ARCHITEKTURA
68
JAK CHÁPEME KULTURU…
Michaela Janečková
Kulturní domy z období socialismu dnes budí pozornost – realizují se výstavní projekty, píší studentské práce, sbírají data. Tento zájem by se dal zahrnout do stále sílícího a někdy mírně povrchního zájmu o architekturu druhé poloviny 20. století. Přinejmenším někteří z mladých umělců či badatelů přemýšlejí také o roli těchto staveb v dnešní společnosti. To před ně staví jiné otázky než jen ty po architektonické formě nebo unikátnosti uměleckých děl integrovaných do architektury domů. Je třeba se také ptát, co tyto stavby společnosti nabízely, sledovat, co rozumíme pod pojmem kultura a jak byla role kultury chápána v posledních přibližně sedmdesáti letech. Pak se otevírá pole nejen historikům architektury, ale také sociologům, kulturním antropologům a etnologům. Právě etnolog Karel Šima upozornil při listopadové debatě nad výstavou Domy kultury v Centru pro současné umění Praha na měnící se role kultury. Jan Wollner v téže debatě na základě četby vydaných deníků Pavla Juráčka zprostředkoval pasáž o účinku architektury jednoho z těchto „paláců“ kultury na své návštěvníky. Účinku, který se jistě od dob poválečných až do let osmdesátých radikálně proměňoval. V diskusi se také ukázala potřeba kulturní dům definovat jako objekt i instituci, jež širokému publiku zprostředkovávala a často dodnes zprostředkovává to, co obecně nazýváme kulturou. Pokud však chceme kulturní dům definovat, narazíme na proměnlivost a rozmlženost názvosloví, a to i v oficiálních směrnicích a příručkách. Mohli bychom se domnívat, že typizační sborníky socialistické éry kulturní domy jasně vymezovaly, ty však zahrnují řadu paralelních zařízení s podobnou funkcí. Když se mladý historik
umění Lukáš Veverka pokusil ve své bakalářské práci o kulturních domech graficky zachytit legislativní rámec a názvosloví kulturních zařízení, musel nepochybně vynaložit dost úsilí a výsledkem byl pro laika poměrně nepřehledný spletenec. Souběžně s pojmem kulturní dům narážíme na závodní, mezisvazové nebo ROH kluby, rudé či osvětové koutky či přímo osvětové domy, popřípadě domy osvěty, dále také cílovou skupinou odlišné armádní kluby či posádkové domy armády. Všechny výše zmíněné druhy kulturních zařízení podléhaly snahám o nalezení ideálních typových projektů, jež by zjednodušily provozní schémata, zajistily hospodárnost vydaných finančních prostředků a v neposlední řadě také poskytly návštěvníkům těchto zařízení očekávaný standard. Česká společnost si dnes pod pojmem „kulturák“ sice vybaví jistý druh architektury a typu programu, pokud se ale zaměříme na formu, nebývá nijak stereotypní. Nakonec je snad jediným společným
