Milk & Honey #46 Němci

Cover art

Jaké to je vyrůstat v jižních Čechách, když jste děvčata z německé rodiny? Sestry Veronika Krabatschová a Kristýna Appel (narozené 1981) vyrůstaly v jihočeském Rožmberku. Z otcovy strany pocházejí z tamní německé rodiny, jedné z mála, co v obci po válce zůstala. Matčina česko-německá rodina žila v Českých Budějovicích a Praze.

Na náš podnět, aby se zamyslely, jestli jim německá národnost něco vnášela do života, se pustily do procházení fotografií z dětství a dospívání. Vybrané kousky pak opatřily komentáři, z nichž je patrné, že to byly nejen vánoční dárky z Rakouska, ale také občasné potíže ve škole, nebo jen překvapení z toho, že v některých chvílích u nich doma zaznívá němčina.

Kristýna s Veronikou vystudovaly Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky České v Českém Krumlově. Kristýna se následně vzdělávala na Kunstuniversität v Linci a Veronika studovala dějiny křesťanského umění na pražské Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Veronika už v Praze zůstala, Kristýna se nakonec usadila v Kolíně nad Rýnem. S touto skutečností ostatně souvisí jediná koláž z jejich „dospělosti“. Obě totiž nadále spojuje sledování stejného německého televizního seriálu: i u nás legendárního Místa činu

Nazvat číslo našeho časopisu pouze „Němci“ od nás není úplně korektní. Historie nás totiž dobře učí, že nesmírnou rozvětvenost minulosti nelze zhustit do jednoznačných pojmenování. O „německojazyčných“ obyvatelích Českých Budějovic (a jejich vztazích s těmi „českojazyčnými“) by tak nejenže jinak referoval středověkář, znalkyně pobělohorského novověku anebo badatelka zaměřená na poslední dekády existence Rakouska-Uherska,či na meziválečné Československo, kdy se národní identity formovaly do podob, jež jsou přinejmenším blízké naší dnešní představě o národech. Jinak než my dnes je ovšem nahlíželi také naši prarodiče a praprarodiče, kteří ještě žili ve městě, kde se mluvilo dvěma jazyky a po náměstí se korzovalo podle národnosti.

Poté, co historii společného soužití (mnohdy bezproblémového, jindy napjatého) ukončilo hrůzostrašné kataklyzma nacismu, války a okupace, genocidy Židů, zamýšleného zničení Čechů a realizovaného vystěhování „Němců“, se společné cesty rozdělily. Přesto na „Němce“ nadále vzpomínáme, mnohdy i proto, že se skrze to pokoušíme pochopit, co se stalo, že to mezi námi dopadlo tak bolestně a nenapravitelně. A právě když takhle vzpomínáme, vždy mluvíme výhradně o „Němcích“. Uvozovky v názvu čísla tak budiž připomínkou, že jsme si vědomi složitosti dějin a neredukovatelnosti minulosti na jedno slovo, národ, etnikum, názor a perspektivu.

V 46. čísle Milk & Honey jsme se zaměřili zejména na stopy, které nám ve městě po německojazyčném obyvatelstvu zůstaly, a na aspekty a momenty dějin, kdy ve vzájemném spolužití Čechů s Němci lze zahlédnout světlejší odstíny, než vrhá temné mračno jeho závěrečné kapitoly. A tématem jsme ho učinili proto, že České Budějovice sice o svých „Němcích“ vědí, ale pozornost jim věnují jen okrajovou. Snad proto, že za první republiky tvořili už jen nějakých 16 % obyvatelstva a poválečný odsun se týkal přibližně stejného počtu (6000) lidí, tedy výrazně menší části obyvatel než v jižnějších částech regionu. Ale možná je to i tím, že ani po sedmi desítkách let (a z toho třech desetiletích bez státní protiněmecké indoktrinace) neumíme řádně vzpomínat. Opravdové vzpomínání totiž znamená snést rozpory minulosti a přijmout nejednoznačnost a nesnadnost obrazu, který před námi vyvstává. Náš časopis tento proces nenahradí. Může ale připomenout něco málo z toho, co bychom součástí takového vzpomínání určitě měli učinit.

Někdy se zdá, že s koncem války všechno skončilo. Není to tak. Ani v následujících dobách němčina v Českých Budějovicích neumlkla. Putovala k nám na vlnách rozhlasového a televizního vysílání, které Budějčáci dychtivě ladili, protože ukazovalo svět za železnou oponou svobodnější a stále zjevněji i blahobytnější. Poznali díky zahraničnímu vysílání západní hudbu, v tehdy mimořádně populárních reklamních blocích hltali zboží, které v našich obchodech chybělo, a spolu s ním i naleštěnou tvář kapitalismu. Snad i vinou pragocentrického vnímání dějin ještě není přikládána váha tomu, jak se na drolení důvěry v socialistické zřízení podílela rakouská veřejnoprávní televize. S postupným rozšiřováním videorekordérů během 80. let k mnoha z nás začala promlouvat v němčině Emanuela, Rocky nebo Terminátor (příznačně ztvárněný svalnatým Rakušanem), klingon ze Star Treku i inteligentní auťák ze seriálu Knight Rider.

Do ulic, restaurací a obchodů se němčina opětovně vlila krátce poté, jen co se na konci roku 1989 otevřely hranice. Začala se psát nová kapitola vzájemných vztahů. Už ale nikoliv vztahů mezi obyvateli jedné země, nýbrž vzájemných návštěvníků nebo obchodních partnerů. Osobně vzpomínám na frontu místních děcek k bočnímu vchodu paláce Včela, kde rakouští Greenpeace rozdávali nálepky proti spuštění jaderné elektrárny Temelín. Byly nádherně vytištěné, některé dokonce zářivými zeleněmi a žlutěmi, nejatraktivnějšími barvami té doby. Nevím, jestli kampaň tehdy splnila účel, neboť nálepky jsme nikam nevylepovali, nýbrž si je brali domů a pečlivě je uschovali.

Vznikají tak nové vztahy, přinášejí nám nové zážitky i nové vzpomínky, které se přidružují k těm starším a zprostředkovaným. Když se vše vydaří, bude jednou toto číslo Milk & Honey jejich součástí.

Moje prababička mluvila německy

Maminka mojí babičky se narodila na samém počátku 20. století. Od svých čtyř let žila v Českých Budějovicích, kde zůstala až do své smrti v roce 1984. Má paměť na ni je pouze zprostředkovaná vyprávěními, fotografiemi a různými osobními věcmi, jimž vévodí několik vskutku sugestivních kardiostimulátorů. Součástí obrazu, který jsem si o své prababičce Marii Malíkové utvořil, je také vyprávění o tom, jak si ještě v 60. a 70. letech minulého století se svými spolužačkami, s nimiž se pravidelně scházela na naší zahradě, povídala převážně německy. Opakovaně mi to vrtalo hlavou. Proč spolužačky z české obecné školy, které v drtivé většině situací s nejvyšší pravděpodobností používaly češtinu, mezi sebou rozmlouvaly „cizím“ jazykem? Zvlášť když se všechny prý považovaly za Češky (jak také ve druhé polovině 20. století jinak, že…)?

Až po čase mi to došlo. Nebo lépe, až po čase mě napadlo, jak si jejich chování zkusit vysvětlit. A toto vysvětlení je prosté: mluvit německy bylo pro těch několik spolužaček z doby před první světovou válkou jednoduše normální. Přesto, že už desítky let žily v jazykově unifikovaném prostředí. Ty ženy spolu mluvily německy zkrátka proto, že spolu mluvily německy vždy. Navzdory tomu, že v mnohých dalších situacích, které nepochybně drtivě převažovaly, mluvily vždy jen česky. Dorozumívat se spolu nejen česky neznamenalo nic víc než jen respektovat situaci, v níž by čeština coby kód působila nutně neúplně, respektive překladově. Bývalé spolužačky tak vlastně pravidelně oživovaly kontext, který odešel s druhou světovou válkou a následujícím dokončením dlouhodobé pečlivé bohemizace českého prostoru.

Němčina pro tyto mluvčí nebyla cizím jazykem a už vůbec ne jazykem nepřátelským, ale jednoduše jen jedním z nepříznakových prostředků běžného dorozumívání. Některé významy vyjadřovaly už rovnou výběrem jazyka. Co to znamená? Byly zkrátka bilingvní. Tak jako po sta -

letí pravděpodobně valná část obyvatel „českých“ Budějovic. Ač se v Budějovické mluvě dodnes dochovala celá řada germanismů zejména lexikální povahy, jako je například mutr, fotr, sichrhajzka, lajntuch, mantl, špitál či rajzovat, strukturně, a tedy ve formě komplementárního vyjadřovacího prostředku, se němčina vytratila úplně. To, co Marie se svými spolužačkami demonstrovala, byla ve své době nejspíš již anomálie.

Vezmeme-li data z celého světa, musíme nevyhnutelně konstatovat, že bilingvismus je u člověka běžný, respektive že monolingvismus neboli koncept mateřského jazyka v úzkém smyslu patří na periferii. Nejen proto, že dítě si jazyk neosvojuje výhradně od matky, ale předně proto, že ve většině světa se k dorozumění prostě běžně používá více jazyků. V některých zemích přitom kompetence mluvčích zahrnuje až více než desítku typologicky různých systémů. Něco jako kdybychom běžně přepínali mezi angličtinou, francouzštinou a třeba finštinou. Volba konkrétního jazyka je přitom dána situačně, tj. prostředím a funkcí, hovoříme-li o mluvené formě. A multilingvismus, jak ukazuje případ mé prababičky a jejích kamarádek, byl pravděpodobně i převažujícím a dlouhodobým statem quo také v Budějovicích, kde byla distribuce obou dominantních jazyků dlouhodobě podmíněna především funkčně – na úřadě stejně jako u pekaře se mluvilo německy, doma pak česky. Nešlo samozřejmě o jev plošný, ale jistě o jev normální.

Co je však na jazykovém chování mé prababičky nejpozoruhodnější? Jednoznačně to, že v Českých Budějovicích ještě daleko ve druhé polovině 20. století zůstávali lidé, pro něž němčina či čeština nebyly vůbec prostředky identifikačními, nýbrž jen a jen komunikačními, dorozumívacími. A jaké si z toho vzít ponaučení? Jednoduché. Identitní politiky operující s jazykovým managementem jsou principiálně falešné. Jazyky zkrátka neslouží k tomu, abychom si nerozuměli, ale přesně opačně.

Budweiser, wie hast du dich?

V Encyklopedii Českých Budějovic se nacházejí tři hesla pod názvem Budweiser. Jak uvádí jejich autor Robert Sak, liší se významem. Nejprostší je německé označení pro českobudějovické pivo. Druhé Budweiser znamená obyvatele Českých Budějovic, tedy spisovně Budějovičana, resp. místně Budějčáka. Třetí význam je složitější. Podle Saka se jedná o „specifické pojmenování obyvatele Českých Budějovic z 19. století, jehož vlastenecké smýšlení se více než příslušností k etnickému, národnímu či jazykovému společenství vymezovalo vztahem k městu“ (srov. rozhovor na str. 10). Sak zdůrazňuje, že takový Budvajzr stejně jako Prager, Brünner či jiný - er byl „vyznavačem jakési lokální odrůdy zemského vlastenectví“.

Vzhledem k tomu, že šlo tedy o příslušnost k dané lokalitě bez akcentu na etnický původ a jeho zastánci „vyznávali myšlenku harmonického soužití česky a německy mluvících obyvatel ve městě“, daná identita byla otevřená rovněž pro místní židovské obyvatele, kteří mluvili německy, případně česky, byť mezi souvěrci s příměsí židovských slov. Dokonce by se dalo říct, že pokud se nepřiklonili později k sionismu, pak právě tato lokální identita takříkajíc zbyla právě téměř pouze pro ně. Od počátku 60. let 19. století totiž podle Saka začal Budweiser v souvislosti s politizací veřejného života „ustupovat nacionálně orientovanému Němci a Čechovi“. V židovském kontextu je dobře doložená identita Budvajzerů , tedy Budějčáků například na stránkách časopisu židovské mládeže Klepy v letech 1940/1941, jak jsem již byl uvedl jinde ve spojení s textem Arnošta čili Erny Neubauera (1924–1942) Píseň budějováckých darebáků, v níž se přímo slovo Budějčák objevuje (blíže ukázka z písně v Milk & Honey č. 43, s. 31).

Robert Sak na základě odborné či popularizační literatury upozorňuje na fakt, že pozůstatky této lokální identifikace se projevovaly rovněž v jazyce. Specifická místní němčina, tzv. Budweiser Pemmisch-Dajtsch byla daná česko-německými kontakty, tj. též okolní nářeční situací. Koneckonců stopy budějcké němčiny lze nalézt v germanismech, které se vyskytují pouze v Českých Budějovicích a okolí jako: lokáč („velká louže, která zřídka vysychá“; podle jedné z hypotéz z jihoněmeckého die Lacke „louže“, zřejmě z nářeční výslovnosti Locke), pulin (k ) a („ženské přirození“; podle předchozího „hanlivé označení ženy“; z nářečního slovesa pullen

„močit“), rozšířenější šajska („podprsenka“; snad z něm. schießen „střílet“ podle elastického zapínání), šorna („hrablo na sníh“; od slovesa scharren „hrabat na hromadu“ v nářeční podobě schorren), rozšířenější vajdlink / vajlink („mísa na zadělávání těsta“; „lavór“; z jihoněmeckého Weidling/ Weitling) a zřejmě podle slovotvorby i kolostav (der Fahrradständer „stojan na kola“). Jejich lokální specifikum je však rovněž pro místní obyvatele – na rozdíl od pikadoru či cmundy – méně zjevné. Na jazykové prolnutí s židovskou komunitou nepřímo odkazuje místní rodák Götz Fehr ve své knize Fernkurs in Böhmisch (Rychlokurz české němčiny; 1977), když v budějcké němčině dokládá mnohá židovská slova jako například (Kalle „manželka“; Kelef „pes“, Schikse „nežidovská dívka“ či Schabbesdeckel „větší zdobný dámský klobouk“, původně „jarmulka“, resp. také „cylindr“).

Zvláštní kapitolu představuje budějcká toponomastika, tedy pojmenování ulic, čtvrtí apod., která jsou dobře popsána v knize Daniela Kováře a Pavla Koblasy Ulicemi města České Budějovice (1997, resp. 2005). Jako pozůstatek po Budvajzerech lze snad vnímat dnes již pouze

lidové pojmenování ulice U Černé věže jako Sterneckova (dříve Sterneckgasse), které v letech 1875–1945 bylo oficiálním názvem. Pojmenování bylo aktem úcty vůči dlouholetému významnému purkmistrovi Františku Eusebiu Daudlebskému ze Sternecka (1750–1815). Tato komunikace prošla vůbec nejproměnlivějším pojmenováním ve městě. Jmenovala se mj. také Židovská podle původních obyvatel, po roce 1945 UNRRA podle zahraniční mise či Stalingradská/ Volgogradská podle bitvy, Václava Kopeckého podle ministra informací po roce 1945, a dokonce i podle biskupa J. V. Jirsíka Kromě dávného pojmenování Židovská dodnes existuje další ulice tehdejší národnostní menšiny ve městě Česká ( Böhmgasse / Pöhmgasse). Jak dokládá Kovář a Koblasa, ulici Rybní (Fischgasse/Fischergasse), v níž se nacházela velká kolonie rybářských domků, místní česky říkali Fiškostna. Ulice však ustoupila silnici a domu kultury ROH v 50. a 60. letech a dnes je již zaniklá. Pěkný příklad českoněmeckých kontaktů představuje název dříve vsi, dnes již čtvrti Mladé. Názvy Lodus a Ladans, jejichž prvotní podobou bylo Ladem, se vysvětlují jako nepochopení slovanského: v Mladém. Ves Haklovy Dvory, tedy Hackelhöf odkazuje k příjmení majitele Hackel „Sekyrka“, které ve formě Hakl lze najít v jižních Čechách dodnes. Z židovskoněmeckých kontaktů lze zmínit neoficiální název kavárny Savoy jako Kagoi (tj. Kein Goi „žádný Nežid“), jenž vtipně odkazoval na fakt, že do ní podle Fehra ve větší míře coby místní Budvajzři docházeli také sekularizovaní odpadlíci od židovské víry.

I přes ideologické parní válce 20. století, jež naše předky a nás samé přejely několikrát tam a zase zpátky, tj. vyvražďovaly, vyháněly, vykořeňovaly, vymývaly mozky, morálně podrývaly, ale i zocelovaly, se v některých rodinách tato identita udržela. Pod tíhou turbulentního 20. století způsobil jazykový a kulturní mix jednotlivcům i celým rodinám mnohá příkoří, zanechávající jizvy rovněž v myslích potomků. Na druhou stranu rovněž nabízel praktické výhody či intelektuální radosti, neboť jak na sobě samém dokládá ve svých pamětech budějcký rodák Norbert Frýd, člověk nebyl omezen znalostí pouze jedné kultury. Identita Budvajzra, resp. Budějčáka, je tak dodnes přítomná v povědomí budějckých rodin, které se spíše vnitřně než veřejně hlásí k rakousko-uherskému dědictví českému, německému, případně i židovskému. Inspirován Budweiserem Götzem Fehrem a dále výzkumy Marie Janečkové a Aleny Jaklové začínám a končím prolnutím němčiny Wie geht es dir? a češtiny Jak se máš? budějckou zdvořilostní frází: Budweiser, wie hast du dich?

Německé reálné gymnázium a učitelský ústav v dnešní Jeronýmově ulici na staré pohlednici, nároží bylo vybombardováno na jaře 1945, dnes zde stojí budova Jihočeské univerzity.

Německé básně o Českých Budějovicích

WEB KOHOUTIKRIZ.ORG AUTORŮ JANA MAREŠE A IVO KAREŠE Z JIHOČESKÉ VĚDECKÉ KNIHOVNY V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZAHRNUJE NĚKOLIK TISÍC ÚDAJŮ O ŠUMAVSKÝCH AUTORECH PÍŠÍCÍCH NĚMECKY, JEJICH TEXTY ČI UKÁZKY Z TEXTŮ V PŘEKLADECH JANA MAREŠE DO ČEŠTINY. (BÁSNĚ JSOU ZDE UVEDENY ROVNĚŽ V ORIGINÁLE.) NA WEBU JSOU K DISPOZICI MEDAILONKY AUTORŮ, DOBOVÉ FOTOGRAFIE A NASKENOVANÉ DOKUMENTY. STRÁNKY KOHOUTÍHO KŘÍŽE BYLY OCENĚNY NAPŘ. MINISTREM KULTURY ČR. JAKO PŘIPOMÍNKU TOHO, ŽE BUDĚJOVICE PATŘILY V MINULOSTI TAKÉ NĚMECKY MLUVÍCÍM SPOLUOBČANŮM, PUBLIKUJEME DVĚ NĚMECKÉ BÁSNĚ SPJATÉ S JIHOČESKOU METROPOLÍ. ZA VÝBĚR DĚKUJEME ZAKLADATELŮM KOHOUTÍHO KŘÍŽE IVU KAREŠOVI A JANU MAREŠOVI, KTERÝ JE ZÁROVEŇ AUTOREM PŘEKLADŮ.

připravil: štěpán balík, foto: kohoutí kříž poezie

7

Rosa Tahedlová (1917–2006)

pocházela z Dobré na Šumavě (Guthausen). Měšťanku absolvovala ve Volarech. V ČB se věnovala učitelskému studiu. Učila do roku 1946 na různých místech Šumavy. Po roce 1946 sice nebyla odsunuta a mohla zůstat v rodné vsi, ale pracovala jako lesní dělnice. V roce 1964 se mohla vystěhovat do Spolkové republiky Německo. V důchodu se věnovala psaní textů spjatých s jejím rodným krajem a mládím. Zemřela v bavorském Chamu. Básně psala nejen spisovnou němčinou, ale rovněž v šumavské němčině. Přítomná báseň je literární vzpomínkou na dobu jejího českobudějovického studia.

BAUM DER ERINNERUNG

Baum der Erinnerung, sing dein altes Lied, wenn deine Zweige sich im Winde wiegen, und jedes Blatt ein Bild des Lebens trägt vom Schicksal meisterlich darauf geschriebenmit hellen Farben in der Jugendzeit; mit grauen Schatten wohl auch manches Jahr, mit kräftgem Strich des Schicksals im Zenit und leisen Tönen bald dem Endziel nah. Baum der Erinnrung! Tröstlich dünkt es mich, kein Blatt ist leer, darauf das Schicksal schrieb.

Baum meines Lebens! Frühlingsblütenschwer reckst du dich jung in ungestümem Drang, zeigst mir die graue Stadt am Moldaufluss: den düstren Turm, den Dom, den weiten Platz, das Deutsche Haus, Theater, Schule, Kloster; den Lindenduft der Krummauer Allee, den Schöninger im Abendlicht verdämmernd, den Stadtpark in Kastanienblüten schwer, den Ton der Perner Glockenstimmer vor den Mauern, den Bummelpfiff im Laubengang am Platz. Jasminduft auf der Schützeninsel spür ich wie einst beim ersten Treffen dort im Mai, ein ängstlich Zagen in Maturateagen leis, ein Abschiednehmen aus dem Freundeskreis.

Baum meines Lebens in der Sommerreife voll Kraft und Mut, die Zukunft wohl zu wagen. Als Junger unter jungen Menschen stehn, in Kinderaugen Freude leuchten sehn. Mit Schaffenskraft erfüllen jede Stunde, Begeistrung spspüren in der Freunde Runde.Doch dann im Krieg, in Not und Leid, in einer gnadenlosen Zeit. sah ich den frohen Bilder wild verwehn, im Strom der Tränen untergehn.

Nun ist es Herbst – und mein Erinrungsbaum wiegt seine Zweige sachte wie im Traum. Wenn langsam nun die Blätter fallen, ist es doch tröstlich, dass auf ihrem Grund die guten Bilder sich zu mir herneigen, noch einmal in Erinnrung hell erstrahlen, bis sie verwirbeln fern im Nebelreigen.

STROM VZPOMÍNEK

Strome vzpomínek, znovu zdávna zníš, vítr kolébá tvoje větve dosud a každý list barvami života mistrnou rukou nadechl sám osudjasem a třpytem za mých mladých let a rok za rokem lecjaký ten stín, silná čára se lomí v zenitu a ztichá níž, jak schází do rovin. Strome vzpomínek! Tišíš napořád mou trýzeň, osud sotva stačil psát.

Strome života! Květem obtěžkán kypíš jarem a každým rokem zas mi přivoláváš zdi města dvou řek: Černou věž, katedrálu, širý rynk, Německý dům, divadlo, školu, klášter; vůni lip na Krumlovských alejích, obrys Kletě v červáncích soumraku, svíce kaštanů v parku Na sadech hlas Pernerových zvonů nad hradbami, ozvěny korza z náměstí při podloubích. Jasmíny na Střeleckém ostrově voní jak o té první schůzce v máji. A toho strachu z našich maturit, víc než pak z loučení, času se rozejít.

Strom života dál za letního zrání: těch sil a odvahy, té střídy každodenní, jen mládí umí tolik uvěřit té záři v dětských očích, citem žít těch tvůrčích plánů, toho rozechvění v okruhu přátel, kteří si tě cení. A potom válka, zkáza zas a zas, nouze a bolest, nelítostný čas dál nesl nás jak temný kalný proud a v slzách dal se všemu rozplynout.

Strome vzpomínek, tichneš s podzimem, tvé větve kolébá však nadále ten sen. Byť pomalu nadchází listopad, je útěcha v tom, že se ke mně snáší i všechno dobré, zářící a ryzí, co v paměti se třpytí odevšad, než zavíří a v chladu mlhy zmizí.

Jakob Fried (1856 – snad 1944)

se narodil v Kolodějích nad Lužnicí (Kaladey). Po studiích v Českých Budějovicích působil jako učitel židovského náboženství nejdříve v Táboře, od roku 1900 v Českých Budějovicích a od roku 1932 v Praze. Často publikoval v místním časopise Budweiser Zeitung. Za války byl pravděpodobně transportován do terezínského ghetta (údaj o místě narození na transportním dokumentu chybí a příjmení Fried bylo početné). Zde v pokročilém věku umírá. Báseň o bludném kameni Der Irrstein in Budweis působí rozverným dojmem a vyzařuje z ní snaha pobavit, psal ale i texty na vážnější notu.

DER IRRSTEIN IN BUDWEIS

Kommst aus der Schenke du bei Nacht, Nimm vor dem Irrstein dich in Acht, Sonst gehst du hin, sonst gehst du her Und triffst nachhause nimmermehr.

Voll Ungeduld erwartet dich Die treue Gattin sicherlich Und weint die Augen sich heraus, Wenn du nicht kommst zur Zeit nach Haus.

Die ganze Nacht schläft sie nicht ein, Sie ächzt und stöhnt voll Schmerz und Pein, Empfindet bitt're, herbe Qual, Verwünscht ihr Leben tausendmal.

Du aber weilst mit frohem Sinn Schon wieder in der Schenke drin, Bis dich der Hausknecht morgens früh Nachhause schleppt mit vieler Müh'.

Aufs Bett fällst du der Länge nach Und wirst am Nachmittag erst wach, Fühlst dich recht katzenjämmerlich, Im Kopfe brummt 's dich fürchterlich.

Ein kramphaft Gähnen plagt dich sehr, Ein starker Brechreiz noch viel mehr, Das Schlimmste aber ist -- o Graus -Der Gattin Predigt bleibt nicht aus.

Du hältst dir zwar die Ohren zu, Doch das verschafft die keine Ruh; Der Gattin Stimme ist so schrill, Dass nichts dagegen helfen will.

Und stundenlang wirst du genannt Der ärgste Lump im ganzen Land. Verzweifelt und voll Ungeduld, Schiebst auf den Irrstein du die Schuld.

Du sagst zu ihr in einemfort Ganz kleinlaut nur dies eine Wort: "Der Irrstein, der ist schuld daran, Dass man nach Haus nicht treffen kann."

BLUDNÝ KÁMEN NA BUDĚJOVICKÉM NÁMĚSTÍ

Kráčíš-li v noci z hospody, mohou tě potkat nehody. Bludný kámen a mlha k tomu, Prostě nenajdeš cestu domů.

Zatímco doma jistojistě je věrná žena na svém místě, mohouc si oči vyplakat, že se ti něco stalo snad.

Celou noc oka nezamhouří, s pláčem a steny v loži bouří nepřestávajíc lkát, když klne žití tisíckrát.

Ty zatím sedíš nad sklenicí a dáš si až tak zrána říci, že posluha tě, člověče, vší silou domů odvleče.

Z peřin, kams padl, se pak vsedě pozvedneš dlouho po obědě, a že ti duní v makovičce! Inu, právě jak po opičce.

A zívání že konce není? Horší, že je i na zvracení a to nejhorší nakonec: žena má slovo -- to je věc!

Snažíš se sice druhým uchem všechno, co káže, pustit vzduchem; ten jekot má však taký zvuk, že bubínek by tobě puk'.

Málem tě po dvě hodiny vyobcovává z rodiny, a tak, bys vinu shodil s ramen, svedeš všecko na bludný kámen.

Pomysli jen na zadní vrátka a hlesni zticha, taky zkrátka: „Bludný kámen je vinen tomu, že včera netrefil jsem domů!“

Budvajzři měli malý zájem o to, co „národní vůdci“ považovali za důležité

„ES GIBT DREI NATIONEN IN SÜDBÖHMEN, NÄMLICH DEUTSCHE, TSCHECHEN UND BUDWEISER.“ (V JIŽNÍCH ČECHÁCH JSOU TŘI NÁRODNOSTI, A SICE NĚMCI, ČEŠI A BUDVAJZŘI.) TAK SE O OBYVATELÍCH ČESKÝCH BUDĚJOVIC MLUVILO MEZI ŠUMAVSKÝMI NĚMCI JEŠTĚ NA POČÁTKU 20. STOLETÍ. KDO TO ALE TI BUDVAJZŘI BYLI? CO JE CHARAKTERIZOVALO? V PŮVODNÍM ROZHOVORU PRO MILK & HONEY NÁM NA TYTO, ALE I NA ŘADU DALŠÍCH OTÁZEK K ČESKO-NĚMECKÝM VZTAHŮM V PRŮBĚHU 19. A 20. STOLETÍ ODPOVÍDAL AMERICKÝ HISTORIK JEREMY KING, KTERÝ O BUDVAJZRECH NAPSAL ROZSÁHLOU KNIHU.

Předpokládám, že v Budějovicích jste už někdy byl. Asi i několikrát. Bylo to jen kvůli vašemu historickému výzkumu, nebo máte k místu nějakou jinou vazbu? Zaujalo vás třeba i samotné město a jeho obyvatelé, nebo pouze jeho historie? Poprvé jsem Budějovice navštívil na podzim roku 1986 spolu s jedním kamarádem z Prahy, který mi navrhl, abychom během několika dní prozkoumali jižní Čechy.

Přespali jsme na studené lavičce v parku na Hluboké, pak jsme se vydali do Budějovic a odtud pokračovali, pokud si dobře vzpomínám, do Krumlova. Byla to taková švejkovská anabáze, ale bez rumu a ne v době horké, ale studené války.

O několik let později, když jsem byl doktorandem historie na Kolumbijské univerzitě, jsem se rozhodl vrátit. Hledal jsem město, kde by se odehrával česko-německý konflikt v každodenních mezilidských stycích.(Dalším zvažovaným místem byla Jihlava.) V projektu jsem původně počítal i se slovinsko-německým Mariborem (Marburgem an der Drau v jižním Štýrsku) a maďarsko-německou Šoproní (Ödenburgem v západním Maďarsku). Jakmile jsem ale začal psát, uvědomil jsem si, že prozkoumat národní konflikt za celé století, byť jen v jednom městě, je na knihu docela hodně. Další dva případy jsem tedy vypustil. Nemám žádné české, německé nebo rakouské předky a také žádné osobní vazby k českým zemím. Začátek 90. let, kdy po rozpadu sovětského systému doznívala v Čechách sametová revoluce, jsem si v Českých Budějovicích skutečně užil. Obzvlášť vstřícní a nápomocní mi tehdy v mém projektu byli Jan Mareš, vedoucí regionálního oddělení Jihočeské vědecké knihovny, a také historik Robert Sak, který tehdy vyučoval na nově založené Jihočeské univerzitě.

Doufám, že do Budějovic opět někdy zavítám, abych viděl, jak je více než třicet let liberalismu, či lépe neoliberalismu změnilo. V posledních letech ale mé studijní cesty směřovaly do Vídně, Prahy, Brna a různých menších měst na Moravě – v souvislosti s novějším projektem zkoumajícím formální právní rozhodování císařského Rakouska, kdo je Němec, kdo Čech, jak by do těchto kategorií mohli zapadnout Židé atd.

V knize Budweisers into Czechs and Germans píšete o několika různých identitách obyvatel města mezi lety 1848–1945. Lidé se tehdy mohli považovat za Čechy, Němce anebo za Budvajzry (Budweisery). První dva pojmy jsou jasné, ale co znamená ten třetí? Dnes už mu totiž v Budějovicích rozumí asi jen ti, kdo se zajímají o historii města. Obyvatelé města 2. poloviny 19. století považovali Budvajzry za třetí národ nebo národnost odlišnou od Němců a Čechů. Toto vtipné pojmenování je vlastně nepřesné. Budvajzři totiž národní nebyli. Nacionalizačním trendům se spíše bránili, chápali sami sebe a další lidi mnohem výrazněji podle jiných, nenárodních kategorií. Záleželo jim spíše na náboženství, na povolání nebo na tradičních „stavovských“ distinkcích. Nebo spíš jim nezáleželo tolik na národnosti jako na společenské třídě. Nebo se možná jen starali o rodinu a přátele a měli pramalý zájem o to, co bylo „národními vůdci“ a nacio-

nalizovaným tiskem a institucemi veřejného života považováno za důležité.

Jiným způsobem, jak se k vaší otázce postavit, je zpochybnit, zda jsou tehdejší pojmy „Čech“ a „Němec“ pro dnešní lidi skutečně jasné. Ve své knize o Budějovicích sleduji dramatické a opakované změny významu těchto dvou slov mezi 40. lety 19. století a 40. lety 20. století. Jak sílila národní hnutí, měnily se státní hranice a režimy a zuřily dvě světové války, měnil se jejich socioekonomický význam, umístění na politických spektrech, důsledky ohledně výběru jazyka a politických loajalit, vzájemný vztah atd.

Lidé se odlišují od ostatních tvorů konceptualizací minulosti před vlastním narozením a budoucnosti po vlastní smrti. Často si však do minulosti a budoucnosti promítáme (nebo vnucujeme) svou přítomnost. Dnešní češství se radikálně liší od češství před 150 lety. Národnost, národní společenství, nacionalismus, nebo jak bychom mohli pojmenovat určitý soubor politických legitimit, jsou proměnlivý, neustále se vyvíjející, zásadně historický fenomén. Budějovická historie mezi 40. léty 19. až 40. léty 20. století nám dobře umožňuje sledovat vývoj dvou národností. Také proto, že vysoce gramotná, sebedokumentující společnost a konkurenční zápas mezi národními hnutími o stejné jedince učinily změnu viditelnější, zatímco národnostně nevyhraněná monarchie omezovala národní hnutí stále méně.

V jakém vzájemném poměru tyto identity vlastně byly a jak ovlivňovaly život města? Byly jen záležitostí politických reprezentací nebo měly i svou kulturní nebo třeba každodenní rovinu? Koexistovaly spolu nebo spíš soupeřily?

Ve 40. a 50. letech 19. století bylo češství a němectví poměrně „úzkým“ jevem. Mnoho lidí o ně jevilo jen malý zájem, zvláště pokud byli chudí. Ale národní hnutí tvrdě pracovala na tom, aby se stalo pro stále více lidí relevantní – zejména pro ty z nich, kteří mohli volit. Rozvoj všeobecné gramotnosti, který nastal v důsledku povinného základního vzdělávání, současně vyvolal otázku: pokud se má dítě v Budějovicích naučit číst a psát, tak v jakém jazyce nebo jazycích by to mělo být? Od 90. let 19. století byly nejen volby, zápisy do škol a otázka ve sčítání lidu ohledně „obcovací řeči“ chápány jako národnostně důležité.

August Zátka a další čeští představitelé ve městě se snažili přesvědčit (nebo přímo donutit) česky mluvící obyvatele všech vrstev, aby nakupovali potraviny v českých obchodech, četli české noviny a pili české pivo. Svůj ke svému! „Budvajzerská“ národnostní lhostejnost, dvojjazyčnost, česko-německé smíšené sňatky a vlastní zájmy však přetrvaly, a to i navzdory tomu, že v různých okamžicích – například během nacistické okupace – požadavky na loajalitu k národu výrazně zesílily a „zhoustly“.

V Budějovicích je dnes z politických aktérů doby všeobecně připomínán především reprezentant Čechů August Zátka. Jeho socha příznačně stojí na nádvoří radnice, a symbolicky tak dokládá opanování německé radnice Čechy po roce 1918.

překlad: jiří ptáček rozhovor

Zasloužil by si naši pozornost ještě někdo? Proč je v naší kolektivní paměti zrovna Zátka, a navíc jen velmi slabě?

Před dvaceti lety jsem napsal článek o jiné významné budějovické osobnosti, která dnes žije ve veřejném prostoru v podobě sochy: o Vojtěchu/Adalbertu Lannovi. Ten až do smrti v roce 1866 přispíval německým i českým organizacím a je dobrým příkladem Budvajzra. Poté, co byl bezpečně mrtev a nemohl už k tomu říct svoje, se ho Němci i Češi usilovně snažili získat pro své konkurenční cíle. V meziválečném Československu byly některé sochy Němců z veřejných míst ve městě odstraněny, ale Lanna zůstal coby Čech. Pak ho nacisté znovu prohlásili za Němce. Po roce 1948 ho však Sověti a jejich místní spojenci zřejmě odmítli jako představitele buržoazie. Stavěli pomníky Lenina či Marxe. A Marxe určitě ne proto, že by byl Němec. Po roce 1989 ale Marx i Lenin přišli o přízeň, zatímco Lanna se vrátil. Má pořádně tuhý kořínek! Zdá se, že Lanna byl občansky založeným člověkem se značným organizačním talentem. Totéž lze říci o Zátkovi a také o biskupu Jirsíkovi. A možná i o dlouholetém německém budějovickém starostovi Taschekovi – i když o něm jako o trojrozměrné osobnosti pro mě bylo dost těžké něco zjistit. Možná, že Lanna, Zátka, Jirsík i Taschek byli v soukromém životě příšerní lidé. Jan Mareš a další budějovičtí občané odvedli v posledních desetiletích úžasnou práci v dokumentaci místních nadaných, lidských či hrdinsky jednajících osobností –mužů i žen, Němců i Čechů, křesťanů i Židů. Moderní doba v Budějovicích byla tragicky pohnutá: město zažilo násilné otřesy v letech 1848, 1914–18, 1938–48 a 1968. Téměř každý Němec byl odsunut a téměř každý Žid (jak ho definovali nacisté) byl zavražděn, případně vyhnán do exilu. Osudy těchto lidí se odvíjely různě a z velké části mimo jejich vlastní kontrolu. Ve své budějovické studii jsem se pokusil pouze o vytvoření celkového obrazu. Na biografie bych potřeboval více času a jiné nadání.

Zaklínat se národní identitou je dnes ve středoevropském kontextu opět velmi populární. Děje se to, i když víme, k jakým koncům to může vést. Mohla by být pozitivním konkurentem těchto aktuálních společenských procesů tzv. místní identita? Namísto vynášení „pozitivních“ a „negativních“ soudů jsem se snažil pochopit, jak lidská odlišnost a konflikty vedly v Budějovicích k důsledkům, které téměř nikdo nechtěl a neočekával. A pochopit minulost bylo těžké! Zápasím-li ale o porozumění minulosti, jak bych mohl doufat, že předpovím budoucnost? Nacionalismus lze považovat za formu politické legitimity – za páku, jak přimět lidi, aby něco dělali. Jeho cíle však mohou být různé, od osvícených až po zcela zvrácené. Právě teď jsme svědky jakési nadnárodní, postsovětské „identity “, která mnoho Čechů inspiruje k pomoci ukrajinským uprchlíkům a k materiální i morální podpoře ukrajinských vojáků, bojujících za zachování nezávislosti své země. Místní identita také nepochybně hraje svou roli. Jediné, co nabídnu jako odhad, je, že dnešní velké politické výzvy vyžadují kolektivní, globální reakce – a místní rozměr těchto reakcí v tom sehraje zásadní význam.

V městské knihovně je hned několik výtisků vaší knihy. A vypadá to, že jsou čteny. Stránky jsou potrhané, polité kávou a plné tužkou podtržených vět. Je pro historika důležité, aby byl čten?

A kdo ho má vlastně číst?

Děkuji za zprávy o užívání až nadužívání mé knihy v jejím duchovním domově. Přál bych si, aby kniha Budweisers into Czechs and Germans vyšla v češtině. S talentovaným překladatelem Petrem Justinem jsem v roce 2002 spolupracoval na vydání jejího úvodu v Jihočeském sborníku historickém. Do cesty se mi ale postavily jiné projekty, a tak mé podrobné vyprávění o tom, jak se Češi stali dnešními dědici Budvajzrů, zůstalo dodnes dostupné pouze v angličtině. Občas mi chodí emaily od čtenářů, někdy i z Budějovic. Jednou jsem dostal nadšený dopis od právníka z Itálie, který právě vyhrál soudní spor s americkým sládkem piva Budweiser – s pomocí mé knihy. Takové chvíle jsou odměňující. Jenže napsat čtivou historii je těžké. Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Listopád od Aleny Mornštajnové jsou mnohem působivější než cokoli, co jsem napsal. Stejně tak „neapolská“ série Eleny Ferrante, soustředěná kolem dvou žen v jižní Itálii od 40. let minulého století až někam k roku 2010, nebo Vlastivědné muzeum Siegfrieda Lenze. Byl bych rád, kdyby jednoho dne nějaký prvotřídní romanopisec využil mou knihu, aby prostřednictvím své fikce přiblížil to, jak to možná „skutečně bylo“ v určité době a na určitém místě. Simon Mawer je Brit žijící v Itálii. Jeho Skleněný pokoj o vile a rodině Tugendhat v meziválečném Brně se ale zdá být úspěšný v zachycení čehosi opravdového. Zdá se, že Mawer čte historii… V PŮVODNÍM ZNĚNÍ ČTĚTE ROZHOVOR NA WEBOVÝCH STRÁNKÁCH.

JEREMY KING

Historik zaměřený na dějiny střední a východní Evropy po roce 1840 se narodil v roce 1963. Doktorát na Kolumbijské univerzitě završil studií Loyalty and Polity, Nation and State. A Town in Habsburg Central Europe, 1848–1948, v níž sledovaná témata představil na příkladu Českých Budějovic. Na ni později navázal knihou Budweisers into Czechs and Germans: a local history of Bohemian politics, 1848–1948 (Princeton University Press, 2002). V současnosti je profesorem dějin na Mount Holyoke College v Massachusetts.

JE OTÁZKOU, JESTLI TZV. ČESKOBUDĚJOVICKÝ PAKT MOHL BÝT VZOREM PRO USPOŘÁDÁNÍ ČESKO-NĚMECKÝCH VZTAHŮ NEJEN V NAŠEM MĚSTĚ, ALE I JINDE V ČESKÝCH ZEMÍCH. RAKOUSKO-UHERSKÁ MONARCHIE SE VŠAK ROZPADLA DŘÍVE, NEŽ JSME TO MOHLI ZJISTIT.

Snahy o lokální národnostní vyrovnání mezi Čechy a Němci v Budějovicích lze datovat již od revolučního roku 1848 a určitým způsobem fungovalo v politické, kulturní a hospodářské oblasti ještě v 60. letech a začátkem 70. let 19. století. Na radnici působili vedle německých i čeští zá-

Návrh představitele místních Čechů se skládal z celkem dvanácti základních osnov, vycházejících z vytvoření národnostních katastrů a upravujících politické a částečně i kulturně společenské podmínky vzájemného soužití obou národností ve městě. Počítal s oboustran -

Zemský poslanec a předák budějovické českojazyčné komunity August Zátka (1847–1935) na kresbě Maxe Švabinského.

stupci a také řada zdejších spolků sdružovala členy obou národností. Následovalo období vypjatějšího nacionálního boje, což bylo ovlivněno na jedné straně vnitřní politickou situací v českých zemích, na straně druhé národnostní radikalizací budějovických politických elit vzhledem k růstu počtu obyvatel české národnosti ve městě.

Jako vůdčí osobnost působil na přelomu 19. a 20. století na české straně August Zátka, na té německé pak Josef Taschek (od června 1907 starosta Budějovic). Zátkovi se podařilo při volbách do obecního zastupitelstva v listopadu roku 1906 dostat po dlouhé době zástupce Čechů znovu na budějovickou radnici. Ještě v průběhu listopadu téhož roku předložil Zátka na schůzce českých a německých činovníků Pamětní spis, který se týkal úpravy národnostních poměrů v Budějovicích zemským zákonem. Tím vlastně odstartoval zhruba osmileté období jednání o česko-německém vyrovnání na lokální úrovni, které vstoupilo do povědomí veřejnosti pod názvem Českobudějovický pakt.

nými ústupky a zavedením nové politické kultury v práci samosprávných orgánů. V zastupitelských sborech mělo dojít k úpravě jazykové otázky a zvýšení počtu českých zaměstnanců a úředníků městské správy. Němcům se naopak slibovalo například zastoupení ve zdejší obchodní a živnostenské komoře, kterou od roku 1883 ovládali Češi, a garantoval se jim podle určitého klíče počet mandátů v zastupitelstvu i při předpokládaném zvyšování české majority ve městě. Neřešila se tím pádem možná demokratizace volebního systému do obecních zastupitelstev.

Velká pozornost byla věnována školské problematice, kde Zátka usiloval o zásadu, aby se dítě zapsalo na takovou školu, jejíž vyučovací jazyk bezpečně ovládá. Navrhoval rovněž rozdělit místní školní radu na českou a německou, z nichž každá by si hradila provozní náklady školních zařízení z vlastních finančních prostředků.

První kolo oficiálního jednání Zátky a Taschka se odehrálo na vídeňské půdě již 17. ledna 1907 a účastnil

se ho ministerský předseda Beck, ministr vnitra Bienerth a český ministr krajan Pacák. Taschek nakonec po určitém váhání souhlasil s možností dalšího jednání. Podmínil ho ale novým rozpracováním navrhovaných osnov a samozřejmě projednáním v příslušných výborech politických stran. Prostřednictvím prvních tiskových zpráv pronikla celá záležitost na veřejnost a odstartovala nečekanou kampaň v rámci celého českého území. Drtivá většina českých novin včetně těch lokálních zaujala k celému projektu odmítavé stanovisko a ani německá strana se ve zjitřené politické atmosféře netvářila nijak nadšeně.

Další jednání poznamenával boj mezi českými a německými zástupci na radnici, která se oficiálně ustavila až půl roku po volbách. Do celé záležitosti se pochopitelně vložila i vedení politických stran, fungujících na místní úrovni. Rozpracování a následné projednávání jednotlivých bodů předlohy vyrovnání se tak neuvěřitelně protahovalo. Další kolo rozhovorů mezi Taschkem a Zátkou za spoluúčasti vládních činitelů ve Vídni se tak konalo teprve v září roku 1910. Návrh o místním národnostním vyrovnání byl kvůli tomu předložen ministerskému předsedovi Gautschovi až 7. dubna 1911 a na dlouhou dobu zamrzl u příslušných ministerských úředníků a při přípravě na začlenění do příslušných celozemských zákonů. S konečnou podobou osnov Českobudějovického paktu se ve druhé polovině roku 1913 ovšem neseznámila širší veřejnost, ale pouze vybrané politické strany a společenské korporace. Na nedostatek informací si stěžoval nejen tisk, ale především opozice.

Josef Taschek (1857–1939), předák německojazyčné komunity a starosta Budějovic v letech 1903–1918.

německá radikální a křesťansko-nacionální strana, takže koncem roku 1913 souhlasili němečtí voliči na veřejné schůzi městských zastupitelů v Německém domě s přijetím paktu v podstatě jednomyslně. Na slavnostním zasedání zastupitelstva 26. února 1914 nakonec pro přijetí paktu hlasovali svorně všichni jeho členové bez ohledu na národnost.

Přijetí paktu „cestou shora“ na půdě budějovického zastupitelstva přirozeně rozlítil již zmiňované české opoziční strany. Ty Zátkovi vyčítaly despotické politické způsoby a zneužívání popularity u širší veřejnosti. Místní německá reprezentace si naopak stávající model vyrovnání pochvalovala, protože v konečném výsledku se jeho garant Taschek nezpronevěřil proti národním zájmům (odmítal se například bavit o možné změně volebního řádu do obcí). Poslední krok na cestě k realizaci vyrovnávacích dohod v krajské metropoli spočíval na Českém zemském sněmu. Ten ovšem dočasně nefungoval, a tudíž k jeho projednání a schválení do vypuknutí světové války nedošlo.

Přes všechny nedostatky přerostl zmíněný projekt hranice města České Budějovice a stal se sledovanou záležitostí a předmětem zájmu vládních míst, sdělovacích prostředků a široké české i německé veřejnosti v celé zemi. Zda se mohl stát v budoucnosti podkladem pro vyrovnání i v jiných městech či celých oblastech zůstane dnes pouze spekulací. Navzdory všem rozporům a nedostatkům ale českobudějovický pakt představuje zajímavý pokus o řešení česko-německých vztahů v našem městě.

Tím pádem se kolem celého projektu objevila celá řada různých spekulací a čeští odpůrci si našli záminku k rozpoutání široké kampaně s cílem zabránit přijetí paktu. Koncem roku 1913 vyjádřila svůj souhlas s vyrovnáním zdejší národní strana, v jejímž čele stál právě August Zátka, a strana svobodomyslná, ostře proti se postavily strany sociálně demokratická, národně sociální, státoprávně pokroková a realistická. Křesťanští sociálové se k paktu nevyjádřili a vyčkávali, jak se situace vyvine.

Ani v řadách místní německé komunity nevládla jednota ohledně přistoupení na realizaci navrhovaného vyrovnání. Odpor zdejší opozice ale zdaleka nedosahoval parametrů té české. O jeho přijetí usilovala německá pokroková strana v čele s Josefem Taschkem a další menší německé liberální skupiny reprezentující většinu místní německé elity. Proti se postavila pouze

AUTOR JE KURÁTOREM SBÍRKY NOVĚJŠÍCH DĚJIN JIHOČESKÉHO MUZEA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH.

Top 5 ČB

„Německá“ architektura

VYBRAT PĚTICI „NEJZAJÍMAVĚJŠÍCH NĚMECKÝCH ARCHITEKTUR“ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZNAMENÁ VYBÍRAT JAK Z BUDOV, JEŽ SI NECHALI STAVĚT MÍSTNÍ NĚMEČTÍ OBYVATELÉ A JIMI ZŘIZOVANÉ ORGANIZACE, TAK I STAVBY OD TVŮRCŮ, KTEŘÍ SEM PŘICHÁZELI Z RAKOUSKÉ ČÁSTI MONARCHIE, ZEJMÉNA Z TRENDY URČUJÍCÍ VÍDNĚ. JEDNĚCH I DRUHÝCH JE V BUDĚJOVICÍCH HABADĚJ. NÁSLEDUJÍCÍ VÝBĚR SE OMEZUJE NA VÝSTAVBU 19. A 20. STOLETÍ. VĚZME VŠAK, ŽE „NĚMECKÁ“ RUKA A MYSL PROSTUPUJÍ CELÝM NAŠÍM MĚSTEM, OD JEHO ZALOŽENÍ PO DALŠÍCH ŠEST SET LET.

text: jiří ptáček, foto: lenka pužmanová

Německý spolkový dům

1871–1872

Německému spolkovému domu se věnujeme ještě na str. 20–21 tohoto čísla. Vzhledem k faktu, že se jedná o nejokázalejší projev německé přítomnosti ve městě, ho ale v Top 5 nemůžeme opomenout. Poněkud překvapivé může být, že za jejího tvůrce si představitelé zvolili architekta, který Čechům postavil pražské Prozatímní divadlo. I když se historikům jeví jako pravděpodobné, že jeho cesta k prestižní zakázce vedla přes osobnost podnikatele Antona Eggerta, kterému Ignác Ulmann patrně Na Sadech postavil rodinné sídlo, je zadání navrhnout pomyslný středobod veškerého národního kulturního a spolkového života dokladem „nadnárodní“ velkorysosti tehdejší německé elity. Je zde však ještě

také „kaiser-panorama“, atrakce z přelomu století, jejíž rychle rotující stereoskopické obrázky vyvolávaly iluzi prostoru a pohybu.

Bohatá sochařská výzdoba je dílem sochaře a ředitele Městského muzea Richarda Kristinuse. Vedle samostatných reliéfů úlu a včely jde jednak o figurální sochy Spořivosti a Píle, jednak o postavu „německého patricie z poloviny 16. století“ na vrcholu průčelí obráceného do náměstí.

Pro architekta Branga, mimo jiné autora Městských lázní v Liberci či v Ústí nad Labem, nešlo o poslední budějovickou úlohu. Na počátku 20. století byl podle jeho návrhu hned za tokem řeky Malše na Lineckém předměstí postaven rozsáhlý Okresní dům – sídlo okresní samosprávy spolu s chudobincem a stravovnou.

jedna, starší nit vazeb mezi Ulmannem a Českými Budějovicemi: úpravy projektu impozantního Lannova paláce naproti dnešnímu Masarykovu nádraží v Praze z konce 50. let 19. století. A jak se dočtete v rozhovoru s Jeremy Kingem na str. 10, byl Lanna jak Vojtěch, tak Adalbert. K Německému spolkovému domu patřila i rozlehlá zahrada, zhruba v místech dnešního Parku Dukelská, tehdy ještě od domu neoddělená mostem. Za pěkného počasí se tak posedávalo v zahradní restauraci, kulturní a společenské události se odehrávaly v letním amfiteátru a turnerská cvičení na venkovním cvičišti.

Palác Včela

1895–1896

Třípodlažní nárožní Palác Včela dodnes převyšuje okolní zástavbu kolem hlavního budějovického náměstí a dokládá tak sebevědomí spolku místních německých podnikatelů Biene, Spar- und Vorschuss-Verein. Ten si ho dal postavit podle projektu vídeňského architekta Petera Paula Branga v samotném závěru 19. století v historizujícím slohu tzv. německé neorenesance. Sloužil nejen obchodním účelům spolku, ale zahrnoval rovněž přízemní obchody, velkorysou kavárnu v patře a byty. V suterénu bylo po dostavění budovy umístěno

Kolonie Heimstätte

1908

Osud Kolonie Heimstätte je příběhem o nenaplněném záměru vybudovat zahradní město. Za jeho myšlenkou stojí stejnojmenné německé stavební družstvo, finančně podporované řadou movitých německých občanů Budějovic. Ti oslovili urbanistu Siegfrieda Sitteho, který jen krátce předtím navrhl, jak by se mohlo zastavět Vídeňské předměstí. Zatímco z prvního návrhu nakonec nic nebylo, v prostoru jižně od areálu nemocnice se přeci jen stavělo.

Siegfriedovým otcem byl architekt a urbanista Camillo Sitte, autor vlivné knihy Stavby měst podle uměleckých zásad. Mezi jím vznášené požadavky patřilo např. zalamování ulic nebo zdůraznění významu volných prostranství pro veřejný život obyvatel. V budějovickém projektu toto uvažování silně rezonovalo. A to jak v rozvrhu zakřivené uliční sítě, tak v kombinaci dvojposchoďových bytových domů s početnými rodinnými domy, jejichž vnitrobloky vyplňovala zeleň zahrad. Ohniskem společenského života se měl stát park s hřišti.

Proti naplnění Sitteových myšlenek pochopitelně zapracoval čas, který je pro uskutečnění takto rozsáhlých komplexů nutný. Uliční síť a některé domy z doby před

1. světovou válkou zastavovací návrh respektovaly, nicméně s dalšími desetiletími se od něj výstavba stále více vzdalovala. V ulicích Boženy Němcové, Purkyňova či Boletická však lze dodnes zahlédnout stopy snahy vtisknout této části města moderní koncepci rezidenční výstavby.

Městská spořitelna

1912–1913

Podobně jako spolek Včela se také jiný úspěšný finanční ústav – Městská spořitelna, založená v 50. letech 19. století z iniciativy podnikatele Vojtěcha Lanny a starosty Františka Klavíka – rozhodl na počátku 20. století vystavět si nové reprezentativní sídlo. Volba padla na

generace. Mezi jinými i Georga Klimta, vynikajícího secesního kovosochaře a mladšího bratra malíře Gustava.

Herecké domy

1941–1943

Herecké domy provází neblahá pověst „nacistické architektury“. Ostatně vznikaly v době okupace, kdy českobudějovické divadlo připadlo pod správu divadla v Linci. Jeho násilnou germanizaci provázela přestavba divadelních prostorů – a rovněž novostavba budovy pro zaměstnance. Strohé, až asketické pojetí Hereckého domu mělo pochopitelně vyhovovat představám o nové říšské architektuře, která razantně odmítla přínos meziválečné avantgardy a obrátila se k tradici. Kdyby jeho fasáda nebyla prostá jakékoliv výzdoby, ještě více by připomínala historické předlohy v klasicismu. Přesto jde o budovu, která na jedné straně citlivě respektuje výšku zástavby ulic Jirsíkovy a Široké, a na druhé straně vytváří kultivovanou hmotovou protiváhu Německého spolkového domu, novogotické školní budovy a novorenesančního Městského muzea. Není tak ukázkou velikášských představ nacistického Německa, byť nelze pominout její dobový symbolický význam.

nároží Hroznové a Krajinské ulice a na relativně mladého, v roce 1910, kdy se svým návrhem uspěl v soutěži, ještě ani ne třicetiletého vídeňského architekta Heinricha Carla Rieda (1881–1957). O úplného začátečníka ovšem nešlo: v roce 1911 byl v Brně veřejnosti zpřístupněn Kaiser Franz-Josefs-Jubiläums Künstlerhaus, velký výstavní pavilon dnes známý coby Dům umění města Brna (na konci války vybombardovaný a krátce nato přestavěný Bohuslavem Fuchsem).

Podle historiků architektury prozrazuje Riedlem navržená budova Městské spořitelny inspiraci florentským Palácem Medicejů, šlechtické, uměnímilovné a také bankéřské rodiny. Svou výškou a mohutností se zřetelně přihlásila o právo dominovat svému okolí – mimo jiné i Masným krámům, které však tehdy ještě nebyly oblíbenou restaurací. Okolojdoucí dodnes ohromuje mohutnými mřížemi, nahrubo otesanými kameny přízemní rustiky a o něco výše i bujnou sochařskou výzdobou, kombinující antické mytologické postavy, alegorie Průmyslu, Zemědělství a Obchodu a znaky města, Čech, Rakouska a Uherska. Plastické prvky na fasádě dále doplňují sgraffita se čtrnácti postavami v německých krojích z blízkých vesnic. Opulentní vnější výzdobě odpovídá i obdobně bohatě pojednaný interiér. Aby takto komplexního vyznění dosáhl, přizval Ried celou řadu rakouských sochařů, malířů a dekorativních umělců své

O tom, že historie nebývá jednoznačná, svědčí i životní osudy jeho architekta Ceno Kosaka (1904–1985). Architekturu studoval v druhé polovině 30. let ve Vídni a kvůli problémům s novým zřízením, jež zažil po přivtělení Rakouska k Třetí říši, se rozhodl působit na volné noze. Ani do Budějovic ho nepřivedla prominentní zakázka, ale manželství s Herthou Stepanovou, architektkou z rodiny úspěšného budějovického stavebníka Johanna Stepana a mimochodem i vnučkou německého starosty Josefa Tascheka. Jak se dozvíme na webu Ko -

houtí kříž, měl Kosak nadále „rozpory se stranou“, kvůli kterým byl poslán do koncentračního tábora Ohrdruf. Ještě před koncem války se mu ale s rodinou podařilo odejít do Rakouska. Jeho následná kariéra zahrnuje i společnou „manželskou“ realizaci farního kostela U Dobrého pastýře ve Vídni (1963–1965). Jeho dynamicky seskládané betonové bloky jasně ukazují, že jim modernismus vůbec nebyl cizí.

Fakta a otazníky nad Německým domem v Českých Budějovicích

KONCEM LETOŠNÍHO ROKU OSLAVÍ ČESKOBUDĚJOVICKÝ NĚMECKÝ DŮM, DNES ZNÁMÝ JAKO KULTURNÍ DŮM SLAVIE, STO PADESÁT LET SVÉ EXISTENCE. PŘIPOMÍNKU JUBILEA VŠAK PROVÁZEJÍ ROZPAKY, VYPLÝVAJÍCÍ ZE ZÁMĚRU BUDOVU Z VELKÉ ČÁSTI PŘESTAVĚT. ZAČÍT SE PŘITOM MÁ JIŽ POČÁTKEM PŘÍŠTÍHO ROKU. CÍLEM TOHOTO ČLÁNKU JE UPOZORNIT NA NĚKTERÉ PAMÁTKOVÉ HODNOTY STAVBY, JEŽ JSOU JEJÍ PLÁNOVANOU PROMĚNOU OHROŽENY, ZVLÁŠTĚ PAK NA JEDEN OPOMÍJENÝ UNIKÁT.

Německý dům byl od roku 1872 kulturně společenským a politickým centrem českobudějovických Němců. Dnes jenejvýznamnější připomínkou jejich zdejší existence a způsobu života tehdejší společnosti. Ve vrcholném období své tvorby jej navrhl slavný český architekt a první protagonista neorenesance v Čechách, Vojtěch Ignác Ullmann (1822–1897). Jeho četné realizace jsou vynikajícími doklady velkoměstského stavitelství. O jejich kvalitě svědčí fakt, že dvě desítky staveb, které navrhl, nebo se na nich významně podílel, jsou dnes nemovitými kulturními památkami.

Spolu s českým Besedním domem v Brně, navrženým Theophilem von Hansenem, byl zdejší Německý dům prvním víceúčelovým národním domem u nás, tedy řečeno dnešní terminologií – prototypem tohoto druhu staveb. Tyto víceúčelové domy plnily roli společenskou, osvětovou, zábavní i restaurační.1

Základním principem vnitřního uspořádání českobudějovické Slávie je situování dvou hlavních částí budovy do tvaru písmene T. Podélně orientovaná část obsahuje slavnostní monumentální nástupní prostor schodišťové haly, jež směřuje k funkčně nejdůležitějšímu prostoru celé budovy: příčně položenému společenskému sálu v patře druhé části stavby. Do homogenního tvaru o takřka čtvercovém půdorysu objekt doplňují nižší bloky s významově méně důležitými prostory spolkových místností či restaurace. Zdejší budova představuje jedno z nejvýznamnějších architektonických děl 19. století v jižních Čechách a také první neorenesanční budovu v Českých Budějovicích. Jedná se o rozměrný solitérní objekt při vnějším obvodu městského jádra, který dodnes harmonicky navazuje na okolní historické stavby. Budova má významnou hodnotu historickou, urbanistickou a architektonickou (a to včetně úprav původního návrhu místním architektem Karlem Schmidtem či pozdějších stavebních zásahů podle projektu Jana Štěpána). Od roku 1963 je nemovitou kulturní památkou, nachází se na území městské památkové rezervace a v sousedství další kulturní památky – Jihočeského muzea. 2

Městem plánovaný projekt přestavby počítá s přístavbou a výraznou změnou vnitřního uspořádání. Původní krov má nahradit nový s kovovou nosnou konstrukcí. Z východní poloviny budovy mají zůstat pouze boční obvodové zdi. Stávající východní obvodovou zeď, symetricky členěnou vysokými půlkruhově zaklenutými okny, vystřídá stěna s povrchem z plechu, z níž ve střední části bude vystupovat nevelká kontroverzní přístavba s asymetrickým členěním ploch. Zaniknout má i stávající

významově nejdůležitější prostor celé budovy – reprezentativní společenský sál s galerií vynášenou dvěma páry bohatě zdobených litinových sloupů, hodnotnými stavebně truhlářskými prvky atd. 3

Památka sportovní architektury

K zániku odsouzená část historické budovy ovšem obsahuje i jeden veřejnosti poměrně neznámý, zato však mimořádně pozoruhodný prostor. Jedná se o tělocvičnu pod sálem v přízemí. K jejímu docenění došlo díky novým poznatkům, vzešlým z posledního zkoumání. Tělocvičný sál se rozkládá v rozsahu středního rizalitu a má rozměry 21‚6 × 11‚7 metrů. Strop ve výšce 6‚5 m vynáší čtyři dvojice dřevěných sloupů, usazené v přibližně 1 metr vysokých žulových podstavcích. Délkově je plocha sálu členěna na dvě užší pole po stranách a jedno širší ve středu. Zdobnost sloupů a přípor s profilovanými hlavicemi má gotizující charakter. Všechny tyto prvky zůstaly navíc zachovány navzdory pozdějším vestavbám. Dodnes je tak zřejmé, o jak působivý prostor a kvalitně řemeslně provedenou konstrukci se jednalo. Rostislav Švácha z Ústavu pro dějiny umění AV ČR, odborník na architekturu 19. a 20. století se k hodnotě tohoto sálu vyjádřil takto: „Je to rozhodně jedna z nejstarších turnerských tělocvičen na území českých zemí. Starší je jen v Brně od Augusta Prokopa, a ta byla později poničena požárem a byla Prokopem po roce 1877 přestavěná, takže starší než ta budějovická vlastně není. Podle mě jde v Českých Budějovicích o vzácnou památku sportovní architektury“. 4

Zdejší sál německé tělocvičné organizace Turnverein byl spolu se stejně starou, ale mnohem skromnější (a nedochovanou) sokolovnou při českém spolkovém domě Beseda, nejstarší tělocvičnou v jižních Čechách. Obě přitom byly zprovozněny v roce 1872. Jde také o vůbec první tělocvičnu u nás, která nebyla postavena jako samostatná budova, ale jako součást víceúčelového reprezentativního objektu. A navrhl ji Vojtěch Ignác Ullmann, autor i naší nejstarší tělocvičny vůbec – Sokola pražského, vybudovaného v letech 1862–1863.

Konstrukce tělocvičny je dokladem vysoké úrovně dobové řemeslné zručnosti, dnes již takřka zapomenuté technologie ruční tesařské a stavebně truhlářské výroby. Podle vyjádření Jiřího Blocha z Muzea staveb -

foto: lenka pužmanová, Robert Fuchs

ních řemesel v České Krumlově navíc prostor obsahuje nejrozsáhlejší pohledový trámový strop v jižních Čechách. 5 Citlivá obnova sálu by přitom snad nemusela být náročná a nákladná. Spočívala by v odstranění vložených příček a stropu z druhé poloviny 20. století. Jde o působivý autenticky dochovaný unikát, na nějž by snad České Budějovice mohly být právem hrdé. Cesty se ale naopak ubírají k jeho tichému zničení, spojenému navíc s razantní proměnou celého objektu.

Příběh

o „nedokončeném objektu“?

Pohled na střední rizalit zadní strany budovy s okny sálu a tělocvičny, který má zaniknout.

Přestavba dnešní Slavie se stala jednou z priorit dosavadního vedení města. Není bez zajímavosti, že byla prosazována mimo jiné argumentem, že dům „není dokončeným objektem“. 6 Například na webových stránkách města se dočteme: „Po sto padesáti letech od svého založení bude někdejší Německý spolkový dům dostavěn do původně zamýšleného objemu.“ 7 Nejpozději od roku 2015 přitom město prostřednictvím útvaru hlavního architekta má k dispozici Ullmannovy pracovní půdorysné skici z archivu Národního technického muzea v Praze, na nichž zadní část objektu odpovídá dnešnímu stavu. 8 Argument o nedokončenosti tím je zpochybněn.

S přihlédnutím k tomuto faktu, ale i k nesporným historickým a architektonickým hodnotám zmíněné části budovy, zčásti doceněným díky novým poznatkům, se proto nabízí otázka, zda je ve veřejném zájmu investovat cca 650 až 730 milionů korun do rozsáhlé přestavby spojené s nevelkou, přibližně sedm metrů dlouhou přístavbou. 9 Nebylo by, i přes již vynaložené investice do příprav, lepší objekt za zlomek prostředků citlivě opravit s důrazem na zachování stávajících hodnot?

Vraťme se ale ještě jednou k Rostislavu Šváchovi, mimo jiné dlouholetému předsedovi poroty Ceny Klubu za starou Prahu, jež se uděluje kvalitním novostavbám v historickém prostředí. Jedním z kritérií hodnocení přitom je citlivost, s jakou nová stavba reaguje na okolní prostředí, tedy zda respektuje kontext a zda zároveň nezpůsobuje ztráty stávajících památkových hodnot. Sám Švácha v této souvislosti napsal, že památky našich starých sídel, vesnic a měst, pokládá za náš největší národní poklad. A že pokud už do nich musí vstoupit

novostavba, má všem záležet na tom, aby své prostředí, případně stávající hodnotnou stavbu, nepoškodila.10

Zakousnou-li se však do budovy Slavie demoliční bagry, neztratíme právě část toho nejlepšího, co zde máme? Není poškození mimořádně hodnotné, památkově chráněné budovy, unikátní tělocvičny, ale také cenného, našimi předchůdci vytvořeného prostředí, příliš velkou obětí? Když Jan Müller o Německém domě psal pro knihu Slavné stavby Českých Budějovic, k její budoucnosti uvedl: „ Bylo by žádoucí, aby již proběhlé a plánované stavební úpravy vyústily v plnou rehabilitaci významné památky Českých Budějovic.“ 11 Jsme si opravdu jistí, že navržená přestavba tato slova naplní?

1 Jan Müller: heslo 39 – Německý dům. In: Daniel Kovář et al. Slavné stavby Českých Budějovic, Praha 2016, s. 164–167.

2 https://www.pamatkovykatalog.cz/spolecensky-dum-nemeckydum−19712661, vyhledáno 3. října 2022; Jindřich Vybíral: Století dědiců a zakladatelů, architektura jižních Čech v období historismu, Praha 1999, s. 141–142; Jan Müller: heslo 39 – Německý dům. In: Daniel Kovář et al. Slavné stavby Českých Budějovic, Praha 2016, s. 164–167.

3 https://cceamoba.cz/souteze/slavie-ceske-budejovice/awarded, vyhledáno 3. října 2022; vystoupení architekta Jana Proksy na Pecha Kucha Night České Budějovice vol. 21 5. května 2022 v sále KD Slavie.

4 E-mailová korespondence s Rostislavem Šváchou ze 17. července 2022.

5 Jiří Bloch: KD Slávie, bývalý Německý dům (1871–1872), České Budějovice. Trámový strop sálu tělocvičny v přízemí. Stavebně historické vyhodnocení. Srpen 2022.

6 Rekonstrukce a revitalizace kulturního domu Slavie, soutěžní dialog, s. 30, file:///C:/Users/eliska/Downloads/CBS_2_Ramcove%20zadani. pdf, vyhledáno 3. října 2022.

7 https://www.c-budejovice.cz/revitalizace-rekonstrukce-dk-slavie, vyhledáno 3. října 2022.

8 NTM, MAS, AA, f. 55 Ullmann, Společenský dům; Německý dům v Českých Budějovicích, ID 20041227/07.

9 https://www.jcted.cz/64977-rekonstrukce-slavie-v-ceskych-budejovicich-se-o-sto-milionu-prodrazi/, vyhledáno 3. října 2022.

10 https://www.zastarouprahu.cz/webdata/9519920D-B54B−49E8-A 36B-C79F2EDDF1AF.pdf, vyhledáno 3. října 2022.

11 Jan Müller: heslo 39 – Německý dům. In: Daniel Kovář et al. Slavné stavby Českých Budějovic, Praha 2016, s. 167.

Veronika Krabatschová a Kristýna Appel

Přejmenujme Slavii

NĚMECKÝ SPOLKOVÝ DŮM JE ZAJÍMAVÝM ZRCADLEM DĚJIN. NA JEDNU STRANU SE RÁMCOVĚ DRŽÍ ÚČELŮ, PRO KTERÉ BYL POSTAVEN. KONKRÉTNÍ NÁPLŇ SE ALE MĚNÍ PODLE DOBOVÝCH POŽADAVKŮ. POSLEDNÍ ROKY JSME STRÁVILI TÍM, ŽE JSME ŘEŠILI, CO SI OD TÉTO BUDOVY PŘEJEME DO BUDOUCNA. OTÁZKOU JE, JESTLI SPOLU S JEJÍ ZAMÝŠLENOU REKONSTRUKCÍ NEMÁME POŽADOVAT I PŘEJMENOVÁNÍ.

Od zahájení provozu v roce 1871 až do konce 2. světové války sloužil kulturním, sdružovacím a politickým aktivitám budějovických Němců. V roce 1945, kdy připadl městu, se v něm nejprve usídlily místní orgány Komunistické strany Československa. Nakrátko se tak stal Stalinovým domem. V letech 1948–1960 se o něj pro změnu staralo vojsko. Pojmenování Armádní dům přitom zlidovělo natolik, že byl Armáďákem nazýván ještě dlouho poté, co se oficiálně stal Domem osvěty. Každé z uvedených pojmenování této budovy odráželo, co chce správce zdůraznit za hodnoty. Německost, vděk sovětskému vůdci a osvoboditeli, významnou úlohu Československé lidové armády v nově uspořádané společnosti a v posledním případě nadřazenost ideového vzdělávání se nad pouhou zábavou. Prozatím posledním přejmenováním dům prošel v roce 1993. Tehdy se stal Slavií. Aniž by koho napadlo, o jaký paradox se jedná.

Kafe a opona

Slavie nebo Slavia se dodnes jmenuje leccos. Pojišťovna, která v roce 1990 navázala na násilně přerušenou historii z let 1868–1945. Legendární pohostinský podnik v Praze, jenž je v provozu od roku 1881. Do restaurací stejného jména se chodí v Plzni nebo ve Svitavách. V Mariánských Lázních nebo ve Stříbře se tak jmenují kina. A zapomenout pochopitelně nesmíme na všechny sportovní Slavie, zejména na tu pražskou, která v roce 1892 vznikla při Literárním spolku Slavia původně nikoliv kvůli fotbalu, ale kvůli podpoře cyklistiky. Nechme stranou, že by každý fanoušek Slavie měl

pochopit, že by bez intelektuálních zájmů o literaturu byl nejspíše Sparťanem, a posuňme se do roku 1933. Tehdy se pražští sešívaní stali mistry fotbalové ligy a v Českých Budějovicích vznikl stejnojmenný fotbalový klub. Jenže, při všech těch Slaviích, víme ještě vůbec, co vlastně ta Slavie byla zač?

Jazyk, národ a slovanská sounáležitost

Zatímco alegorická Čechie u našich předků zosobňovala zemský princip vztahu k vlasti, o Slavii bychom mohli říct, že si mnohem lépe „uvědomovala“, že je Slovankou. Namísto země, kterou obývá, dbala zejména o vlastní etnicitu, jazykovou odlišnost a kulturní sounáležitost s jinými slovanskými národy. Často přitom dávala najevo, že právě v tom tkví i češství, například když se v roce 1883 malířem Vojtěchem Hynaisem nechala zpodobit uprostřed výjevu na oponě Národního divadla v Praze. Mocnou imaginární influencerkou se přitom stala v období největšího rozmachu českého národního sebeurčení uvnitř habsburské mnohonárodnostní monarchie.

Vítězství na prázdném bojišti

Vraťme se ale znovu do roku 1993. Tehdy, lépe řečeno krátce po pádu železné opony, která čtyřicet let oddělovala jižní Čechy od Horního Rakouska i Bavorska, bychom určitě neočekávali, že se kdokoliv pokusí obnovovat česko-německou rivalitu přejmenováním „kulturáku“. A nejspíše se o to také nikdo nepokusil. S ohledem na vyčerpanost konceptu panslovanské jednoty, kulturní sounáležitosti mezi Slovany i identifikace alegorické Slavie s českým národem mohl být zvolený název dokonce vnímám jako neutrální a apolitický (?). Přesto se ale zrodila bezmála cimrmanovská absurdita neúmyslnosti a mimoděčnosti: nové jméno vítězně završilo dávnou nacionální řež ve chvíli, kdy už z bojiště všichni odkráčeli.

V posledních letech řešíme přestavbu a funkční revitalizaci Slavie. Posouváme ji do středu kandidatury na Evropské hlavní město kultury, domlouváme pro ni finanční injekci z evropských peněz. Nikoho nás přitom nenapadne, že bychom přitom hráli na nacionalistickou notu. A nikoho zároveň nenapadne, že rekultivaci zaslouží i stávající, vzhledem k historickým souvislostem nemístný název.

Nic proti Slavii, ale hlavně té sečtělé, fotbalové.

Tolikrát jsi člověkem

Známé přísloví tvrdí, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Zástupy oligofreniků by mohly protestovat, že na to, abyste byli člověkem vícekrát, není znalost cizích jazyků nezbytnou podmínkou, ovšem držme se protentokrát moudrosti našich předků.

Umět nějaký cizí jazyk jsem chtěl odjakživa. Naposledy, už před mnoha lety, jsem se rozhodl osvojit si jazyk Leonarda da Vinciho a Federica Felliniho, a vrhnul se proto do studia francouzštiny. Přiznám se, že mi to moc nešlo. Naučil jsem se rozlišovat slova „merci“ a „merde“ (to první je slušné a míň se používá) a už v první lekci narazil na jediné francouzské slovo, které si pamatuju

opravdu umět nějaký cizí jazyk, musel bych s ním začít už jako miminko v bilingvní rodině. Miminka v rodinách, kde každý z rodičů mluví jiným jazykem, bez sebemenší námahy konverzují o bryndácích a kašičkách v několika světových jazycích.

Proto dodnes nedokážu odpustit svým zbabělým rodičům, že ani jeden z nich neměl odvahu být cizinec. To jejich vinou jsem strávil svá nejlepší léta nad umolousaným slovníčkem a cvičebnicí gramatiky a učil se věty jako „Uwe se těší, jak si jako jeřábník bude moci dobře vydělat“ nebo „V poslední době Bruno zpohodlněl a dokonce si nechal narůst bříško“.

dodnes: „le coupable“ („viník“). Pak už si vzpomínám jen na to, že „devadesát osm“ se francouzsky řekne „quatre-vingt-dix-huit“, což je doslova „čtyři-dvacet-deset-osm“ a spíš než jako číslovka to vypadá jako taková ta hádanka „Doplňte do posloupnosti číslo, které logicky navazuje na ta předchozí“. Není divu, že národ s takovými číslovkami se nesnáší s akurátními a přísně logickými Němci. Snad bych si vzpomněl i na nějaká další francouzská slovíčka, ale obávám se, že to už bych střílel trochu od beaucoup.

Zkoumal jsem tenkrát, proč mi cizí jazyky tak moc nejdou, a zjistil, že za to mohou moji rodiče. Kdybych chtěl

Těmi nejlepšími léty samozřejmě myslím střední školu, což je doba, kdy si hormony zmítaný člověk zapamatuje z výuky jazyků opravdu jen to nejpodstatnější („Geburtsbeihilfe“ = poporodní příplatek). Z učebnice němčiny, kterou jsme tehdy používali, mi utkvěla ještě kapitola o městě, v níž jsme posílali náhodné kolemjdoucí k Leninově muzeu. Na otázku „Promiňte, prosím, kde je tady Leninovo muzeum?“ jsem se naučil odpovídat „Gleich um die Ecke“ („Hned za rohem“). Učebnice totiž pocházela z doby, kdy za každým rohem jakéhokoli města opravdu bylo Leninovo muzeum. Dneska už to tak

není, takže až mě nějaký Němec zastaví s otázkou „Entschuldigen Sie bitte, wo findet man das Lenin-Museum in dieser Stadt?“, pošlu ho za roh a uteču.

Vyučovat cizí jazyky až na střední škole je samozřejmě pozdě. Dneska se s jazyky začíná co nejdříve, protože malé děti mají ještě nevyvinutý, poloprázdný mozeček a jsou celé lačné zaplnit ho tím, že se zpaměti naučí libovolnou hovadinu. Právě proto si malé dítě celkem bez problémů dokáže osvojit i slova jako „Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz“ (= zákon o převodu kompetencí při dohledu nad označováním hovězího masa).

Tahle úžasná vlastnost malých dětí přirozeně neušla pozornosti závistivých dospělých, kteří pro ně vymysleli tzv. učebnice. Úkolem „učebnic“ je dětem tuhle snadnou cestu k poznání zkomplikovat. Jsou to brožury o formátu cca A4‚18 – tedy jen o maličko větším, než aby se vešly do standardních igelitových obalů –a obsahují skrumáž textů, které mají v dětech vzbudit dojem, že učit se cizí jazyk je zbytečné. „V tomto autě jsou čtyři krysy,“ prozradí vám autoři na jedné stránce. „Peggy v půl šesté bruslí,“ dozvíte se hned na té protější. „Max pracuje ušima,“ dozvídáte se postupně další informace. Sotva si však malý člověk vybuduje jakýs takýs vztah ke krysám, bruslící Peggy a k Maxovi s ušima, už ho autoři učebnice ženou skrze minulý čas průběhový do zelinářství, aby si tam objednal artyčok. O Maxovi, krysách, o Peggy a dokonce ani o artyčoku už nepadne ve zbytku učebnice ani slovo. Malý člověk, lačný vědět, co se s nimi všemi stalo, je ponechán ve vzduchoprázdnu.

Ne vždycky tomu tak bylo. My se ve škole učili angličtinu z učebnice, která byla zároveň ságou rodiny Prokopových. Tu tvořil pan Prokop, velmi dobrý tovární technik, jeho žena – učitelka, která na něj byla hrdá, jejich syn Michael, který byl velmi šikovný a chytrý a hrál na kytaru,

a jejich dcera Susan, která byla blonďatá a měla hodně šatů. Celá naše třída spoluprožívala jejich dobrodružství (např. Prokopovi jedou za dědečkem, Prokopovi jdou do restaurace, Prokopovi diskutují o módě, k Prokopům přijíždí skotský student zpívat teskné písně o Loch Lomondu a pomáhat na stavbě přehrady, která pomůže zemědělcům z družstva se zavlažováním obilných lánů). Dodnes mi vrtá hlavou, proč na základě učebnice o Prokopových ještě nikdo nenatočil žádný seriál. Představuju si, že by to mohlo být něco podobného Hře na oliheň Jednotliví příslušníci rodiny Prokopových by v seriálu postupně umírali strašlivou smrtí, drceni třetím kondicionálem na střídačku s nepřímou řečí v předpřítomném čase průběhovém.

Mimochodem, kdybyste stejně jako já přemýšleli, jaké číslo navazuje na logickou řadu „čtyři-dvacet-deset-osm“, tak podle mě je to „dvanáct“. Neptejte se mě ale proč. Zajděte za roh a zeptejte se radši nějakého Němce. A dávejte si pozor, abyste přitom nešlápli do „merci“.

Budějčtí „Němci“ dnes

ROVNĚŽ DNES MEZI NÁMI V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŽIJÍ NĚMCI A RAKUŠANÉ. TŘEM Z TĚCH, KTEŘÍ SE ROZHODLI SPOJIT S NÁMI SVÉ ŽIVOTY, JSME POLOŽILI DVĚ, RESPEKTIVE TŘI OTÁZKY:

1 Co vás přivedlo do Českých Budějovic? Jak z pohledu Němce/Rakušana hodnotíte život v tomto městě?

2 Vidíte zde kolem sebe stopy dřívější německé kultury?

Anne Daebeler

40 let , vědkyně (Biologické centrum AV ČR) Pochází z Německa, do ČB se přistěhovala v roce 2017 z Vídně.

1 S partnerem jsme se sem přestěhovali z pracovních důvodů. Oba jsme vě ci a nabídka časově neomezených pozic byla velmi přesvědčivá. Svou roli v rozhodování samozřejmě sehrála i krásná příroda v okolí Budějovic a také blízkost Rakouska a Německa. Ptáte se na srovnání Budějovic s podobně velkými německými a rakouskými městy? Alespoň ve věcech, které jsou pro mě důležité, obstojí. Lidé jsou většinou přátelští, ochotní a vstřícní. Doprava na kole je snadná a je tu spousta zeleně. Jako matka malého dítěte nemohu mluvit o nočním životě, ale kavárny ve městě jsou okouzlující a je jich spousta. Přeji si pouze větší vegetariánskou nabídku v menu většiny restaurací.

2 Docela dost. Za prvé, na stěnách domů jsou namalované staré německé reklamy. Některá příjmení prozrazují německé předky a také slyším příběhy ze „starých“ časů, kdy lidé z německé menšiny byli běžnými obyvateli mnoha vesnic a měst v okolí.

Gerhard Feldbacher

44 let, architekt

Do ČB se natrvalo přistěhoval v r. 2022 ze Salcburku.

1 Přestěhoval jsem se sem hlavně z osobních důvodů, protože mám dítě s Češkou a po rozvodu (trochu to zjednodušme) bylo přestěhování do Budějovic jedinou možností, jak s dítětem zůstat v kontaktu.

2

Je to vidět všude, už když odcházíte z nádraží. Na betonových blocích je napsáno nejprve německy, pak i česky, jak se měnil název z Lanna Straße na Lannova třída. Také bydlím v domě, který na přelomu 19. a 20. století postavil vídeňský architekt. Mám ale pocit, že zdejší lidé mají k této části historie trochu narušený vztah. Obzvlášť když řeknu, že jsem z Rakouska, tak lidé většinou reagují podivně, někdy dokonce nepřátelsky. Vzdal jsem se spekulací o důvodech (a také o tom nechci mluvit v rozhovoru), nicméně jsem se naučil, že je dobré říct pár slov česky, abych prolomil ledy. Po nějaké době se mi ve městě začalo líbit, má příhodnou velikost pro procházky a bezprostřední setkávání se s lidmi na ulici. Když jsem přijel do Čech, vnímal jsem zdejší lidi jako chladné a nepřátelské. Tento obraz se ale už změnil, protože jsem potkal mnoho milých lidí. Takže dnes se cítím začleněný. Také se mi líbí staré město, které je velmi zachovalé a nabízí rozmanitou škálu aktivit. A v létě se v parcích stále něco děje.

Susanne Meador

39 let, lektorka němčiny (Pedagogická fakulta JU) Do ČB se přistěhovala v roce 2018 z německých Brém.

1 Manžel dostal práci v Biologickém centru, a protože jsem byla na rodičovské dovolené, zkusili jsme to a přestěhovali se jako celá rodina. Na životě v Českých Budějovicích je spousta pozitivních aspektů – například velikost a poloha. Velikost mi umožňuje chodit pěšky a všude jezdit na kole. Oceňuji také kopcovité okolí, blízkost lesů, řek a rybníků. A zároveň dostupnost kulturního života: Praha a Vídeň jsou v dojezdové vzdálenosti, v okolních vesnicích nebo přímo v Budějovicích se děje spousta malých „rukodělných“ slavností, živé hudby a trhů.Oceňuji také barevnost města. Je tu mnoho hezkých staveb, zelených míst a zákoutí, která mám ráda. A protože se konečně snažíme osvobodit dlážděné ulice od aut tím, že se centrum snad promění v zónu bez aut, jsem přesvědčena, že se kvalita života bude jen zlepšovat. Nelíbí se mi naopak způsob organizace dopravy. Vysoké množství nehod a stavebních prací, všechny objížďky a čas strávený v dopravních zácpách jsou velmi nepříjemné. Také nízké platy se těžko snášejí. Existuje ale naštěstí spousta příjemných aktivit, které nejsou spojeny s penězi, což velmi oceňuji. Nízké příjmy a rostoucí náklady na nájemné a energie jsou však nevyvážené a ztěžují plánování.

2 Řekla bych, že německá kultura sice není tolik přítomná nebo viditelná v každodenním životě, ale nějaké stopy se určitě najít dají. Je mnoho Čechů, kteří mluví německy, a někteří dokonce raději mluví německy než anglicky. Těší mě stopy na budovách, které připomínají historii dvojjazyčného města a Sudet, a zejména stopy v aktivně mluvené češtině, u věcí denní potřeby, jakými jsou slova jako „drát“, „šňůra“, „flaška“, „vercajk“ anebo „štrúdl“, „špek“ a „šnaps“ v české kuchyni. Jedním z mých oblíbených slov je „fajnšmekr“.

překlad: jiří ptáček anketa

27

Budějcký 4ky:

U Danči / U Ortů

Františka Halase 23 Lidická 100

Ahoj, čtenáři! Děkujeme, že jsi na chviličku vyměnil akční leták Lidlu za náš časopis. Chtěli jsme, aby přílohou tohoto čísla bylo máslo, ale prý ho už většinu skoupil Ládík Vrábelů, aby ho jako omluvu dovezl Rusům. Takže až budeš zadělávat na linecký a nahrazovat jej posranou Herou, víš komu poděkovat.

Přestaňme ale plakat nad přepuštěným máslem a pojďme se zaměřit na to, proč jsi dolistoval až sem. Die Antwort ist Budweiser Vierer! Ptáš se, proč zrovna jazyk Thomase Müllera, Bastiena Schweinsteigera a Jeroma Boatenga? Téma aktuálního čísla jest německé a my jsme tak výše napsanou větou splnili zadání.

Nutno podotknout, že původní a tematicky lépe ukotvený plán editora Jiřího Ptáčka spočíval v naremplování našich osob do zahrádky u Samsona (protože to původně byl pivovar německý). To se nám však úplně nepozdávalo, a tak jsme čekali na hnusné počasí, abychom se mohli adekvátně vymluvit a zároveň Georga nerozesmutnili. Taťána Míková s Alenou Zárybnickou jakoby naše přání vyslyšely a nad republiku poslaly velmi častý déšť a prudké ochlazení, v důsledku čehož letošní sezona u řeky, aspoň pro Samson, skončila. My si rubriku rozvracet nenecháme, órdnung musí bejt!

Po mentálním vítězství osedláváme naše fárrády a na doporučení našeho kamaráda, souseda, bufetového someliéra a milovníka východů slunce a zkoušek sirén Románka, míříme směr Mladé. Ano, do té části

Budějc, kde nestojí Lidl. Někdo by to možná nazval hazardem se zdravím, ale my máme pro strach uděláno. Naše nástěnky úspěchů totiž zdobí nejeden diplom za daleký hod granátem. A dřív, než bys řekl „vrábeljetotálníultrazmrd“, zastavujeme před malebným venkovským stavením. Štít zdobí nápis „Hospůdka Na Návsi“, reklamní tabule s oznámením „každou středu kachna“ a ještě jedna s denní nabídkou.

To vše zalité světlem linoucím se ze samsoňácké vývěsky. Tak přeci jen uděláme Herr Vögelchenovi malou radost.

Zamykáme bicykly, bereme za kliku, vstupujeme do předhospodí a najednou tma. Zmateně těkáme očima až do chvíle, kdy narazíme na nenápadnou cedulku s informací, že tady se pije pivo ve všední jen do 15. hodiny. Teufel aby to spral! Mohli bychom být otrávení jak Bečva, ale nejsme. Radost z opětovného shledání a z toho, že nám po cestě nespadl řetěz, nám dodá sil vymyslet plán B.

B jako Danča

Plán B zní: rychlý přejezd do vinotéky U Danči. Mírné zklamání a taky zima, že bys Hunda nevyhnal, nás pohání vpřed. Za 88 ssekund sesedáme a vnikáme do Danči. Malebného prostůrku, kde si jako v každé správné vinotéce můžete objednat točené. Zde konkrétně

Plátno. Móda ohříváčku už dávno skončila, ale dnes by se hodil.

V místnůstce s pivem i vínem na čepu je díky otevřeným dveřím na zahrádku celkem frišno, takže obsazujeme dvě ze tří barovek zprvu v bundách. Hozenou konverzační rukavičku o dvou fialových svetrech přesto nezvedáme a raději se hlásíme o pivo. Zkušená paní šéfová nám dodává protivínskou jedenáctku ochotně a rychle. Podzimu zdar, Putinovi zmar! Na zdraví! Z piva máme radost, protože je to pivo. Extra orgie pro naše papily se ale nekonají. Dochází sud a je to znát. S touhle realitou dokážeme žít, usrkáváme, očima šmejdíme vinným pokojíčkem.

U Danči seženete vše, když chcete někoho obdarovat vínem. Třeba víno. A všechny ty nesmysly kolem. V létě je tenhle spot vyhledávanou zastávkou cyklistů, pejskařů, co se táhnou z venčení od Špačků, i sousedů z bloku. Vinotéka je součástí rodinného domu a k posezení venku využívá zahrádku. Zákazníci pak sedí hezky pěkně za drátěným plůtkem, příchozí pak hlásí zavrzání branky.

Léto je pryč, ale pocitovou teplotu zvyšuje vyprávění místního kolegy s pivem v ruce o celoročním žití na Kanárech. Přikládáme čerstvými vzpomínkami z dalších horkých míst Španělska nebo Francie a při komparaci choriza a paprikáše jsou bundy dole. Nicméně po chvíli dopíjíme. Nový sud protivínského ležáku už se nám degustovat nechce, sic přicházejí známé tváře z nedaleké Havlíčkovy kolonie a atmosféra začíná být družnější. Je už tma, ale teprva osm a nám se domů nechca.

Plán C je v mžiku na okroužkovaném barovém pultíku, vyráží se k Ortům! Opouštíme Lodus, což je německý název pro Mladé (do konce 19. století spíše německou vesničku), a míříme na bicyklech do Rožnova. Překonáváme Malši a rázem jsme na široké, oranžovými kužely lemované Lidické. Trolejbusy si spokojeně hučí, spoře oděná dívka vybíhá z domu a cosi na nás pokřikuje, za jízdy cosi halekáme zpět, abychom po ostré pravé zaparkovali v kolostavu před legendárním restaurantem U Ortů.

Dobrý večer!

K Ortům se vstupuje ze Šumavské ulice. Jasně, to je ta krátká ulička, kde gotikovo srdíčko zaplesá, poněvadž takový výběr pohřebních služeb na tak malém kousku zeměplochy se jen tak nevidí. Činíme krok ze

tmy a proskakujeme lítačkama jako by byly portálem do jiné reality. Slovní parazit „jako by“ je v tomto případě tuplem zbytečný. Neohraničenost rozlítané Lidické se totiž přelíná do koncentrované hospodské atmosféry, jejíž mantinely vytváří dřevem pobité zdi, přičemž svatyní je bezesporu i dardanelyho budvarský výčep. Dobrý večer! Ve velké místnosti, která se kaskádovitě snižuje právě k pípám, bereme výhodné, šmírovací místo v rohu. Nemusíme být zrovna Agáta Jaromíra Soukupa, aby nám došlo, že zde se pije Budvar. U sympatického, prošedivělého čepu-šéfa objednáváme budvarské kroužkované ležáky a prozatím nasáváme vjemy všeho druhu. Jedna velká cimra s výčepem, druhá velká cimra s hajzlíky. Prvá díky dřevu tmavší a útulnější, ta druhá díky jeho absenci světlejší, dispozicí a velkými okny spjata s lidickou realitou.

Knajpa je z poloviny zaplněna, štamgasti hlasitostí huhlání nevědomky soupeří se Štefanem Margitou, který se dere z přítomné telky s výrazem neživého-nemrtvého velmože. Jó, ta Šumavská štráse má taky vliv, ne že ne. Na smyslové šmejděníčko nám svítí závěsné kulaté lustry, ani se ovšem nenadějeme a orosení bucláci jsou na stole. Zum Wohl! Teda, na zdraví, kamaráti! Budějcký kruh jednoznačně chutí převyšuje protivínský ležák. Plná chuť, svěží vůně, pořádně hustá pěna. Ja, schmeckt gut! Detailnější rozbor pivního moku netřeba. Aber warten wir, není té němčiny přeci jen přespříliš? Není, můj vůdče editore, poněvadž restaurace U Ortů je jedna z nejdéle fungujících budějckých hospod a její historie spadá až do dob historicky úzce česko-německých. Lokál totiž původně patřil zde sídlící německé rodině Orthů. Spolumajitelkou Leopoldinou byl dokonce prohlášen za pivní sanatorium a lze se dopátrat i zkazky, že zde po nějakou dobu fungoval hampejz. Původní majitelé v době odsunu zmizeli, název zůstal.

Ale zpátky do současnosti. Čtyřramenný větrák je jako u stropu vznášející se bayraktar a dohlíží na stůl u výčepu, který si bere v prostoru slovo, když hlasitě komentuje svoje chlastání. Tempo nesourodých příspěvků udává tektonický divočák v bílém triku s dlouhým rukávem, na kancelářské židli s kolečky přitom sem a tam popojíždí post-mládenec a poklepává berlí o dlažbu. Dáma s vlasovým kondicionérem značky Castrol GTX úpí směrem k nebi hlasité „héééé“. Stůl pod telkou zase jako by vypadl z komparzu na Sons of Anarchy, mácháním končetinami se přibližujíc frekventantům gestalt terapie. Vousy vlají, obrazovka tiše hlásá „nejlepší cena pro Česko“.

Tady a teď

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, je nám tu dobře. Objednáváme si další piva a hovoříme s panem vrchním, ze kterého se klube současně pan majitel. Vypráví nám o dalších prostorách provozovny, přičemž naši pozornost nejvíce upoutává existence rozlehlých, historických sklepů pod námi. Vládce čepu nám přes navozené přátelství s přicházejícím Radimem nevychází vstříc. Pochutiny k pivu dnes nejsou, z oběda nic nezbylo. Mimochodem, denní menu zde tvoří důležitou část tržeb, která držela při pandemii covidu hospodu nad vodou.

„Báro, Báro, vždyť jsme tady s tebou. Báro, Báro, vždyť si říkala, že máš přítele,“ nese se lodí restaurantu a k nám se kutálí další kruhy. Všímáme si, že u každého obsazeného stolu sedí vždy jedna žena. Co nám to má říci, netušíme. U našeho stolku horlivě řešíme nabídku, kvalitu a cenu potravin v zahraničních řetězcích typu Jednota a porovnáváme s tím, co nacházíme v lokálních regálech. Buďto máme i přes plynulý přísun tekutého chleba hlad, nebo nám táhne na čtyřicet, nebo obojí dohromady. Cé je správně!

Nad otázkou „dáte pátý?“ se pozastavujeme a sami sebe se ptáme, zda-li jsme tohoto úkolu hodni, abychom si v oka tiku odpověděli: Ja, wir sind würdig solches Auftrags! Současně s cinknutím našich půllitrů se odhodlaně ozývá muž v bílém: „Já se dneska naleju jako piča!“ aby se mu dostalo reakce: „Ty se ale každej den nalejváš jako píča.“ „Pojď k nám, srabe!“ nechává si slovo gentleman v bílém, zvolává na pana vrchního, mlátí přitom plechovým táckem o stůl a signalizuje objednávku dalších panáků. Krásný tady a teď u těch Ortů, co vám budeme povídat.

Dění nás pohlcuje; jediné, co víme, je, že dopijeme a půjdeme. Je čas. Asi. Srdečně se loučíme s panem vrchním i štamgasty, kteří se též začínají pomalu trousit ke svým domovům. Děláme krok do tmy. Cedule pohřebních služeb nám svítí na cestu, dáma močí na chodník, je hezká noc. Sedáme na bicykly a jedeme, dáma si sedá na chodník a stále močí. Několik očí z okolních balkónků nás doprovází až k rohu Lidické. K Ortům se dozajista vrátíme, a to nejen kvůli autentické atmosféře a dobrému pivu, ale i ze zvědavosti na denní menu. Tak zas někdy někde, čtenářko a čtenáři. Milujeme vás!

Veronika Krabatschová a Kristýna Appel

instrumentace týče, opět naplno využívá své hrdlo, v němž prostě musí mít dynamit! Čím Fossora překvapí, je podivuhodně pestrá škála emocí, jimiž Björk své elegické písně zaobaluje. Album střídá nálady v takové kadenci, jakou jsme u Björk naposledy slyšeli na konci 90. let. Ostatně idea tohoto konceptuálního alba vznikala během pandemie, což mělo řadu úskalí, například cestování. Björk zásadně chtěla nahrávat doma na Islandu, ale kvůli závazkům všude po světě to nebylo jen tak (snad odtud pramení aspoň půl tuctu hudebních inspirací včetně chorálových, které lze na albu snadno detekovat jako odvozené od islandského folkloru, proto návrat ke kořenům) a je zdokumentováno, že smyčcové pasáže zpěvačka programovala ve své oblíbené kavárně, aby nemusela být zavřená doma… Fossora má hodně co sdělit, a i když to (jako obvykle) u Björk není znatelné hned na první dobrou, opět se ve své hudbě dokázala posunout poněkud jiným směrem, ale zůstat svá. Při sdělování niterných témat to zřejmě ani jinak nejde a to je hlavní síla hudby, kterou Björk komponuje.

Minirecky

Björk Fossora

MARTIN DVOŘÁK Nechce se tomu skoro věřit, ale Björk vydala už desátou desku –a opět je to záležitost více než vynikající! A opět je to záležitost částečně též smutná. Zatímco poslední dvě alba Björk byla z podstatné míry žalozpěvem ohledně partnerského rozchodu s mužem, jenž byl otcem zpěvaččiných dvou dětí, aktuální Fossora reflektuje smrt matky, jakkoliv stejnou měrou pojmenovává i přežití a v jisté míře také environmentální témata, s nimiž je dichotomie smrt/přežití jasně svázaná. Hudební rukopis, jímž se Björk proslavila a který ve své exkluzivitě a nenapodobitelnosti boří veškeré konvence, zpěvačka dodržela i na své novince. Opět si hraje s méně obvyklými rytmy, opět překvapuje kreativitou, co se

hudby XIV: Die Südböhmische kleine Musikwelle

něné o soprán mladičké Karolíny Koukolové. Ta nedávno dokončila studia na konzervatoři a dnes se již plně věnuje pěvecké kariéře a spolupracuje rovněž s těmito „smyčci“. Poetická skladba, znějící jako název kapely, se line coby poněkud rychlejší Smetanova Moldau . S ohledem na složení nástrojů se však spíše jedná o typickou „vykrádačku“ kapely Apocalyptica . Textově je tato formace cell nicméně originální. Popuštěná uzda fantazie na konci dokonce dovolí, že se lyrická subjektka ponoří do vody a splyne s okolo plavenými kládami. Zde předkládám závěrečný úryvek: Schwarzbach je řeka snů / bystřina jiskrná / Řekl bys potok, pche! / Kolik klád ale splavila / Ze Zlaté Ktiše / až k soutoku s Malší / Vlasy sepnu si mašlí / stanu se kládou / a alou Černou / rychle / na rechle . Pro českého posluchače poněkud matoucím dojmem působí název písně Glußschluß , který někdo může interpretovat jako skleněný konec. Píseň je však zpívána v šumavském nářečí němčiny, tzv. böhmerwaldes Deutsch, a ve skutečnosti se jedná o skleněný zámek –Glaßschloß. Je ale třeba dodat, že tato kapela nemá absolutně žádnou budoucnost, takže vlastně není jasné, proč o ní píšu. Podle nově zvolené Rady pro kontrolu jazykové vyváženosti bude v blízké budoucnosti navrženo přejmenování nevhodného pojmenování řeky, města, a tedy i kapely. I tu písničku budou muset holky přepsat…

spojení s hudebním minimalismem přinášejí podmanivou směs textu a muziky. Snadno zapamatovatelná slova skladby Einfach (Jednoduše) znějí člověku ještě několik dní po koncertu: Ein Kain / kein Abel . Není asi posluchač, který by neusnul při dvaadvacetiminutové monotónní ukolébavce Gemma haya (Pojďme do hajan). Ostřejším dojmem zase působí logopedická skladba Klar und deutlich (Jasně a zřetelně). Poněkud zmateně nicméně vyznívá nedokončená skladba Babel Písně o Kleti si převážně při vatře zpívá lokální vokální soubor nenapravitelných abstinentů z Červeného Dvora Kelti z Kleti, vystupující v německojazyčných oblastech pod názvem Die Kelten aus dem Schöninger . Přírodní lyrika naplno zazní v jejich skladbě Der verbrannte Wald (Spálený les). Kromě pyromanie však ve svých textech tematizují i další závislosti, které jim jsou blízké, včetně prokrastinační rádobymuzikologie. Pěkná pecka z hor v zimním hávu je rovněž jejich drsnější a hlasově nápaditá dvouhodinová skladba s delšími gradačními pomlkami ticha Die gesperrte Schwebebahn (Zaseklá lanovka). Vtipná a zároveň experimentální je pak píseň, chtělo by se říci nomen omen: Das Dynstrument (volně přeloženo Beznástroj), v níž opravdu jedinými instrumenty jsou monotónně praskající oheň a Karlův traktor. Z Deutsch Beneschau (Benešova nad Černou) a okolí je dívčí kvarteto čtyř cell Schwarzbach , které kromě čistě instrumentálních skladeb produkuje i písně dopl -

KAROL PODZIMEK VE SPOLUPRÁCI S RAKOUSKÝM MUZIKOLOGEM ING. KARLEM HERBSTLEM Hele, die Südböhmische kleine Musikwelle / Jděte už s tím do… rýmuje si přisprostle přímo na přebalu nové, druhé desky Totentanz zwei makarónsky tříčlenné hudební seskupení Helden aus dem Totentanz (Hrdinové z tance smrti). Tato kapela se nedávno vyrojila v českobudějovické čtvrti, dříve německojazyčné vsi Mladenitz (Mladé). Kupodivu vzali tito staří kořeni kořeny své obce za své a většinu písní pějí německy. Hardcorová píseň Steinramme (Kamenné beranidlo) je poctou známé východoněmecké kapele. O legendární historické události vypráví píseň Spartakus aus Oberplan (Spartakus z Horní Plané). Výrazný textem s táhlými metalovými sóly na elektrickou kytaru se vyznačuje rovněž Eine Jungfrau auf dem Hochficht (Panna na Smrčině). Pro změnu česky hrají na jazykové hře založenou skladbu Sebe-me-neger , která ještě čeká na německou verzi: Che, che, che / chce, chce, chce, / se ti být / Schwarzenegrem // Che, che, che / jsi jen negrem / sebenegrem / otročíš // To není chyba otrokáře / Von je jen / menegrem / je to jeho přirozenost // Ty ses předposral / Ty otročíš // Takového, jaký jsi / tě jen přijal // Che, che, che / chce, chce, chce / se ti být… Další vyrojená kapela jsou Die Wespe (Vosy) z Gojau (Kájova u Českého Krumlova). Cizí jí nejsou především biblické motivy, které ve

Minirecky

dementní terminus. Kytarové riffy jsou více hloubavé a atmosférické (i když by to leckterému posluchači mohlo smrdět), přesto zde není ubráno na nekompromisnosti a syrovosti, jde ostatně o materiál nahrávaný „na hrubo“ doma. Melodie jakoby posluchače přibližovaly něčemu hlubšímu, časté opakování slov a táhlé melodie působí jako extatická mantra. Zároveň je však z alba cítit i pesimismus a nějaké skryté zlo, které vystupuje ze severských lesů a bažin, tedy z území, kam se před krátkým časem autor alba přestěhoval. Doporučuji sledovat nejen projekt samotný, ale celý zmiňovaný label, na kterém vycházejí nejen Nehlsovy projekty, ale i mnoho dalšího materiálu napříč extrémními a s nimi souvisejícími žánry: například naposledy parádní debut neofolkového projektu Zimoles. Je třeba mít ale na paměti, že jsme (slovy z poslední písně recenzovaného alba) „otroci

křesťanského kalendáře“ a kazety z Bandcampu labelu mizí rychlostí blesku prakticky ihned po zveřejnění.

Scivias

T od Dem Sonnenkult

ROBERT BRTNÍK Nekompromisní, syrové a zároveň hloubavě mystické. I tak se dá popsat třetí deska Tod Dem Sonnenkult od one-man-bandu Scivias, za kterým se skrývá Mira Nehls, osobnost české undergroundové scéně dosti známá, stojící za projekty jako Szmej, Lament, Chevallier Skrog či Weather. Nehlsův kazetový label Pant Y Meddygon (kde kazety vycházejí na již použitých „recyklovaných“ páskách) získává pozornost a uznání nejen v našem českém rybníčku, ale i jinde ve světě. Kazeta Bazejovitzky Tribunal od Chevallier Skrog koneckonců vyšla na legendárním labelu Goatowarex. Scivias je ovšem jiný než ostatní projekty běžně vycházejícím na tomto „pokojíčkovém“ labelu. První self-titled EP vyšlo u labelu Vřesová studánka a mnozí by ani projekt v této rané fázi nemuseli poznat, neboť se oproti pozdějším deskám nejednalo o „černé umění“, nýbrž o minimalistický drone místy šmrncnutý nějakou tou zkreslenou kytarou. Po stránce stylové se materiál z Tod Dem Sonnenkult blíží dnes tolik módnímu metal punku ovlivněnému kapelami jako Bone Awl, Aad sleck či Sexdrome. Nezůstává však jen u primitivních kompozic, které bychom nejtrefněji popsali jako „lopaťácké“, ať už to komukoli přijde jako příliš

(srov. laokoonní Velvet Session na YouTube), Mutanti hledaj východisko jsou vtipnější a P/\st zase energičtější. Pokud vás ovšem zmíněné kapely baví, poslechnete si patrně s chutí i atmosféricky laděné Laokoon.

Pán prstenů: Prsteny moci

Laokoon Šperk

MARTIN DVOŘÁK

Zatím jsem viděl prvních šest dílů. Po čtvrtým díle jsem si říkal, že se půjdu pobodat. Po tom šestým si říkám, že v budoucnu už asi přežiju i náraz atomovky do ksichtu. Ale na ČT běží nějaká hovadina s Čvančarkou, takže mi asi nezbývá než toho Pána prstenů teda dokoukat… Pátek už se blíží… mám chřipku… nemůžu ven… už to běží…

ZDENĚK BRDEK Rozvinutost hudebního žánru by se dala posuzovat podle toho, jak pestrou škálu subvariant nabízí. Rap by se z tohoto pohledu jevil určitě jako jeden z nejrychleji se rozvíjejících, přičemž své místo tu má i tzv. alternativa. Alternativní rap se v českém prostředí projevuje vlivem zakladatelské formace WWW především využitím elektro-industriálních zvuků a „básnickými“ texty vyhýbajícími se běžným rapovým klišé. Do této škatulky můžeme zařadit i brněnské duo Laokoon (Jiří Machů, Mikuláš Hamerla), které letos vydalo své druhé album nazvané Šperk. V mnohém Laokoon navazují na svůj dva roky starý debut: písně jsou poměrně krátké, beaty masité, zpěv zastřený autotunem. Snad jen texty zachycující mentální stavy mladé generace jsou méně hermetické. Kapela, zdá se, nepřináší do svého subžánru mnoho nového –WWW prostě byli první

Miroslav Pech Marabu

VÁCLAV KŘENEK V

nenápadné knížečce Marabu vydané nakladatelstvím Petr Štengl debutuje ostřílený prozaik Miroslav Pech jako básník. Sbírka je rozdělena do tří celků, do jejichž ústředí autor staví tři těžké životní zkušenosti –ztrátu svého syna, bratra a v poslední části pak analyzuje vztah ke svému dědovi stiženého jakousi formou Alzheimera či sta -

řecké demence. Jde tak o bolestnou zpověď, která se však hluboce dotkne i čtenářů neznajících realitu ukrytou za řádky textu. To má mimo jiné na svědomí i autorův vytříbený a poměrně strohý jazyk, jehož každé slovo disponuje přesným významem důležitým pro kontext celku básně. Na konec je důležité zmínit, že významnou roli v Pechově poezii hrají i různé aluze na skandinávskou literaturu. Zvláště pak odkazy na prózy Tarjeiho Vesaase, ke kterým má Marabu, přestože se jedná o básně, jak formálně, tak i námětově velice blízko.

Veronika Krabatschová a Kristýna Appel

Milk & Honey

Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z. s. Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 mlikoamed.cz

tým

Štepán Balík, Zdeněk Brdek, Nika Brunová Robert Brtník, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Jan Flaška, Michal Hořejší, Vašek Křenek, Petra Lexová, Barbora Nosálová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Sebastian Vošvrda, design

Milan Krištůfek (pintos.cz)

distribuce

Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna, Tábor Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota, Český Krumlov Drunken Coffee, Bechyně kino kavárna, Hvozdno TNSS, Týn nad Vltavou Městská galerie Týn nad Vltavou

vychází za podpory