aktuální výzvy pro hudební výchovu
A co dál… MARTIN GROBÁR
Summary The article presents questions on the development of collective music pedagogy in primary education from the perspective of practical experience during pandemic precautions and also from the perspective of planned curriculum changes. The author tries to ask provocative questions that evoke a critical view of the topic. Hudební výchova musela roku 2020 čelit dvěma velkým ohrožením: a) protipandemické omezování v podobě distančního vyučování, rotační výuky, digitalizace učebního obsahu a zákazu kolektivního zpěvu, tance a hry na dechové nástroje; b) uvedení v platnosti tzv. torza připravované revize kurikulárních dokumentů, ve kterém došlo k navýšení IT vzdělávání o čtyři hodiny na úkor snížení dotace oblasti umění a kultura. Vnímáme však také pozvolnou transformaci společnosti ve vztahu ke kultuře a jejímu přijímání (konzumaci). Rád bych se s vámi společně zamyslel nad těmito skutečnostmi. Položil si otázku: kam bychom měli jít dál – a ne jen z krátkodobého výhledu 20 let. Předložím různé provokativní pohledy. To proto, aby vzbudil debatu a aktivitu ve společném praktickém hledání možných cest. … po reformě kurikula? Je fakt, že školství se z historického pohledu neustále permanentně reformuje. Dokonce dějiny pedagogiky můžeme do jisté míry vnímat jako dějiny reforem. Současné debaty o reformách školství se budou pravděpodobně opakovat za cca dalších 20 let, což je doba, kterou musíme vyplnit značným úsilím v obhajobě smyslu kolektivního hudebního vzdělávání. Jak? Máme dvě možnosti: a) přizpůsobit se jazyku doby a předkládat závěry výzkumných statí neurologických vý-
zkumů o dopadu hudebního vzdělávání na rozvoj mozku apod., nebo b) ukázat hudební výchovu jako svébytné řešení pro naši dobu, která je charakterizována rychlostí a podmínečnou uplatnitelností všeho na poli ekonomiky. Těmto dvěma fenoménům: rychlost a uplatnitelnost, se chci dále věnovat. Filosof Konrada Paula Liessmann se ve své práci často věnuje pojmu reforma. Znalý čtenář nebude překvapen kritickým tónem jeho úvah, ve kterých i dnes stále nacházíme přesně ty prvky, které můžeme sledovat na příkladu současných debat „naší“ revize. V pohledu na uplatnitelnou obhajobu vzdělání se vyslovuje: „Podobně osudné je předsevzetí, že úplně všechno, co se učí, musí najít své využití. Znamená to totiž, že umění a vědy, velké dokumenty vlastní i cizí kultury, příroda a její zákony smějí být nárokovány a zprostředkovány výlučně z perspektiv, zda je děti či mladiství mohou nějak využít ve svém žitém světě. S tím spojené duchovní a duševní ochuzení je hmatatelné. Co se pak fakticky produkuje, bez vědění, bez znalostí, bez tradice, bez odborných a metodických základů, jen zřídka překročí to, co Immanuel Kant jednou zle nazval ‚originálním nesmyslem‘.“1 Ať již si to připustíme, nebo nikoli, umění není pro ekonomický růst společnosti potřeba. Pracovní výkony se obejdou bez dovedností zpěvu, hry, tance a ostatních uměleckých oborů. Jakékoli argumenty
43
