Pohádkový ranec - pracovní listy pro rozvoj čtenářské gramotnosti

Pohádkový ranec

Pracovní listy pro rozvoj čtenářské gramotnosti

Pohádkový ranec

Pracovní listy pro rozvoj čtenářské gramotnosti

Rozvážeme-li pomyslně tento pohádkový ranec, zjistíme, že mnohým českým pohádkám se podobají pohádky pocházející z Německa, Ruska, nebo dokonce z daleké Asie.

Nebudeme zkoumat, kde se pohádka objevila poprvé, a rovnou se do ní začteme…

Tyto pracovní listy jsou zaměřeny na práci s textem. Děti si pomocí nich mohou vyzkoušet svou znalost pohádek, schopnost porozumění textu, vyhledávání méně známých slov a jejich vysvětlení, srovnání postav z podobných pohádek, ale také si mohou procvičit gramatické jevy (velká a malá písmena, i/ý).

Texty v souboru jsou různé, aby se dal zvolit text podle věku a schopnosti dětí.

Jejich přehled je připojen na závěr

této metodiky včetně bibliografických údajů.

U jednotlivých úkolů je uvedena též orientační

časová náročnost.

Jak pracovat s literárními ukázkami Úkoly pro texty A–K:

Úkol 1:

Přečtěte si jednotlivé ukázky a srovnejte je do dvojic podle podobnosti. Jak na to: Žák nebo malá skupinka žáků (ideálně dvojice) dostane jeden z textů: A, B, C, E, G. Text si přečte.

Varianta a:

Pak mohou dané dvojice žáků ostatním stručně převyprávět, co je obsahem jejich ukázky.

Ostatní si dělají poznámky a mezi prezentovanými ukázkami vyberou takovou, která se dějem nejvíce podobá té jejich. Následuje hra „škatulata, škatulata, hejbejte se“ a ve výsledku by ve třídě mělo být pět sdružených skupinek. Ukázek je totiž celkem 10 a vždy dvě ukázky patří k sobě podobností děje, i když je každá z jiné pohádky. Takto vznikne pět pohádkových dvojic (viz níže).

Úkol 2:

Sdílení výsledků z pátrání po pohádkových dvojicích a přiřazení názvů pohádek.

Podúkol 2a (možné spojit s kontrolou výsledků): Skupinka sdružená na základě podobnosti děje svých ukázek ostatním spolužákům vysvětlí, podle čeho poznala, že se jedná o dvě velmi podobné pohádky (uvede konkrétní části textu, charaktery postav…).

15 min.

Varianta b:

Druhá varianta spočívá v tom, že žáci neprezentují ostatním svou ukázku nahlas, ale snaží se ke své ukázce najít tu s nejpodobnějším dějem tak, že si přečtou ostatní texty, které jsou rozvěšeny po třídě. (Pro lepší procvičení schopnosti porozumění čtenému textu a dovednosti srovnávání různých textů doporučujeme tuto variantu.)

Kontrola výsledků:

Text A = Text D

Text B = Text F

Text C = Text H

Text E = Text J

Text G = Text K

Čtení textu: 8 min. Hledání druhého pohádkového textu do dvojice: 12 min. (Celkem 20 min.)

Podúkol 2b:

Každá skupinka žáků ke svým dvěma ukázkám najde dva odpovídající názvy pohádek. (Pracovní list s připravenými názvy pohádek k nastříhání najdete na konci sešitu.)

5 min.

Úkol 3:

Poté, co jsou ukázky i názvy pohádek všem známy, bude už snadné ke každé postavě přiřadit shodnou z příbuzné pohádky. (Jméno jedné postavy v ukázkách přímo zmíněno není, ale je známá z oblíbené televizní pohádky. Jedná se o Mrakomora z pohádky Princ a Večernice.)

(Může pracovat společně celá třída na flip-chartu či tabuli. Pracovní list s jednotlivými jmény postav najdete na konci sešitu.)

Závěrečná odměna pro žáky:

Ve třídě pak mohou žáci hlasovat o tom, která pohádka se jim na základě ukázky nejvíce líbí, a tu si pak společně přečtou, poslechnou nebo zhlédnou celou.

(Ke každé ukázce je vždy přiřazen bibliografický

záznam knihy, ze které pohádka je. Lze však

také využít jinou verzi pohádky buď

z E-knihovny MKP, nebo z jiné dostupné knížky.)

Některé použité pohádky lze zhlédnout

také jako film:

Princ a Večernice (signatura: CF 91)

Popelka (signatura: CF 2909)

Tři oříšky pro Popelku (signatura: CF 20 / CF 892 / CF 3725)

BONUSY:

Úkoly navíc k textům A–K:

1. Podtrhni v ukázce slova, která jsou pro tebe neznámá nebo si je sice někdy slyšel/a, ale nevíš přesně, co znamenají.

2. Zkus vysvětlení najít ve slovníku cizích slov nebo na internetu. (Případně objasni, proč některá slova z textů ve slovníku cizích slov nenajdeme.)

Kontrola výsledků:

zvířátka – brémští muzikanti

Popelka – Marja

princ Velen – Ivan

Jiřík – nemocný muž

Petrovští – loupežníci

Večernice – Marja Morevna

císař – lanckrabě

Mrakomor – Kostěj Nesmrtelný

tkalci – Enšpígl

princ – Finist, jasný sokol

5 min.

Nebo poslechnout:

Brémští muzikanti (signatura: 1-2 CD 25476 / Adventní pohádkový kalendář/)

Císařovy nové šaty (signatura: CD 12750 / Císařovy nové šaty a jiné pohádky/)

(signatura: CD 9295 /Pohádky/)

(signatura: CD 22211 /Pohádky kolem dokola/)

Zlatovláska (signatura: 1-3 CD 23580 /Klasické české pohádky/)

(signatura: CD 22486 /České pohádky/)

Zvířátka a Petrovští (signatura: 1-7 CD 19337)

(Ke každému titulu je přiřazena signatura usnadňující jeho vyhledání v katalogu MKP na www.mlp.cz)

(Pro hledání v jiných knihovnách v ČR použijte portál www.knihovny.cz/)

20–25 min.

3. Pak prozraď neznámá slova a vysvětli jejich význam i ostatním.

1. V textech: A1–B1 rozhodni, kde bude malé a kde velké písmeno.

2. V textech: C1–D1 zapiš na chybějící místa i/í/y/ý.

3. Slova vyznačená v textech A1–D1 tučně nahraď jiným slovem nebo slovy, aby mělo ve větě stejný význam, např.: dolina – údolí; jarmark – trh/tržiště…

15–20 min.

Úkoly k textům A1–D1: Úkoly k textům A2–K2:

1. Textů je celkem 10. Listy s textem rozstříhejte na pět částí podle přerušované čáry. Každé dvojici či trojici žáků (podle počtu žáků ve třídě) patří jeden text, tj. pět proužků papíru s pěti krátkými odstavci. Žáci mají části textu srovnat podle toho, jak jdou úseky děje za sebou.

(Začátek úryvku textu je vždy označen, např.: TEXT A2…)

2. Po kontrole si třída přečte společně celou pohádku a doplní její název:

3. Na závěr lze pohádku O Popelce porovnat s filmovou verzí Tři oříšky pro Popelku třeba formou hry „najdi 10 rozdílů“:

Rozdíly oproti pohádce Tři oříšky pro Popelku:

1. Popelčin otec byl naživu,

2. dvě nevlastní sestry,

3. Popelka přespávala v podkroví na staré slámě,

4. ples nedal uspořádat pan král, nýbrž královský syn,

5. Popelka nejprve sestrám říkala, že se nehodí, aby šla na ples s nimi,

6. Popelka nedostala od macechy žádný úkol na večer,

7. proměnu Popelky v krásnou princeznu nezajistily oříšky, ale její kmotra víla,

8. Popelka jela na ples ve skleněných střevíčcích,

9. Popelka se na plese setkala se svými sestrami tváří v tvář, ale ony ji nepoznaly,

10. Popelka se setkala s princem dvakrát, a to na plese.

(Děti ale mohou přijít i na jiné další drobné rozdíly. Tyto jsou nejpatrnější.)

Srovnání posloupnosti děje a zapsání názvu pohádky: 20 min. Hledání rozdílů: 10 min. (Celkem 30 min.)

Seznam literatury názvy pohádek a

bibliografické

údaje:

Texty A – K

1. Text A Zvířátka a Petrovští

z knihy: GEBHARTOVÁ, Vladimíra. Kouzelné české pohádky. Ilustrovala Eva SÝKOROVÁ-PEKÁRKOVÁ. Praha: Axióma, 2007.

ISBN 978-80-7292-138-6, s. 13–14.

2. Text B O Zlatovlásce

z knihy: NĚMCOVÁ, Božena, Karel Jaromír

ERBEN, Jacob Ludwig Karl GRIMM, Wilhelm

Karl GRIMM a Charles PERRAULT. Moje pohádky: výběr nejoblíbenějších pohádek Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Jacoba a Wilhelma Grimmů a Charlese Perraulta. Vydání čtvrté. Ilustrovala Helena ZMATLÍKOVÁ, přeložil Ivan ZMATLÍK. Praha: Artur, 2020.

ISBN 978-80-7483-139-3, s. 157–159.

3. Text C Tři oříšky pro Popelku

z knihy: FORMÁČKOVÁ, Marie. To nejlepší z filmových pohádek. Ilustrovala Markéta

STINGLOVÁ. Praha: XYZ, 2007.

ISBN 978-80-87021-50-7, s. 57–59.

4. Text D Brémští muzikanti

z knihy: GRIMM, Jacob Ludwig Karl a Wilhelm

Karl GRIMM. Pohádky bratří Grimmů: kompletní Malé vydání. Ilustroval Adolf BORN. Praha: BRIO, c2004.

ISBN 80-86113-63-9, s. 231, 235.

5. Text E Princ a Večernice aneb O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

z knihy: FORMÁČKOVÁ, Marie. To nejlepší z filmových pohádek. Ilustrovala Markéta

STINGLOVÁ. Praha: XYZ, 2007.

ISBN 978-80-87021-50-7, s. 19–22.

6. Text F Pomůžeš-li jiným, pomůžeš i sobě

z knihy: STEHNOVÁ, Stanislava. Barmské pohádky a pověsti: na základě barmských pramenů zpracovala Stanislava Stehnová. Praha: Vyšehrad, 2001.

ISBN 80-7021-475-9, s. 25–27.

7. Text G Císařovy nové šaty

z knihy: ANDERSEN, Hans Christian. Pohádky [online]. Přeložil Gustav PALLAS. V MKP 1. vydání. Praha: Městská knihovna v Praze, 2017 [cit. 2021-01-19]. ISBN 978-80-7532699-7 (pdf). Dostupné z: http://web2.mlp.cz/ koweb/00/04/32/54/53/pohadky_andersen. pdf, s. 151–152.

8. Text H Finist, jasný sokol

z knihy: JEŽKOVÁ, Alena. Baba Jaga, kostlivá noha: [na motivy ruských lidových zkazek...].

Ilustroval František SKÁLA. Praha: Albatros, 2011.

ISBN 978-80-00-02695-4, s. 41–43.

9. Text J Marja Morevna a Kostěj Nesmrtelný

z knihy: JEŽKOVÁ, Alena. Baba Jaga, kostlivá noha: [na motivy ruských lidových zkazek ...].

Ilustroval František SKÁLA. Praha: Albatros, 2011.

ISBN 978-80-00-02695-4, s. 99–100.

10. Text K O Enšpíglovi, jak hesenskému lanckraběti vymaloval zámek

z knihy: STANOVSKÝ, Vladislav a Jan VLADISLAV. Druhý strom pohádek z celého světa. Ilustroval Stanislav KOLÍBAL. Praha: Knižní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2260-8, s. 405–406.

Texty A1–D1

pokračování pohádek: Zvířátka a Petrovští, Brémští muzikanti, O Zlatovlásce, Pomůžeš-li jiným, pomůžeš i sobě.

11. Text A1 Zvířátka a Petrovští

z knihy: GEBHARTOVÁ, Vladimíra. Kouzelné české pohádky. Ilustrovala Eva SÝKOROVÁ-PEKÁRKOVÁ. Praha: Axióma, 2007.

ISBN 978-80-7292-138-6, s. 14–16.

12. Text B1 Brémští muzikanti z knihy: GRIMM, Jacob Ludwig Karl a Wilhelm

Karl GRIMM. Pohádky bratří Grimmů: kompletní Malé vydání. Ilustroval Adolf BORN. Praha: BRIO, c2004. ISBN 80-86113-63-9, s. 236–237.

13. Text C1 O Zlatovlásce z knihy: NĚMCOVÁ, Božena, Karel Jaromír

ERBEN, Jacob Ludwig Karl GRIMM, Wilhelm

Karl GRIMM a Charles PERRAULT. Moje pohádky:

výběr nejoblíbenějších pohádek Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Jacoba a Wilhelma Grimmů a Charlese Perraulta. Vydání čtvrté. Ilustrovala Helena ZMATLÍKOVÁ, přeložil Ivan ZMATLÍK. Praha: Artur, 2020.

ISBN 978-80-7483-139-3, s. 159.

14. Text D1 Pomůžeš-li jiným, pomůžeš i sobě

z knihy: STEHNOVÁ, Stanislava. Barmské pohádky a pověsti: na základě barmských pramenů zpracovala Stanislava Stehnová. Praha: Vyšehrad, 2001. ISBN 80-7021-475-9, s. 27–28.

Texty A2–K2

15. Texty A2–K2 Popelka aneb skleněný střevíček

z knihy: NĚMCOVÁ, Božena, Karel Jaromír ERBEN, Jacob Ludwig Karl GRIMM, Wilhelm Karl GRIMM a Charles PERRAULT. Moje pohádky: výběr nejoblíbenějších pohádek Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, Jacoba a Wilhelma

Grimmů a Charlese Perraulta. Vydání čtvrté. Ilustrovala Helena ZMATLÍKOVÁ, přeložil Ivan ZMATLÍK. Praha: Artur, 2020. ISBN 978-80-7483-139-3, s. 80–88.

TEXT A

Voříšek vpředu hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal na ptáky, kohout s kačenkou jim měli co stačit. Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá: „Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde svítí světýlko.“ Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami, najednou zakokrhal – uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou hledat nocleh. Dojdou na mýtinu, tam stojí chaloupka, z okénka svítí světlo do tmy. Radili se co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se tedy jde podívat, co to tam je zač. Kozel se sebral a šel, už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, nakoukl do světnice – a co vidí: loupežníci tam sedí – Petrovští! Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší loupežník než druhý. Kouří a pijí, hádají se a křičí, až ten největší třískl pěstí do stolu a povídá:

„Ať mě v tu ránu čert veme, není-li to zlodějské dělení!“

Kozel se lekl, jak ten hora chlap třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do světnice hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy – ďábel hotový!

Loupežníci ani nečekali, až pro ně přijde do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu schoval, ale když viděl, že je chalupa prázdná, šel ke zvířátkům a oznámil, že je možno přenocovat. Tak šli dovnitř, každý se usadil, jak se mu hodilo. Ovečka si lehla hned u dveří, kačenka vlezla do ošatky vedle pece, Voříšek se svinul pod lavici, kohout vylétl na bidlo nad pecí, kozel zalezl pod stůl a Macek si lehl rovnou na stůl na pytlíky zlatých peněz.

(Literatura 1, str. 13–14)

TEXT D

Do Brém ale bylo daleko, za den tam dojít nemohli. A jelikož se po setmění ocitli v lese, rozhodli se, že tam přespí. Osel a pes se natáhli pod veliký strom, kocour s kohoutem se usadili ve větvích nad nimi a kohout vyletěl až na vršek, který mu přišel nejbezpečnější. Než usnul, ještě se na všechny strany rozhlédl, a tu se mu zdálo, že vidí v dálce blikat světýlko, a zavolal na své společníky, že kousek odtud nejspíš bude nějaké stavení.

„V tom případě zvedneme kotvy a dojdeme až k němu, jaképak je to poležení na holé zemi,“ řekl osel a pes dodal, že nějaká kost či kousek masa by se taky hodily.

A tak všichni vykročili směrem, kde kohout spatřil hořet malé světýlko. Zářilo stále silněji, vůčihledně se zvětšovalo, až se z něj stalo jasně osvětlené stavení, a osel jako největší nakoukl do jeho okénka.

„Co tam vidíš, šedivče?“ ptal se kohout.

„Cože vidím?“ opáčil osel. „Prostřený stůl, na něm je jídla i pití habaděj, a za stolem sedí loupežníci a cpou se, až jim za ušima praská.“

„To by bylo něco pro nás!“ prohodil kohout.

„Jenže jak se k tomu dostat,“ vzdychl osel.

Po něm začali vzdychat i ostatní, ale pak dali hlavy dohromady a přemýšleli, jak loupežníky vystrnadit.

Nakonec přišli na dobrý nápad. Osel se zapřel předníma nohama o okno, pes mu skočil na hřbet, kočka vylezla na psa, kohout vylétl kočce na hlavu a všichni spustili svou muziku. Osel zuřivě hýkal, pes štěkal, kocour mňoukal a pak naráz vpadli oknem do světnice, až se sklo rozletělo na všechny strany. Loupežníci se dali do ukrutného křiku. Mysleli, že je přepadlo nějaké strašidlo, a celí zděšení se vyřítili do lesa.

(Literatura 4, str. 231–235)

TEXT B

Co měl Jiřík dělat. Chtěl-li svůj život zachovat, musel pro pannu, ačkoli ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel k černému lesu, a tu pod černým lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem bylo mraveniště, jiskry na něj padaly a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.

„Pomoz, Jiříku, pomoz,“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“

Jiřík seskočil z koně, keř uťal a oheň uhasil.

„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, taky ti pomůžeme.“

Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Na vrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala:

„Otec i matka nám uletěli, máme si sama potravu hledat, a my ubohá písklata ještě ani lítat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“

Jiřík jim tedy opatřil jídlo, aby se netrápila hladem.

„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, taky ti pomůžeme.“

Jiřík se rozloučil a znovu vyrazil na cestu.

Jel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vyjel, uviděl před sebou daleké široké moře.

Na břehu se hádali dva rybáři. Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý ji chtěl mít pro sebe.

„Má je síť, má je ryba!“

A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo. – Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá.“

„Ne tak, ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“

„Já vás porovnám,“ povídá Jiřík. „Prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic.“

I dal jim za ni všechny peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.

Voda zašplouchala, ryba se ponořila pod hladinu, ale pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mě, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.“ A poté se ztratila.

„Kam máš namířeno?“ ptali se rybáři Jiříka.

„Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat.“

„Och, o té ti dobře můžeme povědět,“ řekli rybáři. „Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protože jsi nás tak dobře rozsoudil. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral; dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.“

(Literatura 2, str. 157–159)

TEXT F

Šel celý den a večer se uložil k spánku pod rozložitým banyánem. Dříve než usnul, objevil se před ním strážný duch stromu.

„Kam jdeš?“ zeptal se muže. „A proč chceš spát pod mým stromem?“

„Jdu vyhledat slavného astrologa, abych se jej zeptal, jak se vyléčím ze své nemoci,“ odpověděl muž.

„Prosím tě, dej mu také otázku za mne. Zeptej se ho, proč nemůžu opustit banyán, i když bych rád odešel.“

Muž slíbil, že se zeptá, a druhý den se vydal na další cestu.

Došel k velké hromadě kamení, ze které vylezl dlouhý had.

„Kam jdeš touto cestou?“ zeptal se had.

„Králi hadů, jdu do vzdálené země za slavným astrologem.“

„Zeptej se ho také za mne na něco. Chtěl bych vědět, proč se nemohu dostat jinam z téhle hromady kamení, ač se o to stále pokouším.“

„Zeptám se ho,“ slíbil nemocný muž. „Až se budu vracet domů, řeknu ti, co mi odpověděl.“

Had se odplazil mezi kameny a muž šel dál. Dostal se ke břehu široké řeky.

„Jak se dostanu přes řeku, když tu není žádná loďka,“ pomyslel si. Sedl si na břeh a přemýšlel, co má dělat. Najednou se u břehu objevil velký krokodýl.

„Kam jdeš a proč sis vybral tuhle cestu?“

„Ach králi krokodýlů, jdu za věhlasným astrologem, který žije na druhé straně řeky.“

„Přenesu tě přes řeku, ale musíš mi slíbit, že se ho zeptáš, proč nedokážu plavat pod vodou.“

„Slibuji,“ řekl muž a vlezl si na hřbet krokodýla. Než se dostali na druhou stranu řeky, nastala tma. Muž zůstal na písčitém břehu řeky přes noc.

Další dny pokračoval v cestě, až došel do země, kam nesměli vstoupit cizinci. Byl uvězněn a předveden před krále.

„Proč jsi vstoupil do mého království?“ vyzvídal král. „Nevíš, že každý cizinec v mé zemi je odsouzen k smrti? Neslyšel jsi o tom?“

„Vaše Výsosti, neznám takové nařízení. Nechtěl jsem přijít k vám. Jsem na cestě do vzdálené země, kde žije slavný astrolog. Odpusťte mi, že jsem vstoupil do vašeho království, zabloudil jsem.“

Uslyšela ho králova dcera a řekla:

„Jdeš-li za astrologem, zeptej se ho, co předpovídá královské dceři.“

„Zeptám se, princezno, a povím vám to na zpáteční cestě.“

Když král uslyšel, že jeho dcera promluvila, velmi se podivil. Princezna po celý život nepromluvila jediné slovo. Každý ji považoval za němou. Král si pomyslel:

„Kdybych odsoudil toho cizince k smrti, nemohl by promluvit o mé dceři s astrologem.“

Rozhodl se, že daruje cizinci život a dovolí mu odejít. Avšak nařídil mu, aby se určitě se vzkazem vrátil.

Když muž opustil palác, ještě dlouho cestoval, než nalezl astrologa.

(Literatura 6, str. 25–27)

TEXT C

Když obchodníku Matějovi zemřela žena a zůstal sám s malou dcerkou, rozhodl se, že jí najde novou maminku. Měl totiž obavy, aby jí nic nescházelo a aby se o ni někdo staral, když on bude na cestách. A tak jednoho dne přivedl domů vdovu, která měla stejně jako on malou dceru. Byl šťastný, říkal si, že kromě nové maminky bude mít jeho holčička i sestřičku.

Nová maminka opravdu byla starostlivá a milující, ale bohužel se to týkalo jenom její vlastní dcery. Holčičku svého nového manžela od začátku neměla ráda, a dokonce své vlastní dceři zakazovala si s ní hrát. Ostatně ani k tomu nebyla příležitost, protože chudinka obchodníkova holčička musela odmalička pracovat. Měla na starosti úklid i vaření, a protože se při těchto pracích často ušpinila, začaly jí ty dvě říkat Popelka. A tohle jméno už jí zůstalo.

Jak šel čas, a dívky rostly, nenávist macechy narůstala. S nelibostí pozorovala, jak Popelka přímo před očima rozkvétá, jak je krásná i v ohavných šatech, jak je milá a stále veselá. Její vlastní Dora bohužel moc krásy nepobrala. Navíc se neustále rozčilovala a mračila, a tak ji nikdo neměl rád. Jednoho dne se Matěj vrátil z obchodní cesty a přivezl velkou novinu. Královský syn dospěl do věku, kdy by se měl oženit, a tak jeho rodiče nechali vyhlásit tři královské bály. Na ně zvou všechny svobodné dívky v království s tím, že jednu z nich si princ vybere za manželku. Macecha s Dorou okamžitě ožily. Hned v tom obě viděly velkou příležitost – Dora už si sama sebe představovala po princově boku a macecha se zase těšila, jak se přestěhuje do zámku a bude komandovat celou zemi.

„Milý zlatý, ani se nesvlékej, pojedeš znovu do města,“ obrátila se macecha panovačně na manžela a hned začala sepisovat seznam věcí, které tam má koupit. Spoustu parády, šminky, parfémy, šperky, punčochy, střevíčky… Ani se jí to na jeden papír nevešlo! Matěj věděl, že odporovat nemá cenu, tak si jen vzdychl a zase si oblékl kabát a nasadil klobouk. Když už byl mezi dveřmi, obrátil se na svou Popelku:

„A co mám přivézt tobě, dceruško?“

Popelka se na něho usmála:

„Nic nepotřebuji, tatínku, hlavně se ve zdraví vraťte!“

Ale Matěj naléhal:

„Jen si něco přej!“

Popelka si povzdechla, věděla, že by ji macecha s Dorou stejně na ples nevzaly, tak tatínkovi řekla: „Přivez mi nějakou maličkost, na kterou ti oko padne, ať vím, že sis na mě vzpomněl,“ a dala mu pusu na rozloučenou.

Matěj nakoupil všechno, co mu manželka přikázala, a teprve na zpáteční cestě si vzpomněl na Popelku. Mrzelo ho, že pro ni nic nemá, a v tom okamžiku mu o hlavu zavadila větvička lísky, na které rostly tři oříšky. Obchodník větvičku utrhl a schoval ji pro svou dceru. Popelka měla z dárku opravdovou radost, mnohem větší než macecha s Dorou ze všech těch krásných šatů, zlatých a stříbrných střevíčků, náušnic, perel a spousty dalších hloupostí, které tak nutně potřebovaly na královský bál. Popelka si oříšky schovala do skrýše na půdě, kam si chodila povídat s bílým holoubkem, který ji už dlouho navštěvoval.

(Literatura 3, str. 57–59)

TEXT H

Žil kdysi kupec a měl tři dcery. Dvě byly krásné, ale nejmladší Marja byla krasavice, že se to ani slovem nevypoví, ani perem nevylíčí. Pyšná však nebyla, po domě poklízela a ke všem byla laskavá a milá.

Jednou jel kupec do města a ptal se dcer, co jim má přivézt. Nejstarší chtěla šaty z brokátu, prostřední šátek z hedvábí a nejmladší Marja povídá:

„Přivezte mi třeba červený kvítek, tatínku.“

Ve městě kupec všechno vyřídil, všechno nakoupil. Až cestou domů si vzpomněl:

„Já hlupák! Vždyť jsem zapomněl na červený kvítek pro svou nejmladší.“

Jen co si vzpomněl, jen co zalitoval, objevil se před ním stařeček. Vousy a vlasy měl bílé jako mléko, v ruce překrásný červený květ.

„Prodej mi ten kvítek! Dobře ti zaplatím,“ nabízel kupec.

Stařec však zavrtěl hlavou:

„Nedám ten kvítek za peníze, ale jen za slib, že svou nejmladší provdáš za mého syna Finista, jasného sokola.“

Kupec se zamyslel. Když kvítek nedostane, zarmoutí dcerku, jestli dá slib, bůhví koho přivede do rodiny. Ale co, řekl si nakonec, když se ten ženich mé dceři nebude líbit, můžu ho odmítnout. Vzal si kvítek a slíbil, že svou Marju provdá za Finista, jasného sokola.

Doma kupec nejstarší dceři daroval brokátové šaty, prostřední dal hedvábný šátek a Marje povídá: „Tady máš červený kvítek, jak sis přála. Ale musel jsem za něj dát slib, že se provdáš za Finista, jasného sokola.“

„Děkuji, tatínku, jestli to tak má být, provdám se za něj,“ povídá Marja. V duchu jí ale bylo úzko. Vzala červený kvítek a šla do své světničky, kvítek dala do vody, otevřela okno a zahleděla se do modré dálky.

Kdo asi je ten ženich? A kde přebývá?

(Literatura 8, str. 41–43)

TEXT E

Prince Velena okamžitě upoutal velký meč zavěšený na zdi, který se tak zvláštně chvěl, jako by chtěl vyskočit z pochvy. Nikdy nic takového neviděl, a tak meč z pochvy vyndal a strčil tam svůj. Chtěl tomu přijít na kloub, zajímalo ho, jestli se i jeho meč bude v pochvě tak divně chovat. Ale vtom vešla do haly krásná princezna a upřela na nezvaného hosta přísný pohled. Princ jí byl naprosto okouzlen, ale ona se hrozně rozčílila. Vrhla se ke stěně, popadla meč a vůbec si nevšimla, že to není ten její.

„Co tady děláš? A jak ses opovážil přijít sem bez pozvání!“ osopila se na prince a namířila na něho svůj meč.

„A to mě chceš za tak malé provinění zabít?“ zeptal se jí princ.

„Nechci tě zabít, chci s tebou bojovat! Když zvítězíš, splním každé tvoje přání, když prohraješ, přijdeš o život,“ odpověděla princezna, a tak princi nezbývalo nic jiného než také tasit.

Sotva se jejich meče zkřížily, stalo se něco nečekaného – princeznin meč se rozlomil v půli a vypadl jí z ruky.

„Jak je to možné?“ vykřikla překvapeně. Ale hned sklonila hlavu a tiše princovi řekla: „Prohrála jsem a splním, co jsem slíbila. Jsem tvým vězněm.“

Princ k ní přistoupil a vzal ji za ruku. „Je to přesně naopak. Já jsem tvým vězněm a rád budu plnit tvoje přání. Jen jediné bych splnil nerad – kdybys mě nechtěla a poslala mě pryč.“

Teprve teď se princezna na svého hosta pořádně podívala a samotnou ji překvapilo, do jakých rozpaků upadla…

„Jsem Večernice. – Vždycky jsem si přála muže, který by byl silný a chytrý. A ty přesně takový jsi, protože jinak bys nade mnou nezvítězil. Vezmu si tě ráda…“

Princovi se štěstím zatočila hlava. Krásnou princeznu, které z očí vyprchala všechna zlost, objal a políbil. Princezna jeho objetí i polibek opětovala, ale po chvíli od něho poodstoupila.

„Nezlob se, musím teď odejít a moc tě prosím, neptej se mě na nic. Budu pryč jenom sedm dnů, a až se vrátím, uspořádáme krásnou svatbu!“

Pak podala princovi svazek klíčů.

„Tady jsou klíče od všech zámeckých pokojů, všechno si prohlédni, jenom komoru ve sklepení, od které je tenhle zlatý klíč, neotvírej. To by nám přineslo neštěstí!“

Princ jí to slíbil a řekl si, že sedm dnů není tak dlouhá doba, aby to nevydržel…

Zámek se mu moc líbil, prošel ho celý křížem krážem, nadšený byl i ze zámeckých zahrad. Ale ať šel kamkoliv, vždycky ho přitáhla komora ve sklepení. Nechtěl ji otevřít, ale mužská ješitnost mu začala našeptávat, že jeho budoucí žena by přece neměla mít před ním žádné tajnosti, a tak v jednom okamžiku sáhl po zlatém klíči a komoru odemkl. Pořádně se lekl, když uviděl vysokého ramenatého muže, přikovaného silnými řetězy ke zdi.

„Kdo jste?“ zeptal se ho přiškrceným hlasem.

„Já jsem král a kdysi jsem se o princeznu ucházel. Ona ale mé vojsko pobila a mě tady uvěznila. Prosím, pomoz mi,“ upřel neznámý vězeň na prince prosebně oči.

„To nemohu bez princeznina svolení udělat,“ zaváhal princ.

„Tak mi jenom uvolni okovy, mám je zařezané v rukou do krve,“ požádal ho muž.

To princovi přišlo celkem neškodné, a tak mu okovy trochu uvolnil. Jenomže sotva to udělal, byl vězeň tentam. Princ se rozhlížel na všechny strany, ale nikde nikdo. Ten člověk se vypařil jako pára nad hrncem! Princ zpanikařil. Rychle dveře komory zabouchl a vrátil se do zámku. Celé dny prochodil po chodbách a přemýšlel, jak tohle jeho selhání přijme jeho nastávající. Jenomže týden uplynul a ona se neobjevila. Neobjevila se ani další týden.

(Literatura 5, str. 19–22)

TEXT J

Ivan jel a jel, až přijel k vojenskému ležení. Pestré hedvábné stany svítily ve slunci. Praporce vlály. Vstříc mu vyšla sama Marja Morevna.

„Dobrý den, careviči Ivane. Přicházíš ze své vůle, nebo proti své vůli?“

„Statní junáci proti své vůli nejezdí,“ odpověděl jí carevič Ivan. „Dobrá, jestli nespěcháš, buď hostem v mém ležení.“

Carevič Ivan rád přijal.

Sedm dní a sedm nocí s překrásnou carevnou hodoval a veselil se, a protože se mu líbila, oženil se s ní. Marja Morevna ho vzala do své říše, a tak spolu nějaký čas žili, dobře se měli. Až si carevna vzala do hlavy, že potáhne do nové války. Oblékla zbroj, vzala si meč a careviči Ivanovi svěřila palác i dvůr, celé hospodářství.

„Všude můžeš svobodně chodit, všechno si prohlédnout, jen do téhle jediné komory se nikdy nesmíš podívat.“

Ivan to slíbil. Když jeho žena odjela, vrátil se do paláce a všude svobodně chodil, všechno si prohlížel. Zakázaná komora ho však přitahovala mocným kouzlem, neodolal a maličko otevřel dveře, jen aby se podíval. A co nevidí – uvnitř sedí Kostěj Nesmrtelný, dvanácti řetězy přikovaný, a prosí careviče Ivana:

„Slituj se nade mnou, dobrý člověče! Deset let tu žízním a trpím, hrdlo mám vyschlé a krvavé.

Dej mi kapku vody.“

Carevič šel na dvůr a přinesl vědro vody. Kostěj ho vypil mocnými doušky a prosí:

„Dej mi ještě.“

Carevič mu podal druhé vědro, potom ještě třetí.

Tou vodou se Kostějovi vrátila jeho dřívější síla. Napjal paže, trhl řetězy a všech dvanáct jich jedním máchnutím přerval.

„Děkuji ti, careviči Ivane,“ řekl Kostěj Nesmrtelný. „Tu máš mou odměnu: jako nikdy nespatříš své uši, tak už nikdy neuvidíš Marju Morevnu!“

A jako strašlivý vítr vyletěl Kostěj Nesmrtelný oknem, dohnal Marju Morevnu, uchvátil ji a odnesl pryč.

(Literatura 9, str. 99–100)

TEXT G

Jednoho dne tam přišli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a říkali, že dovedou utkat nejkrásnější látky, jaké si jen možno pomyslit. Nejenom barvy a vzory jsou neobyčejně krásné, ale šaty, které jsou z jejich látky ušity, mají podivnou vlastnost. Jsou totiž neviditelné pro každého, kdo se pro své povolání nehodí, ale také pro toho, kdo je neodpustitelně hloupý.

To by přece byly krásné šaty, pomyslil si císař. Kdybych je měl na sobě, mohl bych poznat, kdo v mé říši se nehodí k úřadu, který zastává. Také bych rozeznal chytré od hloupých. Tak ať mi honem takovou látku utkají!

I dal oběma podvodníkům mnoho peněz, aby se dali do práce. Ti si tedy sedli za tkalcovské stavy, dělali, jako by pracovali, ale neměli ani nitku příze. Zato tím pilněji požadovali nejjemnější hedvábí a vzácné zlato. To strkali do svého vlastního rance a pracovali u prázdných stavů denně dlouho do noci.

Teď bych už přece rád věděl, jak jsou daleko s látkou, řekl si císař. Ale bylo mu tak trochu divně okolo srdce, když si pomyslil, že ten, kdo je hloupý nebo se nehodí ke svému úřadu, nemůže tu látku vidět. Domníval se sice, že on sám se nemusí obávat, ale pro jistotu chtěl poslat někoho napřed, aby se podíval, jak práce pokračuje. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivnou moc látka má, a všichni toužili spatřit, jak pošetilý nebo hloupý jest jejich soused. Pošlu tam svého starého, poctivého ministra, pomyslil si císař. Ten pozná nejlépe, jak látky přibývá, neboť má rozum a nikdo se nehodí ke svému úřadu lépe nežli on.

I šel starý počestný ministr do místnosti, kde oba podvodníci seděli a pracovali na prázdných stavech. Probůh! Pomyslil si starý ministr a vyvalil oči. Vždyť já nic nevidím! Ale neřekl to nahlas. Oba podvodníci jej prosili, aby byl tak laskav a přistoupil blíže. Pak se ho tázali, není-li ten vzor krásný a barvy nádherné. Ukazovali přitom na prázdné stavy a ubohý starý ministr vyvaloval oči. Neviděl ovšem nic, poněvadž tam nic nebylo. Panebože, myslil si, cožpak jsem hloupý? To bych byl nikdy nevěřil. Nikdo se o tom nesmí dovědět. A že bych se nehodil ke svému úřadu? Ne, to přece nejde, abych se přiznal, že látku nevidím!

„No, neříkáte tomu nic?“ zeptal se jeden z tkalců.

„Ó, je to nádherné! Opravdu, překrásné!“ řekl starý ministr, dívaje se na prázdný stav brýlemi.

„Ten vzor a ty barvy! Ano, řeknu císaři, že se mi to náramně líbí!“

„No, to nás těší!“ pravili oba tkalci a nazývali barvy i zvláštní vzorek podivnými jmény. Starý ministr dobře poslouchal, aby mohl říci totéž, až se vrátí k císaři. A také tak učinil.

(Literatura 7, str.151–152)

TEXT K

Zašel tam rovnou do zámku k samému lanckraběti a povídá:

„Milostivý pane lanckrabě, já jsem umělec ve všech uměních vycvičený. Neměl byste pro mě nějakou práci?“

„Ale to jdeš, mládenče, jako na zavolanou,“ zaradoval se lanckrabě. „Potřeboval bych tadyhle vymalovat tu největší síň ve svém paláci.“

„To je maličkost, urozený pane, hned zítra se dám do díla a za pár dní jsem s tím hotov. Ale musíte mi dát čtyři sta zlatých na barvy a štětce. Znám tady ve městě jednoho barvíře a ten barvíř má vzácné barvy z Flanderska a z Uherska. Těmi barvami vám tu síň vymaluju.“

Lanckrabě dal Enšpíglovi čtyři sta zlatých, ale Enšpígla ani nenapadlo, aby kupoval barvy a štětce. Sedl si do hospody a tři dny a tři noci hodoval a na lanckraběte ani nevzdechl. Ale čtvrtého dne vzkázal lanckrabě Enšpíglovi, že se chce podívat, jak to jeho malování pokračuje. „Inu, co se dá dělat,“ povzdychl si Enšpígl. „Snad nebude tak zle, aby nebylo ještě hůře.“ Zaplatil a šel do zámku.

Přišel pan lanckrabě do největší zámecké síně, a tam byly jen čtyři bílé stěny. Ale Enšpígl povídá, jako by už byl s prací hotov:

„Tak jak se vám líbí, milostivý pane, moje dílo? To koukáte, že už je tu všecko vymalováno.

To je nádhera! Ty barvy! Vidíte tady ty rytíře? A tadyhle ten nádherný zámek? Jako živý, co?“

Lanckrabě koukal, div mu oči z důlků nevypadly, ale neviděl nic než ty čtyři bílé stěny.

„Jen vám musím, pane lanckrabě, ještě říct, že ty uherské a flanderské barvy jsou kouzelné,“ honem zase pokračoval Enšpígl. „Vidí je jenom ten, kdo ještě nikoho neošidil. Darebák a podvodník vidí jen holé stěny.“

To se rozumí, že se lanckrabě nepřiznal, že nic nevidí, honem dílo pochválil a vyplatil Enšpíglovi ještě čtyři sta zlatých. A Enšpígl hleděl, aby byl co nejdřív ze země hesenské pryč.

(Literatura 10, str. 405–406)

TEXT A1

Rozkřesali oheň a uvažovali, co to jen mohlo být, co je mohlo vyděsit. Zdálo se jim, že je to přece jen podivná věc, kde by se vzal dnes čert na __větě! Tak se dohodli, že se __onza má vrátit k __alupě, podívat se, co se tam děje. Honza srdnatý nebyl, ale odjakživa byl ke všemu svolný, natáhl si pytel přes hlavu a šel. Přišel k chalupě, déšť jen crčí po střeše a vítr tluče okenicemi, ale v chalupě tma a ticho. Tak si pomyslel: „__o je dobrá věc.“ Stáhl pytel z hlavy, vzal opatrně za petlici a šel dovnitř. Ale jen za ním vrzly dveře, bylo zle. Nastal takový rámus, až mu sluch přecházel. __večka, jak na ni potmě šlápl, zabečela:

„Bé, bé, bé, kdosi tady je!“

Kačenka, jak to zaslechla v __šatce, spustila:

„Kač, kač, kač, co je to jen zač?“

Honza skočil do __větnice, ale __ohout se vzbudil, zatřepetal křídly, sletěl z bidla zrovna Honzovi do vlasů a zakokrhal:

„Kykyryký, zloděj, to se ví!“

__oříšek také byl hned vzhůru a zaštěkal:

„Hafy, hafy, haf, podej mi ho! Raf!“

A už držel Honzu za lýtko. Ten vykřikl, padl rukama na stůl, rovnou __ackovi do kožichu. Macek zavřískl a zaťal mu všechny čtyři pazoury do tváře. __ozel zpod stolu strašně zamečel, strachy vyletěl ven a nabral milého Honzu na rohy, a tak jím před chalupou udeřil, až v něm kosti zachrastily, a skákal po něm jako divý.

Honza se chudák sotva doškrábal do __taré rokle, a když tam došel, všichni ostatní __oupežníci se poděsili, jak byl roztrhaný, rozdrápaný a zkrvavený. Dali mu vodu a prosili ho, aby jim pověděl, jaký __ert to tam v chalupě řádí. Ale Honza se poškrábal na hlavě a povídá:

„Bratři milí, kdyby jen čert! Celý __oud se nám tam nasadil, a jaký! Jaktěživ jsem neviděl takového velkomožného __ana soudce, a co už jsem soudů prochodil a vězení poznal! Jak ten to má spořádané a jak ten všechno hned umí rozsoudit, všechno hned hotově vyplatit, bez řečí! Však to vidíte na mně, co vás tam čeká, já už svůj __íl dostal.“

TEXT B1

Naši čtyři __uzikanti zasedli za stůl, vzali zavděk tím, co zbylo, a jedli, jako by __ěsíc sousto neviděli. Když se nasytili, zhasli světlo a každý ulehl podle svého pohodlí. Kocour se stulil u teplých kamen, __es za dveřmi, __sel na smetišti, __ohout vylétl na střechu a všichni utrmácení dlouhou cestou brzy usnuli.

Minula půlnoc a __oupežníci z dálky viděli, že už se v __omě nesvítí. A protože neslyšeli ani žádný rámus, řekl jejich __ejtman: „Snad jsme přece jen nemuseli vzít rovnou nohy na ramena,“ a hned jednomu z __oupežníků přikázal, aby se vrátil a domek prohledal. Zvěd se znovu ujistil, že je všude ticho, a vkročil do kuchyně, aby rozžal lampu. Vtom ve tmě zahlédl dvě žhnoucí tečky a v domnění, že jsou to doutnající uhlíky, přiložil k nim sirku. Byly to však oči rozespalého __ocoura a tomu nebylo do žertů. Skočil loupežníkovi do obličeje a celého ho poprskal a poškrábal. __oupežník se lekl, rychle se přemístil k zadním dveřím, ale tam na něj skočil __es a kousl ho do lýtka. Nakonec se přece dostal ven, jenže to vzal kolem __metiště, kde ho osel zadní nohou vydatně kopl. Hlukem se probudil i __ohout na bidýlku a začal křičet:

„Kykyryký! __ykyryký!“

Loupežník vyběhl ze vrat, upaloval zpátky k hejtmanovi a hlásil:

„V sednici je hrozná __arodějnice, prskla na mě a dlouhými nehty mě celého poškrábala. U dveří hlídá chlap s dýkou, ten mi málem probodl nohu, na dvoře mě nějaká __erná nestvůra praštila klackem a nahoře na střeše sedí soudce a volá na ty dole:

„Chyťte lotry! Chyťte lotry!“

„Tak myslím, že bychom měli koukat, abychom byli rychle pryč.“ Ostatní loupežníci souhlasili, a nejen že odtáhli, dokonce se od té noci domku širokým obloukem vyhýbali. Zato našim muzikantům se v něm tak zalíbilo, že si druhý den na __rémy už ani nevzpomněli.

(Literatura 12, str. 236–237)

TEXT C1

Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu král__ za manželku.

„Dám,“ řekl král, „ale musíš ji vysloužit: musíš za tři dni práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“

Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly se vys__paly do vysoké tráv__ na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat, aby ani jedna nech__běla.“

Jiřík šel na tu louku, b__la daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličk__ neviděl.

„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohl__ pomoci.“

„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, jen se kolem něho hemžili. „Co potřebuješ?“

„Mám posbírat perly, které tu ztratila Zlatovláska, ale nev__dím ani jednu.“

„Maličko jen počkej, m__ je za tebe sebereme.“

A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval než na tkanici navl__kat.

A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, b__l chromý, noha mu tehdy uhořela, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“

Když Jiřík ty perl__ králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.

(Literatura 13, str. 159)

TEXT D1

„Jsem velmi nemocný a s velkou námahou jsem k tobě došel. Buď tak hodn__ a řekni mi, co mě čeká v budoucnosti.“

„Zemřel bys, kdybys za mnou nepřišel. Ale protože jsi podnikl tak dlouhou cestu, uzdravíš se a zbohatneš.“

Po této předpovědi se muži začalo dař__t lépe a zanedlouho se zcela uzdravil. Poděkoval astrologov__ a požádal ho:

„Rád b__ch se s tebou poradil jménem mých přátel, s nimiž jsem se potkal na cestě.

V jedné zem__ je od narození němá královská dcera. Víš, jak jí pomoci?“

„To není obtížné,“ řekl astrolog. „Ať král dovol__ své dceři provdat se za prvního člověka, se kterým promluví, a ona se rychle uzdraví.“

Muž pokračoval: „U řek__ jsem se sešel s krokodýlem. Prosil mě, abys mu poradil. Nemůže se ponořit pod vodu.“

„Krokodýl má v hlavě zasazený kámen s kouzelnou mocí. Až bude odstraněn, bude se moci ponořit pod vodu.“

„Také jsem se sešel s hadem, který tě žádá o pomoc. Žije v hromadě kamení a nemůže to m__sto opustit. Proč tomu tak je?“

„I to je jednoduché,“ v__světloval astrolog. „Had tam musí střežit velký rubín. Až bude rubín odstraněn, dostane se, kam bude chtít.“

A muž nezapomněl poradit se ani o duchu, který střež__ banyán. Ptal se, proč nemůže strom opustit. Astrolog řekl:

„Pod stromem je hrnec plný zlata, který mus__ hlídat. Až bude poklad odstraněn, duch stromu bude osvobozen a může strom opustit.“

Muž věnoval pozornost každému slovu, které astrolog řekl, a v__dal se na cestu k domovu.

(Zjistěte, kde na světě roste banyán a na jakém ovoci si díky němu můžeme pochutnat.)

(Literatura 14, str. 27–28)

TEXT A2

Byl jednou jeden vznešený pán a ten se podruhé oženil. Jeho nová paní byla ta nejnadutější a nejpyšnější, jakou kdo kdy viděl.

A2

Měla dvě dcery, které byly zrovna takové a ve všem se jí podobaly. Její muž měl rovněž dcerku, ale ta byla tak milá a dobrotivá, že jí rovné nebylo. Byla po své vlastní matce, která byla tím nejlepším člověkem pod sluncem. Ještě neskončily svatební oslavy a macecha dala průchod své špatné povaze.

A2

Nemohla totiž vystát přednosti toho děcka, vedle něhož působily její dcery ještě odporněji. Naložila na děvče hned ty nejsprostší domácí práce: muselo mýt špinavé nádobí a drhnout schody, voskovat a leštit podlahy v salónu macechy a v komnatách svých sester.

A2

Přespávat muselo až kdesi nahoře v podkroví na staré slámě, zatímco jeho sestry pobývaly v pokojích s naleštěnými parketami, spaly v postelích nazdobených podle poslední módy a mohly se zhlížet ve velikých zrcadlech, kde se viděly celé od hlavy až k patě.

A2

Ubohé děvče to všechno trpělivě snášelo a ani svému otci si nestěžovalo. Bálo se, že by mu huboval, protože ve všem podléhal své ženě. Když skončilo svou práci, odpočívalo v koutku u krbu, a proto dívce všichni v domě říkali Popelice. Jen mladší z obou jejích sester, která přece jen nebyla tak nevlídná jako ta starší, jí říkávala Popelka.

Konec textu A2

TEXT B2

Avšak Popelka, i když byla oblečená jen v ubohých hadrech, byla stokrát krásnější než její sestry navlečené do těch nejnádhernějších šatů. I stalo se, že královský syn uspořádal ples, na který pozval všechny vznešené osoby. Naše dvě slečinky byly rovněž pozvány, protože jejich rodina měla v té zemi významné postavení.

B2

To je velice potěšilo, a tak věnovaly všechen čas vybírání šatů a účesů, které by jim co nejvíce slušely. Pro Popelku to znamenalo jen další trápení, neboť musela žehlit sestrám prádlo a plizovat jim rukávy. V domě se mluvilo jenom o šatech.

B2

„Já,“ řekla mladší sestra, „si vezmu ty z rudého sametu s anglickými doplňky.“

„Já,“ řekla starší sestra, „si obleču docela obyčejnou sukni, ale přes ni si vezmu pláštěnku se zlatými květy a diamantový pás, který není zrovna nejhorší.“

B2

Poslaly pro známou kadeřnici, aby jim udělala lokýnky, a nakoupily mušky na tváře a všelijaké jiné ozdoby u těch nejlepších řemeslníků a obchodníků.

B2

Zavolaly Popelku a chtěly znát její názor, protože měla dobrý vkus. Popelka jim dávala jen ty nejlepší rady a nabídla se, že dokončí jejich účesy, což ony rády přijaly.

Konec textu B2

TEXT C2

Když je česala, vyptávaly se: „Popelko, jestlipak bys také nechtěla jít na ples?“ „Ach, slečny, vy se mi posmíváte, to přece není nic pro mne.“

C2

„Máš pravdu, to by se všichni nasmáli, kdyby viděli, že Popelice jde na ples!“ Jiná by jim alespoň pocuchala vlasy, ale ne tak Popelka. Bylo to dobré děvče, a tak udělala vše, aby jejich účesy byly co nejkrásnější.

C2

Sestry byly radostí tak bez sebe, že dva dny nepozřely ani sousto. Potrhaly víc než tucet šněrovadel, protože chtěly mít co nejútlejší pasy, a jen se neustále otáčely před zrcadlem. Konečně nastal ten šťastný den. Odjely na zámek a Popelka se za nimi dívala, dokud nezmizely z dohledu. Pak se rozplakala.

C2

Její kmotra, když viděla, že pláče, se jí zeptala, co se jí stalo.

„Já bych ráda… Já bych ráda…,“ plakala hořce bez přestání.

Její kmotra – byla to víla – jí řekla:

„Ty bys asi chtěla jít na ples, že?“

„Ach bože, ano,“ vzdychala Popelka.

„Tak dobře. Když mě poslechneš,“ řekla jí kmotra, „pomohu ti.“

C2

Vzala ji do svého pokoje a pravila: „Jdi na zahradu a přines mi odtud tykev.“

Popelka nechápala, jak by jí mohla tykev pomoci dostat se na ples, ale přesto našla tu nekrásnější a přinesla ji kmotře. Kmotra ji vydlabala, až z ní zbyla jen slupka, pak vzala kouzelnou hůlku a proměnila tykev v nádherný zlatý kočár.

Konec textu C2

TEXT D2

Pak se šla podívat do své pastičky na myši a v ní našla šest zdravých myšek. Řekla Popelce, aby lehce nadzdvihla záklopku pastičky a každé myšky, která odtud vyběhne, se dotkla hůlkou.

D2

V okamžiku se myšky proměnily v pěkné koně, a tak zde za okamžik stálo šedivě grošované šestispřeží. Ale z čeho pořídit kočího, si kmotra nevěděla rady. „Půjdu se podívat do pasti do stáje,“ řekla Popelka, „jestli tam není chycená krysa. Uděláme z ní kočího.“

D2

„Máš pravdu,“ pravila kmotra, „jdi se tam podívat.“ Popelka přinesla past a v ní byly tři velké krysy. Víla vybrala jednu z nich, tu, která měla nejsilnější fousky, a udělala z ní tlustého kočího, který měl ten nejkrásnější knír, jaký kdo kdy viděl. Potom jí řekla:

„Teď jdi na zahradu a tam najdeš za kropicí konví šest ještěrek. Přines mi je.“

D2

Když je Popelka přinesla, víla z nich svou hůlkou vykouzlila šest lokajů ve zdobných livrejích a ti hned naskákali na zadní stupátko kočáru, zatvářili se vznešeně, a tak vypadali, jako by odjakživa nebyli ničím jiným než lokaji. Nakonec řekla víla Popelce:

„Tak vidíš! Jsi spokojená, že můžeš jet na ples?“

„Ano, jsem. Ale copak tam mohu jít v těchhle ubohých šatech?“

D2

Kmotra se jí jen lehce dotkla svou kouzelnou hůlkou a v tom okamžiku se její šaty proměnily v nádherný oděv ze stříbrného a zlatého sukna zdobeného drahokamy. Pak jí dala pár skleněných střevíčků, těch nejkrásnějších na světě.

Konec textu D2

TEXT E2

Když byla Popelka tak nastrojená, nastoupila do kočáru. Kmotra jí kladla na srdce, aby se nezdržela déle než do půlnoci, protože pak se její kočár zase promění v tykev, koně v myšky, kočí v krysu, lokajové v ještěrky a její šaty budou vypadat jako předtím.

E2

Slíbila tedy své kmotře, že nezapomene opustit ples před půlnocí. Odjela, radostí celá bez sebe. Když princi oznámili, že přijela vznešená princezna, kterou vůbec nikdo nezná, běžel ji honem uvítat.

E2

Nabídl jí ruku, aby mohla lépe vystoupit z kočáru, a uvedl ji do sálu, kde byli všichni hosté. Zavládlo naprosté ticho, všichni přestali tancovat, i housle zmlkly – tak byli všichni zaujati neuvěřitelnou krásou neznámé.

E2

Bylo slyšet jen zmatený šepot: „Ach, ta je krásná!“

Sám král, který už nebyl žádný mladík, nemohl z ní spustit oči a řekl tiše královně, že už dávno neviděl tak krásnou a milou osobu. Všechny dámy si pozorně prohlížely její účes a její šaty, aby si již zítra mohly pořídit něco podobného v naději, že seženou dostatečně pěkné látky a šikovné švadleny. Princ ji usadil na nejčestnější místo a vzápětí ji vyzval k tanci.

E2

Tančila s takovým půvabem, že ji všichni museli obdivovat ještě více. Na stoly přinesli tu nejvybranější krmi, ale princ se ničeho ani nedotkl – nemohl od neznámé krásky odpoutat svůj zrak.

Konec textu E2

TEXT F2

Popelka si šla sednout vedle svých sester a složila jim spoustu poklon. Dala jim část pomerančů a citrónů, které dostala přímo od prince, což je velmi udivilo. Přece se vůbec neznaly! Když se tak spolu bavily, zaslechla Popelka hodiny odbíjející tři čtvrtě před půlnocí.

F2

Hluboce se uklonila všem přítomným a utekla tak rychle, jak jen mohla. Sotva se vrátila domů, vyhledala svou kmotru, a když jí poděkovala, řekla, že by si moc přála jít zítra zase na ples, protože princ ji o to žádal.

F2

Pak vyprávěla své kmotře, co všechno se na plese odehrálo, ale to už její sestry bušily na dveře.

Popelka jim šla otevřít.

„Copak, že jdete tak pozdě?“ řekla jim. Přitom zívala a protahovala se, jako by se právě probudila. Ve skutečnosti neměla ani trochu chuť jít spát od chvíle, kdy sestry opustila.

F2

„Kdybys byla na plese,“ řekla jí jedna ze sester, „taky by ses nenudila. Přišla tam nejkrásnější princezna, jakou kdo kdy viděl. Byla na nás velmi milá a dala nám pomeranče a citróny.“

Popelka byla radostí bez sebe.

F2

Chtěla vědět, jak se princezna jmenovala, ale ony jí odpověděly, že ji nikdo neznal, že princ z ní byl celý pryč a že by býval dal cokoli na světě, jen kdyby se dozvěděl, kdo to je.

Popelka se usmála a řekla jim:

„To byla opravdu tak krásná? Ach bože, jak jste šťastné! Nemohla bych ji také vidět? – Škoda!“

Konec textu F2

TEXT G2

Nazítří obě sestry zase odjely na ples – a Popelka také. Byla ještě nádherněji oblečená než poprvé.

G2

Princ se stále točil kolem ní a nepřestával jí říkat milá slůvka a skládat komplimenty.

Mladá slečna se proto ani chviličku nenudila, a tak brzy zapomněla, co jí kmotra kladla na srdce.

G2

Když začala odbíjet půlnoc, myslela nejdříve, že je teprve jedenáct. Pak se ale zvedla a utíkala pryč rychle a lehce jako laň.

G2

Princ ji pronásledoval, ale chytit ji nedokázal. Nechala však z nohy sklouznout skleněný střevíček, který princ zvedl a pečlivě uschoval.

G2

Popelka přiběhla domů celá udýchaná, bez kočáru, bez lokajů a ve svých starých ošklivých šatech. Z celé bývalé vznešené krásy jí nezbylo nic než jeden z jejích střevíčků, stejný, jako byl ten, který nechala sklouznout z nohy.

Konec textu G2

TEXT H2

Když byla tázána stráž u vrat královského paláce, jestli někdo viděl odcházet princeznu, jeden strážný odpověděl, že neodešel nikdo, jen uboze oblečené děvče, které vypadalo spíš na venkovanku než na šlechtičnu.

H2

Když se její dvě sestry vrátily z plesu, Popelka se jich vyptávala, jestli se dobře pobavily a zda tam byla i ta krásná dáma.

H2

Řekly, že ano, ale že utekla, když odbíjela půlnoc, a to tak spěšně, že ztratila cestou jeden ze svých skleněných střevíčků, nejkrásnějších na světě.

H2

A princ ho prý zdvihl a díval se potom na něj po celý zbytek plesu. Určitě byl velmi zamilovaný do té, které malý střevíček patřil. Měly pravdu.

H2

O několik dní později nechal královský syn vytroubit, že si vezme za ženu tu, která skleněný střevíček obuje.

Konec textu H2

TEXT J2

Nejdříve si ho zkoušely princezny, potom vévodkyně a celý královský dvůr, ale bezvýsledně.

J2

Přinesly jej i oběma sestrám, které se namáhaly, co jen bylo možné, aby střevíček obuly. Ale víc než špičku nohy do něj nedostaly – ani zanic.

J2

Jakmile Popelka uviděla střevíček, poznala, že je to ten její, usmála se a řekla: „Můžu si ho také zkusit? Myslím, že by mi byl dobře.“

J2

Obě sestry se začaly smát a pošklebovaly se jí. Šlechtic, který nechával dámy zkoušet střevíček, si Popelku pozorně prohlédl, a když viděl, že je velmi krásná, řekl, že je to v pořádku a že má příkaz, aby si jej vyzkoušely všechny dívky.

J2

Usadil Popelku proti sobě, a když přiblížil střevíček k její nožce, viděl jen, jak do něj lehce vklouzla – té dívce střevíček padl jako ulitý. Sestry zůstaly, jako když do nich hrom udeří, a divily se ještě víc, když Popelka vytáhla z kapsy druhý střevíček a také ten hbitě obula.

Konec textu J2

TEXT K2

V tom okamžiku se objevila kmotra, dotkla se kouzelnou hůlkou Popelčiných bídných hadříků a ty se proměnily v šaty krásnější, než kdy byly jakékoli jiné.

K2

A tak v ní sestry poznaly krásku, kterou viděly na plese. Vrhly se k jejím nohám a prosily ji za odpuštění, že ji tak trápily.

K2

Popelka je zdvihla ze země, objala je a řekla, že jim z celého srdce odpouští a že je prosí, aby ji navždy měly rády.

K2

Popelku, tak jak byla, odvedli k mladému princi. Ten viděl, že je ještě krásnější než předtím, a za několik dní ji pojal za ženu.

K2

Popelka, která byla stejně tak dobrá jako krásná, nechala své dvě sestry ubytovat v královském paláci a ještě téhož dne je provdala za dva vysoce postavené dvorní pány.

Konec textu K2

(Literatura 15, str. 80–88)

POHÁDEK K TEXTŮM A – K:

Zvířátka a Petrovští

O Zlatovlásce

Tři oříšky pro Popelku

Pomůžeš-li jiným, pomůžeš i sobě

Císařovy nové šaty

Finist, jasný sokol

Brémští muzikanti

Marja Morevna a Kostěj Nesmrtelný

Princ a Večernice aneb O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

O Enšpíglovi, jak hesenskému lanckraběti vymaloval zámek

POSTAVY – SPOJOVAČKA

Spojte postavu vlevo s postavou vpravo podle toho, které měly v pohádkách podobný osud.

zvířátka

Popelka

princ Velen

Jiřík

Petrovští

Večernice

císař

Enšpígl

nemocný muž

Kostěj Nesmrtelný

Baví vás hrát si tvořivě s pohádkami?Vyzkoušejte naše Pohádkové karty :

Metodika, výběr a uspořádání textů: Marie Kočová

Ilustrace a grafická úprava: Eva Kotlandová

Korektura: Jaroslava Bednářová, Markéta Teuchnerová www.mlp.cz 2023