FERRARI 365 GT, GTC a GTS Nadace Elišky Junkové

1

Typové označení 365 GT patřilo dalším silničním automobilům Ferrari, u nichž se objem každého ze dvanácti válců zvětšil na 365 cm3 ...

Vroce 1947 by někdo těžko uvěřil tomu, že originální dvanáctiválec konstruktéra Gioacchina Colomba přežije ve výrobě až do roku 1989! Ferrari sice zadal projekt jiného motoru se stejným počtem dvanácti válců ještě Aureliu Lampredimu, ale tyto větší stroje našly cestu jen do menšího počtu silničních vozů. Colombův dvanáctiválec poháněl slavné typy 250 GT, vlastně první skutečně sériové automobily Ferrari, pak se ze zaokrouhleného jednotkového objemu 250 cm3 zvětšil na 275, 330 a 365 cm3, toto číslo zpravidla tvořilo označení jednotlivých typů silničních i závodních automobilů Ferrari. Dlužno říci, že verze 330 cm3, tedy s celkovým objemem 3967 cm3 (ø 77 x 71 mm proti ø 73 x 58,8 mm u 250 GT), vznikla už v roce 1960 pro menší sérii supersportovních kupé 400 Superamerica (400 značí celkový objem válců 4,0 litru); ostatní však už nesly označení 330. Další posílení originálního dvanáctiválce Ferrari přišlo ve druhé polovině šedesátých let s novým typem 365, nástupcem 330. Nová 365 vznikla zvětšením vrtání válců ze 77 na 81 mm, zatímco zdvih pístů 71 mm zůstal shodný se třistatřicítkou, takže celkový objem válců vzrostl ze 3967 na 4390 cm3 . Ferrari 365 GTC byl v roce 1968 nástupcem typu 330 GTC, stejně jako v případě otevřené verze GTS. Na první pohled nové kupé od předchůdce odlišovala absence trojice větracích otvorů na bocích za předními koly, výdechy v menší formě se přestěhovaly nahoru na kapotu, jinak byla karoserie shodná. Lze říci, že nové modely 365 GTC/GTS byly vlastně 330 GTC/GTS, osazené větším motorem. Výkon se zvětšil o 14,7 kW (dvacet koňských sil) na 235 kW (320 k)/ 6600 min1, dynamické parametry zůstaly vcelku stejné. Převodovka byla vzadu v bloku s diferenciálem (transaxle) jako u předchůdce, pětistupňová s řazením pákou na podlaze; podvozek měl všechna kola zavěšena nezávisle na dvojitých příčných ramenech. Vnější rozměry se lišily jen minimálně, kupé bylo o padesát kilogramů těžší (větší motor, bohatší výbava). V podstatě však šlo jen o prodloužený život stejného typu, protože u Ferrari už pracovali na nástupci 365 GTB/4 Daytona (premiéra v Paříži 1968), jenž se lišil

2

TOM HYAN

1 Ferrari 365 California Cabriolet Speciale Due Posti (premiéra v Ženevě 1966) 2 Silueta nádherné Californie na oficiálním snímku Carrozzeria Pininfarina

Ferrari 365 GTC na obrázcích z dobového prospektu (1968)

3

► FERRARI 365 GTC (1968)

MOTOR – kapalinou chlazený zážehový dvanáctiválec do V/60° (Colombo), uložený podélně vpředu; OHC 2V (řetězy); hliníkový blok a hlavy válců; sedmkrát uložený klikový hřídel; tři dvojité karburátory Weber 40 DF15; 4390,3 cm3 (ø 81 x 71 mm); 8,8:1; 235 kW (320 k)/6600 min‑1 a 363 N.m/5000 min‑1 . PŘEVODNÉ ÚSTROJÍ – jednokotoučová suchá spojka; pětistupňová synchronizovaná převodovka (3,08 – 2,12 – 1,57 – 1,25 – 1,04 – Z 2,67), uložená vzadu v bloku s diferenciálem; stálý převod nápravy 3,44; pohon zadních kol. PODVOZEK – prostorový trubkový rám; všechna kola nezávisle zavěšena na dvojitých příčných ramenech, pérování vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči, příčné zkrutné stabilizátory; kotoučové brzdy s posilovačem; řízení šnekem a kladkou; pneumatiky 205/70 R 14. ROZMĚRY A HMOTNOSTI – rozvor náprav 2400 mm, rozchod kol 1401/1417 mm; d/š/v 4470/1670/1300 mm; objem palivové nádrže 90 l; hmotnost prázdného vozu 1350 kg. PROVOZNÍ VLASTNOSTI (údaje výrobce) – největší rychlost na jednotlivé převodové stupně 80 – 116 – 157 – 197 – 242 km/h; spotřeba paliva 20 – 22 l/100 km.

4

kromě nové karoserie (rovněž design Pininfarina) hlavně dvouvačkovou verzí motoru 365 (DOHC v každé ze dvou řad válců). Vozy se vyráběly do roku 1970, celkem vzniklo 153 kupé typu 365 GTC, ale jen dvacet roadsterů 365 GTS. Prvním silničním typem 365 však byl jiný exkluzivní roadster, hvězda Ženevského autosalonu 1966 coby Cabriolet Speciale 2 posti, pro který Ferrari znovu zvolil jméno California (podruhé, předtím u typu 250 koncem padesátých let). Nádhernou dvoumístnou karoserii s přídí ve stylu 500 Superfast na podvozku s rozvorem 2650 milimetrů navrhl jako obvykle Pininfarina, ►►► 3 Colombův dvanáctiválec Ferrari v provedení 365 o objemu 4,4 litru (výkon 235 kW/320 k) 4 Klasický sportovní interiér typu 365 GTC (1968) 5 Ferrari 365 GTC Coupé Due Posti na kopcích nedaleko Maranella (1969)

Foto Ferrari

5

1

4 5

2

3

celkové rozměry vozu byly 4900 x 1780 x 1330 mm a jeho pohotovostní hmotnost 1320 kg. Dvanáctiválec 4390 cm3 OHC o výkonu 235 kW (320 k) přímo vycházel ze sportovního prototypu 365 P, jenž vyjel do vytrvalostních závodů se soukromými týmy už v sezoně 1965 (při debutu na Monze však Tommy Spychiger smrtelně havaroval). California vznikla pouze ve čtrnácti exemplářích, a to jen pro vybrané klienty značky. Podobný podvozek jako California se shodným rozvorem 2650mm z prodlouženého 330 GT 2+2 (u delších vozů byla ovšem převodovka vpředu) mělo rovněž kupé 365 GT 2+2, nyní s pětistupňovou převodovkou, ale už s nezávislým zavěšením zadních kol (příčná ramena, vinuté pružiny) místo tuhé nápravy Californie/330 GT 2+2 (podélná listová pera). Shodný motor dával 235kW (320k), interiér však byl čtyřmístný a vůz slavil premiéru na Pařížském autosalonu 1967. Jeho hmotnost vzrostla na 1480kg, s celkovými rozměry 4974 x 1786 x 1345mm patřil k největším vozům své značky. Jako nástupce 1 Luxusní Ferrari 365 GT 2+2 je čtyřmístnou alternativou ryze sportovního GTC 2 Ferrari 365 GT 2+2 pro export do USA (1970) 3 Ferrari 365 GT 2+2 model 1969 (Concorso Italiano v kalifornském Quail Lodge) 4, 5 Ferrari 365 GT 2+2 má prodloužený rozvor náprav a převodovka se přestěhovala dopředu k motoru 330 GT 2+2 zůstala čtyřmístná třistapětašedesátka ve výrobním programu až do roku 1971 (celkem 801 automobilů). Kola byla s centrální maticí, na přání Borrani s drátovým výpletem. Vůz měl hydropneumatické udržování konstantní světlé výšky s tlumiči Koni na zadní nápravě, kožený interiér Connolly, klimatizaci, posilovač řízení, vyhřívané zadní okno, autorádio a podobně, šlo o jeden z nejluxusnějších automobilů Ferrari své doby. Stylisticky odlišné nové kupé Ferrari 365 GTB/4 Daytona a jeho otevřenou verzi GTS/4, znovu s rozvorem náprav 2400mm (převodovka vzadu), jsme představili samostatně v minulém čísle, protože tyto vozy představovaly novou generaci silničních automobilů Ferrari (1350 kusů vzniklo do roku 1974). Kromě toho se v Ženevě 1971 představilo další kupé 365 GTC/4 s karoserií Pininfarina nového stylu, na rozvoru 2500mm (převodovka vpředu), navržené jako nástupce 365 GT 2+2, ale místa na zadních sedadlech už bylo opravdu méně (skutečně nouzová). Stejně jako GTB/4 měl GTC/4 nyní dvouvačkový

6

7

dvanáctiválec, a to se šesti dvojitými karburátory Weber, ale s nižším výkonem 250kW (340k) proti 259kW (352k) u GTB/4. Stylisticky sice vycházel typ 365 GTC/4 z Daytony GTB/4, ale jeho vzhled už nebyl tak působivý, produkce dosáhla 500 kusů a trvala pouhé dva roky 1971–1972. Lze říci, že sportovněji laděné kratší typy GTC/GTS stejně jako GTB (Berlinetta) měly pro lepší rozložení hmotnosti uspořádání transaxle (motor vpředu, převodovka vzadu), zatímco luxusní prodloužené dostaly převodovku uloženou klasicky hned za motorem (nejprve jen čtyřstupňovou v 330 GT 2+2). Posledními silničními typy Ferrari s označením 365 se před téměř padesáti lety staly dva úplně odlišné vozy, a to poněkud hranatý 365 GT4 2+2, uvedený v roce 1972, jenž pokračoval typy 400/412 GT (první Ferrari alternativně se samočinnou převodovkou), a také 365 GT4 BB (premiéra 1973), první velký silniční Ferrari s motorem uprostřed, známý jako Berlinetta Boxer. To však už je jiná historie. ■

8 9

6 Ferrari 365 GT 2+2 na oficiálním snímku Pininfarina (1967) 7 Interiér typu 365 GT 2+2 (1967) 8, 9 Ještě dva oficiální snímky z představení 365 GT 2+2 v roce 1967 (premiéra byla na Pařížském autosalonu)