K VĚCI
24
OPOZICE, EXPOZICE, SUPERPOZICE
Marek Pokorný
Tři nové expozice otevřené Národní galerií v Praze během třinácti měsíců je počin, který zasluhuje poklonu i zvýšenou pozornost. Těch několik pokusů o podstatnější kritiku zaměřených na jednotlivé expozice pominulo z různých důvodů jejich rámec, tedy vztah k institucionální misi Národní galerie, a některé z nich byly jasně zabarveny animozitami vůči personálnímu zaštítění jednotlivých projektů, nebo naopak lehkomyslně zvednutým palcem.
Staří mistři, pohled do výstavy, Národní galerie Praha, Schwarzenberský palác, 2019, foto: Helena Fikerová
O expozicích se tedy již psalo, pochvalně i kriticky, nicméně o tom, co znamenají z pohledu budování muzejního paradigmatu NGP, na jakých (již vyzkoušených či nových) principech jsou vybudovány, jaký typ debat se do jejich podoby promítl či do jaké míry jsou výsledkem individuálních kurátorských strategií, respektive do jaké míry jsou institucionální reakcí na aktuální debaty a potřeby, se jen tak někde nepoučíme. A to ani z informací poskytnutých galerií. Vedle uměleckohistorické perspektivy, logicky převládající v podobných případech, tu stále chybí (čest některým výjimkám) muzejní a institucionální kritika. Dovolím si proto připojit několik poznámek týkajících se právě konstelace, jejímž prostřednictvím tyto tři expozice mluví o recentních ambicích NGP. Poznámky mají obecnější a spekulativní povahu. Za každou z expozic se totiž skrývá nejen spousta práce mnoha lidí, ale také jen těžko vysledovatelný sled rozhodnutí. Veřejně dostupné strategické materiály NGP, v nichž se o expozicích píše, přinášejí jenom obecné charakteristiky typu „vybudování moderních vzájemně se doplňujících stálých expozic atraktivních pro širokou veřejnost a přátelských pro všechny skupiny možných návštěvníků“. Zdůrazněna je multidisciplinarita a interaktivita, respektive potřeba artikulovat internacionální souvislosti dějin středoevropského výtvarného umění. Nezbývá tedy než vyjít z přímé zkušenosti s jednotlivými expozicemi a vyvodit vlastní formulace problémů. Už sám pojem dlouhodobé expozice není nikde alespoň rámcově definován. Explicitně je tak označena jen ta nejstarší, která v Anežském klášteře představuje umění od roku 1200 do roku 1550. V případě nejnovějšího přírůstku otevřeného ve Schwarzenberském paláci
pod názvem Staří Mistři se lze opřít o jednoznačné pojmenování „expozice“ a implicitně na ni vztáhnout nárok na dlouhodobost, u Dlouhého století, které prezentuje umění mezi lety 1796 až 1918, lze vyvodil, že je rovněž zamýšlena jako dlouhodobá, zatímco První republika je výslovně označena za střednědobou. Rozdíl mezi expozicí, stálou expozicí a střednědobou expozicí není nikde objasněn, respektive není řečen, co si pod tím máme v případě NGP představovat. Zda se jedná o distinkce související čistě s předpokládanou délkou trvání, nebo se odlišnost v pojmenování nějak zásadně dotkla příprav koncepce a výsledné podoby jednotlivých expozic, nelze jednoznačně určit. PRVNÍ REPUBLIKA Jistou výjimkou, která umožňuje vztáhnout výsledek k okolnostem vzniku a zaměření expozice, je vystavení celé řady uměleckých děl vypůjčených z dalších institucí v případě První republiky. Trvání této expozice je v tomto případě podmíněno tím, jak dlouho se s jejich absencí domovská muzea a galerie chtějí či mohou vyrovnávat. Dedikace První republiky připomínce stého založení Československa nasvědčuje tomu, že v expozici se spojily dva záměry či dvě institucionální potřeby, tedy prezentace výtvarného umění z období mezi dvěma světovými válkami (dlouhodobá expozice) a speciální projekt k významnému výročí. Interpretace této expozice v kontextu dvou novějších proto vyžaduje jiný výkladový přístup, respektive jiný typ hodnocení. Řekněme tedy, že se jedná spíše o rozsáhlou případovou studii, která prostřednictvím opory v pojmu široce definovaných uměleckých institucí dokázala představit
