76
ZAHRANIČÍ
SMRT SURREALISTICKÝCH MÚZ
Tomáš Klička
Retrospektivy umělkyň spjatých se surrealismem, které v nedávné době proběhly ve velkých zahraničních galeriích, se pokoušejí splatit dluh za omezenou pozornost, jež jim dosud byla věnovaná. Schirn Kunsthalle ve Frankfurtu nad Mohanem nyní připravilo velkou přehlídku tvorby hned 34 surrealistek s názvem Fantastické ženy: Surreální světy od Meret Oppenheim po Fridu Kahlo. Jedná se nepochybně o záslužný podnik, který ale přesto může chvílemi budit i smíšené pocity.
Surrealistky jsou v posledních letech na očích čím dál víc. Francouzka Claude Cahun si už prakticky vydobyla status historické queer ikony. Rozsáhlou monografickou výstavu malířky Dorothey Tanning hostilo nejprve madridské Museo Reina Sofia, odkud loni putovala do Tate Britain. V téže galerii se do poloviny března představuje velkou retrospektivou také fotografka Dora Maar (premiéru si její výstava odbyla v pařížském Centre Pompidou). V příštím roce pak bude Hamburger Kunsthalle hostit reprezentativní retrospektivu Toyen. Na rok 2022 je plánována výstava Meret Oppenheim v MoMA. Přestože šlo v minulých letech v Evropě navštívit několik skupinových výstavy žen-surrealistek (Angels of Anarchy: Women Artists and Surrealism, Manchester Art Gallery, 2009; We are Completely Free. Women Artists and Surrealism, Museo Picasso, Malaga, 2017–18), takto rozsáhlou výstavní rekapitulaci v jedné z předních evropských institucí připravila až kurátorka Ingrid Pfeiffer v domovské Schirn. S vědomím potřeby efektivní propagace vsadila galerie v podtitulu výstavy na nejznámější jména a tvář Fridy Kahlo na plakátech. To se zúročilo i v návštěvnickém zájmu, který výstavu provází od prvních dní. Vedle očekávatelné dvojice z názvu však diváka čeká především dalších dvaatřicet převážně méně známých tvůrkyň. Kurátorka zvolila jednoduché hledisko – identitu. V tomto případě příslušnost k ženskému pohlaví. Koncipování výstavy na základě pozitivní diskriminace není už ničím zvláštním, i když některé z čelných surrealistek
jako Dorothea Tanning, Leonora Carrington nebo Meret Oppenheim by proti takovéto „ghettoizaci“ možná protestovaly. Ženy v dějinách surrealismu figurovaly vždy, jen ne na tak prominentních místech jako muži, a právě surrealismus jako málokterý jiný moderní umělecký směr dovoluje díky paralelně postupující emancipaci psát bohaté dějiny žen-umělkyň v jeho řadách. V hledáčku frankfurtské výstavy se ocitly převážně umělkyně, které přišly do styku přímo s André Bretonem, skupinou kolem něj či související mezinárodní surrealistickou sítí (pokud by tak, hypoteticky vzato, existovala mandžuská surrealistka, jež ale nepěstovala obousměrnou kulturní výměnu s tehdejším Západem, patrně by zůstala mimo rámec výstavy). Umělkyně figurující na výstavě tedy úzce souvisely s mocenskými strukturami surrealismu, jimž dominovali muži, a fakticky se tedy nejedná o „surrealismus bez mužů“. Ostatně i proklamovaná, byť nedodržovaná horní časová hranice výstavy je stanovena smrtí André Bretona na konci šedesátých let. Feministická východiska výstavy neslouží k negativnímu vymezování se nebo démonizaci surrealistů-mužů jako misogynů, ale pomáhají vyzdvihnout to, co se kdesi cestou dějinami poztrácelo. CIZÍMA OČIMA Rozlehlé výstavní sály Schirn jsou zastavěny rudými a fialovými panely, které podprahově posilují erotické čtení mnoha z vystavených děl. Členění výstavy je
