo. Micka dostávala od Kozy mlíčko a za to jí čistila chlívek od všech myší, které by její přítelkyni chtěly obtěžovat. Zrovna před chvílí položila na práh chlívku dvě vedle sebe, když tu kolem proběhli Fany s Berym. Pan Klobouček je pustil, aby se seznámili s Toníkem. „Poslužte si,“ ukázala Micka tlapkou na myši, „já už jsem jich přejedená.“ Takovou lahůdku, to si dali psi líbit: 91

„Díky, Micko, jsme rádi, že tě tu máme,“ vesele štěkli po kočičce. Pak jen letmo nakoukli do chlívku, kde se ve slámě vyvalovalo prasátko, a poslušně běželi zpátky do kotce. A když je pan starosta pochválil za jejich dobré chování, jen na sebe spiklenecky mrkli, protože poslušní, to oni rozhodně nebyli.

(Konec zápisu číslo 6)

Krkavčí test pozornosti Fany s Berym měli obrovskou chuť na myšku. Proč nakonec Fany odešla s nepořízenou?

Krkavčí miniškolička Jednu z hlavních rolí v našem příběhu hrálo káně lesní, jinak řečeno také káně myšilov. Už z názvu vidíte, že velkou částí potravy káněte jsou myši, především hraboš polní. Jinak ale nepohrdne ani menšími ptáky, žábami nebo plazy. 92

Káně poznáte podle typického hlasitého volání, které zní jako „vijé“. Má široce rozevřený zakulacený ocas s tmavou páskou na konci. Nohy jsou žluté stejně jako zobák, který je na konci černý. Káně je velmi početný pták a přebývá u nás celý rok. Až budete někdy na louce nebo na poli, podívejte se k obloze, uvidíte, jak tam nádherně plachtí a z výšky shlíží k zemi. To si hledá kořist, je to prostě dravec.

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 24. A máme tu zase kraťounkou křížovku. Jedno z častých domácích zvířat je čuník. Najdi slovo podobného významu. 25. Je to rostlina, svými listy vás popálí a nadělá vám svědivé pupence. Ty ale za chvíli zmizí. Současně je to i léčivá bylina. Na jaře se z ní může dělat špenát nebo čaj.

7. kapitola Haló, paní, nesu vám psaní a také Huberte, Huberte, tak se prosím proberte 94

odzim se mílovými kroky ubíral k zimě. Všude, kam jste se podívali, bylo znát, že tahle královna chladu a ledu přichází. „No jo, podzim už to má za pár,“ zhodnotil situaci Eman a měl tím na mysli jeho brzký konec. Noci byly stále delší a dny kratší. Občas je rozzářilo slunce, které, jako když škrtneš nebeskou sirkou, rozsvítilo oblohu. Už ale nehřálo, protože bylo od země daleko, daleko. A se sluncem přišel i mrazík, který rozkousal ostrými bílými zoubky všechno, co mu přišlo do cesty. Pak ale znovu padla na krajinu mlha a déšť v zarputilých malých kapkách napájel zemi, jejíž náruč byla v touze po vodě bezedná. Krávě Jiřině se zakulatily boky. Sotva chodila a při každém kroku se jí mohutné břicho vychylovalo na jednu nebo na druhou stranu. Čekala telátko a těšila se, že až bude rodit, položí své mládě do bílých sněhových peřin. Tohle plemeno bylo totiž na pastvě celoročně, takže rodit v zimě do sněhu bylo pro Jiřinu naprosto normální. Králíčci v králíkárně už udělali první krůčky mimo chlupy vystlané hnízdo. Drobná tělíčka jim pokrýval hustý bílý kožíšek, měli dlouhé uši uvnitř růžové stejně jako roztomilé čumáčky. Paní králíková měla co dělat, aby je vždy večer zahnala do teplého pelíšku. Život na farmě se prostě nezastavil ani na podzim. 95

Fany pobíhala volně venku, protože pan Klobouček věřil, že sama bez Beryho neuteče. Ten pospával v boudě a zdál se mu dočista letní sen o malých červených třešních ptáčnicích, které rostly na kraji lesa, a z větví těchhle planých stromů padaly do trávy sladké plody, které Bery obratně vybíral a pojídal. To byla sladkost! To byla dobrota! Bery se ze spaní usmíval a z jednoho koutku tlamičky mu vytékala slina – tak dobrý ten sen byl. Eman si jen tak plachtil nad farmou, a protože se v tuhle chvíli nic zvláštního nedělo, zanotoval si skoro zvesela: Bude zima, bude, co nám z léta zbude, jenom sen o teplých dnech, až budem spát ve hnízdech. Náhle zpozorněl, protože se na obzoru v šedi oblohy objevila nepatrná tečka. Co to je? Zaměřil své bystrozraky tím směrem a už je mu jasné, že se k farmě blíží nějaký pták. Nebude malý, ale ani zas příliš velký, mudroval krkavec a drbal se na hlavičce, protože se mu v ní líhla otázka – co tu ten pták chce? Netrvalo dlouho a všechno bylo jasné. Z ptáka se vyklubal holub, který se snesl přímo na cestičku mezi domem 96

a psím kotcem. Otřepal se a začal si to rázovat sem a tam a tam a sem, hlavičku hrdě vztyčenou, hrudník vystrčený dopředu, nožky s ostrými drápky mu jako náramky obepínaly dva kroužky. Pro Emana to byla samozřejmě vzrušující událost. Kdy se vám stane, že k vám přiletí poštovní holub, což je holub speciálně vycvičený pro doručování pošty? To přece musí něco znamenat. A tak co nejrychleji vyhrabal ze dna hnízda deníček, schoval ho pod křídlo, aby byl v případě potřeby hned po ruce, tedy spíš po křídle, a když se události, které předpokládal, že přijdou, odehrály, napsal do něj svým úhledným krkavčím škrabopisem:

Haló, paní, nesu vám psaní Z deníčku krkavce Emana

(zápis č. 7)

Fany dorazila ke kotci, před kterým si to rázoval poštovní holub, a jednou krátce štěkla. To probudilo Beryho. Jen nerad se loučil s letním snem, a tak mrzutě na Fany ňafnul: 97

„Co je?“ Holub vylétnul na stříšku kotce a jeho drápky vyškrabávaly tak nepříjemnou melodii, že Bery vzteky zavyl. „Co tu chceš?“ Holub se otočil k Fany a v hrdélku mu zabublalo: „Paní, nesu vám psaní.“ A pak k packám Fany dopadnul úzký proužek papíru s jakýmsi vzkazem. Holub máchnul křídly nahoru a dolů, protáhnul si nožky a zavrkal: „Vrkú, vrkú, tak já letím, mám toho ještě moc.“ A byl pryč. Papírek u Faniných tlapek se chvěl, jak pod ním klouzal vítr, a kdybych nezasáhnul, určitě by zanedlouho zmizel někde v oblacích. Teď ho ale pevně držím v pařátcích a nasazuji si brýle a do napjatého ticha čtu: „POTŘEBUJI TVOU POMOC. ENDY“ Všichni ztuhli překvapením. Fanyně píše Endy. Ten Endy, který skoro celé léto, než se spřátelili, otravoval u nich na farmě. Ten Endy, chodský pes a krasavec, ve kterém se Fany zhlédla. Ten Endy, před kterým si musel Bery Fany ubránit. První jsem se z údivu vzpamatoval já a jen tak pro legraci zanotoval písničku, kterou jsem na Fany a Endyho vymyslel v létě: Zamilovala se Fanýýý, Bery její lásce bránííí, co je platná láska Fanýýý, když je Endy za horamííí!!!

Měl jsem štěstí, že jsem dokázal rychle reagovat, protože z jedné strany se po mně ohnala Fany a z druhé se vztekle rozštěkal Bery. „Ty jeden popichovači, ty protivo, ty prevíte,“ vyštěkávala ke mně Fany, ale poočku se dívala na Beryho, u kterého se vztek na mě jako na pouťového písničkáře rychle přeměnil v naštvanost na Fany. Ta se ale nedala. „Když jsme potřebovali pomoct my s ovcemi, Endy nám ji taky neodmítnul. Teď je v úzkých on, takže řada je na nás. Uvědom si, že mu pomoc dlužíme. Tak se přestaň mračit a hloupě urážet, nemáš k tomu jediný důvod. Ale jestli nechceš jít za Endym se mnou, půjdu sama,“ a otočila se od Beryho směrem na sever, pak na východ, nasála vzduch z jihu a ze západu, až jí v hlavě svitla vzpomínka, odkud každé ráno Endy na farmu přicházel, a bez dlouhého rozmýšlení vyrazila. Dobře si pamatovala, že Endy bydlí v sousední vesnici, takže se určitě stihne brzy vrátit. Běžela směrem k lesu ani se neohlédla a v duchu dozajista nadávala na mě, že jsem snad pro pána krále rozjitřil Beryho žárlivost. Měla vztek i na Beryho, že se chová jako nerozumné štěně. U prvního smrku ale za sebou uslyšela rychlé kroky a nad hlavou zašustění křídel. Pousmála se pod vousy, protože tajně doufala, že by ji přece Bery nenechal na holičkách, a také jí bylo jasné, že bych si já nenechal ujít příležitost být u toho, když se někde něco semele. 99

Bery se k Fany připojil, jako by se nechumelilo, však ono opravdu ještě nechumelilo, jen z oblohy padal ten protivný studený déšť. Nikdo na něj teď ale nemyslel. Fany měla před sebou povinnost, úkol, ale také se malinko těšila na Endyho, kterého od léta neviděla. Bery si zas dokola dokolečka jak kolovrátek v hlavě opakoval, že přece musí s Fany jít, protože je její parťák. Chtěl tím usilovným omíláním zapudit myšlenku, že vlastně na Fany žárlí, že si ji jde pohlídat. No a já si to spokojeně krákoral nad špičkami smrků a nic moc si toho o celé situaci nemyslel. Byl jsem jen prostě zvědavý, co z toho všeho bude. Psi proběhli úvozovou cestou, přešli dřevěný mostek přes potok, vydrápali se prašnou cestou do kopečku, proběhli lesem a už vidí první stavení malé vísky s názvem Myslůvka. Vesnička to byla opravdu malá jako dlaň, s kruhovitou návsí, kolem které stály staré statky i malé chaloupky. Uprostřed návsi rostla lípa, pod kterou stála lavička a vedle ní se skvěla bělostně kaplička se zvonem umístěným ve špičce střechy. „Kudy dál?“ blafnul Bery na Fany, ale ta jen zavětřila a už běží k nedalekému statku, kde jsou zrovna náhodou otevřená vrata. Než ale může vběhnout do dvora, vyrazí před dům Endy a s radostným štěkotem je oba vítá. Krátkou chvíli se vesele prohánějí, aby tu radost vyběhali, a Bery úplně zapomíná na krásného Enďáka žárlit. Když se dostatečně přivítají,

poškádlí a vydovádí, ňafne Fany na Endyho: „Tak co se děje? Kde je problém?“ Než jim ale Endy řekne, proč za Fany poslal poštovního holuba, pohodlně se usadí na kamenném zápraží, které překrývá střecha, takže je tu pěkně sucho a závětrno. Pak teprve Endy začne. „Pamatuješ se na mého páníčka?“ „Aby ne,“ zavrčí Fany a před očima se jí objeví obrázek mladého traktoristy, který nakonec včas zareagoval a nepřejel kolouška. „No, tak ten dostal, když mu bylo pět let, želvu,“ pokračoval Endy. „Teprve za několik let mu pořídili mě. Tuhle želvu pojmenovali Hubert. No a Hubert u nás je už patnáct roků. Tedy bohužel musím říct, že u nás BYL patnáct roků. Docela jsme se spolu spřátelili. On tedy toho Hubert moc nenamluví, ale je s ním pohoda a klídek. A nedávno, je to tak pět dnů, týden, páníčka napadlo, že by mohl Huberta, než usne, protože želvy zimu prospí, vyvenčit. Udělal mu v sadu takovou malou ohrádku z klacíků a představte si, že Hubert…“ „Utekl,“ skočil mu do řeči Bery. „To je přece jasné, to bych udělal taky,“ pokračoval Bery rozpustile, ale Endy ho setřel pohledem. „Uprostřed té ohrádky zůstala jen krtčí hromádka, ohrádka z klacíků byla polámaná a Hubert byl fuč!“ A pak se Endy 101

zatvářil skutečně zoufale: „Jenže, zima je na krku a naše milá želva nikde. Prohledali jsme každý kout zahrady, každý kout domu. A nic. Když mi nepomůžeš ty, Fany, s tvým skvělým čichem a s detektivním talentem, nepomůže mi už nikdo.“ Endy skončil a jeho poslední slova měla na každého posluchače jiný účinek. Já jsem se rozčílil, že by ještě někdo jiný mohl mít detektivní talent, Berymu se ulevilo, že tu nešlo o nějaké tajné psí námluvy, a Fany byla hrdá, že někdo ocenil její vrozené pátrací schopnosti. „Tak jdeme na to! Teď potřebuju něco, na čem ulpěl Hubertův pach, abych nabrala stopu.“ Endy v zubech přinesl malý polštářek, na kterém Hubert rád odpočíval. Fany ho očuchala, nasála vůni Hubertova těla, a když tahle informace doputovala do mozku, vyrazila s nosem u země hledat ztracenou želvu. Nebylo to lehké. Jednak stopy byly skoro smyté deštěm, jednak už byly týden staré a v neposlední řadě želvy příliš výraznou vůni nemají. Takže pro Fany bylo tohle pátrání skutečný oříšek. Všichni psi společně proběhli kolem zdi stavení, až se dostali do starého sadu. Jabloně smutně skláněly holé větve k zemi a mírně jimi pohupovaly, jako by se divily, co to tady ti psi provádějí, co blázní? Uprostřed zahrady narazila Fany na zničenou ohrádku a na kopeček hlíny, který byl zvrchu zploštělý, jako by na něm před nedávnem něco těžkého leželo. Leskl se, jak byl

promočený vodou, a zemitě voněl. Na jeho vrcholu otáčel černou hlavičkou krtek a máchal lopatkovitými packami sem a tam. „Kde jsem se to octl? Tady nemám co dělat! Brrr, taková zima,“ povídal si pro sebe. Psy neviděl, protože, jak víme, je krtek slepý. Fany u hromádky zastavila a malinko ohrnula nos. Krtek jí moc nevoněl. „Neviděl jsi tudy lézt želvu?“ rozhodla se pro přátelskou konverzaci, vždyť nikdo neví, kdy mu někdo jiný může pomoci. „Želvu jsem neviděl. Já jsem ještě ve svém životě nikdy nic neviděl,“ opáčil krtek a chystal se zalézt zpátky do krtince. „Navíc je mi zima, myslím, že tohle byl můj poslední letošní výstup do terénu.“ A zmizel. Bery si uvědomil, že mu nepříjemně mrznou drápky a že Endymu vlaje v ostrém větru ocas jako bojovná korouhev. „Jestli tuhle zimu může želva přežít, to tedy nevím.“ Poprvé jeden z téhle psí party vyslovil nahlas to, co vlastně všem vrtalo hlavou. Udělal jsem na šedivé obloze oblouček a zakrákoral jsem na psy dolů k zemi: „To nemůže, to nemůže. A kdo ví, jestli je ještě Hubert živý.“ „Jdeme dál,“ štěkla rozhodně Fany, když viděla, jak Endy posmutněl. Mrkla po něm očkem a jen tak pro sebe si řekla, že Enďákovi sluší i smutek. „Nesmíme házet flintu do žita!“ mínila tím, že nesmí akci vzdát, že prostě musí pokračovat a věřit 103

105

v její zdárný výsledek. Přiložila čumák k zemi, nasála slabou, slaboučkou vůni Hubertova pachu a vyrazila po stopě. Doběhli na kraj lesa. Z větve na větev tu poskakovala nezbedná rodinka veverek. Těm zima nejspíš nevadí. Ocasy máchají ve vzduchu jako mohutnými pádly a při přistání na větvi jim slouží jako kormidlo i kotva zároveň. Z každého sebemenšího pohybu je cítit, jak si veverky rády hrají. Jindy by se je Fany s Berym pokusili prohnat, tedy samozřejmě kdyby na ně narazili na zemi, ale dnes budou s tím proháněním opatrní, protože taková veverka, ta toho totiž spoustu vidí a slyší. Takže kdo by jim mohl poskytnout cennější informace o Hubertovi než ony. Fany se posadila, zvedla hlavu ke koruně stromu a zeptala se té největší veverky, která tomu tady nejspíš šéfovala: „Neviděly jste tudy lézt želvu?“ Veverky se začaly chichotat, jako by to byl ten nejlepší vtip, který v poslední době slyšely. „Tak už přestaňte,“ rozštěkal se naštvaně Bery, „tady jde o život!“ Veverčák zvážněl a bylo vidět, že přemýšlí. Pak jen mávnul packou směrem k potoku, který protékal kolem lesa. „Tam šel, ale už je to dávno.“ Tohle Fany stačilo. Aniž by veverčákovi poděkovala, sehnula hlavu k zemi a rozběhla se k potoku. Bery a Endy za ní.

Nikdo si nevšimnul ladného půlobloučku, který jsem nad špicemi smrků opsal, a několika máchnutími křídel se dostal k potoku o pěknou chvíli dřív než psi. Já ho najdu, moje bude uznání a chvála. Já jsem ten největší detektiv mezi všemi zvířaty! Mám skvělé oči, ale chybí mi Fanin vynikající čich. A tak jsem jen stále dokola prohledával a provrtával očima pravý a levý břeh. A zase ten pravý a znovu ten levý, a pořád nic. Mezitím oblohou přifuněly jak parní lokomotiva těžké naducané mraky, ze kterých začaly létat sněhové vločky. Bude zima, bude, co nám z léta zbude? Znělo krajinou tichou a spící. Sníh padal i na krunýř Huberta, který ležel na kameni obklopeném rákosím. Oči se mu klížily, nohy měl těžké jako z olova, stačilo už jen zastrčit hlavu do krunýře a usnout. Že je to nebezpečné, že by se už na jaře nemusel probudit, to mu v tuhle chvíli na jeho zpomalenou mysl ani nepřišlo. Vločky mu přistávaly na kostěném krunýři, a jako když vyťukáváš prstem melodii na klavíru, hrály i ony svou nebezpečnou písničku. Jsem vločka bílá, jen krátce žiju, svým chladným tělem vše živé skryju. 107

Hubert už měl na zádech pořádnou bílou čepici, když mu k uším dolehly zvuky. To Fany prozkoumávala ostré rákosí, protože tady byl Hubertův pach stále silnější a silnější. Rákosí se jí i jejímu psímu doprovodu lámalo pod nohama a stopa byla s každým dalším krokem jasnější a výraznější. „Už nejsme daleko,“ zaštěkala Fany. „To je dobře,“ zabručel naštvaně Endy, který zapadnul až po kolena do řídkého bahna. „Abych tak ještě dostal revma!“ To rozesmálo Beryho, protože revma pro něj bylo nemoc stáří a vyšší věk Endyho byl pro Beryho výhodou. Pořád se totiž obával, aby mu tenhle „choďák“ Fany neodloudil. Byl jsem celý nervózní. Jak to vypadá, Huberta asi nenajdu, pomyslel jsem si, a tak jsem se rozhodl, že budu raději sledovat Fany. Třeba mi její chování něco napoví a já ji předběhnu a budu ten, kdo želvu najde. Zkrátka rád bych Fanyně její úspěch vyfouknul. Ale to jsem si připustil jen koutkem své duše, protože místo toho největšího zvířecího detektiva přece patřilo mně. Fany zatím jednoznačně směřovala ke kameni, kde ležel… už skoro zmrzlý… Hubert! „Pozor! Tady je tůň a tady už tenký led pokryl vodu. Nešlapat! A tady šel Hubert trochu nalevo a tady se… tedy fuj, Huberte, cos to tady udělal?“ Takhle po cestě vyštěkávala, když tu jí projel tělem jakýsi výboj, jakýsi impuls. Fany ztuhla,

napjala nohy, krk vysunula dopředu, nasála vzduch a hop! A skok přes potok! „A mám tě, Huberte! Štěk, štěk a ňaf, ňaf, už je náš, už je náš,“ vyvolávala svou radost do okolí a čenichem strkala do Huberta. Ten se ale ani nehnul. Ťuk a ťuk do želvy a bum a bum, ale Hubert nic. Pak to zkusil Bery s prosíkem: „Huberte, Huberte, tak se prosím proberte!“ Ale Hubert byl ztuhlý jako poleno. Visel jsem nad psy ve vzduchu a vyvaloval oči, div mi nevypadly z důlků: „Musíte ho donést do tepla, tam buď roztaje, nebo je tohle jeho poslední hodinka, to znamená, že je po něm,“ ododal jsem, když na něj psi nevěřícně zírali. „No tak, rychle, na každé minutě teď záleží,“ povzbuzoval jsem je. Bery šťouchnul do Fany a povídá: „Eman má pravdu. Tady ho určitě nerozmrazíme. A tak Fany opatrně strčila čenichem do Huberta, aby ho otočila na záda. Ale Hubert ležel na zemi jako přibitý. Pak ho postrčila trochu méně opatrně a nakonec ho rázně čumákem podebrala tak, že ho obrátila vzhůru nohama, a už ho táhne smykem po krunýři přes les a zahradu domů. Hubert se za celou cestu neprobral, ale to nikdo neměl čas sledovat. Když byli u dvířek od chléva, kde v teple polehávaly dvě krávy, drcnul do nich Endy packou a všichni tři plus nemohoucí Hubert vlezli dovnitř. 109

„Potřebujeme tvoje teplo,“ blafnul Endy na jednu z krav, tu, která byla podle něj hodnější. Ta jen souhlasně pokývala hlavou. Psi pak vsunuli Huberta pod teplé vemínko plné mléka a sledovali, jestli ho tohle živočišné teplo rozmrazí. Také já jsem všechno sledoval zvenku. Seděl jsem v malém okénku a napětím měl pootevřený zobák, takže jsem nejspíš vypadal trošku přihlouple. Ale kde by byli psi i s Hubertem nebýt mé rady! Kráva Růžena byla opravdu hodné, klidné a trpělivé zvíře. Pokojně ležela i s tím divným stvořením pod vemínkem. Psi se uvelebili přímo naproti, aby mohli vše dobře sledovat, položili hlavy na přední tlapy, a jak byli vymrzlí a ve chlévě bylo teploučko a útulno, za chviličku spali jak zabití. První se vzbudil Endy. „Vstávejte, vstávejte, Hubert je pryč!“ Fany s Berym, ještě rozespalí, vyskočili na všechny čtyři. „To snad není pravda! Želva jedna, ta by mohla běhat závody,“ trochu rozrušeně, trochu obdivně štěkal Bery. Křenil jsem se za oknem, pročesával si peří zobákem, protože jen já jsem dobře věděl, kde Hubert je. Takže teď je situace jedna jedna neboli remíza, jednou ho našla Fany, jednou já. Byl jsem celý spokojený, protože musím uznat, že mám velice soutěživou povahu a nesnáším prohry. Kráknul jsem

na psy, kteří se jak zlá voda vyvalili z chléva: „Pojďte za mnou!“ Hubert ležel na zápraží domu, hlavičku na dlouhém koženém krčku vystrčenou dopředu a bylo jasné, že přemýšlí, kterým směrem by mohl zmizet. „Ty nemáš ani špetku rozumu,“ rozčiloval se nad ním Endy. „Já ho chápu,“ dvojhlasně řekli Fany s Berym, kteří měli s útěky a úniky a zdrháním své zkušenosti. „Ale je v tom jeden rozdíl,“ krákoral jsem ve vzduchu, „vy byste nezmrzli, kdežto Hubert by vydržel maximálně pár hodin a byl by v želvím ráji.“ To už na zápraží vyšel Endyho páníček a Endy ho za hrdého poštěkávání vedl k Hubertovi. To bylo radosti ze shledání! „Ty jeden tuláku, ty podvodníku, ty hlupáčku nerozumný, copak nevíš, že musíš být v zimě pod střechou, kde nemrzne?“ Psi samou radostí obíhali kolečko, strkali se, přešlapovali z packy na packu a těšili se z toho všeobecného nadšení. Když pak každý dostal voňavou kost, cítili se jako vítězové nějaké důležité bitvy. Ani já jsem nezůstával pozadu, vylétnul jsem na hřeben stodoly a zakrákoral do pomalu přicházejícího soumraku. 111

Přeběhl jsi hory doly, teď se schovej do stodoly, až zas zjara slunce vstane, setkáme se, milý pane. A protože byla mise splněná, detektivní případ vyřešený, nezbývalo nic jiného než se rozloučit. „Doufám, že se zase brzy uvidíme,“ zaštěkal Endy. Fany se na něj hezky usmála, Bery ho přátelsky objal packou kolem krku a pak zmizeli v zákrutu cesty. „Tak to bychom měli,“ povzdechnul jsem si a setřásl z křídel tenkou vrstvu sněhu. Žádná senzace se nekonala. Nakonec dopis, který doručil poštovní holub, nebyl pokračováním milostného románku z léta. „Ale že jim to spolu sluší,“ tím jsem mínil Fany a Beryho, kteří společně jako jeden pes běželi svorně k domovu.

(Konec zápisu číslo 7)

Krkavčí test pozornosti Dokázali byste říct, proč Huberta všichni tolik hledali?

Krkavčí miniškolička Teď bych vás rád seznámil se zvířetem, o kterém si někteří myslí, že v naší přírodě volně nežije. Ale je to omyl. U nás žije totiž volně osm druhů želv. Nejčastější jsou želva nádherná a bahenní. Želva je plaz, kterému se krunýř vyvinul z žeber, ostatní tělo pokrývají šupinky, které želva občas svléká. Nejstarší druhy želv tu žily už před 220 miliony let, to je, co? Vypadá to, že na zemi byla želva daleko dřív než krkavec. Ale tím se trápit nebudu. Celkově máme asi 300 druhů želv. Jsou to dlouhověká zvířata. Například želva nádherná se dožije až 180 let, takže když si ji pořídíte jako domácího mazlíčka, musíte počítat s tím, že ji budou dědit, a tím pádem i živit vaši potomci a jejich potomci a tak dál a tak dál. Co je na želvě ještě zajímavé? Tak třeba to, že některé jsou suchozemské, některé žijí ve vodě. Všechny ale potřebují dýchat. Podle toho, 113

v jakém prostředí žijí, mají uzpůsobené oči (suchozemským směřují dolů, kdežto vodním jsou umístěné na vrchní části hlavy). Dobře vidí i v noci. Krk zatahují do krunýře buď pod páteř, nebo na pravou či levou stranu. Je to opravdu zvláštní zvíře, pro mě je to takový drak, protože má zkostnatělý zobák a čelisti pokrývají místo zubů rohovité výběžky. Rozmnožují se kladením vajec do jámy, kterou poté zasypou. I želva jako mnohá jiná zvířata se dostala do rčení. Když je někdo pomalý, pomaloučký, třeba se mu nechce spěchat s jídlem nebo s oblékáním, říkáme mu, že je pomalý jako želva. Tak to vy určitě nejste, to bych si o vás nikdy nemyslel.

114

Krkavčí křížovkářské slovíčkaření 26. A máme tady poslední křížovku. Tak rychle do toho, určitě jste zvědaví, jak zní celá tajenka. Jak se jmenuje sova, která v noci temně houká a je s ní spojená pověra, že její hlas oznamuje nějaké neštěstí. 27. Je to veselé zvířátko s dlouhým huňatým ocasem, leze po stromech, skáče z větve na větev a miluje oříšky. 28. Když vám někdo chce říct, že jste opravdu chytří, použije jméno jednoho zvířátka. Kterého? 29. Víš, proč chodí Džíno tak potichu? Protože má měkké … Doplň slovíčko. 30. Tahle rostlina se pěstuje na poli, není to ani obilí, ani to nejsou brambory. Má zlaté, dlouhé a tlusté klasy a krmí se jí krávy. Její sladkou odrůdu jí i lidé vařenou, pečenou i grilovanou. Zase nic pro mě. 31. Jak se jmenuje keř, na kterém vyrostly „tři oříšky pro Popelku“ ? 32. A další malé šelmičce patří poslední otázka. Je to zvířátko na můj vkus trochu krvelačné, velmi hbité, takže když budeš šikovný na pohyb, určitě tě někdo pochválí slovy: „Jsi hbitý jako…“ 115

Moji malí kamarádi, teď už znáte celou tajenku, a protože jste zjistili, že se nám v ní slova rýmují, nejedná se o věty, ale o verše. A já, z radosti nad vaší šikovností, jsem celou básničku dopsal. Z pole fouká větřík, nandáme si svetřík, na píšťalku meluzína zapískala do komína, a když počkáš malou chvíli, bude náš kraj celý bílý.

Doplňte do křížovky

118

119

Tajenka zní: Z pole fouká větřík, nandáme si světřík.

Napsala Ivana Fexová

Nakreslila Lucie Vávrová

Obálka, sazba a ilustrace Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Dana Bryndová Technická redaktorka Lenka Vávrová Počet stran 120 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2021, jako svou 12 396. publikaci Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax.: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz

Po stopách Fany a Beryho

Articles inside

a také Tajemství dřevěné bedny

tak se prosím proberte

a Bery jsou nepřátelé na život a na smrt

Záhada ztraceného ocásku

a také Můj psychologický zásah

a také Micka v nesnázích

1. Beryho nemilostné dobrodružství a také V jámě

Haló, paní, nesu vám psaní a také Huberte, Huberte