74
ZAHRANIČÍ
PŘESÝPÁNÍ PÍSKŮ V MOMA
Pepa Ledvina
Loni v říjnu se po další z řady expanzí otevřelo Muzeum moderního umění v New Yorku. Výstavní plochy se rozrostly o 30 %, a to především díky tomu, že do sebe muzeum inkorporovalo spodní patra sousedního rezidenčního mrakodrapu od Jeanna Nouvela. Nové prostory pojala MoMa jako příležitost k novému pojetí svých stálých expozic. Za architektonickou podobou (staro)nového MoMA stojí newyorští Diller Scofidio + Renfro, a jestliže temná a těžká fasáda Nouvelova věžáku s motivem diagonálního zkosení na mraky osahávající špici působí v kontrastu s ortogonálním pořádkem Manhattanu spíše expresivně než modernisticky, vládne v útrobách do něho vrostlých výstavních pater světlo a řád. DS+R tak bez nápadných švů navázali na poslední muzejní expanzi a renovaci z roku 2004 od Yoshia Taniguchiho. Na některé kritiky je výsledek příliš krotký, chladný, bez duše, objevují se obligátní metafory shopping mallu, kliniky, sanatoria; sám se řadím k opatrným příznivcům operačních sálů umění, a to zejména tam, kde má tento duch bezduchosti (tak jako v případě MoMA) svoji místně specifickou tradici. Muzeum alespoň uvnitř každopádně více než předtím budí dojem koherentního a přehledného celku propojeného jednotným designem. Nutno ale dodat, že u architektury, která spíš organicky roste a prorůstá členitým tělem jednoho megabloku manahttanské mřížky, než že by vznikla po
modernistickém způsobu ex nihilo, na zelené louce jako ideální konstrukční celek, půjde nutně vždy o přehlednost relativní. Návštěvník, který si chce příležitostně při svém korzování výstavními sály udělat jasno v tom, kde se zrovna nachází, to nebude mít úplně snadné. Dost bylo architektury, předmětem tohoto článku je hlavní tahák revitalizovaného a rozšířeného MoMA – nové stálé expozice. Hned v úvodu je namístě vyzdvihnout hlavní a nezpochybnitelné pozitivum, kterým je o hodně víc místa. Muzeum dlouhodobě trpělo „přelidněním“, které v posledních letech v podstatě znemožňovalo prohlídku nejen Avignononských slečen a Broadwayského boogie-woogie, ale víceméně i toho, co těmto a dalším šedévrům (z hlediska distribuce pozornosti běžného návštěvníky) sekundovalo. Je skvělým zážitkem být v MoMA a nemuset stát ve frontě na obraz. Více místa je i kolem Slečen, nové expozice ale hlavně nabízejí mnohem více než jen prezentaci ikon pánské euroatlantické moderny. Najít sál, který je skoro bez lidí, není aktuálně až zas takový problém.
